Kdo je vlastně Ondřej Čarňanský? Ondřej je perfekcionista, co chce dělat vše na sto procent. Jenže v reálném životě to tak většinou nejde. Mám rád výzvy. Sport i stavba dřevěných kol tuto podmínku splňují. Rád bych řekl, že jsem i super táta od rodiny. Ale sportování a “konstruktérství” je nenasytný žrout času. Takže je to někdy o kompromisech a velké toleranci mé ženy.
Sport jste měli vždy v rodině?
Právě že vůbec ne. Rodiče, ani nikdo z příbuzných nesportoval. Jako dítě jsem chodil půl roku do baletu a poté pár let tančil lidové tance v Lučince. Taky jsem navštěvoval výtvarku a hrál na kytaru. Sportovat jsem začal až zhruba v patnácti. Začalo to každodenní pětadvacetiminutovou chůzí do školy a zpět domů. Taková byla příprava na “závod”, kterým byla pětka na Pražském maratonu v roce 1996. Pak jsem začal běhat po večerech na škvárovou dráhu. Deset, dvacet, čtyřicet koleček. Prostě na hlavu, ale mě to strašně bavilo.
S triatlonem jsi začínal už v roce 97 a pak přišla cyklistika… to jsou ještě úplné začátky sportovního boomu, který teď sledujeme.
Triatlon asi nebyl tak „in“ jako dnes, ale úplný triatlonový pravěk to nebyl. Začínal jsem v době, kdy u nás v krátkém triatlonu byla mnohem širší a nadupanější špička, než je tomu dnes. Řehula, Ospalý, Krňávek, Matula, Chroustovský, Milichovský, Jehlička, Adamec, Seidl,… V dlouhém se také nic nezměnilo. Tam stále vládne, snad už dvacet let, Petr Vabroušek. Konkurence byla velmi kvalitní.
Máš z toho radost, jak lidé “zase” začali sportovat?
Já hlavně doufám, že z toho mají radost oni. Dělat cokoliv jen proto, že je to zrovna módní záležitost, je hloupost. Občas mi někdo napíše, jak by měl začít běhat? Protože běh je prý skvělý na hubnutí. Snažím se dotyčnému vždy vysvětlit, že je to musí především bavit, jinak u toho stejně nevydrží. A jestli je baví víc tanec, kolečkové brusle nebo vycházky se psem, ať dělají raději to. Sport musí být součástí tvého životního stylu, jinak budeš věčným ufuněným začátečníkem. Chápu, že asi každý potřebuje mít nějaký cíl. Třeba zhubnout deset kilo, nebo uběhnout desítku pod padesát minut. Facebook, s každodenními příspěvky o zdolaných kilometrech, je toho důkazem. Někdy mi přijde, že žijeme trochu v zajetí čísel, fetiše po maximálním výkonu a potřeby být pochválen za svou aktivitu jinými. Trochu zapomínáme na pocity a čistou radost z pohybu. Asi jsem jiný, ale když dělám, co mě baví, nepotřebuji za to být chválen a obdivován od druhých.
Plavání ti ale prý zprvu vůbec nešlo…
Plavání mi nejde ani dnes. Ale na začátku to byla velká zátěž, hlavně na psychiku. Když v patnácti plaveš v dráze s dětmi a nestačíš jim, tak ti to moc nepřidá. Já navíc velmi špatně snáším chlad. Ve vodě je mi akorát, jen když plavu na maximum. Ale jsem dost umíněný, takže jsem to nevzdal, i když talent na plavání určitě nemám. Po těch dvaceti letech si už plavání dovedu užívat a cítit se u toho báječně. Jen se nesmím vidět na videu. To ti vždy vezme veškeré iluze. A se závodním tempem kolem 1:25 na 100 metrů v triatlonu díru do světa neuděláš.
Jakých úspěchů ve sportu si ceníš nejvíce?
Těch, kdy jsem si mohl v cíli říct, že jsem se fakt zmáčknul a odvedl dobrou práci. Umístění ani čas není nejdůležitější, hlavní je dobrý pocit. Srdeční záležitostí byl dlouhý duatlon Český Krumlov (10km běh, 100 km kolo, 10 km běh) . Jel jsem ho s horečkou, skoro celý závod pršelo a byla zima. Na druhém běhu jsem všechny kopce šel, měl křeče, brečel bolestí a zapřísáhl jsem se, že do Krumlova už rozhodně nikdy více. O rok později jsem všechny kopce vyběhl a byl druhý v kategorii. Dvakrát jsem vyhrál mistrovství republiky, ale takovou hodnotu to pro mě nemá. Oboje byla náhoda. První placka byla za soutěž týmů a dozvěděl jsem se o tom až o týden později. Jeli jsme s klukama z oddílu na další závod a oni povídají: „Hele, tady máš medaili z Prahy, jsi mistr ČR.“ Myslel jsem, že je to nějaký vtípek. Rádi jsme se vzájemně popichovali. Ale vtip to nebyl. Diskvalifikovali před námi hodně závodníků, kteří běželi zaviněním pořadatelů o okruh méně. Kluci z oddílu a já jsme se do cíle o kolečko dřív nahnat nenechali a tak na nás “zbyly” zlaté medaile. Podruhé si ustlal balík hned na začátku cyklistické části. Já byl na chvostu a stačil se vyhnout. V jediném kopečku na trati jsem pak poodjel zbytku skupiny. Náskok vydržel až do cíle.
Vystudoval jsi VŠE, ale nikdy ses ekonomii nevěnoval…
V osmnácti jsem ještě nevěděl, co bych chtěl po škole dělat. Bavil mě sport, ale na FTVS UK jsem se nedostal. Takže vysoká škola ekonomického směru byla pro studenta z obchodní akademie logickou volbou. Ale nebavilo mě to, až na pár předmětů. Usínal jsem u těch nudných ekonomických teorií, za které se pro mě z nepochopitelných důvodů udělují i Nobelovy ceny. Místo aby škola v rámci studia poslala studenty na praxi, třeba na půl roku do banky, na burzu, k auditorům, tak tě pět let nutí biflovat se spoustu pro budoucí práci zbytečných informací.
Teď žiješ na Mallorce, to by si řada lidí nechala líbit…
Byl to jeden z mých snů, který se mi splnil. Měl jsem v Praze mizernou práci a pak přišla zajímavá pracovní nabídka na Mallorku. Bohužel jen na 6 měsíců. Do toho byla žena těhotná. Přesto jsme do toho šli. Nakonec si mě ve firmě nechali a tak tu žijeme už pátým rokem. Už mi to ani tak nepřijde. Ale když se občas vrátím do Prahy a vidím, v jakém prostředí tam lidé žijí, jsem moc rád, že jsme to tenkrát riskli. Bydlím přímo na pláži a je to tu perfktní i na kolo. Sluníčko každý den, žádný smog a inverze. Na to si rád a rychle zvykneš.
Jak se triatlet dostane k výrobě (navíc dřevěných) kol… to nám Ondro osvětli prosím.
Vinou různých zranění a zdravotních potíží čím dál méně sportuji. Neumím ale zahálet. Jen tak si sednout a nic nedělat, nebo třeba koukat na televizi, to by mě frustrovalo. Potřebuji se nějak realizovat, mít výzvy, odvážné cíle a sny. Jednou jsme se bavili v práci o poutači na naši půjčovnu. Padla i myšlenka makety dřevěného kola. Všichni to pustili z hlavy, ale mě to nedalo. Začal jsem se tím opravdu intenzivně zabývat. Postavil jsem několik různých dětských odrážedel a horský rám. V současnosti mám rozestavěné dřevěné dětské kolo z laminovaného dřeva. A taky pracuji na zcela novém prototypu MTB rámu, který chci nechat otestovat ve zkušebně podle evropské normy ISO 4210. Je to náročné jak časově, tak i finančně. Proto jsem spustil na Startovači kampaň, kde mohou lidé podpořit můj projekt.
Pak už budeš moct tedy kola vyrábět sériově?
Pak budu mít jistotu, že můj rám splňuje ty nejpřísnější bezpečnostní požadavky a budu ho moct s klidným svědomím nabídnout zájemcům. O sériové výrobě, tak jak si jí každý představí, nemůže být řeč. Je to hodně individuální záležitost, nevybíráš si hotové kolo z katalogu, ale objednáváš si svou představu. Proto potřebuji každého trochu poznat. Vědět, co je to za jezdce, jaké má od rámu očekávání. Radíš s výběrem komponentů a tak podobně.
Vráťme se ale nazpátek do slunného Španělska… žít na Mallorce by asi chtěl každý. Změnilo ti to nějak život?
Tím jak poznáš jinou kulturu a jazyk, začneš mít určitý nadhled a trochu více tolerance pro ostatní. Najednou vidíš, že to co nám přijde jako samozřejmost, je pro jiné něčím naprosto neobvyklým, a naopak.
Českou Republiku tu moc lidí nezná. Mnoho Mallorčanů si ještě stále myslí, že jsme Československo. A nebo nás rovnou hodí do jednoho pytle se všemi z východu. A je jedno, jestli jsi Rumun, Rus, Ukrajinec, Polák nebo Čech. Pro ně je to jedna země a jeden jazyk. V České Republice není ve všem tak zle, jak si občas myslíme. Třeba české zdravotnictví je mnohem rychlejší a školství víceméně zadarmo. Toho si važme. A pověstná byrokracie úředníků má do té španělské ještě hodně daleko.
Tvoje životní motto?
Udělej si z tvé práce hobby. Nebo opačně, z tvého koníčku práci. Není nic horšího, než promarnit většinu života v práci, která tě nebaví. Směňuješ svůj život za peníze, za které si pak kupuješ krátkodobý pocit štěstí a svobody.
Můžeš sdělit cokoliv lidem, co nás čtou…co to bude?
Jestli máte nějaký nesplněný sen, jděte za ním, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. I kdyby to nevyšlo, určitě vás to něčím obohatí. A navíc si nebudete na staré kolena vyčítat, že jste do toho tenkrát nešli.
Podpořit Ondřeje můžete zde.
