Waltz okolo Mont Blancu. Mohl by to být hezký název pro knihu? (smích)
Narovinu se přiznávám, že čtení není moje parketa. Už v dobách studií jsem s ním měl problém a co šlo jsem si našel ve filmovém zpracování. (smích) U Waltzu je výhoda v tom, že v soutěžním podání trvá přibližně 90 sekund a nemění se během něj rytmus. Takže když tam jdeš rozbalit Waltz, víš s jistotou, že z toho nebude třeba Jive! No a když už jsme u toho Mont Blancu, tak UTMB je pro mě taková směs všech společenských tanců. Žánr, tempo, nálada, tohle všechno se pochopitelně během taneční soutěže mění, stejně jako tomu je na trati.
Můžeš se Titi našim čtenářům sám nějak představit?
Moc rád! Momentálně se asi nejvíc považuji za běžce, což je z mých sociálních sítí nejvíc zřejmé. Běhu ale ze začátku předcházel úplně jiný, diametrálně odlišný sport, tanec. Běhám převážně posledních 10 let (sakra to letí). Začínal jsem s tím, že chci uběhnout slušně 10k, pak se na pár let ocitl na OCR scéně a po ní jsem se rozhodl vypustit překážky a navyšovat kilometamráž. A tak jsem tu!
Víme, že tě rodiče od malička ke sportu vedli. Běh to ale určitě nebyl…
Správně! Jak jsem již naznačil, běhu předcházelo úplně něco jiného. Od svých 5 let jsem se dalších 17 věnoval společenským tancům. Jejich výuka mě nyní živí. A tak mi zbývá dostatek prostoru na to si jít občas zaběhat. (smích)
Dokonce jsi tvrdil, že jsi ho vždy nesnášel. Nesnášíš ho ještě pořád? (velký smích)
Znáš to, když Tě do něčeho co nechceš někdo nutí a je to na sílu, těžko si to zamiluješ. A přesně takový vzpomínky mám na tělocvik. Koho v 5. třídě baví běhat na oválu 60m nebo 1500m jen proto, aby splnil nějaký tabulky. My kluci chtěli běhat za balónem, později za holkama. (smích) Ale když se v tom člověk v pozdějším věku najde, je to o něčem jiném. Mě po nějaké době přestalo bavit nahánět se s časem a tak jsem si dával za cíl určité vzdálenosti. Teď jsem za to rád, protože mě neděsí ani nechutně velká čísla. (smích)
Přeskočil jsi rovnou střední tratě a vrhrnul ses na ultra. To se prosím dělá jak?
Odjakživa jsem ve všem hledal cestu jinak než ostatní a né vždy je u všeho potřeba dodržet přesný postup. Každej druhej by Ti navykládal, jak nemůžeš z ničeho nic uběhnout tohle a tamto. Já bych mu řekl: „Podrž mi cígo a čum!“ (velkej smích) A tak když mě nebavily desítky a pár delších OCR závodů, tak jsem zkusil rovnou ultra. Ale trpěl jsem jak zvíře, co si budem.
Jsi už několikátý člověk, co viděl běhat Killiana okolo Mont Blancu a tak moc tě to uchvátilo, že jsi musel vyrazit taky…
Přesně! Bylo to asi 2 roky před mojí první účasti na UTMB. Shlídnul jsem spoustu videí těch bláznů, co se naháněli okolo Mont Blancu, včetně Killiana a prostě jsem si řekl, že tam jednou musím taky! Začal jsem následující rok objíždět závody a sbírat body. A rok na to, už jsem stál na startu „vedle něj“. Teda hodně za ním. (smích)
Pamatuješ si, co se ti tehdy honilo hlavou? Zkusíme si tipnout jo? “170 km přes pár Alp”, to přece dám! (smích)
Ze začátku asi jo, ale když jsem začal sbírat body a jezdit na větší závody, zjistil jsem, že to úplně sranda nebude. Pořád jsem koukal na videa a snažil jsem si to vůbec představit. Cokoli se tam však při mé premiéře stalo se ani zdaleka nepřiblížilo mým představám. (smích)
V té době jsi za sebou ale už pár závodů měl… Jaké to byly a jak jsi na nich dopadl?
V roce 2017 jsem začal na LH24 a nějakou stovkou u nás. Pak jsem běžel 50k na Transylvania 100k a Štefánik Trail 140k, kvůli bodům. Na závěr roku Łemkowyna Ultra Trail 150k pro zbylé body. Zatím asi bez nějakých významnějších zářezů. Ty přišly až později. Místo toho jsem si na Łemkowyně poprvé sáhl na dno a taky bahno. (smích) Je ho tam totiž každoročně požehnaně. Vyškolilo mě to doslova ve všech ohledech! Dost intenzivní zážitek. To mi připomíná, že bych se sem mohl jednou vrátit.
Ještě pořád jedeš tenhle “punkový mód”, nebo tomu už dáváš nějakou štábní kulturu? Jak jsi v jednom rozhovoru řekl: “jako Martin Nytra bych třeba fakt trénovat nemohl” (velký smích)
Co se týče závodů jsem se opravdu našel až v posledních 3 sezónách. Předloni to byla premiéra na 100MKMK alias 222km v Malých Karpatech na Slovensku, kde jsem vyhrál v traťovém rekordu, což je pro mě pořád jeden z top výsledků. Letos se zase zadařilo na Bucovina Ultra Rocks, kde jsem po nekonečných téměř 180 kilometrech opravdovou divočinou, taktéž zvítězil.
Neméně si cením například 235km na letošním Big Bear’s Backyard Ultra během 35 hodin, což bylo moje první silniční ultra. A proč to vlastně píšu, když ses na to neptal? Protože např. těchto výsledků se dalo docílit bez špetky strukturalizovaného tréninku. Tak proč bych se namáhal zbytečně? (smích)
Takže něco ve stylu “máma trénuje, Titi závodí”?
Nerad se s někým srovnávám a nebo vůbec komentuju něčí úsilí, ale ano, máme to tak. Jen bych to trochu poupravil na „máma trénuje a závodí a já občas popoběhnu a závodím.“ Ale teď vážně, ačkoli nemám žádný konkrétní tréninkový režim, něco naběhaného asi mám. Rád stoupám výškový metry na neobvyklých místech.
Třeba v Brně. (smích) Moje domácí hřiště, lesík uprostřed Brna, mi poskytuje mnoho prostoru pro moje běžecké potřeby. Strávil jsem tu na 2,4km okruhu se 135m výškovými už sám se sebou 24h a pokusil se i o 48h. Tehdy jsem to po 35 hodinách, 197km a 11 000 výškových metrech zabalil.
Pak máme ještě jeden vtip. Víš jak poznáš, že se Titi chystá na závod? Začne týden předtím běhat! (smích)
Jo, ten byl dobrej! Mám to spíš naopak. Občas se jdu proběhnout a před závodem válím šunky, jak se říká! Snažím se víc spát a obecně odpočívat, protože mnohdy nevím, co a jak dlouho mě čeká. Většinou je to do pekla 3x tam a zpět a nebo ještě horší! Musím se však přiznat, že mi to tak vyhovuje. Něco málo jsem přeci jen za ty roky naběhal a kdyby mi teď někdo řekl, že zítra běžím 24h, tak se jen zeptám, kde a v kolik.
Ale teď už trochu vážně. Kolik týdně tak naběháš a kolik výškových to může být?
Jeden by to pokládal za důležitý aspekt strukturovaného tréninku, já to mám ale v paži. Z téhle fáze už jsem vyrostl. Není však tajemstvím, že rád sbírám výškový metry, takže mým hlavním cílem v uplynulých pár sezónách bylo vždy nastoupat co nejvíce na co nejkratší vzdálenosti.
Poslední týdny jsou fakt marný, většinou je to tak do 50 km týdně. S výškovými je to různé. Když jsem se na konci loňského února rozhodl pro týdenní Everesting na Myslivně v Brně, kde nejčastěji trénuji, naběhal jsem 230km a nastoupal skoro 15 000 výškových. Na Brno dobrý!
Můžeš nám prozradit i nějaké osobáky? Desítka, pulmaraton, maraton?
Můžu a je jen jeden. Běžel jsem jen desítku a to ještě tak for fun v rámci tréninku za 35:39. Můj cíl by byl asi pod 35 minut, kdybych ji někdy přeci jen běžel. (smích) Půlku ani maraton jsem nikdy neběžel.
Teď zpátky k tomu Mont Blancu… Kolikrát že jsi ho běžel? 3x viď? A víme, že to pokaždé byl naprosto odlišný zážitek…
To teda byl! Vždycky když něco běžím po několikáté, tak je to dost odlišný. Jednou prší, jednou Tě to peče zaživa. Jednou to všechno sedne, jindy zase nemáš den a co může, to se podělá. Já jsem rád, že jsem od roku 2018 a 2019 až k 2021 postupně zrychloval až na zatím konečných 30 hodin a 9 minut. Loni to holt bylo maximum, na které jsem měl. Ani tehdy vše nešlo podle představ, ale s tím se musí počítat a v rámci možností jsem s mojí třetí účastí spokojen. A i když jsem si řekl, že třikrát a dost, tak nic ještě není úplně definitivní.
Souviselo to nějak s tím, že jsi věděl do čeho jdeš, nebo jsi prostě jenom víc trénoval?
Šlo to ruka v ruce obojí. Ačkoli jsem se nikdy nijak specificky nepřipravoval, tak jsem byl pochopitelně rok od roku připravenější a hlavně zkušenější. Přepalovat začátky taky umím, takže na průšvih se zadělá snadno. Ale rozhodně jsem nikdy ničeho nelitoval a vždy do toho dal vše. Kdyby byla ovšem možnost se jednou vrátit, zvážil bych ji.
Určitě se teď chceme věnovat ale jednomu “šílenství”, o které ses pokoušel. Tedy proběhnout severní část Stezky Českem za nějakých 10-12 dní. 120 km s pár tisíc převýšením každý den, to zní jako skvělý plán! (velký smích)
Jo tohle! No, zatím jsem se do žádných F.K.T. projektů nepouštěl a když jsem se o Stezce dozvěděl, přišlo mi to jako fajn nápad. Vzhledem k tomu, že je to dálkový trek a většina lidí, kteří se na něj vydají jsou chodci, tak tu vlastně ani nejrychlejší čas stanoven nebyl, což mi pochopitelně vyhovovalo. Je pravda, že plán se 120km denně byl hodně přes čáru a já si ani zdaleka nedokázal představit do čeho jdu. Všechno jsem to tehdy plánoval doma na koleni a nebýt supportu, který se mnou měl celou dobu být, by nic z toho nebylo. Štěstí v neštěstí, jsem si 4. den zvrtl kotník a tak bylo po Stezce. Ale i tak byla představa např. dvou týdnů docela brutální. Mám to ale pořád v hlavě a věřím, že se k téhle myšlence jednou vrátím a třeba na to nakonec nebudu sám.
Ty FKT tě ale nějak baví, šel jsi toho totiž více…
Popravdě mě začínají přitahovat až ve chvíli, kdy to vlastně ještě F.K.T. trasy nejsou. Předloni jsem takhle objevil právě Stezku Českem a loni se na ni vydal. Letos mě zase oslovil můj skvělej kamarád Pavel Kysela s Double PVLH (prominentní vrcholy Lužických hor). Jde o to zdolat všech 18 vrcholů s prominencí 100 m nad okolní terén do 24 hodin. Tato trasa už je u nás zaběhlým termínem a jít na rekord by mě až tak nelákalo. Když mě ale Kyslík oslovil s nabídkou jít to 2x za sebou, bez váhání jsem kývnul.
Zároveň to Kyslík spojil s pomocí pro Kubíka Guryču, jenž se narodil s Toriello-Carey syndromem. I přesto, že mi nakonec plánovaných 224km v Lužkách nesedlo a doběhl jen Kyslík, se podařilo vybrat hezkých pár desítek tisíc a my z toho měli super pocit. U Guryčů jsme nedávno strávili parádní víkend a já jsem za tuhle zkušenost velmi vděčný. Nejen Kyslíkovi, ale hlavně Ester s Kulichem. Tohle mě opravdu bavilo a právě s Kyslíkem bychom toho chtěli v budoucnu spáchat určitě víc.
Jakých svých dosavadních úspěchů si zatím cenníš nejvíce?
Asi by si každý myslel, že to bude moje trojí účast na UTMB a zároveň tedy splnění mého běžeckého snu. Neříkám, že mám už úplně splněno, protože prostor pro zlepšení by ještě byl, ale věřím, že jednou se vrátit nebude až takový problém. V podstatě pro mě nejcennější a nejnezapomenutelnější zážitek byla již zmíněná letošní Bucovina Ultra Rocks. 180 km dlouhá trasa s necelými 9400 výškovými metry, s kterou jsem bojoval více než 37 hodin a nakonec ji k mému překvapení i vyhrál.
Z 30 členného startovního pole nás „přežilo“ jen pouhých šest. Myslím, že tohle byl hodně silný zážitek. Zároveň jsem byl ze sebe překvapen i při Big Bear’s Backyard Ultra, kdy jsem poprvé na silnici běžel tak dlouho a tak daleko. Dohromady 35 hodin a slušných 235 km. Formát Backyardu spočívá v absolvování 6 706 m dlouhém okruhu hodinu co hodinu, dokud můžete. Vyhrává tedy jen jeden, který vydrží nejdéle. Já byl letos v dubnu nakonec druhý nejdéle běžící.
Jaké máš plány do budoucna?
Konkrétně na příští sezónu už mám termínovku částečně naplánovanou. Zatím je v ní jen 5 závodů a všechny, které jsem zrovna letos běžel. Dvě 24 hodinovky, dvě 200km+ trasy a pravděpodobně opět Bucovina v Rumunsku. Ve 24 hodinovém formátu závodění jsem se opravdu našel a jelikož toho u nás tolik není, tak se budu muset častěji vracet na známá místa, ale nevadí mi to. Těším se z toho, když je možné své výkony ještě někam posunout. Dvoustovek je též pomálu, takže i tam se chci vracet, dokud nebudu spokojen. Zároveň bude více času třeba i na již zmíněná F.K.T. dobrodružství.
Tři sportovní věci, na které nedáš dopustit
Překvapivě nebudu začínat botami, protože to je propálená věc. (smích) Ale i tak to vezmu od nejníže položeného doplňku. Tím prvním jsou hodinky. Já konkrétně používám Coros Vertix 1 od kluků z Ralpu.sk. Ačkoli se jedná o předloňský model a venku jsou již nástupci v podobě 2.generace, mně stále ještě postačí se svou 60h vydrží ty první. Dále nedám dopustit na sportovní brýle od české firmy R2, jejichž modely mě doprovází právě od loňské Stezky Českem.
Nejraději mám modely s fotochromatickými skly, takže nemusím během závodů řešit zda mi do obličeje svítí, fouká nebo padá sníh. Do třetice nedám dopustit na kvalitní čelovku. Já si oblíbil čelovky Fenix a za ně díky kronium.cz. Konkrétně trailový model HM65R-T, která svými parametry předčila všechna má očekávání.
