Richard Barcal se do světa ultrarunningu dostal teprve před několika lety. Stačilo ale jedno video z UTMB a svět hor a běhu v nich ho zcela pohltil. Tento rok se pokusil už potřetí rozdat si souboj s jedním z nejtěžších závodů (minimálně v Evropě) – na Dynafit Ultra-trail Grossglockner: 110 km závod s úctyhodným převýšením přes 6500 m, který se běží okolo nejvyšší hory Rakouska – Grossglockneru, která se zvedá téměř ke 4000 m.
S Richardem jsme si už jednou povídali.
Kapitola je uzavřená a můžeš si tenhle závod konečně odfajfkovat. Velká úleva? (velký smích)
Je to tak. Měl jsem zde nevyřízené účty. Je to jeden z mých prvních ultra, navíc na místě, které znám od mala. Poprvé jsem ho běžel roku 2017. Tehdy bylo na druhý den tak šílené počasí, kdy padaly kroupy a lítaly blesky, že závod organizátoři několikrát přerušovali – museli jsme na různých občerstvovacích stanicích čekat i hodinu, než se rozhodli, zda nás pustí dál. Rozběhnout se takhle po 12 hodinách běhu a následném hodinovém čekání není nic příjemného. Nakonec jsem byl odstaven na cca 95. km.
Tehdy stihlo před zrušením závodu dokončit sotva 20 běžců. No a následující rok jsem se o zdolání GGUT pokusil podruhé, kdy jsem hodil ručník do ringu v Kalsu v půli cesty. Bylo tehdy dusno a vedro i v průběhu noci, že mi vůbec nefungoval žaludek. A nakonec letos byly podmínky zřejmě nejtěžší, ale já byl docela dobře připraven fyzicky a jak se v závěru ukázalo i hlava podržela, když již nešlo kvůli kolenu běžet a šlo jen o to se dostat do cíle, aniž by z toho mohl být solidní čas. Takže ano, radost mám, i když ten závěr mě trochu mrzí.
Podle tvých logů na Stravě jsi na tento závod opravdu hodně trénoval. Změnil jsi zásadně nějak něco v přípravě?
Já začal se závodním běháním poměrně pozdě. Před 5-6 roky, tedy ve svých zhruba 35 letech. Od dětských let jsem hrál pozemní hokej za Bohemku, která tehdy bojovala vždy o titul se Slavií (něco jako Slavie a Sparta ve fotbale – také hodně dávno), navíc jsem byl v reprezentaci, takže jsem díky sportu i hodně procestoval (byl na ME juniorů v Římě), trávil prázdniny na soustředěních atd. Před třicítkou jsem toho nechal, následovala pauza, kdy jsem max zašel do fitka, ale nijaké pravidelné aerobní aktivity jsem neprovozoval. Chybělo mi to, a časem jsem přičuchnul k trailovému běhání a toho se již nepustím (smích). Škoda oné pauzy, to bych se teď snadněji posouval.
A začal jsem bohužel těmi delšími běhy, kdy jsem hned druhým rokem běhal ultra. V posledních 2 letech jsem změnil přístup a soustředil se i na kratší závody a na zrychlení. Poslední dobou jsem se zajímal spíše o krosové závody do 10km. A musím říct, že mě to hodně baví. Člověk takových závodů zvládne mnohem více a ta pestrost je zajímavá. Posledních pár měsíců mě baví i běhy do vrchu. Comeback k delším závodům přišel až letos.
V posledních letech jsem si přípravu rozložil do 3 časových celků. Kdy nejprve pracuji na rychlosti v kratších početnějších intervalech, následuje období tempových běhu 8 – 20 min a pak období vytrvalosti, kdy mi rytmus určují spíše kopce, tohle období směřuji právě na léto, kdy lze v horách trávit hodně času. Snažím se trénink hodně variovat. Aby tělo dostávalo šok a bylo nuceno se stále přizpůsobovat. Takhle mi to vyhovuje.
Jedeš wattmetr, jedeš mySasy. Co dalšího jsi přidal do svého tréninku a jak ti to pomáhá s přípravou?
Z těch technických vymožeností se ještě snažím pracovat s dechem (dříve Powebreathe, ale přešel jsem na Aerofit) a k regeneraci se mi osvědčila kryosauna (či v zimě otužování ve Vltavě, snad letos opět navážeme s kamarády na tradici), oxygenoterapie nebo red light terapie. Je-li nouze nejvyšší, zařadím i oldschool masáž (velký smích).
Co všechno jsi dělal od našeho posledního povídání. Nějaké závody co bys vypíchnul?
Závodů bylo spousty, zejména jsem zařadil ty menší krosové, punkové závody, které mě baví v poslední době hodně. Třeba velmi oblíbené mám závody v rámci Brdského běžeckého poháru, kde je parta skvělých běžců a dá se skvěle zazávodit.
Z těch větších závodů se mi snad nejvíce líbilo na nyní již zaniklém Andorra Mitic. Teď to má pod palcem v rámci své série závodů UTMB, tak uvidíme, jak se jim bude dařit. Chystám se tam určitě brzy znovu vyrazit.
Líbilo se mi i na USM (Ultra Sky Madeira), nebo na Ut4M, 4denním etapovém závodě poblíž Grenoblu se 180 km, +12.000m. Letošní K65 Innsbruck Alpine Trail (62km, +2000m) byl mým zatím nejvydařenějším delším závodem, kdy chybělo jen trochu a mohl jsem stát na bedně (v kat. +40) spolu se svým běžeckým vzorem Luisem Albertem Hernandem (smích). Letos se opět podívám na Dalmácija Ultra Trail (122km, +5620m) nebo na Slovinsko na Julian Alps Sky Trail (60km, +3110m).
Zažil jsi vůbec na tomhle závodě nějaké hezké počasí? (smích)
Ano, ano, byly i suché chvilky, za svítání při seběhu do Kalsu bylo i hezky, po opuštění občerstvovačky zase začalo pršet a střídavě se to táhlo až do pozdějšího odpoledne, kdy již pršelo nepřetržitě.
Trasa se běhá teď trochu jinak. Vyhovoval ti originál, nebo teď, jak se to běhá z druhé strany?
Letos se šlo v opačném směru (již minulý rok to tak bylo). Účelem byl, vzhledem k častému špatnému počasí, aby se závod nemusel přerušovat. Přeci jen úvodní horská pasáž je na více místech exponovanější, s broděním přes rozbouřené potoky to přeci jen při špatném počasí a při unavených nohách v závěru tak dlouhého závodu není bezpečné. A myslím, že i letos se to vyplatilo.
Pojďme ale k samotnému závodu. Už na začátku jsi viděl, jaké Vás bude čekat počasí. Tedy v podstatě celou dobu déšť. Jak jsi s tou informací pracoval?
Vzal jsem si do báglu i nepromokavé kalhoty. Jen lituji, že jsem si nevzal i nepromokavé rukavice, konečky prstů necítím ještě po týdnu (smích).
Prvních 30 km tě čekalo v podstatě pořád do kopce přes průsmyk v 2700 mnm a pak první checkpoint po 7 km klesání o nějakých 500 – 700 výškových. Jak ses v tu dobu cítil?
Na morál to bylo hodně, v noci v silném dešti a větru, všude bahno…člověka napadaly i myšlenky se na to… navíc mi to v tom vlhku v kombinaci s nadmořskou výškou vůbec netáhlo (velký smích). Ale když jsem se zvládl dostat až nahoru a věděl jsem, že přijde rychle s klesáním a svítáním teplo, tělo se samo probralo. Seběh do Kalsu byl za odměnu.
Už na první chatě byla podle tvých slov teplota okolo nuly a desítky lidí se klepali pod termodekou. Nečekal jsi prý na nic a okamžitě jsi raději vyrazil zpět do noci…
Je to tak, tady hodně lidí udělalo chybu, že si chtěli odpočinout, sušili se ručníkama, pili čaj atd. Ale jak se tělo uklidnilo, přestalo pumpovat krev, tak to vypadalo fakt vtipně, kolem mne asi 40 klepajících se lidí, pokoušejíce si pod bundy narvat ALU folii (smích). Tady jsem věděl, že musím hned dál a naopak se dostat co nejrychleji dolů do Kalsu.
Moc dobře jsi věděl, že tě čeká “jen” 300 výškových metrů a technický seběh, tedy cca 15 km až do Kals. Jak to vypadalo tam?
V Kalsu bylo poloprázdno, většina běžců sbíhala. Cestou se mi udělalo tak dobře, že jsem chtěl jít rovnou dál. Jen si vyměnil věci z dropbagu a šel, dokud tělo chtělo.
Následovala další cesta vysoko do hor a tu si spousta závodníků v tu dobu podle tebe již rozmyslela. Na jakém místě jsi se pohyboval a jaká byla taktika na další důležitý bod, test Glocknerhüte?
Taktika byla, co nejrychleji opouštět občerstvovačky, do kopce jít rozvážně a seběhy drtit, protože z kopce mi to šlo kupodivu lehce. Od onoho seběhu do Kalsu jsem stahoval ztrátu. Z 83. místa jsem se dostal na 24. místo (6. v kategorii). Bohužel z posledního sedla jsem začal ztrácet, začal mě tahat zadní vaz v koleni a to se stupňovalo až do Fuschu, kde už jsem to chtěl opravdu vzdát. Naštěstí kluci z kratší trasy v kombinaci s mojí tvrdohlavostí mi to rozmluvili a šel jsem dál.
Kolik výškových a jaká cesta to byla dále do Fuchsu a jak ses v tu chvíli cítil? Jak psychicky, tak i fyzicky? Věděl jsi, co “hrozného” tě ještě čeká? Tedy dalších tisíc výškových a poté velmi technický seběh do cíle…
Kdybych věděl, co je ještě přede mnou, nešel bych to. Už kvůli obavě o to koleno, že ho ještě více zrakvím. Ale na papíře jsem si myslel, že nějakých 15km trochu zvlněných a jsme tam. Ale bylo to skoro 1000m výškových, kdy finální část byla strmě dolů blátem přes kořeny. Šel jsem to snad 2 hodiny, koleno mě nepustilo. V cíli velká úleva i zklamání. Ale co, vzhledem k tomu, že závod byl i kvalifikačním pro registraci na Western States Endurance Run a limit mám, tak zkusím štěstí, zda mi nevyjde los (smích).
Co dalšího tě ještě tenhle rok čeká?
Letos se opět podívám na Dalmácija Ultra Trail (122km, +5620m) nebo do Slovinska na Julian Alps Sky Trail (60km, +3110m). Z českých závodů pak po letech opět Yesenický maraton a na podzim bych po minulém roce rád zopakoval Trailovou závist !!!
Nějaké velké výzvy do budoucna máš?
V blízké budoucnosti bych chtěl ještě zrychlovat, dokud to tělo dovolí. Až již zrychlovat nepůjde (což bude, doufám, za dlouho) (smích), určitě se zkusím přesunout na dlouhé závody, klidně i víceetapové. Chci si zaběhat ve Skotsku nebo třeba i v té Americe.
