Polovina holek má známky RED-S. A trenér je v tom často úplně sám, říká Václav Novotný – díl druhý

S Vaškem Novotným jsme si sedli ke kafi a řešili (opět) téma, které ve světě mládežnické atletiky často všichni cítí, ale málokdo o něm umí otevřeně mluvit: RED-S u dorostenek a juniorek. Vašek trénuje holky ve věku 14–18 let, tedy v období, kdy je tělo extrémně citlivé, výkon roste rychle — a tlak okolí ještě rychleji. Co dělat, když dívka vypadá „fit“, ale biochemie řve, že jede v dluhu? Když se snažíš pomoct, ale systém, čas ani peníze ti do ruky nedají žádný nástroj? A jak má trenér rozpoznat, kdy je problém na spadnutí — a kdy už se s ním ocitl přímo uprostřed?

Určitě si dejte „náš první díl“, tohoto tématu s Janem Pernicou, dále „první díl“ našeho rozhovoru, nebo předešlé rozhovory s Anetou Grabmüler.

Jak často máš pocit, že trenér je v tom úplně sám?

Často (smích).

Vyšetření, výživa, materiál… to všechno stojí peníze. Jak časté je, že rodina na to prostě nemá?

Myslím, že když jde vše správně, rodiče jsou ochotni investovat do zdraví svých dětí. Ale když si kdokoli otevře stránky sportovní kliniky a podívá se do ceníku… zátěžové vyšetření, výživa, fyzio, sportovní psycholog — vše v jednotkách tisíc za jednu návštěvu, a to opakovaně, s cestou do Prahy. Když si představíte, že to má platit matka samoživitelka…

Jak vysvětluješ rodičům, že jejich dítě nepotřebuje další zátěž, ale odpočinek?

Paradoxně si ten tlak často způsobují svěřenci sami — srovnáváním s ostatními, ambiciozností. Ale jsou i případy, kdy náctiletá dívka běhá s některým z rodičů třicetikilometrové závody a přijde jim to normální. Je to opět extra práce trenéra vysvětlit, že základem je rychlost a technika, a že když slečna v 15 letech nemá menses, vystavuje se riziku velkých zdravotních komplikací. Ale někdy na to trenér už nemá sílu.

V Praze je všechno daleko i drahé — co s tím děláš v praxi?

Samostudium, konzultace s ostatními trenéry, hledání lokálního řešení. Nebo prostě sednout do auta a vyrazit do Prahy.

Říkáš, že vidíš desítky případů, kdy holka zazáří — a za rok je po kariéře. Co je nejčastější spouštěč?

Ve druhé půlce devadesátek se na dráze pohybovaly sestry z Prostějova — obrovské talenty — a za čas zmizely. To bylo moje první setkání s problematikou „přílišného“ tlačení na pilu. Postupně jsem se měl možnost setkat s dalšími a dalšími případy (jak holek, tak kluků). Když jsem od Honzy Šebelky přebíral skupinu, věděl jsem, že zdraví a radost z běhání jsou ty nejhodnotnější věci.

A teď k otázce: Myslím si, že to je vždy mix důvodů — vlastní ctižádost svěřence, přílišný tlak na výkon od okolí a stále si myslím, že i spousta běžeckých trenérů prostě vyždímá talent příliš brzo. Přitom přiměřenost, postupnost a konzistence jsou základní tréninkové principy. Když někdo v 17–18 letech běhá třikrát týdně dlouhé tempové běhy, kam se chce posunout ve 20 letech? Svým svěřencům rád kreslím různé verze pyramid, vysvětluji možné plány do budoucna a ukazuji výkonnostní růst například Kristýny Mäki nebo Moiry Stewartové.

Jaké příběhy z posledních let tě nejvíc mrzí? (bez jmen, jen princip)

Mrzí mě glorifikace žákovských běžeckých národních rekordů. A za mě — Olympiáda mládeže je přesně ten prvek, který už ve 13–15 letech nepřiměřeně tlačí na pilu ve výkonnosti a v touze dosáhnout úspěchu.

Co bys poradil trenérům, kteří mají v ruce „velký talent“, ale neví, jak ho udržet zdravého?

Netlačit na pilu, naslouchat a mít dlouhodobý plán, který akcentuje již zmíněné principy.

Hodně holek ve tvé skupině má podle tebe známky RED-S. Jak je možné, že o tom nemáme statistiky?

To netuším…

Co by měl svaz dělat jinak? A proč se podle tebe soustředí jen na SCM?

Trochu spekulace: do SCM se často dostávají „akcelerovaní“ jedinci — často také díky RED-S — a většina z nich skončí. Nevím, zda existuje statistika „exitů“ ze SCM a jestli to někdo řeší (dle dat asi 10 % atletů zařazených do SCM to dotáhne do dospělé vrcholové úrovně). Například před rokem jsme měli na doškolení trenérů přednášku ze Safeguardingu, ale o RED-S, výživě a přístupu k náctiletým nic. A začít sbírat data by byl ideální začátek systémové prevence a pomoci.

Chybí literatura, chybí školení, chybí semináře. Kdy sis naposledy říkal: „Co už sakra musíme udělat, aby se to změnilo?“

Někdy mám opravdu pocit, že počty odpadlíků a jejich příběhy (a jedná se o kluky i holky) nikoho nezajímají. A téma anorexie, dívčího sportu a reálné prevence nikoho moc nezajímá. Přitom výsledkem jsou doslova zničené sny a zdraví.

Ty sám máš rodinu, práci, život. Co je na tomhle tématu nejnáročnější emočně?

Při práci s mládeží je to z velké části o psychologii. Doslova o výuce základních znalostí a dovedností (struktura tréninku, umět běhat pomalu, nepřepalovat tréninky, odhad tempa atd.), umět se oblékat… Pak teprve se můžeme vrhnout na nějaký systematický trénink.
Náročné to je — naštěstí já sám miluju běhání a ta zpětná vazba a energie od svěřenců nabíjí.

Když vidíš, že tomu někdo dává 101 %, dáváš je taky. Samozřejmě obrovskou podporou je rodina, která sdílí všechny mé trable, ale i úspěchy svěřenců. A já neustále hledám balanc mezi tím vším (smích).

Jak se ti ta energie vrací zpátky?

Když mi do zpráv přijde fotka z východu slunce, na který holky vyrazily na běžkách, nebo když nevěřícně koukám do výsledků a vidím minutové zlepšení na 3000 m, nebo když se na dráze se stopkama stojím vedle svého bývalého trenéra (Míra Wastl). Když jedeme z ligy a všichni se vrací s osobákem, je to ta nejlepší odměna. Zároveň bych chtěl poděkovat všem mílařkám z Liberce za jejich přístup.