Ke svým pěti titulům mistra republiky přidal Petr Pechek v sobotu šestý. Tentokrát to ale nebylo na jeho oblíbené maratonské distanci. Dokázal to při svém prvním startu v závodě na 100 km. V náročných větrných podmínkách vstoupil do světa ultra letošním zatím nejlepším světovým výkonem 6:44:15. Jaké jsou jeho dojmy ze závodu?
Určitě si dejte i náš předzávodní rozhovor s Petrem z minulého týdne.
Gratulujeme ke skvělému výkonu a titulu mistra ČR! Hodně lidí bylo na tvůj výkon zvědavých a fandilo ti. Nestává se často, že by maratonec s výkonem pod 2:20 šel na takový závod. Myslíme si, že nakonec nebyli zklamáni. Jak jsi spokojen se svým výsledkem 6:44:15 ty sám?
Určitě jsem. Cíl byl čas pod sedm hodin, takže výsledek byl nad očekávání.
Jak bys popsal ráno před závodem?
Bylo to hodně náročné, hlavně kvůli vstávání. Z Prahy jsme vyjížděli už v pět ráno. Ale dost náročné to bylo několik posledních dnů. Děti přinesly ze školy nějaký hodně ošklivý bacil, v půlce týdne se od nich nakazila žena, takže jsem do poslední chvíli nevěděl, jestli budu moct běžet, jestli to nechytnu také.
Co jsi proti tomu dělal?
Moc se toho dělat nedalo. Snažil jsem se odpočívat a navýšil jsem dávky doplňků stravy. Ke granátovému jablku, omega-3 a D3 jsem kvůli imunitě přidal ještě quercetin a zinek – všechno od Epigemic.
Asi 70 km jsi běhal rychlostí pod 4 min/km, pak jsi zvolnil skoro o 30 s/km. Jak ses v této fázi závodu cítil?
Jo, to jsem měl docela velkou krizi. Ale že jsem zpomalil o tolik, to ani nevím.
Dostala se k nám informace, že kdybys neběžel první stovku, tak bys to na 75. km vzdal. To jako fakt? (velký smích)
Hlavou mi to proběhlo, protože krize byla fakt velká. Už mě hodně bolely nohy a do cíle to bylo strašně daleko. Ale nešlo ani tak o to, že to byla první stovka. Spíš o to, že jsem vedl. Vzdávat z prvního místa, to by mi přišlo blbý.
Překvapilo tě na této disciplíně něco?
Čekal jsem, že to bude těžký, ale nečekal jsem, že to bude tak těžký. Na začátku to byla pohoda, to jsem se musel brzdit. Od 60. kilometru to začalo být náročné, přestože tempo nebylo vysoké.
Nevadila ti ve Štruncových sadech ta otočka o 180 stupňů?
Trochu nepříjemné to bylo, ale nic strašného. Vlastně bylo i fajn, že se tam člověk potkával s běžci, kteří zrovna běželi proti. Někteří z nich mi i zafandili, to potěšilo.
Na co jsi těch skoro 7 hodin myslel?
Myšlenky se různě střídaly, ale hodně jsem třeba řešil, co si dám na další občerstvovačce.
Měl jsi support?
Měl jsem tam rodiče, to pomohlo opravdu hodně. Kdybych se musel občerstvovat sám, znamenalo by to velké zpomalení.
Co si zvolil za občerstvování na trati?
Při každém průběhu občerstvovačkou jsem se napil. K tomu jsem měl gely, které jsem střídal s tekutou rýžovou kaší – uvařenou rýží s hrozinkami, rozmixovanou a naředěnou, aby se dala pít. V závěru jsem si dal slanou kolu a dvě kola před cílem magnézium.
Co bylo na celém závodě nejtěžší?
Posledních deset kilometrů. To mě chytaly křeče a musel jsem hodně zpomalit.
Byl to tvůj nejnáročnější závod?
Určitě patří k těm nejnáročnějším, ale třeba po některých horských maratonech jsem byl také hodně zničený – dlouhé seběhy nohy hodně odrovnají.
Jak bys srovnal bolest na maratonu a 100 km?
Určitě trvá déle. V maratonu přichází velká bolest třeba v posledních třech kilometrech, ale tady už to bolí hodně, a přitom máš do cíle ještě přes dvacet kilometrů. Z pohledu psychiky to není snadné.
Radek Brunner ti napsal po tvém výkonu: „Petře krásný! Takhle jsem to chtěl celý život zaběhnout. A ty to tam frkneš hned napoprvý.“ Jak ti to zní?
To hodně potěšilo. Ale myslím, že Radek toho v ultra dokázal opravdu hodně.
Jak daleko myslíš, že bys dokázal ještě běžet?
Moc určitě ne.
Je něco, co bys udělal jinak teď při zpětném pohledu po závodě?
V přípravě by asi bylo dobré naběhat víc kilometrů, aby si nohy zvykly na dlouhou zátěž. V samotném závodě se toho, myslím, moc lépe udělat nedalo. Aspoň mě zatím nic nenapadá.
Měl jsi přehled o svých soupeřích – Karlovi Splítkovi a Lukášovi Kozlíkovi? Po velkou část závodu sis udržoval náskok jednoho kola (2,5 km).
Právě díky té obrátkové trati byl přehled opravdu dobrý.
Již jsi řekl v našem minulém rozhovoru, že tě příliš nelákají další ultramaratonské disciplíny. Nezměnil jsi názor? Neuvidíme tě někdy třeba na Spartathlonu?
Momentálně o tom neuvažuju. Na Spartathlon se už ani ze stovky kvalifikovat nedá, tam je třeba běžet něco delšího.
Vítězstvím ses kvalifikoval na ME/MS. Poběžíš?
Uvidíme. Momentálně mě představa další stovky trochu děsí, ale třeba si to časem rozmyslím.
Co bys doporučil našim čtenářům, kteří by chtěli taky běžet závod na 100 km?
Ať to klidně zkusí, ale je potřeba mít na to naběháno. Je to opravdu dlouhé.
Máš měsíc do pražského maratonu. Před závodem jsi říkal, že nevíš, zda ho poběžíš. Vyvinulo se to nějak?
Je to šest týdnů, to by mohlo jít. Záleží na tom, jak rychle zregeneruju, to se teď ještě říct nedá. Ale rád bych běžel.
Také se k nám dostala informace, že jsi během závodu překonal český rekord na 6 hodin. Je to pravda? Je to tvůj první národní rekord?
Je to pravda, ale není přesně zaznamenaná vzdálenost, na které jsem byl přesně v okamžiku těch šesti hodin. Počítá se předchozí průběh časomírou, tedy 87,5 km.
Můj první národní rekord to oficiálně je, ale ve skutečnosti je to sporné. Český rekord na 100 km je ještě o třídu jinde, takže ti chlapi museli za šest hodin uběhnout mnohem víc než já – hodně přes 90 km. Akorát se to tehdy ještě neevidovalo.
Nakonec ti tréninkové objemy stačily, ale sám jsi říkal, že kdyby nebyly povinnosti, odběhal bys toho víc. Vidíš potenciál na další zlepšení a o kolik?
Potenciál tam určitě je a nejde jen o objemy. Při závodě nebyly zrovna ideální podmínky – foukal hodně silný vítr, pořadatelům dokonce odlétly kužely vyznačují trať. V některých místech, kde foukalo proti, to bylo hodně nepříjemné. V lepších podmínkách by se možná i včera 6:40 běžet dalo.
