Kamarádi jí přezdívají ženský Forest Gump. Sedmadvacetiletá Monika Benešová pochází z Nového Města na Moravě a tento týden se vrátila z pětiměsíčního pochodu. Sama zdolala jednu z nejtěžších pěších tras na světě, Pacifickou hřebenovku, která vede od jihu na sever USA. Pokořila i Mt. Whitney, která měří 4400 metrů a je s výjimkou Aljašky nejvyšší horou Ameriky.
Toto je druhá část naše rozhovoru s Monikou. První část jste si mohli přečíst zde
Jaký byl nejkrásnější zážitek?
Když jsem viděla ve Washingtonu medvíďata s maminou. Byla jsem dostatečně daleko, takže jsem je v tichosti pozorovala. Po pár minutách odběhli a já mám úžasné vzpomínky. Jinak byl krásný zážitek být každý den na trailu.
A naopak nejhorší…?
Neřekla bych, že nejhorší. Spíš to, že nejvíc ouzko mi bylo po sněhové bouřce vysoko v horách. Byla jsem sama, ve sněhu neviděla trail a v noci byla ve stanu pořádná kosa. Byla jsem daleko od civilizace a psychicky jsem na sebe musela šlápnout. Zároveň jsem tady zjistila, jak obrovskou má v sobě člověk vnitřní sílu. Jak dokážeme jít přes bolest a všechno zvládnout.
Bála ses opravdu někdy o život, nebo měla jenom sama ve stanu/cestě strach?
Samozřejmě ten strach na trailu občas byl také, hlavně na začátku. Postupně mě ale trail naučil se v krizových situacích vyklidnit. Naučila jsem se nezmatkovat. A to jsem vnímala hlavně při střetu s pumou a dalšími medvědy. Musela jsem okamžitě přestat zmatkovat, hlavně neutíkat a nedat najevo, jak se bojím. Tohle byly momenty, kdy jsem psychicky musela “vyrůst”.
Čeho všeho se člověk nás cestě může bát? Medvědů, jiných zvířat, nebo ostatních hikerů?
Ostatních hikerů určitě ne. Všichni jsou nápomocní a to platí i o lidech ve městech. Jsou opravdu přátelští a na trail právem pyšní. Na trailu jste pak v divočině, takže jsou tam samozřejmě zvířata. Potkala jsme jich opravdu hodně, od chřestýšů a tarantulí v poušti….až po vlky, pumy a medvědy ve Washingtonu. Chovala jsem se tak, jak jsem se naučila a věřila, že je správně. Musela jsem si uvědomit, že tady jsem v domově zvířat a musím se podle toho chovat. Žádné odpadky, žádné jídlo ve stanu, všechno jsem buď věšela na stromy…nebo dávala do bezpečné vzdálenosti od místa spaní.
Kolik dnů jsi vůbec nikoho nepotkala?
Poslední tři týdny jsem šla úplně sama a paradoxně to byly nejtěžší týdny na trailu. Nejen proto, že jsem byla sama. Hlavně ale proto, že jsem už byla opravdu hodně vyčerpaná. Cíl byl tak blízko a zároveň pořád tak daleko. Tady mě do finiše dohnali rodiče, se kterými jsem se snažila být v kontaktu mnohem víc. Hodně jsem je potřebovala, oni to vnímali a na dálku se mnou každý další kilometr prožívali. Cíl je jejich.
Co bys dělala, kdyby se ti něco vážného stalo… Úraz, nebo nemoc?
Podle toho, kde člověk spadne. Jsou tam místa, kam by se záchranáři pravděpodobně hůř dostávali. Tam, kde byl signál…tak si zavolat pomoct. Tam, kde nebyl…používali se satelitní telefony. Co se týká nemoci, já byla nachlazená několikrát, ale nějak jsem to ani nevnímala. Prostě jsem šla dál a to byl lék na trailu na většinu bolístek
Jak to funguje se spaním? Jak jsou od sebe vzdálené chaty, kde na tebe čekají balíčky a můžeš si vyměnit boty, doplnit zásoby…
Spíte tam, kde si prostě ustelete. Někdy jsem spala se stanem zapřeným o strom, abych nežuchla někam dolů. Jindy jsem si našla rovné místo s překrásným výhledem na západ a východ slunce. Postel jsem viděla až po 5 měsících. Co se týká chatek, to je asi z filmu (smích) Já jich viděla za celý trail asi 5, ale většinou tam nikdo nebyl. Tohle se řeší městy nebo vesnicemi, kam se stopuje. Doplní se zásoby, nabije elektronika, vypere, někdy trošku odpočine a pádí se zpět na trail.
Kolik věci co jsi měla, jsi zjistila, že je vlastně nepotřebuješ, nebo naopak nemáš?
Oblečení, měla jsem ho hodně. Jenže na cestě se člověk musí úplně vzdát pohodlí a já se třeba na noc chtěla převléct od oblečení “na spaní”. Jasně, dá se to přejít i bez něj, ale já si ho prostě nesla. Po té dřině ve dne si totiž hikeři musí připravit v ešusu večeři, postavit stan, nafouknout karimatku a rozdělat další věci. Pak to jídlo sbalit a odnést dál od stanu kvůli zvířatům. A já si pak prostě chtěla ve spacáku rochnit v čistém oblečení (v rámci možností) . Příště bych možná zvážila i solární nabíječku, tu jsem neměla.
Tři věci, které ti po cestě “zachránili život”?
Vnitřní klid, síla….a pocit, že tam někde v dálce mám obrovské zázemí, rodinu a přátelé. Kteří na mě čekali, drželi mi palce a věřili mi.
Došla ti někde voda?
S vodou jsem neměla problém v poušti, tam mi to pokaždé vyšlo dobře. Ale neodhadla jsem to v Oregonu při přechodu lávového pole. Bylo to hodně těžké, dlouhé, suché a já už měla minimum tekutin. Poslední míle k vodě jsem už běžela.
Měla jsi sebou nějaké speciální jídlo? Co byl tvůj hlavní zdroj energie?
Po pár týdnech, kdy se moje alergie začaly lepšit, tak jsem si mohla dát poprvé za rok i čokoládu. To mě vždycky dokázalo skoro vystřelit na měsíc. Jsou tam k dispozici v obchodech i nápoje na energii, proteiny atd. Jenže mě to vždycky tak křivilo pusu, že jsem skončila na své milované čokoládě.
Loví si třeba někdo po cestě, aby sebou vůbec nemusel brát jídlo?
Někteří denní hikeři tam chytají ryby. Potkala jsem tam i lovce, protože v říjnu byla lovecká sezona. Ale nevím o hikerech, kteří by lovili, aby nemuseli nosit jídlo.
Měla jsi sebou prut?
Neměla.
Může se člověk na cestě zamilovat?
No jasně. Potkala jsem hikery, kteří začínali sami, ale končili v páru. A dokonce po trailu se k sobě stěhovali. Na trailu jsem byla i u zásnub a dokonce jsem slyšela o svatbě. Je to krásná součást cesty.
Kolik kamarádů sis po cestě udělala?
Jsem opravdu vděčná, že hodně. A jsme stále v kontaktu. Menší část trailu jsem prošla s hikerkou z Kanady. Ta za mnou už byla dokonce teď v Česku a je to moje “trailovská sestřička”. I s ostatními se ale plánujeme navštívit. A já se do Ameriky vrátím také.
Kolik krizí jsi na cestě měla a jak ses přes ně dostala?
Krizi jsem měla každý den, ať už větší nebo menší. Spočítat to ale opravdu nejde. A jak jsem se přes ně dostávala….prostě jsem šla dál. Vždycky jsem si našla důvod, proč tam být a proč jít dál. A ty důvody se mi v hlavně hodně měnily.
Kdy přišla ta největší?
To bych ani neřekla, že byla krize. Ale špatně jsem snášela to, když jsem si našla na trailu přátelé a pak jsme se museli z nejrůznějších důvodů rozdělit. A já najednou byla zase sama uprostřed Ameriky a jen s batohem. Psychicky tohle bylo hodně náročné.
Pamatuji si jeden úžasný dokument o českém polárníkovi, který každý rok jezdí na pár měsíců na Antarktidu (kde je pár měsíců úplně sám). Prý si záměrně po pár týdnech začne povídat s polínky, které seká, aby se nezbláznil. Měla jsi také svoje polínka?
Na to jsem měla svoje hikerské hůlky. Povídala jsem si s nimi poslední dva měsíce. Měla jsem radši tu pravou, ani nevím proč. Asi mi nějak víc přirostla k srdci. Tu levou jsem se ale snažila taky nezanedbávat. Po čase jsem konverzovala i se stanem a spacákem.
Nejrychlejší dosud známý čas Karla Sabbeho je 52 dnů, 8 hodin, 25 minut (pro představu je to 83 km denně).
Je to obdivuhodný výkon, opravdu skvělé.
Dokonce to běžel v běžeckých botách, aby byl rychlejší…
Já měla běžecké boty taky…. a šla jsem to 5 měsíců. Tak já nevím, kde je teda ten rozdíl (velký smích)
