Martina Zajíce moc lidi mimo atletiku asi nezná, ale v průběhu několika posledních let dokázal neskutečný progres. Posuďte sami: Minulý rok dokázal v Praze na Julisce na trati 3000 m zaběhnout třetí místo časem 08:34.15, na Mistrovství ČR mužů a žen do 22 let na dráze v Jablonci nad Nisou obsadit na trati 5000 m druhé místo časem 15:02.53, nebo brát šesté místo na Mistrovství ČR v půlmaratonu úžasným časem 1:08:53 z Kostenic. Prosím, seznamte se!
Určitě sledujte Martina i na jeho Instagramu.
Ze “skejťáka” s půlmaratonem 1:32 na “stupně vítězů” skoro všech atletických vytrvaleckých disciplín v ČR. Tak stručnou historku tvého zjednodušeného životopisu teď prosím chceme slyšet! (velký smích)
Sportu jsem nikdy nebyl velký fanoušek a to ani jako malý kluk. Od 10 let jsem začal jezdit na skateboardu. U něho jsem vydržel do 15 let. Pak jsem dělal krav magu. Jinak se rád zajímám o kávu, obchod a marketing.
Na tvůj skrytý talent se prý přišlo tak trochu omylem pár let zpět v Praze…
Ano, nakonec jsem skončil u běhání, které mě chytlo díky hecu kamaráda, že neuběhnu půlmaraton pod dvě hodiny. To jsem zvládl s odřenýma ušima za 1:58 a ve stejném týdnu jsem běžel i středoškolský závod na 5 km. Jednalo se v porovnání s půlmaratonem úplně o jiný sport a to mě neskutečně bavilo. Běžel jsem v tempu kolem 4:00 min/km a na konci jsem byl úplně mrtvý.
Začal jsi tím půlmaratonem v Brně za 1:32, nebo už jsi v té době něco běžel a víš i za kolik?
Nezačal, připravoval jsem se na něj 4 měsíce. Týdně jsem běhal něco kolem 50 km. Trénoval mě učitel tělocviku Petr Hadrava, který dokonce trénoval i pana Jiřího Šoptenka. Vyprávěl mi, jak běhával zamlada a to mě velmi inspirovalo. Vzhledem k tomu, že jsem se o sport vůbec nezajímal, tak to bylo pro mě vše hodně nové. Normálně bych asi chodil jen klusat, ale pan Hadrava mi představil i systematický trénink.
Půlmaraton máš už teď ale za 1:08:53.
Jo, ale byla to tragédie. Jak už ta trať (která byla hrozná), tak i můj výkon. Prvních 13 km jsem měl průměrné tempo tak 3:08 min/km a pak mi hrozně došlo. Probrečel jsem doslova každý další metr, ale snažil jsem se to i tak doběhnout. Ani mi nepomohl gel na 14 km. Věřil jsem si v té době asi i na lepší čas, ale nesedlo mi to (smích).
Z desítky lehce pod 35 minut ses dokázal dostat za tři roky pod 31. Kde leží limity Martina Zajíce? Víme, že bys rád končil kariéru s desítkou někde za 28. Takže nový Ryan Vail?
Jediným limitem je mé zdraví, jinak si věřím s postupným tréninkem na dobré časy. Běh miluji, stanovovat si cíle a následně je plnit, to je to to co mi dělá radost. Řekl bych, že se jedná o recept, který bohatě stačí.
A to jsi měl desítku za 45 minut!
Někde se začít musí (smích).
Musel jsi být tedy skrytý talent. Nebo ses prostě jenom hodně “flákal” (velký smích)
To nevím… Řekl bych jen, že mám dobré fyziologické předpoklady a nic moc si z věcí nedělám. Když do něčeho jdu, tak neřeším co by, kdyby. Na základce jsem nerad běhal, ale přesto mě to teď baví, takže asi záleží, jak to člověka pak chytne.
Takže jsi takový nový Lubomír Tesáček českého běhu který říkal, že cokoliv pod 4 min/km si ani nenapsal do tréninkového deníku, protože to byla jenom aktivní regenerace? (velký smích)
Dříve jsem to tak měl, ale teď už ne. Snažím se víc soustředit na pocity a dost se mi to osvědčuje. Dříve jsem si nedovolil běžet pomaleji jak 5:00 min/km. Teď na to ale úplně kašlu a nedívám se už ani na hodinky.
VO2max ti prý v laboratoři naměřili 85.
Znamená to jen, že umím dostat do svalů dost kyslíku. V závodě to ale nic moc neznamená. Navíc se tato hodnota dost často mění, takže to neřeším. Aspoň to zní dobře. Jsem zvědavý, jestli se to za rok nějak změnilo.
Víš kolik naměřili Ole Einar Bjørndalenovi?
86ml/kg/m? (velký smích).
Pojď nám prozradit něco o tvojí týdenní skladbě. Dvoufázově prý už nemůžeš trénovat kvůli práci, ale stejně se nešetříš.
Neřekl bych, že by tréninky byly nějak unikátní. Vždycky mám nějaký tréninkový den, po kterým je „klusací“ den. Při tréninkovém dnu mám např: intervaly, kopce, tempáč, fartlek. Teď jsem začal navíc klusat i mimo napsaný tréninkový plán, protože mě to baví a chyběly mi ty dvě fáze. Nejedná se ale o nic dlouhého.
Většinou kolem 6 – 8 km navíc. Ale i to se nasčítá. Učím se teď běhat co nejvíce podle plánu (i když to stejně ujede) a ke konci tréninku si ještě zrychlit, ale zas to nijak nepřehánět. Mám teď výbornou skupinu, se kterou je to velká zábava. Je tam například Roman Rudolecký, který do toho umí suprově kopnout, takže si hodně pomůžeme.
Začal jsi trénovat s Jirkou Homoláčem, ale už u něj nejsi. Nebude to tím, že ti tento rok na závodech nebo na minulém soustředění v Keni nestačil a začal se tě tak dokonce i bát? (smích)
Ne, jen chtěl jsem změnu a s Jirkou jsem si už tolik nerozuměl tak jako na začátku.
Tvým novým trenérem je teď Robert Štefko. Pojď nám o vaší spolupráci říct něco víc!
Roberta Štefka znám skoro stejně dlouho jako Jirku. Vůbec jsem o něm nic nevěděl, ale když jsem zjistil na menším víkendovém soustředění v Tatrách (kde zároveň byl), co všechno dokázal, tak jsem si hned nechal podepsat běžecké boty. Minulý rok (potom co ty výsledky začaly nějak vypadat), jsem to viděl jako logickou volbu k němu i přejít. Obzvlášť, když jsem trénoval i v podstatě v dost podobném režimu pod Jirkou.
Jirku Homoláče ale trénuje stejný trenér. Jak bys oba trenéry srovnal?
Struktura je dost podobná. Každopádně Robert mi píše tréninky jednou měsíčně, což je pro mě vzhledem k práci a škole velmi důležité. Předtím jsem měl tréninky jednou týdně a neměl jsem rád, když jsem v neděli večer nevěděl, co půjdu další den.
Pak jsou navíc tréninky i víc postupné, takže to není tolik nahoru a dolů. Jirka ke konci často dával různé rady, které sám potom porušoval, což mi vadilo a nedodržoval jsem je pak ani já. Na začátku to nebyl takový problém, ale jakmile začalo jít o víc, tak jsem potřeboval prostě větší systém.
Jak bys zhodnotil svůj minulý rok, který byl dosud tvým nejlepším?
I navzdory pandemii se mi podařilo zaběhnout pěkné časy. Přijel jsem z Keni s formou a těšil se na vytoužené cíle. Měl jsem v plánu běžet v Praze ½ maraton a pokud by to šlo, dostat se i na ME. Pak bylo ale vše zrušeno, tak jsem přesunul soustředění na 5 000 a 10 000 m. V první polovině sezóny se mi dařilo, ale pak přišel zlom při MČR v ½ půlmaraton. Od té doby se mi neběhalo dobře, takže to chtělo restart.
Splnil sis všechny časy, které jsi tento rok chtěl zaběhnout? Spokojený, nebo zklamaný?
Určitě ne, dost jsem se k nim přiblížil, ale pokořeny nebyly. Řekl bych, že je lepší si stanovit cíle, kterých se těžko dosahuje, aby potom mohli být ty reálné výsledky lepší. Když se ale ohlédnu na to, co jsem běžel, tak jsem spokojený. To ale neznamená, že teď už nemám větší cíle.
Kromě běhání jsi začal jezdit i na kole… Má se teď bát o novou pozici i Pepa Černý? (velký smích)
Nemusí, protože se bojím jezdit rychle. Proto taky spíš běhám a na skateboardu mi to moc nešlo (smích).
Kolo jsem si nedávno oblíbil, protože mě baví, jaká je kolem toho výbava a tak. U běhu taky hodně řeším vybavení, tam to ale není tak pestré jako u cyklistiky.
Možná prý přestaneš závodit, protože po tobě jde “světová obuvnická policie”. Máme se o tebe bát? (velký smích)
S pánem z Adidas jsme se domluvili, že už se to opakovat nebude a ty prototypy bot jsem raději vrátil. Hádám, že v budoucnu spolupráci se značkou Adidas asi čekat nemůžu (velký smích). Poznám redakce: Abyste tohle pochopili, dejte si tento díl na Štrekaři u Milana Janouška.
Neviděli jsme tě bohužel na letošním MČR v půlmaratonu a velmi nás to mrzí. Proč jsi tam nejel? Uvidíme tě alespoň na maratónu v Praze?
S trenérem jsme se domluvili, že 1/2 maraton vynecháme a poběžím zatím jen 10 km s tím, že se zaměříme spíš na kratší tratě. Jestli bude ale nějaký půlmaraton koncem sezóny, tak bych ho možná znovu zkusil. Maraton určitě ne (velký smích).
