Tento týden se Jasmin Parisová podruhé vrací na Barkley Marathon. V loňském roce absolvovala 3 okruhy, neboli to, čemu organizátoři akce říkají „Fun Run“. Byla jedinou ženou, které se to podařilo, spolu se čtyřmi muži. Čtyři kola nedokončil nikdo.
Co je Barkley Marathon?
Podle jejího twitterového profilu se jedná o „100mílový pěší závod v kopcovitých lesích východního Tennessee. Přesněji ve státním národním parku Frozen Head. Pro všechny, kteří Barkley marathon neznají, jde o přibližně 20mílové kolo, které se běžci snaží absolvovat 5x. Odhady se však liší, že okruh může být dlouhý od 20 do 25 mil. Obtížnost trati a terénu spolu s časovými limity, které jsou běžcům na každé kolo stanoveny, znamená, že jej dokončí jen velmi málo běžců.
Jak se Barkley Marathon dá sledovat?
„Nedá“. Ne v běžném slova smyslu. Sledování závodu na twitteru @BarkleyMarathon nebo Keith Dunn @keithdunn vám poskytne nekonečnou zábavu a můžete, ale nemusíte sledovat, co se vlastně děje! Závod má také komunitu na Facebooku.
Nebudu se příliš zabývat detaily. Součástí tajemství akce je zjišťování informací o závodě za pochodu s počínajícím uvědoměním, že tato akce je buď totálně šílená, nebo totálně inspirativní. V tomto případě si můžete vybrat sami. Jisté však je, že tato akce dokáže rozplakat i ty nejzkušenější ultra a horské běžce na planetě, kteří se domů vracejí s pocitem pokory a s trochu jiným pohledem nejen na běh, ale i na život.
S Jasmin Paris jsem mluvil minulý týden, když se chystala na cestu. Přesné datum startu závodu je tajné a většina běžců se jím řídí až do dne závodu. Někdo nebo nějaký sponzor obvykle oficiálně či neoficiálně prolomí utajení a informace se však dostane ven. Slíbil jsem Jasmin, že to nezveřejním, dokud nebudu mít zprávu, že si Laz zapálil cigaretu, aby tak dal najevo obvyklý bizarní, ale oficiální začátek závodu. Je to naprosto upřímný názor na událost od člověka, který je dobře zvyklý vyhledávat extrémní dobrodružství a výzvy.
Adrian:
V roce 2022 jsi běžela Barkley. V průběhu let jsi absolvovala tolik úžasných výzev. Co tě inspirovalo k tomu, aby ses znova vydala na Barkley Marathon?
Jasmin:
Myslím, že je to jedna z těch věcí, které mi v průběhu let přirostly k srdci. Myslím, že je to tak. Ani nevím, kdy jsem si to poprvé uvědomila. Byla to hodně podobná akce jako Spine Race, říkala jsem si, proč bys to chtěla dělat? Prostě to zní, jako bys trpěl bez jakéhokoli potěšení. Prostě mi to přirostlo k srdci, ta myšlenka, jestli bys to mohl udělat?
Myšlenka na běhání koleček mě trochu odrazovala, ale když jsem tam teď byla, můžu říct, že to nebyl problém. Nebylo moc úseků, kde bych měla pocit, že zase něco poznávám. I když jsme běželi stejný okruh, nepřipadalo mi, že bychom každé kolo běželi stejný závod. Nikdy jsem neměla pocit, že by se venku něco opakovala a běžela jsem pokaždé stejné kolo.
Adrian:
Neděláte to někdy obráceně?
Jasmin:
Dvakrát jsem to běžela jedním směrem a pak jsem změnila směr. Myslím, že některé roky se střídá každé kolo.
Adrian:
Co tě inspirovalo k tomu, že ses vrátila zpátky?
Jasmin:
Upřímně si myslím, že bych to zvládla lépe. Myslím, že je to možné. Cítím, že to člověk může dokončit, když je v dobré formě a když se mu některé věci sejdou. Asi proto se tam vracím. Jestli se to povede letos, nebo ne, to se uvidí. Myslím, že je to možné.
Adrian:
V průběhu let jsi absolvovala mnoho výzev a závodů. Zdá se, že všechny tyto výzvy, které jsi v průběhu let absolvovala, bereš s nadhledem. Kam ze všech výzev, které jsi absolvovala, se řadí tato z hlediska obtížnosti, pokud to vůbec můžeš nějak srovnat? Možná je to zbytečné, ale můžeš ji zařadit do srovnání s jinými výzvami, které jsi absolvovala?
Jasmin:
Musí to být jeden z nejtěžších, ne-li nejtěžší závod, který jsem kdy absolvovala. Asi proto, že jsem ho nedokončila. U většiny závodů, na které jsem se vydávala, jsem věděla, že když to půjdu dostatečně pomalu, tak to zvládnu a doběhnu do cíle, pokud nedojde ke zranění. Ale v Barkley to nepřipadá v úvahu, protože máte těsné cut-offy spolu s bojem s časem. Část z vás neustále myslí na čas a objevuje se spousta dalších věcí, které Vás zpomalují. Řekla bych, že Barkley rozhodně patří k tomu nejtěžšímu, ne-li nejtěžšímu, co jsem absolvovala. Hlavně proto, že se mi ho nepodařilo dokončit. Je to stále nedokončená záležitost.
Adrian:
A je to nějaká konkrétní věc, nebo je to kombinace věcí, které to dělají tak těžké?
Jasmin:
Ano, hodně jsem o tom přemýšlela, ale myslím, že je to kombinace několika věcí. Je to obtížné, protože nemáte GPS, abyste neustále na 100 % věděli, kde přesně jste, nebo kolik stoupáte.
Opravdu celou dobu stoupáte nebo klesáte. Když se podíváte na čas, jakou vzdálenost jste urazili nebo si myslíte, že urazíte, je to pomalé. Třeba si říkáte, jak můžete jít tak pomalu? Ale myslím si, že je to tím, že v závodě je hodně stoupání. A k tomu všemu máte ještě navigaci, která není úplně taková, na jakou jste zvyklí z klasické navigace. Nemáte k dispozici dobrou mapu. Není to jako klasická britská Ordnance Survey nebo Harveyho mapa. Je na ní jen velmi málo prvků, které vám pomohou rozpoznat, kde se nacházíte. a Pak jste v lese v podstatě celou dobu.
Jsou to taky dost zarostlé lesy, dost divoké. V cestě Vám stojí spousta věcí. Spousta šípků a padlých stromů a kamenů. Dlouhé úseky musíš šplhat nahoru nebo se plazit dolů. Znáte to. Takový krátký úsek můžeme mít na běhu ve Skotsku, kde se trochu proplazíte, a je po všem a můžete zase běžet. V Barkley to kvůli terénu děláte často, což vám rozbíjí rytmus a zpomaluje vás to.
Takže je to tak trochu o tom. Pak je tu ještě počasí! Minule bylo první den pěkné počasí. Pak celou noc pršelo, opravdu hodně, a hodně lidí odpadlo s podchlazením. Národní park, kde se závod koná, má „tohle ve zvyku“. Počasí se může rychle změnit a je třeba na to být připravený.
A také je to všechno izolované. Jste opravdu odkázáni sami na sebe. Kdybyste spadli a zlomili si nohu nebo ruku, neměli byste možnost nikomu říct, kde jste. Loni jsem polovinu času na třetím kole, strávila tím, že jsem se značila vrátit zpět na trasu, protože jsem se ztratila. Takže kdybyste se ztratili a pak se něco stalo, byli byste opravdu v háji, dokud by Vás někdo nenašel. Je tak snadné zabloudit mimo trať a ztížit někomu hledání.
Takže si myslím, že je to všechno tohle. Je to navigace, jsou to strmá stoupání, je to celková obtížnost terénu a je to skutečnost, že jste sami velmi zranitelní, protože se zdá, že jste odříznuti naprosto od všeho. I když to není tak velký park, je to samo o sobě docela malé území, ale působí to velmi odlehle, když jste sami, úplně uprostřed ničeho…
Adrian:
Děkuji za vykreslení tak živého obrazu reality Barkley. To, co říkáš, nám hodně napovídá. Často jsem přemýšlel, jak přesně ten závod a jeho propozice vypadají. Zjišťování přesných detailů závodu je součástí jeho mystiky. Neexistují žádné webové stránky s fotografiemi nebo úchvatnými videoklipy. Nedostanete živé rozhovory, kde by Vám kamera kouká do obličeje a někdo se ptá, „jak se cítíte?“
Není tu v podstatě nic. Při vytváření dojmu z akce se spoléháte na zprávy běžců po závodě. Rozhodně tu není žádný živý tracker, který by sledujícímu světu ukazoval, kde se právě nacházíte! Je to protipól trailových a horských běžeckých závodů, jak je mnoho lidí zažívá. Skvěle jsi vykreslil tu samotu, kterou můžeš cítit. Vykreslil jsi i obraz terénu. Zní to, jako bys absolvoval třídenní překážkový závod, kde všechny překážky zajišťuje jenom matka příroda.
Jasmin:
Ano, někdy mi to tak připadalo. Myslím, že ten terén je prostě takový neúprosný. Tak nějak se to na Vás valí pořád. Všechno se to sčítá. Jednotlivě by těch maličkostí nebylo moc, ale děje se to neustále. Možná to bude znít divně, ale na trati je jen velmi málo úseků, kde můžete delší dobu volně běžet. Je to jako závod, ale není to závod. Občas máte pocit, že nikam neběžíte moc rychle! Máte velkou motivaci se hýbat, ale čelíte všem těm překážkám. Myslím, že to je to, co z toho dělá to, co to je. Vyrovnáváte se se vším, co vás potká.
Adrian:
Zmínila ses o stoupáních a o tom, že jsi neměla moc představu, jak velká stoupání to jsou, když jsi je absolvoval.a Když se na ně zpětně díváš, jak vysoko se asi dostáváš?
Jasmin:
Výška není v tomto ohledu vůbec problém. Myslím, že bych se na to musela podívat přesně, ale řekla bych, že stoupáte někam do tisíce metrů. Takže v jistém ohledu nic horšího než Skotsko. Jsou i jiné závody, které jsem absolvovala nebo možná plánuji absolvovat, kde jsou nadmořská výška a převýšení faktory, a je třeba to zohlednit v tréninku. To ale rozhodně není případ Barkley.
Adrian:
Když se vydáš na vrchol nějakého vrcholu kdekoli ve Skotsku nebo v Lake District, dostaneš se poměrně rychle nad linii stromů a naskytne se ti otevřený výhled a musíš se vypořádat se skalnatými plošinami nebo srázy. Dostaneš se někdy na Barkley někam mimo stromy, aby ses pokochala výhledem?
Jasmin:
Moc ne. Tedy, jsou tam výhledy, který lidé vidí, když vidíte fotky ze závodu. Je tam místo, kam se lidé mohou přijít podívat. Není jim dovoleno s Vámi mluvit nebo Vám poskytovat hmatatelnou podporu. Myslím, že tam je trochu vidět. Uvidíte to na fotkách. Jste v tom prostoru, kde byly vykáceny stromy, takže je tam vidět kolem. Není mnoho míst, kde se Vám naskytne takový výhled, a rozhodně nemáte čas se zastavit a vnímat ho. Pár míst tu je, ale není jich moc.
Adrian:
Jak probíhala tvoje příprava? Vím, že to bylo trochu nevyzpytatelné, ale popiš mi, jak to porbíhalo…
Jasmin:
Měla jsem problémy s koleny. Také pracovat na plný úvazek a mít dvě děti je těžké skloubit s tréninkem. Na podzim jsem byla dost unavená, takže jsem v té době nemohla tvrdě trénovat. Když jsem se kolem Vánoc začala cítit dobře, zranila jsem si koleno. To mě také trochu brzdilo. Od té doby jsem měla šest až osm týdnů pořádného tréninku až teď. Pořád si nejsem jistá, jestli to koleno vydrží, nebo ne, takže budeme muset jít a uvidíme. Stejně je kolem tohoto závodu tolik neznámých. Koleno je jen další neznámou, která se k tomu přidává. V Barkley se kvůli terénu nejede tak rychle. Je to prostě neúprosně těžké.
Adrian:
Myslím, že náš starý přítel Martin Hyman mi kdysi řekl, když jsem byl v podobné situaci: „Máš v bance i životní kilometry, takže ti to ve vytrvalostním závodě dobře poslouží.“ To je pravda.
Jasmin:
To je velmi pravdivé. Je to hodně i o čisté odvaze. Bylo by dobré cítit se naprosto jistě, co se týče kondice, bez obav ze zranění. To je jediná starost, na kterou myslím. S tím se nedá nic moc dělat, tak jak to je.
Adrian:
V takovém závodě je to jako v každé jiné výzvě, musíte být fit a fyzicky silní. Nicméně, je to téměř, mimo fyzické pro velkou část, do oblasti duševní síly v tandemu s fyzickou silou. Zdá se, že v tomto závodě je takový vnitřní prvek. Jak se s tím vším Jasminin vnitřní běžec vyrovnává?
Jasmin:
Myslím, že když závodím, člověk je dost živý a dost soutěživý. Není to o soutěživosti s ostatními lidmi, spíš soutěžíte v malých hrách sami se sebou. Kolik toho dokážete dosáhnout. Myslím, že v tom je ta krása tohoto závodu. Dává Vám možnost postavit se na hranici toho, co děláte, a není tolik případů, kdy se vědomě postavíte do tak extrémní situace.
Myslím, že když tam jsem, tak se tak nějak soustředím na to, abych se prostě snažila předvést co nejlepší výkon. Pokusím se na závodu „totálně napojit“ a pak přestanu myslet na všechno a na všechny ostatní okrajové věci. Myslím jen na své děti, a když od nich odjíždím, obecně se mi po nich hodně stýská. Když začnu závodit, je to v pořádku, můžu tyto myšlenky odložit.
Adrian:
Byl někdy v loňském závodě okamžik, kdy si měla pocit: „Tohle už bylo moc a, proboha, proč tu jsem? Byl nějaký takový okamžik?
Jasmin:
Dobrá otázka. Pro mě docela často, když jdu na většinu závodů, upřímně si užívám svobodu, kterou ti běh dává. Nemůžu říct, že Barkley byl takový. Hodně to byla zábava typu 2. Když se na to člověk podívá zpětně, bylo to v pohodě, ale ten čas nebyl tak v pohodě, zejména to druhé kolo. Počasí bylo prostě hrozné a v lese byla tma jako v pytli. Je to vidět i na tom, že většina lidí odpadla už ve druhém kole. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že to není ani tak o tom, že bych chtěla skončit, ale spíš o tom, že jsem si nedokázala představit, jak by se dalo pokračovat po části 2. kola. Pak přestalo pršet, rozednilo se a všechno se zlepšilo, takže jsem 2. kolo dokončila.
Pak už bylo nevyhnutelné, že se vydám na start 3. kola. V tu chvíli už nebylo pochyb, ale v noci byly chvíle, kdy mi bylo docela těžko. To bylo asi tak blízko tomu, že jsem chtěla zastavit a skončit. Pak přišlo 3. kolo, které bylo těžké, protože jsem byl hodně odkázaná sama na sebe a stále jsem dělala chyby při hledání trasy. Pak už šlo jen o to, abych se dostala zpět do cíle „fun run“. Takže pokud jde o to, co vlastně bylo nejtěžší… asi bych řekla, že mi byla fakt velká zima a byla taková tma a samota, ale člověk si cestu najde.
Adrian:
Na trati nemáš povolenou podporu. Je to soběstačný závod. Když dokončíš každé kolo a vrátíš se téměř do útočiště žluté brány a toho, co se vydává za Race control, čeká na tebe tvů podpůrný tým, nebo jste i tehdy soběstační?
Jasmin:
Máš pravdu. V průběhu celého kola nemáš nárok na žádnou podporu. Na konci každého kola můžete mít někoho jen v prostoru parkoviště. Měla jsem tam svého manžela Konrada, což bylo skvělé. Konrad tam bude i tentokrát.
Adrian:
Dobře. Takže když ti někdo děla support v závodě na krátkém, nebo delším trailovém závodě s častými kontrolními body, vidíte se poměrně často a mají s tebou i tak dost práce. Co dělá Konrad, když jsi několik hodin pryč a snažíš se najít cestu zpět po trati? Může to přece být i několik hodin, než tě znovu uvidí…
Jasmin:
Já nevím. Abych byla upřímná, nevím, co dělal. Myslím, že je tam docela dost dalších pomocníků. Mám dojem, že mezi podpůrnými týmy se vytvářejí docela dobré vztahy. je to trochu jako takový malý večírek v táboře. Všichni lidé, kteří nejdou závod. Pak jsou tam všichni ti místní „starousedlíci“, kteří tam jsou. Lidé, kteří už dříve běželi nebo se na závodě nějak podíleli v průběhu let. Někteří místní pravidelní účastníci startují z tradice, ale nedokončí ani první okruh.
Zdá se, že prostě startují každý rok. Je tam něco jako táborák a spousta lidí tam postává, takže si myslím, že v táboře je dobrá společnost. Hodně se diskutuje o lidech, kteří se vracejí, a tak dále, a přemýšlí se, kdo a kdy se vrátí.
Adrian:
Řekni mi, nosíš sebou telefon, i když jen pro jistotu?
Jasmin:
Ne, pravidla nedovulí mít sebou telefon.
Adrian:
Připadá ti to trochu děsivé, nebo je to součást celehé „dramatu“, co z toho všeho dělá fakt velkou výzvu?
Jasmin:
Nejspíš obojí.
Adrian:
Zdá se, že to je teď ten správný moment na skutečný závěr našeho rozhovoru. Doufám, že vše půjde dobře a tvoje kolena se budou chovat slušně (smích).
Jasmin:
Děkuji. Taky v to doufám.
Volně přeloženo z Runners Are Smilars od Adriana Tarita Stotta
