Přinášíme další rozhovor s paratriatletem Honzou Tománkem, který cestuje po významných světových ironmanech. Tentokrát hlavně o mistrovství Evropy v Ironmanu ve Frankfurtu!
Určitě se podívejte i na naše starší rozhovory!
Honzo, od našeho posledního povídání ses stihl v krátkém sledu zúčastnit dvou velkých závodů. Jak jsi tento závodní režim zvládal? Spolu s MS v Ironmanu v Utahu to byly 3 dlouhé závody během několika týdnů…
Po Ironman World Championship St. George v Utahu jsem pauzu opravdu potřeboval. Zůstal jsem ještě týden v USA a trošku cestoval. Po návratu jsem se pustil znovu do tréninkové práce, ale ještě několik týdnů jsem zatížení musel dávkovat opatrně, ale cítil jsem se dobře.
Stihl jsi vždy dostatečně zregenerovat?
Myslím si, že ano. Sám jsem byl překvapený, jak jsem se rychle srovnal po MS a mohl začít naplno trénovat. Do toho jsem udělal několik strukturálních změn v tréninku a byl jsem zvědavý, jak se to projeví v dalších závodech a křivce výkonnosti.
O jaké strukturální změny šlo a jak jsi k nim dospěl?
Před MS jsem se v tréninku příliš nepouštěl do vyšších intenzit a jen minimálně jsem rozvíjel VO2max, což bylo pochopitelně dáno i relativně brzkým startem začátkem května. A příprava měla převážně vytrvalostní a tempový charakter. Přeci jen připravit se na celého ironmana v úvodu sezóny není vzhledem k naší zeměpisné šířce jednoduché a de facto bylo nemožné absolvovat přípravné starty a dostat se do závodního rytmu. Nyní je trénink více o rozvoji laktátového prahu a maximální výkonu VO2max. Dále jsem změnil přístup k výživě během závodu a komplex sacharidů doplňuji formou hydrogelu bez složky pevné stravy. Mám nastaven strojový režim, kdy každých 15 minut přijmu 20 gramů sacharidů, tedy 80 gramů za hodinu, což mi zaručí dostatek paliva pro kontinuální výkon.
Pojďme ale postupně. Prvním z těch závodů byl 1/2IM ve Varšavě. Tam se ti skvěle vedlo ve všech disciplínách a časem 4:39:53 jsi neměl daleko do osobního rekordu…
K osobáčku ještě docela dost chybělo. Ale ano, byl to skvěle zvládnutý závod. Sám jsem byl zvědavý, jak se mi po brutálním MS povede na kratším a rychlejším závodě. Dokázal jsem se na závod skvěle připravit a vše vycházelo, jak mělo.
Připomeň nám ještě prosím právě ten svůj nejlepší 1/2IM… Jaké hlavní rozdíly vidíš?
Svou nejrychlejší půlku jsem zajel 2 roky zpět v Račicích v čase 4:25:29 hodiny. Ale tento závod byl logisticky i organizačně velmi jednoduchý, což samozřejmě výrazně přispělo k rychlému času. Oproti tomu ve Varšavě T1 a T2 vzdálené 40 km od sebe, což kladlo velké nároky na support, který musel včas dopravit vozík do druhého depa. Obě depa byla relativně dlouhá, což taky nějakou tu minutku sebere. Navíc podstatně vyšší počet závodníků, který se projeví v pomalejším běhu, protože musím hodně kličkovat a vyhýbat se „pomalým“ běžcům. (smích)
Víme, že v Polsku závodíš docela pravidelně. Je to dáno jeho zeměpisnou blízkostí nebo je to prostě země, která nabízí hodně pro tebe vhodných akcí?
V Polsku jsem začal závodit v době covidu. Všude bylo poměrně mnoho restrikcí a vše se rušilo. Závodit se dalo snad je v ČR, a právě v Polsku. Objevil jsem řadu zajímavých závodů a místních organizací, které mě od prvního momentu nadchly vysokou profesionalitou a skvělou organizační kvalitou. Navíc Polsko je země, která má velmi vysoký standard služeb, za relativní zlomek cen ve srovnání se západní Evropou. Nehledě na fakt, že Poláci jsem hodně otevření vůči sportovcům s handicapem, zvláště těm na „vůzku“, jak vozíčkáře označují, a snaží se jim vyjít vstříc. V posledních letech navíc hodně investují do závodů v sérii Ironman a letos budou v Polsku celkem 3 akce tohoto brandu, což jednoznačně vypovídá o vysokém zájmu a rozvoji dlouhého triatlonu.
Druhým závodem byl Mainova Ironman European Championship Frankfurt, což byl už tvůj pátý ironman. Byl tento závod mistrovstvím Evropy i pro hendikepované?
Tento závod bohužel nebyl primárně určen pro handicapované sportovce v kategorii handcycle athletes, ale mou účast se podařilo vykomunikovat, ale nebyla oficiální. Tedy závodit jsem mohl, ale nemohl jsem získat titul evropského šampiona. Vzhledem k tomu, že organizační tým měl opravdu velký zájem, abych startoval a dokončil, tak věřím, že má účast ve Frankfurtu by mohla nastartovat novou éru, kdy i handicapovaní sportovci budou moci bojovat mimo světových šampionátu i o titul Mistra Evropy v Ironmanu. Uvidíme!
Tvoje plavecké tempo bylo dokonce rychlejší než na poloviční trati ve Varšavě, ačkoliv jsi ani tam nezaplaval vůbec špatně. Konkrétně to ve Frankfurtu bylo za 67 minut oproti 36 na poloviční trati v Polsku. Byly tam tak odlišně podmínky nebo ti to tak dobře sedlo?
Během plavání jsem naopak byl přesvědčený, že to bude fiasko a neplavalo se mi nejlépe. Neviděl jsem dobře obrátkovou bóji, trať si omylem zkrátil a následně se musel vracet. Byl jsem tedy slušně řečeno naštvaný, a asi jsem tu naštvanost nějak pozitivně přenesl do mého plaveckého nasazení. Frankfurt byl pro mě obecně klidnějším závodem než Varšava, kdy jsem do poslední chvíle řešil jiné mimosportovní věci. Na Frankfurt jsem se maximálně koncentroval, navíc voda v pískovém jezeře byla oproti Polsku opravdu krásná.
Zvlněnou 180 km dlouhou cyklistickou trať jsi urazil za 7 hodin. To je v podstatě půl dne jenom na jednu disciplínu. Není to ubíjející? (smích)
Tak děkuju no! Konstatovat, že jsem na kole strávil půl dne. Smích! Trať byla velmi proměnlivá. Nejprve rychlý úvod po dálnici, poté průjezd městem a poté na venkov do přírody. Když jsem si trať projížděl autem, nevěřil jsem 1600 metrům převýšení, ale cyklistika byla nenápadně těžká. Nahoru, dolu, doleva, doprava. A ano, posledních 30 km bylo už ubíjejících a říkal jsem si to, co zná spousta triatlonistů, mám já tohle zapotřebí? (smích)
V cíli jsi říkal, že jsi čekal mírně lepší čas, o kolik?
Čekal jsem čas okolo 6:30 – 6:40 hodiny. A řeknu k tomu asi jediné, poté co jsem si pečlivě analyzoval data z posledních dvou let, vím, co je špatně. A na Ironman Kalmar, který mě čeká v srpnu, věřím, že předvedu podstatně kvalitnější cyklistický výkon.
Na co jsi přišel?
Každá sportovní disciplína podléhá jistým trendům a moderním poznatkům. Zejména v cyklistice se v dnešní době setkáváme s více frekvenční jízdou než v minulosti a pochopitelně i v handcyclingu je kadence velké téma. Logika velí, že vyšší frekvence s kratšími klikami je efektivnější a ekonomičtější. Bavíme se o kadenci 100 – 110 otáček za minutu. Ale má to svá úskalí, bavíme-li se o sportu handicapovaných. Tato teze nebere v úvahu funkční omezení handicapu, stabilitu trupových svalů, a tedy relativně složitější udržení vysoké kadence v závislosti na zmíněném. Když jsem si svá tréninková a závodní data pečlivě analyzoval, zjistil jsem, že svůj přirozený rytmus nejsem prakticky schopen změnit a vždy se vracím k pro mě přirozenému počtu otáček a silovějšímu jízdnímu projevu zvláště při vytrvalostním zatížení. Kratší kliky v mém případě znamenaly relativní pokles výkonu a vyšší zatížení svalů, protože jsem nebyl dlouhodobě schopen zvýšit kadenci na 100-110 otáček při udržení efektivity kruhového záběru. Nyní se vracím k osvědčené délce i šířce klik a předpokládám stabilizaci mé cyklistické výkonnosti.
Zpět k závodu… Pak přišla část na běžecké formuli a tam jsi měl defekt. Pochopili jsme správně, že jsi s ním absolvoval docela velkou část závodu, než se kolo podařilo opravit?
To naštve co? Hned v úvodu prvního kola jsem měl defekt předního kola, tedy dojel jsem celý okruh (10 km), ale již jsem se nedostal do depa pro tmel a kompresor na opravu. Po zhruba dalším kilometru jsem uviděl přítelkyni, kterou jsem jasně zaúkoloval a pokračoval na prázdném kole do dalšího okruhu. Na trati mi pak pomohl fanoušek-cyklista a defekt mi opravil dříve, než jsem dojel zpět k přítelkyni, která již byla nachystaná s potřebným vybavením.
Už se ti něco podobného stalo v průběhu závodu jindy?
Z dlouhodobého pohledu se mi defekty vyhýbají, ale v celém ironmanu tomu tak bohužel není. Loni v Polsku jsem během cyklistiky měl neopravitelný defekt a více než hodinu jsem na trati v dešti čekal na náhradní kolo. Jinak jsem na defekty nachystaný a vozím si na cyklistice tmel a mini-kompresor na nafouknutí. Při běhu již defekty neřeším. Půlku bych patrně vzdal a nedokončil, ale vzdejte závod, kde jste ambasadorem a chcete prosadit oficiální zařazení kategorie handcycle athletes do programu evropského šampionátu v ironmanu. To pak musíte defekt vyřešit, nebo s ním dojet, což jsem dvakrát zažil při běhu na půlce a znovu by se mi do toho extra nechtělo! (smích)
Jaké to je jet s defektem a o kolik tě to zpomalí?
Záleží na trati a také na tom, jaké kolo to je. Tentokrát šlo o přední kolo, které není na běžecké formuli poháněné, což je lepší varianta. Při vysokém počtu lidí na trati ve Frankfurtu mě to limitovalo velmi, protože formule nereaguje tak, jak by měla, navíc při přejezdech na dlažbě nebo nezpevněném terénu se více bojíte o materiál, což vše negativně ovlivní vaši koncentraci a vůli jet naplno. Těžko se to kvantifikuje, ale defekt předního kola se na formuli rovná zhruba 25% zátěže navíc a defekt zadního kola pak 50 a víc % při zvlněné trati.
A dá se mluvit v těch 2týdenních přestávkách o nějakém seriózním tréninku?
Mezi startem v Polsku a ve Frankfurtu ano, protože rychlé Polsko bylo skvělou přípravou. A to nejen z pohledu tréninku samotného, ale také závodního rytmu včetně přechodu a logistiky. To v přípravě tak dokonale nenasimulujete. Přeci jen z vody mě vynáší dva handleři a přechod je v rámci možností co nejrychlejší, v tréninku nemám k dispozici podpůrný support team a zde skutečně platí, že nejlepší příprava je závod. Regenerace po rychlé a relativně snadné půlce je otázkou několika dní, takže zvládnete ještě zařazení několika tempově orientovaných tréninků jde se na závod, který celý probíhá v relativně nižším výkonu.
Kdybys měl srovnat atmosféru na trati na tvých letošních závodech, kde to bylo nejlepší?
Cílová rovinka v St. George byla neskutečná vzhledem k tomu, co jsem zažil v uplynulých hodinách, kdy jsem se v poušti doslova pekl zaživa a na trati prožil absolutní peklo. Proti tomu ve Frankfurtu jsem byl při “vědomí“ celý závod a musím říct, že atmosféra byla fantastická, a to jak během cyklistiky, tak zejména na běhu, kdy závodní trať lemovaly tisíce lidí. Cílová rovinka ve Frankfurtu byla hodně bouřlivá a emotivní, ale oproti tomu ta v Utahu pro mě byl výjimečnější kontextem celého šampionátu, několikahodinové strádání nebo zisku titulu Vicemistra Světa v Ironmanu.
Ani po těchto akcích si moc neodpočineš. Tvou příští zastávkou bude zanedlouho mistrovství Švédska – Ironman Kalmar. S jakým cílem tam pojedeš?
V Kalmaru je rychlá trať a mým cílem je překonání osobního maxima a stlačení výsledného času pod 10 hodin. Hlavně chci stabilizovat svou cyklistickou výkonnost a optimalizovat vybavení. Letos jsem hodně experimentoval a ne vše, co jsem změnil, bylo dobré. Vše jsou jen zkušenosti, které nás posouvají vpřed a já věřím, že na druhou část sezóny budu ještě lépe připraven!
Bude to již tvůj třetí letošní full ironman. Dá se říct, že tedy už jde o tvoji hlavní disciplínu?
Lze to tak asi chápat. Ve svém životě a sportu potřebuji neustále posouvat laťku dál a dál. To, co dříve bylo výzvou je pro mě nyní konvenční akcí a celý ironman? Ten je pro mě pořád obrovskou výzvou a něčím vyjímečným!
Uvidíme tě zase závodit i někde v ČR?
Bohužel v nejbližší době nemám v ČR nic v plánu. V druhé půlce sezóny je tu minimum akcí na dlouhé distanci a bohužel se tu triatlon nerozvíjí tak dynamicky jako třeba u našich severních sousedů, kde mám letos v plánu dva závody na poloviční distanci.
Které to jsou?
Začátkem srpna absolvuji 70.3 Gdynia, což bude ideální přípravný závod a přechod do závodního rytmu před blížícím se Ironman Kalmar. Dále mám v plánu 70.3 Ironman Poznaň poté již budu směřovat k hlavním vrcholům podzimu.
Držíme palce a doufáme, že na podzim si rozhovor zopakujeme!
