František Linduška: Pro Olympijské hry v Tokiu v roce 2020 udělám maximum

Letošní rok byl pro Lindušku zlomový, dvě pátá místa na vrcholných závodech sezóny ho vynesla do první stovky světového žebříčku a o krok blíž k Olympiádě. „Když vydrží zdraví, věřím, že se to nakonec povede. Roky o tom sním.“

Můžeš se našim čtenářům sám představit Františku?

Jsme úplně normální kluk z Jižních čech, který v patnácti letech jako v tu dobu už bývalý plavec na dlouhé tratě (400 a výš) propadl triatlonu a už u něj zůstal. Miluju špagety na všechny způsoby, pizzu a dobrý kafe. Nepohrdnu ani čokoládou a úplně nejradši mám oříškovou Milku. Je mi 24 a čeká mě (snad) poslední rok na pedáku obor Český jazyk-Angličtina.

Proč zrovna triatlon? Co je na něm tak “speciálního”, že sis vybral zrovna jednu z nejtěžších možných sportovních disciplín?

Asi to bylo logické vyústění z plavání, nebo mě prostě jen přitahovalo to spojení plavání, kola a běhu. V rámci přípravy jsme chodili každou sobotu pro plaveckém tréninku s oddílem běhat, o víkendu mě táta brával na kolo kolem třeboňských rybníků, kam jsme jezdili z města na chalupu. Můj strýc Bohouš absolvoval tehdy ještě dost punkově ironmana, tak asi všechno tohle mě lákalo. Původně jsem ani vůbec nevěděl, že se jezdí taky krátká forma ironmana, měl jsem představu, že se jezdí jen dlouhý a s tím jsem do toho taky šel, že až potrénuju, tak pojedu železňáka. Ale záhy jsem byl poučen.

Jak se dá skloubit zcela jistě náročné magisterské studium na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity s vrcholovým sportem?

Ani bych neřekl, že je to tak náročné. Musíte jen o něco lépe zvládat svůj čas, což mi nedělá problém, když mě to zároveň baví. Navíc spatřuji ve studiu v kombinaci se sportem taky celkem pozitivní efekt, a sice, že při učení se na zkoušky je sport příjemným odreagováním a učení pak zvládáte mnohem efektivněji. A funguje to i obráceně. Samozřejmě zvládat třeba medicínu s vrcholovým sportem nelze, proto padla má volba na “pajdu”

Jak dlouho již triatlon děláš?

Nějakých 8 let, když počítám i moje “přípravné” období, kdy jsem postupně během asi 3, 4 let jen zjišťoval, co to doopravdy triatlon je.

Která disciplína ti jde nejlépe a proč ti “nejdou” ti ostatní tak dobře? (smích).

Dřív jsem měl dost problémy s během. Jako bývalý plavec jsem byl robustnější a neměl jsem posílené dostatečně spodní končetiny a střed těla. Ale v posledních letech jsem zamakal hlavně tady a teď už mam všechno tak na stejné úrovni. Což je klíč k dobrému výkonu v závodě.

Jak bys zhodnotil loňskou sezónu?

Loni to nebylo úplně ideální. Končil jsem bakaláře a státnice mi vlezly zrovna do období největší sezóny, takže to nebylo na 100%. Taky jsem přes zimu moc nenaběhal, takže moje běžecké výkony loni nebyly zrovna ohromující…

Jaké jsou tvoje nejlepší dosavadní úspěchy?

Asi je to 5. Místo z letošního ME ve sprintu v Tartu, pak celkem čerstvé 5. Místo ze světového poháru tady doma ve Varech. To byl závod mého života, jede z těch momentů, kdy přestanete cítit bolest a prostě to kolem vás plyne. Bylo to super. A ještě bych vypíchnul účast a nakonec 22. Místo z Evropských her v Baku 2015, to byl mimořádný sportovní zážitek.

Jak vysoko stojíš aktuálně v žebříčku ITU?

Pohybuji se těsně kolem stovky, asi 103, ale hodně často se to mění a skáče to v rozmezí třeba 5 míst. Doufám, že letos ještě přidám nějaké bodíky a podívám se do magické 100.

Loni jsi ve Varech na Světovém poháru skončil na 33. místě a teď jsi byl pátý. To nám prosím objasni?! (smích).

Tak už jsem to v podstatě objasnil v předchozí otázce, loni jsem 3 dny před Varama dělal státnice a obhajoval BP, takže to byl takový nesoustředěný výkon…

Popiš nám jak se závod vyvíjel…

Od začátku se mi jelo dobře, po plavání jsem vylezl ve stíhací skupině, po zhruba půlce kola jsme sjeli ty první a pak už to šlo skoro samo… (smích). Ne makali jsme, prvních 30 minut cyklistiky jsem měl na tachometru průměr 310 wattů (průměr nikoli NP), což je na mojí váhu celkem už slušné číslo. A na běhu jsem to prostě zkusil na medaili, což nakonec neklaplo, ale i tak jsem super spokojený s výsledkem.

Ty časy co jsi zajel jsou prostě úžasné!

Díky! (smích). Běh byl ale o něco kratší!

Jak se ti vedlo v Austrálii na tvém prvním WTS?

Věděl jsem, že to nebude nic lehkého a taky že nebylo! Sjela se sem kompletní současná světová špička, taky to bylo finále světové WTS série, tady se mělo rozhodnout o konečném králi triatlonu pro 2018, byly zde zdvojené body, prize money a prestiž vítězství na finále WTS je dvojnásobná než na jakémkoli jiném závodě WTS v průběhu roku. Takže všichni byli připraveni na maximum, vyšpičkovaní právě na tento závod.

Já jsem spadl na startovní listinu ani ne dva týdny před závodem, bylo to den po svěťáku ve Varech, po kterých jsem byl dost rozsekanej. Vidina dlouhého cestování a dalšího startu během ani ne dvou týdnů na olympijských vzdálenostech, navíc v takové konkurenci mě trochu znepokojovala, ale šel jsem do toho. Byla to opravdu jedinečná možnost se srovnat s opravdovou konkurencí, velice podobnou té, která bude i za dva roky na olympiádě v Tokiu.

Po příjezdu do Austrálie jsem ještě musel bojovat s nachlazením, ale do závodu jsem šel už relativně v pohodě. Plavání na první bójku bylo OK, pak jsem se ale zamotal do většího chumlu lidí a dostal totálně přes držku, někdo mě stáhl pod vodu a to bylo v pytli…během následujících 1200 metrů jsem se ale dostal zpýtky do hry a vylézal jsem po boku Richarda Murryho, současné světové 4. Při nasedání na kolo jsem ale poznal další pravidlo závodů WTS, nesmíš ztratit ani vteřinu. O tu vteřinu déle jsem si totiž obouval tretru a to mě stálo balík. Doslova mi frnknul před nosem a ať jsem rubal jak to šlo, nedojel jsem ho. Tak jsem jel ve 2. Skupině, se kterou jsme dojeli cca 1,5 minuty za čelem. Na běhu se vepředu šly hrozný bomby, kluci si to rozdávali o ten titul světového krále triatlonu a my vzdadu přestože jsme běželi, tak ztráta stále narůstala.

Nakonec tu desítku francouz Luis sfouknul za 29.44…Já doběhl na 38.místě se ztrátou asi 5 minut. Jsem rád za tuhle zkušenost i za nakládačku, kterou jsem dostal od světové extratřídy, alespoň vím, kam musím směřovat.

Změnilo se něco zásadně v tvojí přípravě?

Ani moc ne, jen jsem měl víc času, takže tréninky byly častejší. Je pravda, že jsem něco málo změnil v běžecké přípravě a pomohlo mi hlavně to, že jsem začal běhat s naším předním českým maratoncem Honzou Kreisingerem. Na začátku mě každý trénink s ním posouval a ve dvou se běhá mnohem líp. Kilometry ubíhají rychleji když je s kým kecat (smích). Letos by se k nám měl přidat ještě Jirka Csirik, český běžec na dlouhé tratě, který se připravovoval půl roku v Keni a běhá fakt dobře, takže snad bude zima ještě o to kvalitnější.

Víme, že tvým snem jsou Olympijské hry v Tokiu v roce 2020. Kolik bodu ale musíš mít abys tam jel a na jakém místě žebříčku byl je ještě pořád “nejasné”, nebo?

S olympijsou kvalifikací je to v triatlonu dost složité. Respektive těžké (smích). Obzvlášť když se do toho přimíchaly ještě štafety. Ze štafet se nominuje cca 20 lidí, kteří ale musí být ve světovém žebříčku do 140 místa. To by mělo zaručovat, že budou mít alepoň nějakou výkonnosti aby v hlavním závodě nedostali moc velkej kotel. No a pak zbývá tedy nějakých 35 míst pro individuální nominace.

Z toho vyplývá, že pokud bych se chtěl nominovat jako jednotlivec, tak musím být teoreticky cca kolem 50.místa, spíš líp. Teď jsem kolem stovky. Máme ještě celkem dost času, takže to nevidím úplně nereálně, na druhou stranu to bude extrémně těžký úkol, nejen fyzicky a výsledkově, ale i finančně abych mohl objet všechny ty závody. Cítím ale, že alespoň z té první stránky jsem na správné cestě.

Individuální start, nebo štafeta?

Štafeta je úžasná záležitost, ten týmový duch je super. STart ve štafetě zároveň podmiňuje účast v indiviuálním závodě. Bude-li to přes štafetu budu jedině radči.

Pojď se nám pochlubit s tvými časy, pokud bys šel jenom tyto disciplíny samostatně: 1500m plavání, 10km běh, půlmaratón, maratón, čtvrtka…

Já to odděleně moc nechodím, aspoň teda v závodním nasazení, nemám na to zkrátka čas. Ale 1500 plavání asi kolem 17 minut, teď mám docela plaveckou formu takže možná i lehce pod. Desítku mám zaběhlou z loňska z mistrovství Jihočeského kraje v Chlumu za 32:19, ale troufnu si říct, že hladkou na dráze bych mohl teď běžet kolem 31:30. Příští sobotu běžím Běchovice, tak uvidíme (smích).

Půlku mám tuším kolem 1:13,ale běžel jsem to loni v listopadu na celkem těžké trati a dost větrných podmínek, myslím, že kolem 1:10 za ideálních podmínek bych to mohl dát. Maraton je zatím na mém bucketlistu, čtvrtku nevím, ale patnáctku jsem běžel na lize 4:09. Dal jsem si to jako dobrý trénink přechodově z kola.

Kam ti můžeme přijet fandit na další závod a která distance to bude?

Letos mám ještě v plánu dva svěťáky v Asii, jeden v Korei a druhý v Japonsku. Je to dlouhá cesta…(smích).

Střední, nebo dlouhý triatlon tě “ještě” neláká?

Láká a moc. Mylsím, že půlka se dá skloubit s OH triatlonem, ale musí být rozumně vložená do tréninkového a závodního bloku. Ale vzhledem k tomu, jak je nabitý kalendář ITU závodů, tak se mi to letos nepodařilo nikam vecpat. Chtěl jsem jet Czechmana, ale bohužel to neklaplo. Ale v budoucnu po OH triatlonu se určitě vidím na dlouhým.

Láká mě to strašně moc, taková ta dlouhodobá lopotina, v OH triatlonu je to všechno strašně rychlý a do laktátu oproti dlouhýmu.

Kam směřuješ ještě závěr letošního roku?

Jak jsem už říkal, končím 11.11. V japonském Myizaki. Pak konečně pauza.

Nejlepší věc, kterou ti řekl trenér…

Trenér mi řekl a říká spoustu dobrých věcí, Honza Vaněk je super chlap.

Nejlepší rada pro zkušené a začínající triatlety…

Nevím…asi nikam nespěchat, každýmu trvá různě dlouho, než se dostane kam potřebuje a kam chce. Otřepaná fráze: cíl je cesta. Tak asi.

Kdyby sis mohl zazávodit s kýmkoliv na světě… kdo by to byl a proč?

Asi s Javierem Gomezem, je to fenomenální triatlet a byla by pro mě čest s ním závodit. Říkám závodit, ne být v jednom závodě, to je rozdíl (smích).

Co dělá František Linduška, když zrovna nesportuje?

Tráví čas se svojí přítelkyní, chodí po kavárnách, do přírody, taky musí dělat něco do školy (smích). Mám štěstí, že přítelkyně je taky triatlonistka, takže rádi vyjedem společně na švih, nebo zaplavat, zaklusat…

Máš možnost komukoliv poděkovat…

V triatlonu pro mě hrozně moc udělal můj trenér Honza Vaněk, tomu děkuju za všechno jeho know how, on je ta osoba, která stojí za tím, kde teď jsem a kam se chci ještě dostat. Velký dík taky patří přítelkyni Kačce, která mi dává doma pohodu a vždycky má pro mě pozitivní slova nehledě na výsledek závodu. A nešlo by to samozřejmě ani bez dalších lidí, kterých je okolo hodně. Jmenovitě jsou to kluci z Progresscycle z Hostivic, kteří mě zásobují super koly Giant, nebo Dan Hájek z Mizuno, který mě obouvá do skvělých bačkůrek.