RED-S se v posledních letech objevuje všude — v přednáškách, podcastových diskuzích, příbězích mladých sportovkyň, ale i v kariérách těch, které to stálo roky zdraví. Často se ale redukuje jen na kalorie: „jez víc“, „neřeš postavu“, „přidej energii“. Anežka Drahotová — bývalá elitní chodkyně a běžkyně, dnes fyziologická specialistka v Centru sportovní medicíny — upozorňuje, že právě tahle zjednodušující mantra může nadělat víc škody než užitku.
„RED-S může vzniknout i bez energetického deficitu. Příčin je mnohem víc a dneska se příliš často fixujeme jen na jídlo,“ říká Anežka. Vidí to denně: sportovkyně z velkých klubů, ale i holky z malých oddílů, kde trenér po práci improvizuje mezi tréninkem, školou, menstruací, železem, psychikou a rodiči. Část z nich nemá přístup k odborné péči, biochemie je drahá, do Prahy je to daleko a systém — zaměřený na SCM a reprezentaci — často ignoruje ty, kteří pomoc potřebují nejvíc.
Anežka zná RED-S z obou stran. Ze strany sportovkyně, která si sama prošla extrémními tlaky, i ze strany odbornice, která dnes sportovcům pomáhá hledat příčinu problému tam, kde není vidět: v hormonech, stresu, psychice, dlouhodobé únavě, špatně vedeném tréninku nebo v tom, že okolí neposlouchá, co tělo říká. Tenhle rozhovor není o tabu ani o moralizování. Je o tom, co se skutečně děje pod povrchem — a co může sportovkyním, jejich trenérům i rodičům zachránit zdraví dřív, než bude pozdě.
Určitě si dejte naše všechny všechny předešlé rozhovory o RED-S. S naší elitní triatletkou Anetou Grabmüller, trenérem mladých atletek Vaškem Novotným, nebo reprezentaci trenérem Honzou Pernicou.
Setkáváš se s tím, že do Centra sportovní medicíny přijdou holky, u kterých byl problém přehlédnutý měsíce nebo roky?
Bohužel ano, mnohdy jde i o vrcholové sportovkyně, které byly schopné žít a závodit s touto diagnózou roky.
Kde se podle tebe nejčastěji láme vztah sportovkyně k vlastnímu tělu?
Na tuhle otázku je velmi těžké odpovědět, neboť si myslím, že je to individuální. Obecně lze ale říct, že je to období puberty. Hodně záleží i na tom, jaké jsou vztahy v rodině. Teď mám na mysli například to, jak sami rodiče komentují svoje těla nebo porce jídla. Pokud dítě vnímá poznámky typu „dneska už jím jenom salát“ nebo „já zas vypadám…“ apod., může se negativní vztah k tělu a jídlu objevit už mnohem dříve, v dětství.
Jak velkou roli hraje tlak z okolí — rodiče, sociální sítě, ideály „běžecké postavy“, výsledky?
Ohromnou a bohužel čím dál větší. Sice vnímám to, že se třeba vnímání těla ve společnosti malinko mění a že jsou „akceptované“ i jiné typy postav než ty nejhubenější. I tak si myslím, že tlak okolí je čím dál větší.
Dá se RED-S podle tebe předcházet lepším psychologickým vedením?
Myslím, že ano. A také tím, že rodiče budou vědět, že budovat správné návyky k jídlu a především omezení nevhodných komentářů může působit a působí jako prevence.
Když za tebou přijde mladá atletka s podezřením na RED-S, co je pro tebe první krok?
Vždy začínáme důkladnou anamnézou, ta musí být důkladná a už z ní se dá hodně vyčíst. Důležité je zmapovat co nejvíce oblastí — tedy tréninkovou zátěž, nutriční oblast, dále to, zda je tam ještě jiný stresor, jaký je vztah s trenérem. To je určitě první krok. Následují vyšetření jako krevní obraz, tělesné složení, zátěžový test, pokud je potřeba, nebo doporučení na psychiatrické vyšetření.
Jak moc do toho zapojuješ trenéra, rodiče, psychologa, výživáře?
Vždy je důležitá spolupráce všech složek. Samozřejmě do jisté míry, ale myslím, že je velmi důležité, aby všechny strany táhly za jeden provaz.
Co bývá nejtěžší — přibrat, zpomalit, přijmout změnu, nebo vysvětlit rodině, že to není selhání?
Tohle je nesmírně těžká otázka. Zrovna tento týden jsme měli na klinice tak různé případy, že skutečně musím říct, že je to opět hodně individuální. Někteří sportovci jsou takové povahy, že jsou schopni přijmout ten fakt, že musí zpomalit, někteří mají komplikované vztahy s rodiči a jsou v tom hrozně sami. Navíc, pokud je tam třeba minulost s PPP, pak je největším strašákem právě změna hmotnosti.
V Česku chybí materiály pro trenéry. Co by měl obsahovat ideální „manuál prevence RED-S“?
Myslím si, že materiálů přibývá a že tohle jde správným směrem a že jsme se za poslední čtyři roky hodně posunuli. Momentálně je problematika RED-S také součástí High Performance programu pod záštitou Českého olympijského týmu, takže se ještě blýská na lepší časy. Ohromný kus práce v této oblasti udělalo a dělá hnutí Trénujeme s respektem, které školí trenéry nebo safeguardy napříč sporty.
Odpověď na tvojí otázku ale není snadná. Vždy, když chceme komunikovat nějaký problém, chceme jej do jisté míry zjednodušit, udělat z něj model, tak aby se právě snáze komunikoval, byl dostupný a zapamatovatelný. V případě RED-S, který je tak komplexní, si nemyslím, že je to ta nejsprávnější cesta.
Měly by se podle tebe povinně vzdělávat kluby, trenéři a SCM?
Určitě. Samozřejmě pokud někomu něco nařídíte, je tam to riziko určité nechuti. Na trenérech je ale veliká zodpovědnost a bez adekvátního vzdělání je větší riziko pochybení.
Kdy podle tebe přestaneme „hasit požáry“ a začneme řešit prevenci?
Tohle je hrozně těžké. Bohužel máme velké manko a je otázka, zda se nám to podaří překlopit. Věřím, že ano, jinak bych tuhle práci asi nemohla dělat.
Co bys poradila mladé sportovkyni, která se bojí říct, že je unavená nebo že přestala menstruovat?
Řekla bych jí, že říct si o pomoc je známka odvahy a profesionality, ne slabosti. Pokusila bych se vysvětlit, že to, že tělo přestalo menstruovat, značí, že se mu něco nelíbí, že je ve stresu a proto vypnulo reprodukční funkce, aby se ochránilo. A že jen zdravé a funkční tělo může podávat výkony. A naše oblíbené: že se zlepšujeme, když regenerujeme z tréninku, právě adaptací, nikoliv samotným tréninkem.
A jedna věc pro trenéry: co by měli začít dělat už zítra?
Zeptejte se svého svěřence, jak se cítí.
