Varuji kohokoliv, kdo by si rád přečetl o sportovním výkonu našeho týmu na letošním Czech Adventure Race. Sport se mi do textu nevešel (smích).
Určitě si dejte i první díl nejvíc vtipných reportáží od Jany Ryantové z Adventure Race Croatia.
Kolem třetí hodiny ranní sjíždíme krpál do Karlových Varů a já usínám jako by to nebyla noc první, ale poslední. „Spí jižní kříž, jak říkali jsme hvězdám kdysi v mládí,” zpívám nahlas, protože proud vzduchu mi okamžitě převalí každý, i falešný tón přes rameno někam do nikam. Tak jedu na Nedvědy, no a co. „To na studený zemi ještě uměli jsme milovat a spát.” Noční metropolí se protloukáme trochu váhavě. Na mapě nejsou Vary větší než kreditka, takže občas zajedeme do jiné uličky. Když se otáčíme v jednom takovém apendixu, řízne sebou Jirka o obrubník. A hned vstává, že prý nic mi není a jedem. Sotva se vymotáme z města, začne se silnice zvedat, řadíme lehké převody a vtom se do ticha tmavého předměstí ozve „Hoši, tak já mám asi problém.” Hoši se sklání nad Jirkovou ulomenou patkou přehazovačky a mě zaplaví štěstí. Budou to opravovat! Nemyslím ani na hvězdy, ani na milování, lehám si na studenou zem a okamžitě usínám….
Dva týdny před závodem se mi opět potvrdilo, že jednou z nejzbytečnějších překážek jest mi neschopnost učinit rozhodnutí. Letošní Czech Adventure Race jsem jet nechtěla. S Klacky jsme byli už přes rok dohodnutí, že tenhle rok si dáváme roční voraz z nejrůznějších osobních preferencí. Po jarní dovolené v Chorvatsku jsem ale pod náporem táborového syndromu souhlasila, a tak jsem se ocitla na startovní listině CZAR opět s Císim, Obuchem a Naklošem. Což se mi velmi brzy vyjevilo jako zbrklost, když jsem vlastně nic takového neměla chuť podnikat. Něco jako třeba koupit si pětikilové balení pohanky, protože je zdravá. A doma se první lžící přesvědčit, že ne, že mi opravdu moc nechutná. I když teď trochu přeháním.
Pohanku mám zrovna docela ráda. Náhradní děvče se ale nesehnalo a já jsem věděla, že mi nic jiného nezbývá. Nevěděla jsem ale, že jakmile řeknu klukům definitivní ano, přijde nečekaně ohromná úleva. Samozřejmě mě hned napadne, že jsem nám dřívějším rozhodnutím mohla ušetřit týdny napětí. Ale nemohla. Není úlevy bez stresu.
Objektivně musím uznat, že letošní ročník lákal na mnohé. Dvacátý ročník, nevšední krajina Karlovarského kraje, startovka narvaná. Centrum závodu umístili pořadatelé do kempu Ontario v Kyselce. V lázeňské obci v kaňonu řeky Ohře, kde ze země vyvěrá minerální pramen Mattoni, který sbírá vodu ze svahů Krušných a Doupovských hor a Karlovarské vrchoviny a mineralizuje se oxidem uhličitým, který proniká z Doupovských hor. Tak vzniká tekutina, kterou si, notně zředěnou, kupujeme v zelenkavých PET lahvích. Na severu jsou kontroly až u německých hranic za Božím Darem a přijde mi, že po delší době tak závod zavítá do hor.
Start závodu je pod patronátem samotného starosty obce a majitele kempu v jednom. Ten poprvé prokáže velkou dávku shovívavosti a laskavosti, to když po úvodním hvizdu necelá stovka lidí neomaleně přelézá zamčenou bránu. Na úvod nás čeká sedmikilometrový orienťák po okolí. Tempo je klasicky kolem čtyři na kilák, protože o to jde, odpárat se hned na začátku. Zpět do centra se vracíme asi po hodině, bereme pádla a utíkáme k vodě na druhou etapu, třiatřicet kilometrů po Ohři až do Kadaně. Asi jsme relativně vepředu, protože lodí je u vody ještě dost. Bereme dvě samby a v chumlu pěti týmů začínáme pádlovat. Je dost teplo. Obuch mi pečovatelsky narve do krku malý kousek makového závinu, čímž mi obstará zábavu na první kilometry. Nedokážu tu suchou věc polknout a odlepit od patra, ven už to taky nejde a mně hrozí utonutí nikoli v řece, ale v pekárenské pochoutce.
Vody moc není, ale vystupujeme v podstatě sporadicky. Kdyby pár dní před závodem nezapršelo, tak si do lodě nemusíme ani sedat. Jedeme na Stráž, na Perštejn, kde už Váňa staví lezení, na Klášterec nad Ohří. Asi po dvou hodinách už kolem sebe moc posádek nemáme a dojde na zpěv. Obuch dává k dobru i píseň, která nás provázela celým Chorvatskem. Tu nejhrůzostrašnější píseň, o které tvrdí, že je o nešťastné lásce, ale je v ní lásky asi tolik, kolik je ve slově láska měkkých i. Nula.
Dlouho vidíme na obzoru už jen jednu posádku, ale držíme si od ní konstantní odstup. Až když se v Klášterci tekoucí voda změní v líný volej, tak se nám povede Francouze stáhnout a k výstupnímu molu dojíždíme po necelých šesti hodinách těsně před nimi. Nejsem úplně debilní a vidím, že u Blouďase na trávě ještě žádná loď není, ale přijde mi nepravděpodobné, že zrovna my jsme po pádlování první. Tak se na nic neptám, ale jisté vzrušení ve vzduchu visí. Ani nepřezouváme, ani nepřevlíkáme a vybíháme vstříc prvnímu treku.
První kontrola je na vrcholu Úhoště a brzy zjišťuju, že to tu znám. Že jsem tu trávila před pár lety jeden pěkný silvestr bouldrováním, sekáním dříví a ochutnáváním domácího calvadosu. Díky otevřeným stepím na vrcholu kopce máme přehled o týmech, které jsou za námi. Benecko, Kládin se svým mezinárodním výběrem, Kylešovice a tak dále. Většina následujících kontrol je na zříceninách. Lestkov. Šumburk. Na něm jsme v podstatě stejně jako Kylešovice a Kládin, na jehož týmu je ale vidět značné opotřebení. Podél vody dobíháme k lezení a slanění. Držet náskok před ostatními bylo minimálně doteď taktické, protože chvíli po nás se u skal udělá docela špunt.
Od lezení volíme dost adrenalinový postup podél trati. Já jsem natolik soustředěná na sebemenší náznak jedoucího vlaku, že si vůbec nevšimnu kuriózní kulisy. Až chlapci mě musí upozornit, že jsem právě prošla asi dva metry od ostatků divokého prasete. A je to hrozný teda, já vím, že je. Ale mně to připomíná výjev z kresleného filmu. Tělo divočáka je nafouklé jako balón, do čtyř stran z něj trčí nohy s kopýtky a jeho hlava se na to celé dívá poněkud zpovzdálí. A opakuju, že je to hrozný, ale přesto se rozhlížím, jestli se někde za stromem neschovává Bugs Bunny nebo Tom a Jerry.
Na další kontrole u pramene Korunní nás dohání setmění a bohužel taky Benecko. Společně s nimi nacházíme další kontrolu na kopci s poetickým názvem Nebesa. A to je naposledy, kdy s nimi dokážeme držet krok. Když kolem jedenácté večer, po pětačtyřiceti kilometrech treku, dorazíme zpět do depa, oni už sedají na kola. Snažíme se moc nezdržovat a vyrážíme taky. Stoupáme po okraji vojenského úvozu Hradiště po pohodové cyklostezce. Držíme si druhého fleka. Není zima. Císi tahá. Možná je to všechno až moc v pohodě. A mně je pod psa. Ne pod dogu, ani pod ovčáka. Je mi sotva pod jezevčíka. Přemlouvám čas, aby jel s námi, že to bude zábava. Ale on stojí. Stojí vedle cesty a civí. Nevidím smysl v tom, co právě dělám a kde jsem. Nijak zásadně se s tím neperu. O to je to horší. Rezignovaně existuju.
Přestože tenhle stav je pro mě důležitá zpráva, tak netrvá věčně a trochu se vzchopím. Ve sjezdu z Andělské Hory do Karlových Varů pospávám, naštěstí nás ale ve Varech potkají ty technické problémy, při kterých se prospím….
„Jani, vstávej, jedeme do depa. Tam se prospíš, jak dlouho budeš chtít.” Otevřu oči a chvíli přemýšlím, kde jsem a co jsem právě slyšela. Jak do depa? Zima, vezmu si bundu. Jak do depa? Jako, že ta Jirkova patka nejde opravit? Jak nejde? Vždyť mám v týmu McGyvera, Atreje a hajného Robátka, prostě ty nejlepší z nejlepších. Sedám na kolo a jedu za klukama. Do depa. Jak nejde?
Jirka musí na cestě podél vody na svém novém singlespeedu kmitat nohama jako kankánová tanečnice, ale v Kyselce jsme strašně rychle. Jedeme mlčky a vezeme si tíhu. Obloha se nesměle připravuje na rozednění a je nechutně vlhko. Ve stáčírně se plní jedna láhev Mattoni za druhou jako by se nic nedělo. Tak jsme zpět v kempu. Našlo by se tisíc více či méně vhodných řešení a ještě stokrát uslyšíme, co jsme měli udělat. Já jsem v ten moment vděčná, že nemusím rozhodovat vůbec nic. Nemusím mít vlastně ani názor. Vím, že si budu myslet přesně to, co si budou myslet kluci a jde z toho na mě zvláštní klid. Tak takové je tedy vzdát adventure race. Zhruba po dvaceti hodinách v závodě si oblékám pyžamo a jdu do spacáku.
Ani nevím, čí přesně byl nakonec ten spásný nápad, že si ze zbytku víkendu uděláme trochu čundr a odpoledne přejedeme do druhého depa pod Božím Darem, ale nic lepšího jsme udělat nemohli. K chaloupce u Zlatého potoka přijíždíme se setměním, depo už je dokonale nachystané, chybí jen rozdělat oheň, natočit si zlatého moku a počkat na první závodníky. Signál tu, chválabohu, není. Jsem trochu nervózní, protože se bojím, že budu žárlit, až je uvidím. Že oni dělají to, co mám ráda, a já nemůžu. Když ale zahlídneme první světla, tak jsem nadšená jako děcko, které si myslí, že pod stromečkem najde pistolku nebo pejska. Ještě předtím, než zjistí, že rozbalí kulicha a bačkůrky.
Dost možná v tom hraje roli i to, že čelo závodu totiž pořád táhne můj nejmilejší mančaft.
Celou noc se u ohně střídají čtyřčlenné a později i dvoučlenné týmy z miniAR. Někteří přijedou s úsměvem, někteří jsou spíš jen tvary, které lidského zjevu nabydou až s prvními slovy. Někdo si povídat nechce vůbec. Čaj nebo pivo chce každý. Jsou tu týmy, které i druhou noc v závodě pospíchají. A týmy, které se u nás zabydlí. Může se všechno. S úžasem sleduju nedotknutelné mikroklima, které mají mezi sebou členové každého týmu a přijdu si trochu moc sluníčková tam a tehdy, stejně jako teď, když tuhle větu píšu. Náhodou bych řekla, že i my máme furt to mikroklima. I když už vlastně tým nejsme. Ale je to hezký.
V sobotu odpoledne se opět v dešti vracíme do Kyselky. Posbíráme u toho ještě pár dalších kontrol. Skoro všichni závodníci už jsou zpátky. Při vyhlášení se studem zjišťujeme, že jsme svým výkonem obsadili třinácté místo a umístili jsme se tak před týmy, které byly na trati o dva dny déle. Za což je nám teda všem trochu hanba, ale to nevadí. Hanbu totiž brzy smyje pot tanečníkův. Následuje párty, která nemá obdoby. Nebo dočetl-li se až sem nějaký pamětník, který zažil po závodě stejně dobrou párty, nechť se pochlubí. Ale kam moje paměť sahá, tak si nevybavuju nic, co by mě bavilo tak, jako tanec pod vedením drobného Holanďana z týmu High rock nebo třeba českého daddy cool. Čili Obucha. Pod pódiem vzniklo jedno velké makroklima, které je tentokrát úplně pro každého. A zde se ještě jednou sluší poděkovat starostovi, který ten večer opět prokázal dobrodružného ducha. Zrovna v okamžiku, kdy dvacet oblečených dospělých lidí skáče do bazénu, vjíždí do kempu na udání policejní hlídka a tenhle starosta ji slušně posílá po svých pryč. A my jdem taky slušně, po svých, spát.
Jo a pozor. Až ráno zjišťuju, že jsem se celou dobu pletla. Že to nebyl dvacátý, nýbrž devatenáctý ročník. Takže co jako? Jestli takhle vypadal noname devatenáctý, jak bude vypadat ten jubilejní?!
