Brutus Extreme Orienteering 12-13.3.2016 – Kokořínsko
Po delším sledu sportovně-výkonnostních článků, kterými nás zde zahrnují kolegové reprezentanti, širší reprezentanti, bývalí reprezentanti, otcové či trenéři reprezentantů budoucích, je načase abychom připoměli pohled na svět okem tuctového turisty a okénko, do pro mnohé z vás světa neznámého, zde pootevřeme právě teď. Předem omluvte osvětovou a marketingovou vložku, příští rok na tuto akci neskomně počítám se zvědavci z vašich řad...
Kamarád (Jirka Žaloudík) pracoval na rok v Anglii a já mu udržoval budoucí manželku v běžecké kondici ...Jarine, Jarine, čti co tu je napsané a ne mezi řádky, tam nic schováno není... Z Anglie se Žaly vrátil s disfunkčním kolenem, chodit ale může a je to turista nadšenec. Protože nás to loni moc bavilo, domluvili jsme se, že si letos vyrazíme v podobné partičce do pískovcových skal na Kokořínsku na Brutus Extreme Orienteering. Žaly naučí mapovat Evču a já jsem slíbil doučování na zápočet z mapování rodičům od její kamarádky Monči. Marek Rohel se letos neozval, asi piluje rytmy a figury, až bude příští rok vytáčet nějakou celebritu na StarDance. Tak v pátek ráno sbalit, přidat busolu, hodinky s GPS pro záznam, foťáček, domluvit si Camelbag a do auta výběr CD na cestu, bo je to tam půl republiky daleko. V práci moc neplašit, v rámci přípravy si na Judu poházet s děckama a co možná nejrychleji vypadnout z Ostravy. Spěcháme a tak doufám, že mi z cesty nepřijdou složenky. Čtvrt hodinky před koncem prezentace přijíždíme do chatkového tábora "v klínu rozervaných skal" a já si říkám, že tady nejsem naposled. Ideální místo pro týdenní dovolenou s děckama a to jak pro pěší tak cyklistickou turistiku, vřele doporučuji. Před spaním ještě zakreslíme kontroly a pokecáme s Honzou přítulným Tojnarem (B7 2011 7.místo) a alou do hajan.
Osvětové okénko: Horský OB bývá závod dvojic na turistické mapě většinou formou scorelaufu. Před startem dostanete mapu s kontrolama a průkazku s body, které jsou jednotlivým kontrolám pro daný den přiřazeny. Cílem je dorazit s co nejvíce body, za každou minutu po časovém limitu (sobota 6, neděle 5 hodin) je bodová srážka. V případě stejných bodů rozhoduje kratší čas. Trasu si každá dvojice, která se v průběhu závodu nesmí vzdálit z dohledu, určuje sama. Ano, zde se to, co máte na krku používá i k jiným věcem než jako vstup cest dýchacích, a náš kolektivně nejoblíbenější matematik by jistě suverénně vytřepal z rukávu pojmy jako optimalizace, Paretova množina, derivace nehladké funkce, či rozdíly mezi globálními a lokálními extrémy.
Pro zobrazení našich postupů ze soboty a neděle vyberte v PlayMap kategorii HD a tým "Po závodu spěcháme do klubu".
Sobota. Ráno se nacpeme, sbalíme do baťůžku Camelbag naplněný ředěnou kofolou (Monča je z Krnova), tyčinky, rohlíky, busolu s lupou (nejsem nejmladší) a foťáček ať pak máme na stará kolena dětem při vyprávění co ukazovat. Čtvrt hodinu před startem dostaneme bodovou hodnotu kontrol a optimalizujeme co to dá. Už předem jsme se shodli na tempu pohodové procházky s tím, že pokud by se kdesevzalytusevzaly ambice, tak třeba i poklusneme. Bereme vše v úvahu a vyhříváme místnost mozkovou aktivitou. Venku pár skupinových fotek a hromadný start. Hned po chvíli se ukáže, že jsme zdravě sebevědomá dvojice a odpojujeme se od všech. Na první kontrole vidíme cca polovinu startovního pole, jiní zvolili odlišnou první kontrolu (31). Dohoníme Žalyho s Evčou a to se bude opakovat zhruba co každou kontrolu. Asi mají anděla strážného, co jim napovídá, který postup bude rychlejší. Dvojka (42) je schovaná v jeskyni, na čtyřku (38) vede nádherná cestička, a vhodně zvoleným postupem od kontroly na chvilku předejdeme i část běžců. Na pětku (37) nám dělá problém slezení ze skalního městečka a procházíme obcí Tubož, což je učiněný skanzen dřevěných chalup jako z pohádky. Na sedmičku (34) se natolik zakecáváme, že se musíme půl kiláku vrátit, ale kontrolu ve skalním městečku bohužel nenacházíme a serem na ni. Cestou do cíle jsme plánovali (33) a (30), ale opět se zapovídáme a kilák a půl se nám vracet nechce, jo jsme zkrátka turisti, i takoví exoti existují.
V cíli jsou kupodivu krásné teplé sprchy a po večeři už jenom doplňujeme tekutiny. Zítra řídím zpátky a tak to moc nerozjíždím, Monča se kupodivu taky drží zpět a z hospody vyrážíme na chatku ještě v sobotu. Prodrbeme jak se nám v tom životě daří a nedaří, zoubky a spat, ale druhá dvojička nám do chatky natáhne pět ožralců, co jim zavřeli a tak něco pobrnkáme na kytaru, dorazíme Ferneta, klátící se pozdější vítěz chlapů nám naštěstí prázdnou lahví nerozbije okno a tak po jejich odjezdu spíme v teple.
Marketingové intermezzo: V oblasti Kokořínska před deseti a více lety chcíp pes. Před cca osmi lety buďto místní majitelé hospůdek na mýtinkách své živnosti prodali, nebo pochopili, že když nechají zaparkovat na svém pozemku více zákazníků budou mít větší příjmy, které pak naštěstí vrazili zpět do vybavení a tak se dá v současnosti posedět o několik tříd lépe, než v knajpách u nás na Ostravsku. Ubytování na úrovni, podle očazených míst u skal je zde rozšířený tramping se spaním pod širákem pro dobrodružnější turisty. Prostředí nádherné a to je ještě předjaří, kytky nekvetou a koupat by se v místních jezírkách odvážili jen silvestrovští otužilci. Návštěvu zde doporučuji, ačkoli mi za to nikdo nic nedá.
Neděle. Ráno si produžujeme budíček co to dá a poté zjišťuji, že mi včerejší rozjuchaná návštěva při odchodu odnesla jídlo, ostatním spolubydlícím naštěstí ne. Do Camelbagu mixujeme riskantní směsku Kofoly a jablečného moštu, patnáct minut před startem dostáváme změny v bodování kontrol a s očekáváním stejné pohodky jako včera jdeme do toho. Superoptimálním postupem (30) se na první kontrolu dostáváme stejně rychle, jako mnozí běžci a v bezchybném absolvování trasy (32-33-34) pokračujeme a kontrolu (34) tentokrát zespoda nacházíme. Po (35) se opět zapovídáme a nepozornost nás vede opačným směrem, Monča na to však kápne, čímž dostává svůj mapařský zápočet. Opět se zakecáváme v polovině postupu (28-29), ale zde jsme přešli jenom deset metrů. Z (29) zvolíme delší, avšak krásnější trasu s výhledem na Kokořín. Na asfaltce před cílem nás předběhne paní s kočárkem, že spěchá do cíle a musí ještě nakojit, pro mnohé z vás - závodníky duchem i tělem asi nepředstavitelná věc....
Atmosféru asi nejvíce vystihuje tempo písničky ze zpáteční cesty do Ostravy. Výsledky neuvádím, nebyly naším cílem. V cíli luxusní sprcha a balíme, jelikož nás čeká závodním tempem cesta do Krnova, kde musíme stihnout začátek koncertu v Kofola klubu. Doufám, že se oběma Bohunským líbil, já si cestou do Ostravy už musím podepírat víčka sirkami, bo toho mám dost. Fotky jsou zde a zde.
Příští ročník bude ve Vizovicích a asi opět s večírkem zahrnujícím koncert kapely Fleret a ochutnávkou Vizovických destilátů. Pokud vás zlákám tak za rok načas přestaňte abstinovat...
Dovětek: Dnešek nám se synem končil koncertem Druhé trávy a písničkou, kterou nám víkendový výlet v CD přehrávači začal.
Kamarád (Jirka Žaloudík) pracoval na rok v Anglii a já mu udržoval budoucí manželku v běžecké kondici ...Jarine, Jarine, čti co tu je napsané a ne mezi řádky, tam nic schováno není... Z Anglie se Žaly vrátil s disfunkčním kolenem, chodit ale může a je to turista nadšenec. Protože nás to loni moc bavilo, domluvili jsme se, že si letos vyrazíme v podobné partičce do pískovcových skal na Kokořínsku na Brutus Extreme Orienteering. Žaly naučí mapovat Evču a já jsem slíbil doučování na zápočet z mapování rodičům od její kamarádky Monči. Marek Rohel se letos neozval, asi piluje rytmy a figury, až bude příští rok vytáčet nějakou celebritu na StarDance. Tak v pátek ráno sbalit, přidat busolu, hodinky s GPS pro záznam, foťáček, domluvit si Camelbag a do auta výběr CD na cestu, bo je to tam půl republiky daleko. V práci moc neplašit, v rámci přípravy si na Judu poházet s děckama a co možná nejrychleji vypadnout z Ostravy. Spěcháme a tak doufám, že mi z cesty nepřijdou složenky. Čtvrt hodinky před koncem prezentace přijíždíme do chatkového tábora "v klínu rozervaných skal" a já si říkám, že tady nejsem naposled. Ideální místo pro týdenní dovolenou s děckama a to jak pro pěší tak cyklistickou turistiku, vřele doporučuji. Před spaním ještě zakreslíme kontroly a pokecáme s Honzou přítulným Tojnarem (B7 2011 7.místo) a alou do hajan.
Pro zobrazení našich postupů ze soboty a neděle vyberte v PlayMap kategorii HD a tým "Po závodu spěcháme do klubu".
Sobota. Ráno se nacpeme, sbalíme do baťůžku Camelbag naplněný ředěnou kofolou (Monča je z Krnova), tyčinky, rohlíky, busolu s lupou (nejsem nejmladší) a foťáček ať pak máme na stará kolena dětem při vyprávění co ukazovat. Čtvrt hodinu před startem dostaneme bodovou hodnotu kontrol a optimalizujeme co to dá. Už předem jsme se shodli na tempu pohodové procházky s tím, že pokud by se kdesevzalytusevzaly ambice, tak třeba i poklusneme. Bereme vše v úvahu a vyhříváme místnost mozkovou aktivitou. Venku pár skupinových fotek a hromadný start. Hned po chvíli se ukáže, že jsme zdravě sebevědomá dvojice a odpojujeme se od všech. Na první kontrole vidíme cca polovinu startovního pole, jiní zvolili odlišnou první kontrolu (31). Dohoníme Žalyho s Evčou a to se bude opakovat zhruba co každou kontrolu. Asi mají anděla strážného, co jim napovídá, který postup bude rychlejší. Dvojka (42) je schovaná v jeskyni, na čtyřku (38) vede nádherná cestička, a vhodně zvoleným postupem od kontroly na chvilku předejdeme i část běžců. Na pětku (37) nám dělá problém slezení ze skalního městečka a procházíme obcí Tubož, což je učiněný skanzen dřevěných chalup jako z pohádky. Na sedmičku (34) se natolik zakecáváme, že se musíme půl kiláku vrátit, ale kontrolu ve skalním městečku bohužel nenacházíme a serem na ni. Cestou do cíle jsme plánovali (33) a (30), ale opět se zapovídáme a kilák a půl se nám vracet nechce, jo jsme zkrátka turisti, i takoví exoti existují.
V cíli jsou kupodivu krásné teplé sprchy a po večeři už jenom doplňujeme tekutiny. Zítra řídím zpátky a tak to moc nerozjíždím, Monča se kupodivu taky drží zpět a z hospody vyrážíme na chatku ještě v sobotu. Prodrbeme jak se nám v tom životě daří a nedaří, zoubky a spat, ale druhá dvojička nám do chatky natáhne pět ožralců, co jim zavřeli a tak něco pobrnkáme na kytaru, dorazíme Ferneta, klátící se pozdější vítěz chlapů nám naštěstí prázdnou lahví nerozbije okno a tak po jejich odjezdu spíme v teple.
Neděle. Ráno si produžujeme budíček co to dá a poté zjišťuji, že mi včerejší rozjuchaná návštěva při odchodu odnesla jídlo, ostatním spolubydlícím naštěstí ne. Do Camelbagu mixujeme riskantní směsku Kofoly a jablečného moštu, patnáct minut před startem dostáváme změny v bodování kontrol a s očekáváním stejné pohodky jako včera jdeme do toho. Superoptimálním postupem (30) se na první kontrolu dostáváme stejně rychle, jako mnozí běžci a v bezchybném absolvování trasy (32-33-34) pokračujeme a kontrolu (34) tentokrát zespoda nacházíme. Po (35) se opět zapovídáme a nepozornost nás vede opačným směrem, Monča na to však kápne, čímž dostává svůj mapařský zápočet. Opět se zakecáváme v polovině postupu (28-29), ale zde jsme přešli jenom deset metrů. Z (29) zvolíme delší, avšak krásnější trasu s výhledem na Kokořín. Na asfaltce před cílem nás předběhne paní s kočárkem, že spěchá do cíle a musí ještě nakojit, pro mnohé z vás - závodníky duchem i tělem asi nepředstavitelná věc....
Atmosféru asi nejvíce vystihuje tempo písničky ze zpáteční cesty do Ostravy. Výsledky neuvádím, nebyly naším cílem. V cíli luxusní sprcha a balíme, jelikož nás čeká závodním tempem cesta do Krnova, kde musíme stihnout začátek koncertu v Kofola klubu. Doufám, že se oběma Bohunským líbil, já si cestou do Ostravy už musím podepírat víčka sirkami, bo toho mám dost. Fotky jsou zde a zde.
Dovětek: Dnešek nám se synem končil koncertem Druhé trávy a písničkou, kterou nám víkendový výlet v CD přehrávači začal.
Jak vše stíhat a nezbláznit se z toho?
Občas se mě kamarádi, známí, kolegové ptají, jak to všechno stíhám.
Chvíli přemýšlím nad tím, co tím jako mají na myslí, všechno stíhám? Dělám snad něco jinak než ostatní? Jsem zpomalená nebo naopak přefrčená?
Odpověď zní, jsem zdravě nadšeny blázen, který sedí jedním zadkem na 10 židlích a celý život se snaží naučit říkat ne.
No a když máte jeden zadek a 10 židlí, je potřeba si rozvrhnout čas tak, abych na každé židli strávila odpovídající počet času.
Někdo tomu říká správný time management, někdo denní režim, jiný zase to do list.
Každému vyhovuje něco jiného a nemá smysl dělat přesně to, co píšou příručky, ale najít svůj ideální režim a způsob organizace času.
Podělím se s vámi o tom, jak to dělám já, jak si organizuji čas a třeba se něco zalíbí i vám.
Priority:
To není nic nového, ale aby váš den/týden/měsíc/rok byl efektivní je potřeba si říct, co je pro vás opravdu důležité.
Samozřejmě, že pro většinu z nás je nejdůležitější zdraví a osobní život. Pro koho ne, tak by se měl nad sebou zamyslet….
Já si priority určuji ve více oblastech a postupně se je snažím všechny plnit. Takový plán je spíše dlouhodobý, řekněme na půl roku, na rok.
Mé priority se dělí do těchto oblastí:
Osobní život, Škola (bohužel stále bojuji), Práce, Blog, Sport
Vždy si určím maximálně tři cíle/priority a snažím se knim dodat vždy konkrétní plán, úkoly co musím a hlavně chci udělat.
Čas:
Ten si bohužel nekoupíme, denní dobu neprodloužíme…jediné co můžeme udělat, je ho lépe a efektivněji využívat. Není to hned, mě to trvalo několik let, než jsem si času začala opravdu vážit a využívat každé minuty.
Když jsem chodila do školy, bydlela u rodičů a neměla žádné závazky kromě tréninků a brigád, čas mi utíkal mezi prsty, moje máma to nazývala lelkováním. Řekla jsem například, že se budu o víkendu učit, ano byla jsem o víkendu zavřená doma, ale z celkového času jsem se učila třeba jen 4 hodiny a zbytek času jsem lelkovala. Tehdy jsem si to mohla dovolit, dnes už ne. Kromě toho, kdy danou věc budu dělat, se snažím doplnit i od kolika do kolika jí budu dělat. Mám pak větší přehled o celém dni a dokážu stíhnout více věcí, než se zdá.
Plánování:
V plánování jsem expert, ale v dodržování plánu dost pokulhávám. Mívám často velké hladové oči, které mají pocit, že zvládnou nemožné. Den/víkend/týden naplánuji sice zajímavě, akčně a nabitě, ale nedochází mi, že do toho ještě potřebuji chodit do práce, spát a na chvíli si sednout.
I to jsem se musela naučit, své ambiciozní plány vidět realisticky a umět plánovat dle reálných časových možností. Většinou svůj plán zkrouhnu na polovinu a i tak mám co dělat, abych to vše stihla :)!
To do list:
A teď to nejdůležitější a dle mého názoru nejužitečnější, to do list. Oblíbila jsem si tento systém a musím říct, že to fungujue. Mám ráda tradiční sešity s pevnýma deskama, kde si člověk vše napíše ručně, protože co je psáno, to je dáno. Nevím proč, ale věci, které jsou napsané rukou pro mě mívají větší váhu a důležitost, než když je něco napsáno na počítači či jen poznamenáno v elektronickém kalendáři. Potřebuji, aby se mi sešit líbil a hezky se mi do něj psalo, pak se mi všechny mé ukoly a plány budou plnit s radostí.
Mám to do list pracovní a to do list osobní. Do pracovního listu si píši vše, co souvisí s prací a je potřeba udělat. Co v ten den nestihnu, přepíšu do dalšího dne, abych na úkol nezapomněla. Je to skvělý pocit, když za den postupně škrtáte řádky s úkoly a na konci dne vám už zbývá jen pár řádku a někdy se poštěstí, že je přeškrtáno dokonce vše.
Osobní to do list dělím na blog, školu a zbytek. Píšu si tam všechno, že se mám vidět s kamarádkou, zavolat babičce, dojít vyzvednout lístky do divadla, nakoupit nebo zamluvit restauraci na večeři. Zní to možná divně, že si musím zapisovat zavolání kamarádce a babičce, ale raději si to zapíšu a udělám, než na to zapomenout.
Naučila jsem se si vše zapisovat a díky tomu jsem se i zlepšila v efektivnosti a plnění úkolů.
Kromě papírového to do listu ctím i papírový calendar, který nosím vždy sebou. Nezapisuji si do něj pracovní schůzky v práci, na to mám kalendář elektronický, ale píšu si tam, že mám jít běhat, cvičit, kafe s kamarádkou, na večeři, či že jedu na dovolenou. Opět vnímám větší důležitost daných schůzek a úkolů a to protože jsou sepsány ručně na papíře.
Návod na to, jak vše stíhat, báječně u toho vypadat, být všemi milována a být proště nejlepší k dispozici nemám. A víte proč? Protože neexistuje a to je jedině dobře! Všichni by se pak snažili být dokonalí a nejlepší ve všem a na světě by byla dost nuda.
Je potřeba si řící, v čem konkrétně chcete být nejlepší a na to se zaměřit.
Já osobně se teď soustředím na to být úspěšná v práci, běhat a cvičit co to jde, dodělat školu, trávit víkendy s Honzou a ve volných chvílích psát články na blog. Pro někoho jsem až moc ambiciozní a sobecká, pro jiné jsem motivací a inspirací. Někdo mě za to odsuzuje, jiný mě zase obdivuje….Je to ale můj život, životní rytmus a cesta, kterou jsem se vydala a je jen na mě,jak to vše zvládnu a zda-li se mi mé plány povede uskutečnit.
Jen doufám, že se mi nohy u židlí nezačnou podlamovat a já neskončím na zemi…..
GIRLS, ARE U SERIOUS?
Read it till the end or don't read that at all.
Vážně. Abyste pochopili o co mi jde, je třeba to přečíst do konce.
Dneska dopoledne jsem podstoupila analýzu těla. Je to takové vyšetření, spíše jen měření, při kterém Vám změří spoustu tělesných hodnot
od rozložení svalů v pravé a levé ruce, přes tuk, vodu, viscerální tuk, minerály, hmotnost kostry, apod. Samozřejmě zde přichází otázka na kolik
je takové měření přesné. Věřte mi, že za těch pár let, co se o tohle zajímám jsem zjistila, kterému stroji věřit a kterému ne. Měření, která nabízejí
fitness a různá výživová studia jsou naprosto nepřesná - malý příklad: Přesně si to nepamatuji, ale kdysi využila voucher na měření strojem inBody 230,
kde mi bylo naměřeno nějakých 13kg tuku - vše na lačno. Neseděli mi ani svaly a ostatní hodnoty, tak jsem okamžitě odjela právě na kliniku, kam chodím
do teď. A za těch 40 minut cesty jsem asi zhubla 2,5kg tuku a nabrala spoustu svalů :). Pokud znáte své složení těla, tahle informace Vás těžko vykolejí.
Problém přichází ve chvíli, kdy byste na měření přišli a odcházeli s takovouhle lživou informací, která by stoprocentě mnoha holkám zamotala hlavu.
A upřímně, je mi docela líto lidí, kteří do těchto "studií" docházejí kvůli nutričnímu poradenství kvůli obezitě a důvěřují mu - zrovna oni potřebují
motivaci jak nikdo jiný. A pokud jim podají lživé informace o jejich těle a zlepšení, pak je celé tohle měření jeden velký business.
Ale tenhle článek má mnohem důležitější téma.
A já se k němu musím vyjádřit.
Bohužel.
Na měření jsem šla po 9 měsících a vůbec jsem nevěděla, co čekat. Strašně moc jsem doufala v lepší výsledky, ale možná to je ten kámen úrazu
- kdybyste totiž věděli, že jste makali na 100% a byli o svém řekněme "progressu" přesvědčení, nemuseli byste pochybovat, jestli výsledky budou
lepší. A víte co? Nebyly. To pak stojíte venku, v ruce výsledky a hlavou vám bliká jediná zpráva: 9 měsíců v pr****. Samozřejmě to tak nemůžete
brát. Zlepšení ve squashi Vám nikdo nesebere, stejně jako rychlejší tempo na trati nebo těžší činky ve fitku. PROČ ale ty výsledky nejsou lepší?
Možná jsem dřela málo. A nebo je to ta nutella v ovesný kaši, karamelový latté, limonádičky, oreo dort na snídani a furt něco takovýho. Stála jsem
tam a vzpomínala na dobu, kdy výsledky ukazovaly o 2kg tuku míň. A ano, měla jsem i méně svalů, ale ne o tolik. A přemýšlela jsem CO jsem v té
době dělala tolik jinak, že ty výsledky byly tak dobrý. Jenže "dobrý" je relativní pojem. Asi bych měla se vším sebezapřením zmínit, že v té době
moje váha ukazovala 51 kg (a to na 170 cm a sportovkyni fakt není hodně). Do pusy jsem dala maximálně čtvereček horký čokoláda, nic jsem
nesladila, pila jen vodu a hlavně ani moc nejedla. Ano, vypadala jsem jako chodící reklama na hlad a protivně odbývala každého, kdo se jen slovem
zmínil, že jsem moc hubená.
Po myšlence na tohle období jsem si řekla: "Buď ráda, že seš taková jaká seš." To, že dostanete do ruky nějaký papír z vás totiž neudělá během minuty
tlustšího člověka. A pokud jsem do teď nebrečela kvůli své postavě, nebudu to dělat ani teď. A to je přesně to, co se teď děje úplně všude. Na každým
blogu / instagramu teď pozoruju nářeky a nadávky na svou postavu, protože bude léto. Jo, léto je každej rok, že Vás to furt překvapuje. Já to chápu.
Přecijen je v džínách a velkym svetru všechno míň vidět než v plavkách na plovárně. Ale má to i lepší řešení, než brečet v koutě. Nebo na blogu.
Vidím tedy dvě možnosti:
1) ZVEDNOUT ZADEK, jít si zaběhat, zacvičit, udělat si pořádnou snídani, jíst víc ovoce a zeleniny, odpustit si dortíčky a nenásilně něco udělat
pro svoje tělo. Navíc, pro mě je to vždycky trochu výzva, která se dá přeci udělat i hromadně, vzájemně to hecnout, vzít si kámošky zacvičit a trochu
si ten boj #zamensispek užít. Brát to trošku míň tragicky.
2) STĚŽOVAT SI všem okolo a hlásat do světa, jak jste špekatí, kolik kilo jste přibrali a jak jste z toho nešťastní. Tahle věc je podlě mě naprosto
špatně. Za A) nemůžu si pomoc, ale pořád tam vidím takovou tu touhu číst komentáře jako "Co bych dala za postavu jako máš ty", "Vždyť jsi krásná",
"Máš skvělý tělo, každá holka ti ho závidí" blablabla. Za B) kolikrát mi přijde, že je to jen póza a pokud ne, pak se obávám toho, že někdo má
poruchu vnímání sebe sama.
... ABYCHOM SI ROZUMNĚLI...
Vůbec to nemyslím tak, že máme všechny sedět doma na zadku a být spokojené s tím, jaké jsme. Bylo by to ideální, ale známe se, žejo holky?
Problém vidím jinde. Když jsem si včera přečetla článek na Nikči blogu, kam moc často nechodím, ale na insta jsem viděla, že článek je "o cvičení",
rozhodla jsem se, že si ho přečtu - protože přesně tyhle články mě baví. Místo toho, jsem si po prvních pěti řádcích připadala, že čtu post nějaké
anorektičky, která brečí doma v koutě, připadá si tlustá a stydí se vůbec jít před foťák a dokonce i ven, heh. Vím, že to tak ve skutečnosti není a že
spousta článků je napsáno s nadsázkou. Vím, že někdy člověk vidí věci hrozně černě, druhý den se vzbudí a najednou je všechno jinak. A taky vím, jak
dokáže ovlivnit vnímání Vašeho těla věta "Ty jsi přibrala, žejo?". Protože přesně tak to bylo kdysi u mě (ahoj, Martine :D)...
JENŽE
... jak na Vás bude působit, když krásná mladá holka, která má podle mě fantastickou postavu (a to můžu říct s čistým svědomím, protože jsem ji viděla
i naživo) bude takhle veřejně zoufale sdělovat to, že si přijde tlustá... A až si tohle přečtou čtrnáctileté holky, které by do té doby vůbec nenapadlo,
že by měly pochybovat o své postavě, zahledí se do zrcadla a budou si myslet to samé. Začnou o sobě pochybovat. Zbytečně. Jako by v téhle době nebylo
málo holek trpících PPP. Jakoby nestačilo, že "ideál" ženské postavy jsou 45kg modelky žijící na jablku a kafi. Jako by ty holky nevěděly, že je sleduje
několik tisíc lidí a možná i nevědomě dokážou ovlivnit myšlení spoustu dospívajích holek.
Chápu, že blog je od toho, že si ho každý vede jak chce. A je to naprosto v pořádku. Já nemůžu nikomu říkat, co má a nemá psát. Nebudu nikomu
říkat, co si má myslet o svém těle. A ano, můžeme si říct, že pokud někdo na základě článků blogerek "zblbne", je to jeho problém. Ale bude
to zbytečné. A mě to bude mrzet. Není místo fňukání kvůli tomu, že se nevejdete do kalhot lepší říct "Holky, pojďme si v neděli ve 3 zaběhat do parku" ?
Není prostě lepší si říct "Ok, je čas na změnu, začnu jíst zdravěji, půjdu občas do fitka nebo začnu cvičit doma"?
Jedna věc je přiznat si, že jste přibrali a že se necítíte dobře.
Druhá věc je říkat, že jste tlustí a nechutní.
Myslím, že Zuzka moc dobře ví, jak vypadají problémy spojené s PPP. Mohla by být ukázkovým příkladem toho, jak se s tím mistrovsky vyrovnat - a je úžasná
nejen proto, že je z toho venku, ale i pro to, kam to dotáhla za tak krátkou dobu v běhání a jak hrozně rychle běhá! :D A pro mě se stala vzorem nejen pro běhání,
ale i pro to, jak milovat sebe a svoje tělo.
Tak proč ne ostatní?
Tenhle článek není vůbec myšlený pro to, aby někoho urazil nebo moralizoval. Aby se měl někdo cítit špatně za to, co napíše na svůj blog. Vůbec ne.
Jen mě děsí, jak se v dnešní době holky vnímaj. Obzvlášť, když vůbec nemají důvod.
A NA ZÁVĚR
Když jsem dneska navštívila OB Kliniku - OB od slova "obezita" aneb klinika pro léčení obezity a metabolických poruch - cítila jsem se trochu nepříjemně.
Ano, vstoupila jsem do budovy plné obézních lidí (když nepočítáte zaměstnance), kterým jejich obezita způsobuje zdravotní problémy. Někdy i vážné
zdravotní problémy. A během čekání na doktorku posloucháte příbeh o pánovi, který měl 238 kg. Umíte si představit, že v takové společnosti
vyslovíte nahlas myšlenku, že si připadáte tlustí, když nemáte ani 60kg?
Já teda ne.
A nedivila bych se, kdyby mi zakroutili krkem.
Všem těm, kteří se léčí na klinice držím palce.
A holky, mějte se rády takové, jaké jste.
FAKT.
Transgrancanaria jako otvírák sezony pro každého (skoro)
12HonzaDe o sobě rád říká, že je hobík, midpack-runner a stále se učící běžec. Dělá chyby, ale bez chyb se nikam neposouváme. Své závody však nepřekombinovává, není předčasně vystrašený a při závodě se řídí heslem: “Co nemám, nepotřebuji.”. Jestli někde v českém blogovém prostředí čerpat inspiraci jak začít s ultra, pak u něj na blogu. Nenechte...
HRT – 1. kolo – zhodnocení
Pár desítek minut po západu slunce stálo dobrých 40 běhuchtivých na chodníku v ulici Pavelkova v pražských Modřanech. Byl vlahý, téměř jarní večer, 6 stupňů nad nulou, jasno. Nedaleký ČHMÚ v Libuši hlásil: Je v platnosti – Předpovědní výstražná informace na jevy: Silné sněžení Nová sněhová pokrývka Pro oblast – Jihočeský kraj, Kraj Vysočina,...
Vitaminový salátek
1 velké jablko
4 středně velké mrkve
lžíce medu
čtvrtina limetky
Postup:
jablko a mrkve nastrouháme, přidáme med a vymáčkneme čtvrtinu limetky
YESeníky už za 10 týdnů
Čas se nám krátí a do startu Mistrovství Evropy zbývá pouhých deset týdnů. Tedy nadchází nejdůležitější tréninkový čas, kdy se musím snažit přetavit tréninkové snažení ze zimy do kvalitní závodní formy. Rozhodl jsem se v následujících deseti týdnech napsat deset příspěvků, které se budou zabývat směřováním k ME.
Jaká byla zima? Zima byla mírná, takže z tréninkového hlediska dobrá. Jsem spokojen jak s natrénovanými objemy (ty jsou trochu nižší v porovnání s minulými roky) tak kvalitou. Na POMu v únoru se mi dařilo bojovat s nejlepšími světovými závodníky, i když tempová rychlost na middlu ještě nebyla dokonalá. Naopak jsem však byl nadšen z výkonů na dvou klasikách. Po příjezdu z Portugalska jsem stihnul dvě víkendovky. Ty byly jako noc a den. Zatímco v okolí Doks se mi podařil téměř dokonalý výkon na middlu, tento víkend v Humpolci jsem middle naopak téměř dokonale pohřbil, ale naopak mám radost z výkonů ve sprintu a štafetových úsecích. Mezi víkendovkama jsem si týden promarodil v posteli a zvládl po třech dnech tréninku zaběhnout Úpickou desítku v sólo závodě za 32:32. Což není extra výkon, ale pěkný standart po nemoci…
10 týden Je nadcházející týden, ve kterém mě čeká okolo 17h tréninku s účastí [...]
Sugar Free Challenge: 5 týden
Má výzva bez cukru stále pokračuje, jen se musím přiznat k týdennímu výpadku, kdy jsem nesepsala shrnující článek, jak probíhal 4 týden a co mě čeká v týdnu číslo 5.
Příznám se, minulý týden jsem měla nečekaně hodně věcí k řešení, do toho jsem byla lehce nemocná a plán 5.týdne jsem nedodržela jak bych měla a dala si i něco sladkého. I mistr tesař se někdy utne a nebudu vám lhát, jak vše báječně zvládám, když to není pravda.
Nevím, jestli to bylo z důvodu nečekaných starostí, zejména kvůli večernímu učení se do školy, nebo se jen dostavila obávaná krize.
Jak píše i Sarah ve své knize, když se nedaří, neřešte co bylo, ale začněte co nejdříve opět fungovat dle původního plánu.
Nehřešila jsem ve velkém, měla jsem 2x sladkou kaši k snídani a kousek koláče, sice zdravého, ale cukr tam byl. V návalu večerních nervů spojených s učením jsem zaháněla chutě sušeným banánem a i jsem neodolala ‘źdravým sušenkám’’ s agave sirupem.
Minulý týden tedy nepovažuji za úplný a budu ho opakovat znovu a poctivě, protože ne nadarmo se říká, že s poctivostí nejdál dojdeš.
Co mě tedy v 5. týdnu čeká?
V tomto týdnu by se tělo mělo začít detoxikovat a tím pádem i žalostně volat po cukru. Uvidíme, jak to bude v mém připadě, když jsem v minulém týdnu povolila otěže a pár sladkých věcí snědla.
Sarah radí, jak se vyvarovat situacím, kdy jste doteď byli zvyklí přijímat cukr. Její doporučení zní sepsat si situace, kdy míváte nejvíce chutě na sladké a napsat si, co v této situaci uděláte.
U mě se chuť na sladké objevuje střídavě v těchto situacích:
- ráno ihned po probuzení : pomáhá mi mít z předešlého večera uvařený čaj v konvici, ráno si ho jen přihřeju a zaženu chuť na sladké
- odpolední svačina: nosím si z domova připravenou slanou svačinu, například nakrájenou zeleninu s tofu, suchar s pomázánkou, ořechy. Když se dostaví chuť na sladké, dám si svačinu a chutě jsou pryč.
- dopolední chutě: zjistila jsem, že společně se slanou snídaní nemůžu pít kávu, dávám si jí třeba až kolem 10:30-11:00. Pokud si dám větší hrnek s hodně mléka, tak mám hned chuť na něco sladkého. Když si dám malé silné preso s kapkou mléka, vůbec mě chuť na sladké nehoní
- večerní chutě: tady pomáhá hrst ořechů, pár lžic bílého jogurtu a nebo hodně čaje
Sarah také radí zavést rozhodující dvacetiminutovku. Jakmile je chuť na sladké, stopnout si 20 minut a pokud chuť na sladké stále trvá, tak si jí budete muset něčím zahnat.
Další doporučení, jak podpořit detoxaci, jsou návštěva sauny, pití bylinkových čajů, zajít si na akupunkturu a užívat skořici na navození sladké chuti.
Tak uvidím, jak se s tím v příštím týdnu poperu…..
