Orientační běh, slaňování vodopádem, kajaky, kola – úžasný koktejl dobrodružství, tentokrát na Evropském poháru v Turecku
Zvoní budík. Ach jo, zase do práce, odvézt děti do školy a pak skoro hodinu v autě. Ba ne, něco nesedí, nejsem v posteli, ale ležím na trávě přikrytý NRC folií. Aha, tak to do práce nejdu, co tedy? Pomalu mi dochází, že asi někde závodím. Jo, Turecko! Rychle vstávám, budím spící parťáky – musíme vyrazit dál na trať.
Toto je jeden z mnoha zážitků a stavů, které lze zažít při závodech adventure race. Tento se udál při naší loňské účasti na Evropském poháru v Turecku.
Ještě vysvětlím, co to vlastně adventure race je. Jedná se o několikadenní závod čtyřčlenných družstev, ve kterých musí být alespoň jedna žena. Závodí se nonstop po dobu tří a více dnů, veškerá strategie ohledně jídla nebo spánku je zcela v režii týmu. Celý závod se týmy orientují dle mapy, ve které je zakreslena trať s kontrolními body, které musí tým navštívit, ale trasu mezi nimi si určuje sám. Závod je sestaven z několika disciplín, jejichž složení určuje pořadatel. K těm hlavním patří jízda na kole, trekking/běh, kajak, případně nějaké doplňkové, dle možností prostředí, kde se závod koná např. kolečkové brusle, orientační běh, plavání, canyoning, jeskyňaření, různé lanové a lezecké disciplíny a další. Zkrátka vše, co se dá dělat v přírodě. Pořadatelským invencím se meze nekladou, jde o to, co nejvíce prověřit připravenost a odolnost závodníků.
Ale zpět k našemu závodu v Turecku. Věděli jsme, že to bude závod na tři noci, což už vyžaduje trochu taktizovat se spánkovou strategií. Také jsme věděli, že se budeme pohybovat v nadmořských výškách od 0 do 2500 metrů. A že nás čeká kolo, kajak, běh, plavání a vložené lanové disciplíny včetně canyoningu. To bylo před odjezdem vlastně vše. Zbytek jsme se dozvěděli až na rozpravě před závodem, kde jsme dostali mapy a roadbook, kde bylo popsáno, jak se budou jednotlivé disciplíny střídat, kde budou depa, kam si můžeme poslat pár věcí na převlečení a něco k jídlu. Kontrolní body jsme dostali až těsně před startem, takže trasu jsme plánovali až během závodu.
Start byl na břehu moře ve městečku Feyhtie, kde byl krátký úvodní orientační běh. Hned po něm celé startovní pole vyrazilo na kolech do hor. První změna disciplín byla během první noci. V cca 1600 metrech jsme nechali kola a po svých vyrazili do ještě vyšších hor. Stoupali jsme nádherným údolím a okolní velikány jsme mohli jen tušit. Trochu jsme se obávali, jak to bude vypadat, až údolí skončí a my budeme muset plánovat trasu mezi nimi. Skutečnost byla ještě o malinko horší. Prakticky jsme zabloudili. Naštěstí do svítání nebylo daleko, tak jsme raději počkali, až se nám otevře pohled na celé panorama hor a my se najdeme. K našemu údivu jsme se za svítání našli přesně v tom místě, kde jsme potřebovali být, jen nám to tak za tmy vůbec nepřipadalo. Tak sláva, cesta dál je opět otevřená a my můžeme bez obav pokračovat k další disciplíně, kterou byl canyoning. Uprostřed planiny začínala strž a do ní vedlo lano – krásný kaňon s mnoha tůněmi a krátkými slaněními, zakončený impozantním oknem do údolí a z něj cca 60 metrů slanění vodopádem do tůně pod skálou. Převlékneme se z mokrého oblečení a vyrážíme na kolech vstříc druhé noci závodu. Uprostřed noci přesedáme na říční nafukovací kajaky. Pro jistotu si před etapou dáváme asi půlhodinový spánek, jelikož víme, jak se při pádlování snadno usíná. Nakonec ale zjišťujeme, že to nebylo potřeba, jelikož v řece je málo vody a kajaky prakticky stále táhneme. Těsně před svítáním kajaky končí a nás čeká pěší etapa s vloženým coasteringem. Takže bereme z depa nejen běžeckou výbavu, ale i pomůcky pro plavání – ploutve a malé plováčky.
Po překročení několika hřebenů se dostáváme k moři, kde musíme i s výbavou přeplavat na ostrůvek s kontrolou a pak podle pobřeží pokračovat dál. Je na nás, zda budeme jednotlivé zátoky přeplavávat, nebo je obcházet. Pokaždé jsme měli pocit, že to mělo být obráceně, ale snad to byl jen pocit. Navíc vložené plavání vždy trochu zpestřilo monotónní dřinu po svých. Konec etapy vede přístavem a už se opět snáší tma. Dopřejeme si v místním občerstvení kebab a máme pocit, že nic lepšího jsme v životě nejedli. Po všech těch tyčinkách, gelech a zvlhlých toastech to bylo konečně něco pořádného k jídlu. Po tomto posilnění se nám na noční plavbu mezi mořskými ostrůvky vyráželo výrazně lépe. Noční pádlování na moři je krásné, obrysy ostrovů vytvářejí fantastické tvary, jen se trochu obtížněji orientuje. Poslední úsek přes velký záliv je opravdu vysilující. Máme namířeno ke vzdálenému světlu, kde spíše tušíme poslední kontrolu. Světlo se ale vůbec nepřibližuje a my se musíme hlídat, abychom neusnuli. Nakonec se k němu ale přece jen dostaneme a můžeme opět vyměnit kajaky za kola. Ještě za tmy nás čeká výjezd do sedla v cca 900 m nad mořem. A právě ve stoupání k němu si musíme podruhé v závodě zdřímnout.
Nad ránem projíždíme městečko v kotlině, které nám připadá jako město duchů. Ačkoli bylo celý závod nádherné počasí, my sjíždíme do úplné mlhy a teplota rázem klesá snad o 10 stupňů. Přicházející svítání náš pocit ještě umocňuje. Snažíme se odsud rychle zmizet, ale na poslední kontrolu táhneme kola asi 10 km na zádech úbočím kopce, po staré Lycianské stezce. Ta šílená dřina ale byla odměněna impozantním pohledem do přírodního amfiteátru ve skalách asi 600 metrů nad mořem. Odtud už následuje jen dlouhý sjezd až k hladině moře, kde již čeká vytoužený cíl.
Tak skončila naše Turecká odysea, která čítala téměř 600 kilometrů, absolvovaných za 4 dny a 3 noci s pouhou hodinou a půl spánku. Když tedy nepočítáme několik mikrospánků na kajaku. Letos se v Turecku koná Mistrovství Evropy, tak doufáme, že se nám naše nasbírané zkušenosti budou hodit.
Kdo by si chtěl něco podobného vyzkoušet v místních podmínkách, již 11 let pořádáme český adventure race. Letos to bude v Jeseníkách a Rychlebských horách a časový limit je mírnější, „pouhých“ 55 hodin. Věřte, že i u nás se dá udělat velice dobrodružný závod!
Foto: Pjotr Dymus
