747 km z Mnichova do Benátek: díl druhý

Celý rok jsem doma u počítače shromažďovala informace o této trase. Přečetla jsem desítky příběhů lidí, kteří ji prošli, prohlédla stovky jejich fotek, a snila o tom, že jednou stejně jako oni udělám první krok vstříc Benátkám. Myšlenka přejít celé Alpy mě nadchla. Toulat se mezi alpskými štíty daleko od civilizace, to bylo přesně něco pro mě.

Chtěla jsem zapomenout na svět, na nic nemyslet a jít. Když však přišel dlouho očekávaný den odchodu, zmocnily se mě pochybnosti. Je něco takového vůbec v mých silách? Co když se zraním? Co když budu příliš vyčerpaná? Nebudu mít bolesti? Zvládnu nést měsíc na zádech dvacetikilový batoh?

Naposledy jsem se zastavila přede dveřmi a zaváhala, zda cestu přeci jen neodložit. Ne, tohohle snu se nevzdám. Dveře se zavřely…První díl si přečtěte zde

Fotka před a po:

Den 10.

Je krásný slunečný den. Přesně takový, jaký jsme si přáli více než týden. Čeká nás náročná cesta přes sedlo Freisenbergscharte do nitra Zillertalských Alp se zakončením v chatě Olperer. Ihned ze začátku cesty se nám podařilo sejít z doporučené trasy, a tak volíme alternativní variantu. Ta nás však zradila zasněženým značením a my se ocitáme v prudkém svahu ve sněhových závějích. Jsme v pasti. Hluboko pod námi se rýsuje tenký vlas naší cesty, dělí nás od ní snad jen padesát výškových metrů, které se však zdají být nepřekonatelné. Nedá se nic dělat, musíme se na ni dostat. Pomalými a váhavými kroky boříme nohy do mokrého sněhu a scházíme prudký svah. Pokaždé, když pokládáme nohu, hrozí nám, že uklouzneme a zřítíme se dolů nebo se propadneme do hloubi. Po velkém boji se dostáváme na cestu a konečně i do sedla. V ten moment mě začíná vážně trápit ostrá bolest kolen a každý krok je nesmírně bolestivý. Jsme teprve v polovině cesty.

Když jsem z vrcholu sedla uviděla naši příští cestu, zděsila jsem se. Ostře prudký skalnatý svah je lemován ocelovými lany ferraty, která je místy pod sněhem. V tomhle terénu musíme sklesat šestset výškových metrů a já už teď skoro nemůžu chodit. Ve strašných bolestech pomalými kroky klesám sedlem, v těžkých místech mi Matěj podává ruku, občas mě podpírá. Cesta je nekonečná…

Den 11.-15

Celých pět dní bylo krásné počasí. Přešli jsme celé Zillertalské Alpy s modrým nebem nad hlavou a mně se zdálo, že na světě není krásnější krajiny, než této. Dvanáctého dne jsme přešli hranice Itálie a čtrnáctého dne se dostáváme do prvního pásma Dolomit.

Píše se den patnáctý a nás opět stíhá deštivé prokletí. Za celý den ani na minutu nepřestalo pršet. Jsme nuceni opět přehodnotit trasu a místo kratšího úseku s dlouhou a náročnou ferratou volíme dlouhou okliku a kratší ferratu. Stoupáme do sedla, do tváře nás šlehá ostrý déšť, po pláštěnkách nám stékají proudy vody. V tom se ozval mohutný hrom a vzápětí následoval blesk. Bouřka nás zastihla v nejhorším místě, jsme těsně pod hřebenem a nemáme se kam schovat. Vzpomněla jsem si na pomníky nešťastných turistů podél cesty třetího dne a opět mě pojala hrůza a strach ze smrti. Znovu dostáváme pocítit, jak jsme malí a bezmocní proti síle přírody. Není nic, co bychom mohli udělat pro svoji záchranu, nic, čím bychom si mohli pomoci. Stojíme na skalnatém svahu, široko daleko pusto a kolem nás se rozpoutává peklo. Nezbývá než se modlit…

Stanování nedaleko MarmoladyDen 16. a 17.

Po těžkém putování v bouři a vichru předchozího dne jsme se zařekli, že do hor už nikdy nepůjdeme za špatného počasí, i kdybychom měli ztratit celý den na chatě. Na šestnáctý den vyšla velmi špatná předpověď, a tak jsme byli rozhodnuti nikam nevyjít. Na světě však nikdy nebylo jasnějšího nebe než ráno toho dne. Tmavá indigová modř ostře kontrastovala s šedou barvou kolmých štítů Dolomit a vycházející slunce, které vrhalo stíny do skal, v nich vykreslovalo úchvatné plastiky. Tohle rozhodně není den, kdy bychom měli zůstat na chatě. Vytváříme krizový plán pro případ náhlého zhoršení počasí a vyrážíme.

Po dlouhém výstupu k úpatí skalních věží nás čeká prudké stoupání po lanové cestě. Terén si vyžaduje mnohé šplhání po čtyřech, místy si pomáháme přitahováním se rukama podél lan. Je krásné počasí a šplhání nás nesmírně baví. V krvi nám koluje adrenalin, cítíme sílu a odhodlání. V tu chvíli jsem si všimla, že jsem mnohem silnější, než na začátku celé cesty. Mám svalnané nohy i ruce, hned tak rychle se nezadýchám. Oba chodíme mnohem rychleji a děláme méně přestávek. Zdolávat těžký terén je pro nás nyní mnohem snažší než na počátku.

Vystoupali jsme na vrchol a před námi se rozprostřel jeden z nejkrásnějších pohledů celé cesty. Jsme téměř ve třech tisících metrech nad mořem, kolem nás není žádný náznak života, jen skaliska a sníh. Táhlá šedobílá pláň připomíná měsíční krajinu, kolem je hrobové ticho, jen vítr nám hučí v uších. Fascinováni nekonečnou skalnatou pouští procházíme ledovým krajem až k chatě Rifugio Boé. Jakkoli byla předpověď počasí skeptická, byl to nádherný den.

Před námi byl sedmnáctý den a také nejvyšší vrchol celé cesty z Mnichova do Benátek – Piz Boé (3152 m). Plni optimismu z předchozího dne stoupáme vzhůru a já si poprvé v životě nasazuji ferratový set. Po chvíli stojíme na vrcholu a pod námi se v celé šíři rozprostírá měsíční krajina včerejšího dne. Jak blízko máme k nebi!

Měsíční krajina pod Piz Boé – Ve třech tisících metrech se zastavil život. Krajina zde vypadá jako z jiné planety.

Den zakončujeme spaním ve stanu nedaleko úpatí Marmolady, nejvyšší hory Dolomit. Je teplý podvečer a zapadající slunce zalévá kraj zlatou září. Uplynulé dva dny se do našich pamětí zapíší jako jedny z nejkrásnějších dní, jaké jsme po cestě zažili.

Den 18. – 20.

Jako kartáginský generál Hannibal táhneme napříč Alpami už dvacet dní. Tři týdny v horách nás změnily. Jsme ošlehaní větrem a deštěm, umíme si lépe poradit a jen tak něco už nás nepřekvapí. Zároveň máme větší nadhled, neboť jsme prošli těžkými zkouškami nepříznivého osudu. Osm dní v kuse nás bičoval déšť, byla nám zima a měli jsme vše mokré. Prošli jsme bouřemi a mnohokrát nevěděli kde složit hlavu. To vše z nás udělalo silnější lidi a ukázalo nám, jak nicotné a malicherné jsou problémy našeho všedního žití. Nyní už nemám pochybnosti o tom, že dojdeme až do Benátek. Cítím, že teď už nás nic nezlomí.

Krajina nedaleko Marmolady – Některé cesty jakoby vypadly z mých snů o vzdálených krajinách…

Den 21.

Nadešel nejtěžší den celé naší cesty, náročná a velmi obávaná etapa, před kterou mě mnoho lidí varovalo. Čeká nás přechod přes vrchol Schiara s ferratou typu C (= těžká). S velkými obavami sledujeme předpovědi počasí, i když víme, že se na ně stejně nemůžeme spolehnout. Kdyby nás dnes zastihly deště a bouřky, ocitli bychom se v ohrožení života, neboť celá ferrata je kovaná železným a ocelovým jištěním. Je polojasno, vyrážíme.

Čtyřhranka v akci Scházíme kolmou a ostře členitou skalní stěnu. Terén je drsný a náročný, šplháme po ocelových lanech, kramlích, kolících, stupech a žebřících. Jsem velmi napjatá a koncentrovaná, postupuji pomalu a s maximální opatrností. Ferratový sedák s lany a karabinami mi dodává pocit jistoty v nohách, díky němu nemám strach, že se zřítím a můžu se více soustředit na šplhání. Největší potíží je opět příliš rozměrný batoh. Není problém jít těžkou ferratu, je však velký problém jít těžkou ferratu s dvacetikilovou zátěží na zádech.

Přichází nejtěžší místo celého jištěného úseku a dost možná i celé naší cesty. Před námi se objevil velký ledovec překrývající lanové jištění. Obejít ho není možné, cestu křižuje vodopád. Podejít ho je příliš riskantní, pod ledovcem je hluboká propast a skály jsou mokré od tajícího ledu. Taktéž riskantní, ale jediné možné je přejít ho po povrchu. Led je kluzký a má velmi strmý sklon, chůze bez maček je téměř nemožná, a tak se Matěj snaží do zamrzlého sněhu jídelním ešusem vydlabat díry na stupy. Překonat pouhých dvacet metrů ledu bez jištění nám trvalo více než čtvrt hodiny. Tohle byl velký boj.

Na konci dne jsme velmi unavení a vyčerpaní, ale máme skvělý pocit z vydatného lezení. Nejtěžší etapu, které se většina lidí vyhýbá, jsme zvládli na výbornou. Ač do cíle zbývá ještě osm dní, už teď s jistotou můžeme prohlásit, že jsme zvládli překonat všechny velké překážky ležící na cestě mezi Mnichovem a Benátkami.

Den 22. – 27. – Belluno a Benátsko

Vinice Následující den jsme došli do Belluna, malebného italského města ležícího v údolí mezi horami, a během dalších dvou dní jsme přešli poslední, menší pásmo Alp. Procházíme úrodným krajem. Alpské kleče, lišejníky a mechy se změnily ve vinice, palmy a olivovníky, je teplo a slunečno. Tři týdny v Alpách jsou definitivně za námi, vzpomínky na ně jsou uzavřené. Máme za sebou nejkrásnější část celé cesty a Benátky jsou s každým krokem blíž a blíž.

Následující dny se nesou v duchu úspor. Kvůli špatnému počasí během celé cesty jsme nemohli stanovat tolikrát, kolikrát jsme plánovali, což dost zvýšilo náš rozpočet. Rozhodujeme se tedy, že až do konce budeme spát už jen venku. Poprvé jsme rozdělali stan už kousek za Bellunem na dětském hřišti. Ač se zdálo, že noc bude klidná, po celých deset hodin hustě lilo a byla silná bouřka. Tohle byla nejhorší noc celé naší cesty!

I další dny měly provázet silné bouřky. Snažíme se vyhnout stanování a hledáme nějaké skromné bivakovací místo kdekoli pod střechou. Útočiště pro další noc jsme nalezli v přístřešku vedle popelnic u katolické školy ve městečku Tarzo. Nic pro slabé nátury!

Bivak u popelnic Po následující deštivé noci ve stanu nalézáme dalšího dne úkryt před bouří v letním festivalovém hangáru ve vesnici Fagare. Ani zde však nemáme klid na spaní. Místnost je plná komárů a spaní je utrpením. Máme toho dost. Dlouhá řada probdělých nocí nás vysílila a psychicky vyždímala. Jsme na pokraji sil, alespoň jednu noc bychom se chtěli vyspat důstojně, ale máme hluboko do kapsy a hotely jsou drahé. Jsme ve městě Jesolo, je pozdní odpoledne, smráká se, a nás čeká další bezesná noc. Snad bychom pro jednou mohli zkusit požádat o pomoc a o nocleh pod střechou. Ale kdo by pro nás mohl mít pochopení? Komu stojí za to pomáhat dvěma špinavým vandrákům? Naším andělem spásy se tentokrát stal farář místního kostela. Ten nám poskytl nocleh na faře v jídelně a ještě nám daroval dvacet euro na večeři. „Jděte na pizzu,“ poručil nám a ač jsme se dlouho zdráhali peníze vzít, nakonec jsme je s velkým vděkem přijali. Po dlouhé době jsme se konečně zase pořádně najedli a vyspali.

Den 28 – Moře

Opět jsme načerpali sílu a vnitřní pohodu. Čeká nás poslední etapa s noclehem ve stanovém kempu a zítra konečně staneme v Benátkách. Je horký letní den. Už několik dní putujeme v potu tváře ve třicetistupňových vedrech a nemáme se kde zchladit. Procházíme poloostrovem za Jesolem směrem na západ a v dáli slyšíme šumění moře. Už jsme tak blízko! Po několika kilometrech konečně přichází dlouho očekávaná chvíle a před námi se otevírá široká písčitá pláž. Moře! Po měsíci dlouhé cesty jsme konečně stanuli na konci pevniny. Jsem nadšená a dojatá. Nikdy bych nevěřila, jak fantastické je koupat se v moři, ke kterému jsem došla pěšky.

Benátky! Den 29 – Benátky!

Tak se to tedy opravdu stalo. Na začátku se zdálo neuvěřitelné, že by se to mohlo podařit. Přejít pěšky celé Alpy vypadalo jako sen z knihy věčných přání, zdálo se to nemožné a vzdálené mým možnostem. Už to nejsou týdny a stovky kilometrů, které nás dělí od cíle, ale pouhých pár minut cesty trajektem. Vyhlížím z okna lodi a hledím přes moře na obzor, kde se rýsuje tenká linie Benátek, která s každou vteřinou sílí. Tolik jsem si přála dočkat se tohoto momentu. Teď je tady, a mně je teskno z pomyšlení, že za chvíli bude vše za mnou. Blíží se konec…

Je pravé poledne a my stojíme na Náměstí svatého Marka v Benátkách. V ten moment odbíjí dvanáctá hodina a v celých Benátkách se spouští zvony. Jaká krása! Desítky kostelních zvonů bijí hlubokým bronzovým hlasem a jen my víme, pro koho zvoní. Po měsíci dlouhé a strastiplné cesty stojíme nyní na jejím konci a tím celý náš příběh končí. Přešli jsme šest pásem Alp, v nohách máme více než 700 kilometrů, šli jsme v horku i zimě, v deštích i bouřích, po cestách bahnitých, skalnatých i pokrytých sněhem a ledem. Nic nám nebylo dost velkou překážkou na to, abychom ji nedokázali překonat. Nebyli jsme připraveni na vše, ale se vším jsme si dokázali poradit. Myslím, že dnes zaslouženě můžeme prohlásit, že svět patří nám!

Autorkou cestopisu byla Čtyřhranka – Markéta Dobešová. Více fotek najdete zde.