V roce 2007 šokovala Chrissie Wellingtonová svět, když zvítězila na nejslavnějším ze všech ironmanů – na havajské Koně.
Život bez hranic je příběh její cesty na vrchol, dětství v Anglii, zdolávání hor v Nepálu, plavání v moři plném žraloků, absolvováním dlouhých treků v Argentině, až po první úspěchy v nejdrsnějších sportovních kláních. Od té doby zvítězila ve třech desítkách nejtěžších triatlonů na světě, překonala několik světových rekordů, ale také bulimii, brutální dospívání a bídný osobní život. Jde o inspirující příběh, ženskou variantu mužských příběhů, které známe z bestsellerů Běhání s Keňany nebo Jez a běhej.Už možná toto shrnutí obsahu knihy ve vás vzbudí zvědavost a touhu si tuto knížku přečíst.
Troufám si říct, že příběh Chrissie dokáže oslovit i ženy, které ke sportu nemají blízko. Knížka se mi zpočátku zdála chaotická, Chrissie skáče v čase, chvilku člověku trvá, než si zvykne a zorientuje se. Ale rozhodně stojí za to u knížky vydržet. Už jen samotné vyprávění o tom, co vše obnáší Ironman, bude pro hodně lidí strhující. Co si budeme povídat:plavání 3,86 km, jízda na kole 180 km a maratónský běh 42,2 km – už jen představa, že to někdo může dokončit je ohromující. A Chrissie to vše zvládla v čase 8 hodin 18 minut a 13 vteřin!!!
Chrissie v knize vypráví svůj příběh od dětštví, kdy byla pečlivá studentka. Jako malá se věnovala plavání a vždy chtěla vše zvládat na 100%. Po ukončení studií strávila dva roky cestováním a začala se zajímat o pomoc rozvojovým zemím. Následně začala pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí v odboru pomoci rozvojovým zemím. V této době se začala hodně věnovat běhání a zaběhla si několik maratonů s časem kolem 3 hodin. Po nějaké době ji práce na ministerstvu přestala naplňovat a Chrissie se vydala pomáhat tam, kde si myslela, že je to opravdu potřeba – do Nepálu.Tam začala pravidelně jezdit na kole. Projezdila se svými přáteli stovky kilometrů nejen v Nepálu, ale i v Číně a Pákistánu.
Chrissie se ve své knize věnuje i tématům, které asi není jednoduché otevřeně popisovat. Za prvé tomu, jak bojovala s bulimií a anorexií a potom i tématu, jak nelehké bylo trénování s koučem Brettem Suttonem, který dokázal být velice tvrdý. Chrissie otevřeně mluví o bulimii, která ji ničila a která byla jedním z projevů její touhy mít vše pod kontrolou, mít dokonalé tělo. Sama teď mluví o tom, že díky svým vítězstvím ve sportu už nepotřebuje nikomu nic dokazovat a dokáže být na své tělo pyšná, ne kvůli velikosti džín, které oblékne, ale proto, co vše ve své sportovní kariéře zvládla. („Sport has given me a different perception and respect for my body. I cannot judge its success by whether I can fit into a pair of skinny jeans. I look at other women and, yes, they’re beautiful with stereotypically wonderful figures but I can think, ‚Yeah, but you haven’t won what I’ve won.‘ I might not be perfect but I can love my body now.“)
Chrissie dokáže otevřeně popsat své nejistoty a strach, se kterým bojovala. Sama říká, že všechna vítězství v ironmanech, neznamenají nic vedle toho, že získala sílu otvírat své „vnitřní dveře“, o kterých si myslela, že jí na vždy zůstanou zavřené.
Příběh této neskutečně silné ženy, která dokázala zvítězit ve všech 13 ironmanech, kterých se zúčastnila, která se stala 4x mistryní světa v triatlonu a která dokázala po náročném plavání a jízdě na kole zaběhnout maraton za 2 hodiny a 44 minut, je zkrátka dech beroucí. Vřele knížku doporučuji všem, kteří hledají něco, co by je oslovilo, inspirovalo, na chvilku pohltilo a dodalo mi energii.
„We all have talents that, sometimes, we never quite fulfil. We’re all scared, deep down, but maybe we just need to lay it on the line and explore our abilities and just not be afraid of failing. “ (Všichni máme talent, který ne vždy dokonale naplníme. Všichni se bojíme, někde tam hluboko uvnitř, ale možná si to jen potřebujeme srovnat a objevit naše schopnosti, místo abychom se báli selhání.)
Chrissie Wellington
