Myšlenka běžet UTMB se ve mně zrodila už na počátcích mého pobíhání, tedy někdy v 15 letech. Po mé první B7, kterou jsem dokončil za 19 hodin a 58 minut jsem se začal o běh v horách více zajímat a sledoval jsem různé videa ze závodů a jakmile jsem narazil na video z Chamonix, tak bylo jasno.
Počkal jsem až dosáhnu 20ti let, což je podmínkou registrace a zkusil jsem losovačku, která vyšla k mému překvapení na první pokus. Nezbývalo nic jiného než se připravit, ať z toho není jen procházka kolem Mt. Blancu.
Chamonix
Na závod jsme vyjeli 5 dní předem s celým mým support týmem, který se skládal z 6 kamarádů, kteří chtěli zažít tu atmosféru se mnou. V úterý po příjezdu se support vydal lanovkou do vyšších poloh a já si šel projít poslední seběh. Měl jsem z toho dobrý pocit a na závod jsem se strašně těšil. Další den jsem se jel podívat na závod TDS ( 119km, 7250m+ ), který skvěle běžel i Marek Balcar!
Ve čtvrtek lehký výklus po trati závodu do Les Houches a potom jen jídlo, odpočinek, jídlo, odpočinek, akreditace, probrat taktiku se supportem, jídlo odpočinek a…
První km pod 4
...17:30 a já se snažím prodrat davem co nejblíže pod startovní oblouk ať můžu městem aspoň klusat. No nakonec se dostávám dopředu až moc, ale co už. Atmosféra na startu je přímo elektrizující, všichni tleskají, skáčou a dělají neskutečný rachot. To se prostě musí zažít! Je 18:30 a jsme vypuštěni do arény.
Bohužel se děje to, co jsem tak trošku nechtěl a první kilák byl pod 4min/km, ale všechno je tak nějak super a běžím. Pod kopcem na 8. km mám tempo okolo 4:20/km a říkám si, že to snad není ani možné, jak to jde lehce. V prvním stoupání, které má okolo 6km a 800m+ si jdu lehce a s rezervou. Po seběhu do městečka Saint Gervais, si dává něco málo na občerstvení, ale moc toho nepotřebuji, protože vše potřebné mám u sebe (GU gely a sršní nektar). Ve městě je neuvěřitelná atmosféra, všichni fandí, běží semnou neustále malé děti a plácají si se mnou. No, co vám budu povídat, měl jsem totální husí kůži!
Tak nějak idylicky a v pohodě to probíhalo až do 80. km, kde byla velká občerstvovačka v Courmayer, ale tam se něco stalo…
Tříhodinová ztráta
……Sednu si, support mi po domluvě donese těstoviny, všechno v pohodě, kecáme co a jak, mám čas. Po necelých 10 minutách vybíhám a v tom jdu do předklonu, z ničeho nic to ze mě všechno letí. Myslím si, že bude všechno ok, ale bohužel není. Co 500 m zastavuji a opět zvracím, to se opakuje neustále dokola, až prostě nemůžu dál a jediná šance jak dokončit, se mi jeví vrátit se zpět a jít si zdřímnout. To dělám a propadám se asi ze 100. místa na 440. místo. To mi je ale úplně jedno a díky skvělému support týmu, který mi nedovolí skončit jdu dál. Ztratil jsem tam minimálně 3 hodiny + všechnu energii, ale jdu a toho si teď zpětně hodně cením.
„Smůla. v autě pro tebe nemáme místo!”
Jdu, doslova se vleču a dalších 90 km v tomhle tempu se mi jeví dost hrozivě. Vytahuji telefon a volám, že to nemá cenu a nejraději bych to zabalil. To mi ale není v žádném případě dovoleno a prý musím dojít alespoň na další občerstvovačku, kde na mě bude čekat můj tým. Je to cca 30 km i s nejvyšším bodem trasy a jediné co jsem schopný přijmout je slazený černý čaj + sršní nektar. Na nejvyšším bodu tratě Grand col Feret sněží a je neskutečná zima, říkám si že takhle pomalu už to dál nejde a přes všechnu tu malátnost se zkouším rozběhnout a ono to vcelku jde, ale pocitově bych nejradši někde zůstal. Do La Fouly dobíhám dost špatný a jakmile vidím svůj tým, tak mu říkám: „Tady končím, balím to, nemá to cenu, kde je to auto?!“ Odpověď je jasná: „V autě pro tebe nemáme místo a ty jdeš dál, vždyť si předběhl nejmíň 100 lidí.“
Nenadělám nic a musím pokračovat dál. Navíc na mě při odchodu vyskočilo povzbuzující video od Bizon city group, což mě taky neskutečně pomohlo, díky! Prší, je mi kosa a proto se rozebíhám a jde to. Běžím skoro celou dobu až do Champex Lac, kde mě může support obsloužit. Konečně mám i trošku chuť k jídlu, tak aspoň nějaké suché pečivo s čajem a jde se dál.
Poslední část závodu tvořily 3 za sebou jdoucí kopce bez nějakých zbytečných přeběhů a to mi sedí. Překvapivě se vzchopím a kopce jdu vcelku obstojně a nebýt bahna nad kotníky a minimální viditelnosti, tak i seběhy by šly více pustit, ale i přesto je alespoň nějak v rámci možností běžím (kloužu).
Pod každým kopcem je dovolený support, což mi dost pomáhá, protože na mě vidí, že chci ještě zabojovat, a tak do mě tlačí jídlo a povzbuzují mě tím jak se neustále posouvám v pořadí. Poslední kopec je trošku pozměněn a je to nekonečná jeba. A v blátě a mlze, přesto předcházím jednoho za druhým. Na posledním kopci La Flegere už nic nepotřebuju a pouštím to v rámci možností dolů, běží se dobře, kromě rozmočených šlapek mě svaly ani nijak zvlášť nebolí (od 80.km jsem se flákal). Ve městě předběhnu asi dalších 10 lidí a v čase 32:09:54 dobíhám na 221. místě a 3. místě v kategorii do 22 let, i když jsme dost možná byli pouze 3 :D.
Celkově bych to shrnul jako obrovskou zkušenost a poučení se z některých zbytečných chyb. Tu atmosféru bych přál zažít každému běžci a já osobně se určitě ještě někdy vrátím to napravit, protože výsledek je pro mě jednoznačně zklamání, ale s odstupem času si ho čím dál tím víc vážím.
Dokud to šlo, tak jsem jedl gely, bonbonky a wafle značky GU, na občerstvovačkách jsem si dával polévku s pečivem a trošku těstovin. Pil jsem sršní nektar, colu a černý čaj. Na sobě a v batůžku jsem měl věci značky Montura a Cep, kteří mi pomáhají a moc jim za to děkuju!
a jaké byly ty „zbytečné chyby“?