Agresivní chování – i to patří ke sportu. Při sledování fotbalových či hokejových zápasů máme příležitost si uvědomit, jak je v tomto směru běhání jiné.
K dnešnímu tématu mě inspirovalo nedávné MS ve fotbale, resp. dotaz z médií. Zavolala mi paní redaktorka z internetového portálu, abych jí řekla, “proč ten Suárez kousl toho druhého fotbalistu.“ Odpověděla jsem, že nevím, proč konkrétně Suárez kousl toho druhého fotbalistu, že o něm nic nevím, ale že bych jí mohla říci o tom, proč se někteří sportovci chovají agresivně. To paní redaktorku zas tak moc nezajímalo a já přišla o své dvě sekundy slávy. 🙂
Nicméně, ať se Suárezem nebo bez něj, je otázka agresivity ve sportu velice zajímavým jevem. Jsou sporty, které přitahují své diváky i sportovce vysokou mírou agresivity, jako jsou kontaktní sporty, kolizní a bojové sporty. A jsou samozřejmě sporty, kde agresivní útok je ojedinělou záležitostí.
Co tedy považujeme za projevy agrese? Agresivní čin je chování (např. úder nebo slovní urážka), ale nikoliv postoj nebo emoce (např. pokud pociťuji nenávistné myšlenky vůči rozhodčímu či protihráči). Podstatnou podmínkou je, že konkrétní projev musí obsahovat záměr. 
Nemluvíme tu o situaci, kdy protihráče náhodně zraníme. To nám samozřejmě přináší potíže, protože ne vždy je snadné odhalit, jestli chování bylo neúmyslné či úmyslné.
Ve sportu ale také často mluvíme o tom, že někdo „agresivně jde dopředu“, „agresivně odkopl míč“. Jde o popis důrazného, dynamického a energického pojetí např. hry, a pokud sportovec nekopl míč do protihráče s úmyslem zranit ho, nejde o agresi.
Ve sportu také rozlišujeme dva hlavní typy agrese. Pokud např. hokejista při bodyčeku zraní protihráče, mluvíme o instrumentální agresi. Prvotním záměrem hokejisty nebylo zranit nebo zničit protihráče, ale získat kotouč a tím výhodu pro svůj tým. Chování Suáreze označujeme hostilní agresí, protože v jeho kousnutí byl úmysl druhého zranit.
V popisu a kategorizaci agresivního chování je sportovní psychologie, a vlastně psychologie obecně, na tom lépe než v otázce seriózního zdůvodnění a průkazných příčin. Psychologie není věda, ve které existuje jediný pohled na věci: různé psychologické směry nabízejí na člověka a jeho chování různé pohledy.
Evidentní je, že se lidé liší v intenzitě prožívaných emocí, v projevech agresivity i schopnostech sebekontroly. Agresivní chování má své psychologické, sociální i kulturně- historické důvody, stejně tak biologické. Staletí trvá spor jaký podíl na lidských vlastnostech má dědičnost, jaký podíl má prostředí neboli učení. U někoho hrají větší míru psychologické příčiny u jiného biologické. Některé lidské vlastnosti dědičnost ovlivňuje více, některé méně. Nelze zapomínat, že mnohé negativní emoce lze kontrolovat, nebo částečně kontrolovat vůlí, některé emoce mohou být podmíněny např. patologickými biochemickými procesy.
Tyto procesy nám ale říkají více o intenzitě emoční odpovědi než o druhu. Známé jsou vztahy mezi vysokou hladinou testosteronu a agresivitou, nízkou nebo vysokou hladinou cukru, nedostatkem spánku, mozkovým poškozením, souvislost se zneužíváním dopingu a drog.
Když mluvíme o agresi, bohužel nemůžeme ignorovat patologické jevy. Ztráta kontroly chování, kdy jedinci odpovídají útokem na nepřiměřeně malý podnět, impulzivita, útočnost, jsou projevy poruchy osobnosti. U vysokého podílu lidí s dissociální poruchou osobnosti se prokazují odchylky stavby a činnosti mozku, například změny na EEG, změny v množství nervového přenašeče serotoninu a četné drobné odchylky smyslové činnosti a hybnosti.
Pokud chceme porozumět agresivnímu chování sportovců po psychologické stránce, musíme sáhnout po již existujících teoriích, které byly většinou koncipovány v jiných oborech psychologie. Příkladem může být např. teorie sociálního učení Alberta Bandury (1986), která říká, že většina chování, takže i agrese, je výsledkem učení prostřednictvím odměn a trestů. Jestliže významné osoby jako jsou rodiče a trenéři budou odměňovat agresivní chování, budeme se tak chovat i my.
Zajímavá je i teorie založená na instinktech. Někteří autoři, např. Konrad Lorenz (1966) se domnívají, že člověk má základní instinkty či pudy, podle kterých jedná, např. pijeme a jíme, abychom oslabili pud hladu a žízně. Tito autoři chápou agresi jako jeden z vrozených pudů či instinktů, a protože již v běžném životě je agrese společensky málo přijatelná, hledáme společensky přijatelné cesty, jak svou vrozenou agresi uvolnit. Takovému očistnému účinku říkáme „katarze“. Sport pak může poskytnout dobré prostředí, kde svou agresi uvolnit.
Částečně použitelná je i teorie frustrace. Její autoři, Dollard s kolegy (1939) se domnívali, že sportovci jednají agresivně, když zažívají frustraci z toho, že jim někdo nebo něco brání v dosažení jejich cílů. Tyto starší teorie zmiňuji proto, že pravděpodobně v případě Suárezova kousnutí se jednalo o impulsivní reakci pramenící z hněvu, frustrace a pocitu, že není schopen řešit konfliktní situaci. Kousnutí je velmi primitivní a pudová reakce, která ukazuje na vysokou impulsivitu, nedostatek sebekontroly a primitivní mechanismy vyrovnávání se s frustrací.
Někdo by si mohl říct, že agresivní, dominantní jedinci mají výhodu, že reakce boj-útěk je zcela přirozená a vrozená. Ano, je přirozená v situaci, kdy nám jde o život. Pokud hrajeme fotbal, nejde nám o život. A navíc, nejsme v době před 50 tisíci lety, prostředí se mění a co bylo výhodou, může se stát nevýhodou. Adaptivní chování, které dříve vedlo k přežití a řešení problému, nemusí být v dnešní době optimální. A tak i agresivní chování, které bylo dříve výhodou, se může stát důvodem zániku. A nejenom živočišného druhu na Zemi, ale i slavného sportovce Luise Suáreze.
