Jaké to je zaběhnout si jeden z nejznámějších ultra trialových závodů na světě, který spadá do kategorie tzv. World Trail Majors? Teď je ten správný čas to zjistit! Loni na podzim padlo rozhodnutí, koupil jsem jednu z rychle mizících registrací, našel letenky, ubytování a pak už jen odpočítával dny do začátku svého zatím největšího trailového dobrodružství. A o své dojmy bych se s vámi rád podělil v krátké reportáži.
Na závod The North Face Transgrancanaria odlétáme až ve čtvrtek 20. února. Start trati Advanced, na kterou jsem přihlášen, je v sobotu dvaadvacátého. Takže na aklimatizaci opravdu moc času není. Ale co, už jsem se toho v minulosti docela dost nazávodil v nejrůznějších podmínkách a tělo se s tím jistě nějak popere, říkám si, když týden do odjezdu sleduju posty ostatních běžců, kteří se již na ostrově pilně adaptují na subtropické klima. Začínám z toho být trochu nervózní…
Čas ale nekompromisně letí, posledních pár tréninků doma a letíme taky. Naneštěstí do Česka ve druhé polovině února dorazily celkem velké mrazíky, takže teplotní skok je ještě markantnější. Tělo si ale rychle zvyká, po příletu ve čtvrtek odpoledne jdu nazout nové S/lab Ultra Glide trailovky od Salomonu, ve kterých se chystám závod odběhnout (podrobnou recenzi u nás najdete co nevidět), a vyrážím na krátký klus po místních trailech. Fouká jako prase, je vedro a neběží se mi úplně skvěle. Zítra to ale bude lepší, říkám si. A taky že jo.
V pátek vyrážíme pro startovní číslo a já si dávám krátký výběh v okolí cílového parku v centru turistického městečka Maspalomas. Mám na tohle místo super vzpomínky, s triatlonovou reprezentací jsme se tu něco naběhali, najezdili i naplavali. V parku Parque Sur, kde je cíl závodu, jsme zpravidla běhávali rychlejší věci, kiláky. Kdybych jen v té době tušil, že o pár let později budu v místech, kde naše tempo neklesalo pod 3:30, dobíhat 82 km dlouhé ultra v tempu téměř trojnásobném…
A je to tady! Sobota. Ve 4:30 konečně zazvoní budík. Zamáčknu ho ale jen formálně, protože od půlnoci stejně moc nespím. Moje žena Káťa, která mě na závod doprovází, startuje o hodinu později auto a odváží mě ke svozovému autobusu. Tím nás organizátoři navezou až do místa startu – městečka Teror kousíček od hlavního města Las Palmas na severní straně ostrova.
Počasí je ráno super. Zataženo, asi 14 stupňů. Autobusy nás vyhodí v malebném historickém centru města. Davy běžců se ihned nahrnou k Toikám. Těch je ale žalostně málo, takže se ihned vytvoří obří fronta. Čekám v ní asi půl hodiny, než se na mě dostane.
Konečně je čekání na start u konce. Řadím se do davu u startovní brány, jsem asi v půlce, dál je už téměř nemožné se prodrat. Zazní místní hymna a v přesně 9:00 je odstartováno. Dav běžců se doslova vlije do úzkých ulic Teroru a proudí vstříc trailu. První kilometry beru hodně zvolna. Jinak to ani nejde. V davu běžců se nedá předbíhat, a ve chvíli, kdy se vrhneme na stezky, pochodujeme jako jeden živý organismus.
Zatímco ti vepředu běží, my v zadnějších pozicích přecházíme v prudkých pasážích do rychlochůze. Trochu lituju, že s sebou nemám hůlky. Kopce jsou na začátku opravdu prudké a hodně by pomohly. Přestože Teror už leží ve výšce asi 500 metrů nad mořem, stoupání si tady neberou servítky. Některé pasáže jsou fakt drsné.
Následuje delší seběh a dostáváme se na první občerstvovačku ve vesnici Fontanales zhruba na 12. kilometru. Hodina a půl pohybu za mnou, ještě spousta práce leží přede mnou…
Doplňuju vodu a beru banán a pomeranč. Snažím se tu moc nezdržovat, ale běžců je kolem tolik, že nějakou chvíli trvá, než se vůbec dostanu ke zdroji. Za 5 minut posilněn vybíhám na druhý úsek trasy, který nás zavede do těch pravých kopců. A ty traily jsou boží! (smích).
Pro závod jsem zvolil jasnou nutriční strategii. Každou hodinu do sebe dostat gel, tyčinku od SIS a minimálně 250 ml energy drinku od Edgaru. Uvidíme, kdy se žaludek začne vzpouzet, snad to bude nejdřív za půlkou…
Druhý úsek je až do cca 24. km neustále zvlněný. Střídají se zde krátká prudká stoupání, příkré seběhy, ale kopce se pomalu začínají víc a víc prodlužovat. Na druhou občerstvovačku ve vsi Arenara na úpatí největšího stoupání dne se dostávám zhruba kolem poledne. Mezitím se udělalo pěkné vedro, ve stínu je 24 a vzduch v prudkých svazích stojí. Beru solnou tabletu na křeče, doplňuju vodu, dosypávám do jedné lahve ionťák, který si s sebou nesu v pytlíku a pouštím se do menu, jež už po zbytek dne zůstane stejné – banán, pomeranč, dva kelímky Pepsiny. Do třetí lahve, kterou nesu jako rezervní, beru studnou vodu a další dva kilometry se polévám a chladím ve vedru.
Slunce smaží a my se pachtíme do třetího úseku, který končí ve městečku Tejeda, odkud trasa vede k největšímu vrcholu Gran Canarie v téměř 2000 m.n.m. Běží se mi zatím dobře, energeticky taky v pohodě. Gely se začínají zajídat, ale žaludek je zvládá zatím v klidu. Snažím se vnímat krajinu kolem, občas vytáhnu telefon a udělám nějakou fotku. Spíš se ale soustředím na tempo a správné dýchání. V sebězích zase koukám pod nohy, špatný došlap a může to skončit DNF. A já do toho cíle prostě chci!
Dostávám se do půlky trasy, před sebou mám největší stoupání dne. Pak už jen dva brdky a seběh do cíle. Vypadá to jednoduše, ale po 42 km a asi 2000 výškových metrech to začíná být výzva. Podle dosavadního tempa odhaduju, že bych měl být v cíli cca na 12. hodině závodu, což znamená ve 21:00. Slunce zapadá v 19. hodin, takže to bude poslední úsek s čelovkou.
Vydrápu se do nejvyššího bodu, tady už mám malou krizičku. Beru gel a pouštím se do seběhu. Nohy už trochu protestují, ale hlava na ně nemá čas, musí se soustředit na celkem těžký kamenitý terén. Lávové kameny dokážou pěkně kousat, a co teprve, když se po nich svezete.
V půlce dlouhého seběhu do vsi San Bartolomé, kde je čtvrtá občerstvovačka, se mi začne běžet zase trochu lépe, nohy ale už začínají být dost obouchané. Zdánlivě nekonečná cesta borovicovým lesíkem přeci jen končí. Španělé to umí rozjet, hudba z repráků na téhle zastávce je ohlušující. Beru kus banánu, pomeranč a přidám i pár brambůrků na spravení chuti. Voda, ionťák a jde se dál. Za pár kilometrů konečně hudba utichne a já se opět ponořím do ticha hor, které se koupou v záři zapadajícího slunce. Vážně, je to fakt kýč. Ale nádherný výhled poté, co se vyškrábu do předposledního stoupání stojí za to. Poslední kilometr a půl kopce ale začínám krom nadcházejícího soumraku cítit i lehký závan hlaďáku. Do cíle ještě lehce přes 20 km. To bude ještě dlouhej večer, pomyslím si. Netuším, jak blízko jsem pravdě (velký smích).
Natlačím do sebe gel, tentokrát už trochu žaludek protestuje. Převalím se přes konec stoupání a pokračuju chvíli z kopce chůzí, ačkoli jsem doposud zvládal držet strategii stoupání zdolávat chůzí a seběhy a rovinky (pokud nějaké vůbec byly) vyklusat.
Začíná mě předbíhat čím dál tím víc běžců, a to není dobré znamení. Ok. Hlavně zachovat klid, doplnit cukry a bude zase dobře, opakuju si. Začíná se stmívat. Vyndávám z batohu čelovku a pouštím se do klusu k poslední občerstvovačce.
Běh z kopce už docela dost bolí, přes 10 hodin pohybu v horách se začíná zajídat. Šero se pomalu prohlubuje a do poslední zastávky se dostávám už v úplné tmě. Na malém plácku v Ayagaures to žije. Hraje motivační hudba, dobrovolníci, připravující občerstvení jsou ve varu a povzbuzují do posledních 14 km, které nás ještě čekají. Kéž by to už bylo jen z kopce, v cestě však ještě stojí poslední brdek. Na profilu trati vypadá celkem nenápadně, ze zkušenosti ale vím, že právě tyhle nenápadné „nerovnosti“ na kraji výškového profilu trati jsou ty nejzákeřnější bestie. Do jedné lahve dávám už jen kolu, ve druhé čistou vodu. Na ionťák už kašlu.
První metry stoupání jsou mírné, pak se kopec začne zvedat. Naštěstí ale vede po prašné cestě pro auta, takže technicky je to pohodička. Kéž by to samé bylo dolů. Ale není. Jakmile se vertikální metry zlomí směrem k moři a do cíle zbývá asi 10 km, začíná peklo. Seběh moje nohy už hodně trápí, navíc odbočil z pěkné silničky na úzkou kamenitou kozí stezku, která je nepříjemně prudká a technický. Ve světle čelovky a po celém dni dřiny ideální scénář. Před sebou i za sebou vidím světýlka ostatních závodníků. Společně se spouštíme do dlouhého kaňonu, který nás zavede do cíle. Sladkého cíle… A ve chvíli, kdy klesání zmírní a dostaneme se do příjemně se svažujícího terénu, přijde opravdová zrada.
Trasa totiž vede korytem vyschlého potoka a je plná viklajících se oblázků připravených dokonat zkázu mých nohou. Běžet se po tom moc nedá, tedy alespoň já na to technicky už nemám. Přecházím do rychlejší chůze, občas oblázky na chvilku vymizí a snažím se o běh. Nebo alespoň něco, co jej připomíná. Kilometry na hodinkách jako by se zastavily, ale čas letí jako splašený. Dokončit za 12 hodin se 9 km do cíle už zdá nereálné. Přestávám se upínat na čas a snažím se myslet na cestu. Do hlavy se mi neustále vtírá jedno slovo – proč. Proč jsem se sakra do něčeho takového zase pouštěl? Není jednodušší si užít dovolenou jako normální člověk? Proč tohle musím podstupovat? Otázky, které pravděpodobně už dnes v noci pustím k ledu, se mi v hlavě formují do shluků a nedají mi pokoj. 5 km do cíle…
Všechno mě už bolí, chci, aby to skončilo. Ne, počkat. Nechci. Ale chci! Uplyne nekonečno a já se konečně sunu ne dohled světel Maspalomas. Zbývá posledních 1500 m. Necelá 4 kolečka na dráze. Připadá mi to jako vzdálenost ze Země na Měsíc a zpátky. Pár dalších světýlek mě dobíhá. Všichni jsme na tom stejně. To mě nakopne a znovu se rozbíhám. Dáme si „sprint“ na pásku? Ne, to fakt nepůjde, rozhodnu se, když skočím na poslední stovky metrů asfaltu, kde už na mě čeká Káťa. Společně dobíháme k bráně do Parque Sur. Ona tedy spíš valí rychlou chůzí, já se pokouším o poslední zbytky běhu, které ve mně ještě zůstaly. Za zvuku repráků vbíhám na osvětlenou cílovou rovinku a procházím cílovou bránou. Je to za mnou! 82 km, 4200 m nahoru, téměř 5000 dolů. Nakonec dokončuji za 13 hodin. Ale pro čas tu nejsem. Jen pro zážitek. A ten je opravdu silný!
V cíli dostávám finisherskou medaili, oddychnu si a pomalým šouravým krokem vyrážím s Kačkou směrem k autu a na hotel. A v hlavě už mám odpověď na otázky, které jsem si pokládal o hodinu dříve. Tohle dobrodružství rozhodně stálo za to a rozhodně doporučuju se na Transgrancanarii vypravit. Nebudete určitě litovat (smích).
A jaké jsou moje tipy na TOP 3 položky z použité běžecké výbavy?
👟 Salomon S/Lab Ultra Glide
- Super bota pro dlouhé vzdálenosti, chodidlo drží v pohodlí až do posledního kilometru
🎒 Salomon ADV Skin 5
- Skvělý a praktický běžecký batoh, který má vše, co na celodenní dobrodružství v horách potřebujete
👕 S/Lab Speed triko
- Ultralehké a prodyšné triko, ani ve vysokých teplotách jsem se v něm neuvařil, naopak, tkanina skvěle odvádí pot a zároveň velmi rychle schne, což při bezích v náročném terénu jistě oceníte
