Jsem někde uprostřed Jižní Afriky, v horách a kolem zuří bouřka. To, co teď udělám, asi hodně lidí zmate a někteří budou mít asi i strach. Ale nemám jinou možnost. Nemám způsob jak se navigovat, žádnou možnost dát vědět ani nikdo nemůže dát vědět mně. Za chvíli přijde třetí závodní noc, mám naspáno asi hodinu. Jediná možnost je vybrat si směr a běžet. Dlouho. Někam kamkoliv.
Tak jsem tady
Jižní Afrika je krásná a velká země, nikdy jsem zde nebyl a bylo tak jen otázkou času, než se sem vydám. A co může být lepší, než tady běžet závod? Čím delší, tím lepší.
Přesně si pamatuji, jak tahle myšlenka vznikla. Loni v září jsem byl se švédským týmem na závodě adventure race v Kašmíru a v Ladaku (Indie), který pořádali Jihoafričani, a bylo tam dost jihoafrických týmů. Když jsem zmínil, že se věnuji dlouhým běhům, poslali mě za drobnou Jihoafričankou, Nicky Booyens, že v JARu vyhrála nějaký ultradlouhý závod, že by mě to mohlo zajímat. A tak jsem tady.
Do JAR jsem dorazil skoro týden před závodem. Původní plán jet do Dračích hor se ukázal jako logisticky příliš náročný, nakonec jsem objevoval krásy Jižní Afriky v okolí Johanesburgu a Pretorie. Nicky s Gerrardem se mě skvěle ujali, dostal jsem se mezi místní běžeckou a AR komunitu, strhl si v rámci nočního závodu tempový běh kolem golfového hřiště, dostal se i na techničtější traily, potkal pár žiraf a další havěť. Paráda.
Čeká mne 400 km, zhruba 14.000 m převýšení, různorodý a pro mě neznámý terén. Moc dalšího o závodě nevím. Den před startem si znovu a naposled nabalím věci na závod. V praxi to vypadá tak, že vyhodím část toho, co jsem si nabalil dříve, abych za chvíli vyhodil ještě další část. Nejsou žádné dropbagy. Na kontrolách byla voda, i jídlo, ale jen od pořadatelů. Co chtěl člověk svoje, musel si vzít. Totéž platilo o veškerém oblečení (kolikery ponožky?), botách (jaké boty na velmi různorodých 400 km?) a také veškeré povinné technice (mobil, navigace) a nabíjení – powerbankách. Zkrátka bylo třeba se rozhodnout před startem a rozhodnout se dobře.
Pár minut před poledním startem a poslední focení. Mám strach? Nemám. Respekt z trati? Mám, ale to mám z každé takové trasy. Jsem přece jen trochu nesvůj. Startuju do 400km dlouhého závodu v neznámém prostředí a nemám/nemůžu si vzít věci, na které běžně spoléhám. Nemám mapu (papírovou), na kterou jsem tak zvyklý, prý tu žádnou nemají. Neberu tedy ani buzolu. Musím spoléhat na elektroniku. Startuju do závodu, beru jen to nejnutnější, a přesto mám s sebou pět kabelů. Zvláštní.
Co nemáš, to nepotřebujes
S jídlem je to podobné. Na občerstvovačkách ho sice bude dost, ale chci mít to, na co jsem zvyklý. Proto rozvažuju každý kousek. Nakonec je z toho 6 dávek edgara, mnohem méně než bych na téhle trase ocenil, tři cvrččí tyčinky v podstatě na chuť až bude nejhůř a pár nakopávadel. Logika by velela to vše sníst a spotřebovat co nejdříve, aby si odlehčil co nejdřív, jenže tyhle věci přijdou nejvíc vhod právě na konci, až bude krize. No, uvidíme, budu se s tím muset nějak poprat.
Vyrážíme po rovinatých lesních cestách, borovicové lesy, červená mazlavá hlína, výhledy na africkou zeleň. Z rytmu mě na chvíli vyvede jen líná černá zmije, která se ani neobtěžuje pohnout, když kolem ní probíhám. Usazuju se celkem v poklidu na druhém místě, s vedoucím Benniem se rytmicky střídáme celý první den – on odchází z občerstvení, kde se trochu zasekl, já tam akorát přibíhám a jen to rychle profrčím. První den se i na chvíli potkáme, když Bennie trochu lehce bloudí, ale pak se mi zase postupně vzdaluje, nechávám ho jít, vyšlápnu si na něj třetí den. Zatím vše v klidu, bez chyb, navigace funguje dobře, jak říkáme „bez ztráty květinky“.
Po stovce relativně poklidných a běhatelných kilometrů přichází první pořádný výstup, trochu suti, kamení, pár dikobrazů, divokých koček, pohoda. Nad ránem na 120. km si jdu na chvíli zdřímnout, ale spánek není nic moc, budím se každých 10 minut. a při odchodu zjišťuji, že GPSka v hodinkách nefunguje. Zaseknutá. Co teď? Mačkám všechny knoflíky, měkký restart, jeden druhý, nic. Tvrdý restart nemůžu udělat, protože to bych přišel o nahranou trasu. Čekám na další skupinu, mezitím se snažím nahodit GPS. Půjdu s nimi. Buď cestou něco vymyslím nebo GPSku rozchodím. Když ne, tak na další kontrole, kde by měl být signál, zkusím stáhnout appku do mobilu, která umí zobrazit nahranou trasu i polohu současně.
(K)očička
Dál tedy vyrážíme v pěti, po zhruba dvou hodinách a několika restartech se GPS hodinky umoudřily, naskočily, nechávám tak skupinu za sebou a vydávám se stíhat Bennieho. Zelené louky se postupně mění v dramatické útesy s vodopády a ke Coromandelově statku, kde je na 145. km depo, je to nádherná etapa. Tam se bohužel situace s GPS opakuje, snažím se ji skoro hodinu rozchodit, až se vracím k původnímu plánu – na první dobrou stahuju appku na mobil, která umí potřebnou funkci. Ztráta další hodina, ale teď už mám spolehlivé řešení, hurá na Bennieho. Dalších 17 km proběhnu sotva za dvě hodiny a začíná druhá noc – těžkých 30 km nahoru a pak lehkých 30 km dolů.
30 km nahoru, to sedí. A vůbec to není po silnici, ale spíš po nějaké zarostlé cestě, místy pěšině, šlapu do toho. Ze tmy něco velkého vyskočí na cestu, ve svitu čelovky mi věnují pohled kočičí oči a fousky, při dalším skoku vidím jasnou a mohutnou siluetu a ocas. Než se stačím leknout, tak je pryč. Kočka. Trochu větší kočka. Leopard, které tu zaručeně nepotkáme. Fajn. Hodinka spánku na kontrole v kostele a už mne čeká jen snadný seběh.
Tak snadný seběh – prší, mlha viditelnost, že není vidět od jednoho kraje rozbité cesty ke druhému, neustále koukám pod nohy, kam šlapu, na mobil a na strany cesty, kde hledám odbočky. V 10 ráno jsem na kontrole a mám toho dost, tahle etapa mě stála hodně sil. Ale to stála i Bennieho, kterého jsem docvakl a tak po všech těch problémech jsme zase spolu a v 11 ráno vyrážíme ze Sabie na posledních 150 km.
Is there anybody out there?
A je to další super etapa. Nejdřív se trasa motá po rovině s výhledy na úchvatné vodopády a pak se vydáme do džungle šplhat soutěskou kolem jednoho z nich. Také jsem se z počátku v téhle etapě jenom ploužil jak lemra, protože jsem usínal za běhu. Stačily tři krátká zdřímnutí a už zase naháním Bennieho. Efektivita jako prase – celá spací zastávka trvala 7 minut, z toho jsem 6 spal. A stačily 3 zastávky. Začíná hustě pršet a přichází bouřka, před tím jsme však v džungli kryti. Až džungle skončí, najednou jsem na kopci. Viditelnost minimální, koukám do mobilu kam jít.
Připadám si dost zvláštně, když se v bouřce snažím otřít mobil o kus suchého oblečené, abych se podíval kam dál. Suchá místa se nedostávají, na mobilu zabliká displej, zhasne a už se nerozsvítí. A jsem v prdeli. Co teď?
Jsem někde uprostřed Jižní Afriky, v horách a kolem zuří bouřka. Nemám způsob jak se navigovat, žádnou možnost jak dát vědět ani nikdo nemůže dát vědět mě. Za chvíli přijde třetí závodní noc, mám naspáno asi hodinu. Co teď? Přemýšlej, přemýšlej! Vrátit se po stejné trase není dobrá volba – jít totéž dolů noci, v to nechceš. Stopovat Bennie by šlo, stejně jako doposud – kdyby nebyla ta brutální bouřka a všechno nesmyla. SOS tlačítko na trackeru – zmáčknout či nezmáčknout? Vždyť mě nic není, zraněný nejsem, nic mi nehrozí, jen prostě nevím, kam mám běžet. A krom toho na tomhle trackeru žádné SOS tlačítko není. Ostatní nápady končí podobně – „to nepůjde, mobil nefunguje“. Když se zkrátka něco může pokazit, tak se to pokazí. Ještěže čelovka funguje bezchybně. Ta se pokazit… tak fakt nevím.
Jediná možnost je vybrat si směr a běžet. Dlouho. Někam kamkoliv. Buď tam bude kontrola (jakože asi ne) nebo doběhnu do vesnice, na silnici a tam se nějak spojím s organizátory. Hlavně musím běžet dost mimo, aby bylo jasné, že se něco děje. A tak jsem běžel. Ještě než mobil umřel úplně, tak mi cinkají upozornění, možná mi někdo píše, co já vím. Nemůžu si to přečíst ani vám dát vědět, sorry jako. Vlastně ho nemůžu ani vypnout. S sebou mám jednu dávku edgaru a jednu cvrččí tyčinku. Co sním? Zatím nic, bude hůř.
Po 6 hodinách běhu už nemám morál dál běžet, zastavuju a dávám tyčku. Prý jsem to měl už jen kilometr na asfaltu – přijíždí organizátoři, nabírají mne a vezou zpátky do Sabie, odkud jsem ráno vyrazil. Zpětně jsem se dozvěděl, že mnoho lidí ocenilo, že jsem se rozhodl pokračovat v závodě. Já jsem nikdy neuvažoval nad tím skončit z vlastní vůle – neměl jsem žádný problém, který by mi bránil jít dál. Jen jsem nevěděl, jestli budu schopen moci jít dál – ač zpátky v Sabie, pořád jsem neměl žádný navigační ani komunikační prostředek. Organizátoři mi poskytli jinou GPSku, prý je to v rámci pravidel, takže nebylo co řešit – tři hodiny spánku a v pět ráno, tedy po 12 hodinách od doby, co jsem opustil správnou trasu, jsem do toho šel zase.
Rozednilo se, zvedla se mlha, kolem se pasou stáda zeber a antilop, boží. Za hodinu došly baterky v GPSce i když jsem se ptal, jestli vydrží (určitě, jsou tam úplně nové). Tomu se už můžu jen smát – na kontrolu dorazím podle toho, co jsem si zapamatoval z mapy a také už jsem celkem solidně schopen stopovat ostatní jak z průvodce mladých svišťů. Bennieho Altry, drobné Roclity od Nicky, a několik dalších bot je obtištěno přede mnou na cestě. Na kontrole vyměním baterky a běžím dál. A také dalších 50 km je v podstatě po turistické trase. Kleknout mi mobil o půl hodiny později, možná bych se dostal na kontrolu a pak už to bylo navigačně snadné. Ale to jsou kdyby…
Noční gamble
Noční gambleGraskop – 70 km do cíle. Tady jsem docvakl skupinu před sebou. Na Bennieho mám 6 hodin, na Bo Larsena 3 hodiny. Klasický risk poslední noci. Nejrozumnější by bylo se před poslední (4.) nocí vyspat a pak se do ní pustit. Pokud ale mám mít vůbec nějakou šanci je stáhnout, musím jít rovnou. Spánek, péče o nohy, to vše jde stranou – ještě to zkusím. Za takové situace se poslední noc často změní v peklo a nejinak tomu bylo tady. Naštěstí mě při jednom krátkém spánku na cestě docvakla Nicky a od té doby jsme se prali s nástrahami poslední noci společně. Krátké spánky na cestě než člověk začne klepat kosu, usínání ve stoje, rozbité nohy, to vše k tomu patří. Terén nám vůbec nehrál do karet – zarostlá pěšina se spoustou kamení. Posledních 20 km bylo pro chodidla naprosto za trest. Od rozednění jsem byl už poměrně zlomený a chtěl se jen dostat do cíle. Nicky je na tom úplně stejně, nezávodíme spolu, ale jdeme prostě co chodidla či jiné části těla dovolí. Ač to normálně nedělám, došlo i na Ibalgin a dávkování matematickou indukcí. Po necelých 99 hodinách jsem v cíli. Šťastný, že to mám za sebou.
Za necelých 99 hodin je z toho 3. místo v mužích (a 4. celkově). Ambice byly vyšší, ale po takovém průběhu závodu musím být rád, že jsem se vůbec dostal do cíle. Před poslední nocí jsem naposled zkusil docvaknout kluky před sebou. To se nepovedlo, jednak už jsem byl příliš unavený a poslední nocí se spíš protrápil a taky kluci si to pohlídali a šli dobře. Závod jako celek super – nádherné prostředí, pestrá trasa. Běhatelné i technické úseky, příroda a zvířata, zvířata, zvířata. Prostě super závod.
Úvahy nad materiálem:
Když nemáte žádný dropbag a tady si vše nesete s sebou, pořádně se zamyslíte, co si vzít. Co jsem si vzal a dalo se na to spolehnout:
Čelovka Ledlenser MH10 – z elektroniky jen čelovka fungovala, ale za to na 100 %. V mnoha ohledech zachránila situaci. A nejen na tomhle závodě – lehká, výkonná, odolná, pro mě ideální kousek.
Edgar.power.drink – díky formátu závodu jsem hodně zvažoval kolik edgara si vezmu s sebou. V pozdějších fázích závodu, hlavně poslední noc, by hodně pomohl, ale tam už jsem jej nedonesl. (Stále je k dispozici sleva po zadání promo kód PALONCY10).
Tyčinka SENS Bar – měl jsem jich s sebou jen pár (ostatně všeho jsem měl jen pár).
Pemikan – co nejvíce proteinů při co nejnižší hmotnosti a ještě to výborně chutná.
Boty Inov8 TerraClaw 250 – tady jsem hodně zvažoval, jestli vzít tyhle nebo Roclite 305 GTX. TerraClaw jsou na tom hůř s odpružením na takhle dlouhou trasu, ale zase mi sedí více jejich „papučovitost“, kdy je přední část dost prostorná a pohodlná i v pozdějších fázích závodu. Kloním se k tomu, že to byl dobrý výběr.
Batoh Ferrino X Cross 12 – velikostně akorát, k tomu spousta míst, kam dát věci, které jsou po ruce, aniž bych jej musel sundávat. Že fungoval výborně celých 400 km a držel dobře na zádech mne nepřekvapilo. Se starší verzí jsem např. bežel na sopku San José a zpět.
Batoh Ferrino Radical 90 – tentokrát jsem věci s sebou neměl v tašce ani ve vaku, ale zvolil jsem batoh. Očekával jsem, že se budu více přesunovat s věcmi a batoh se zdál být jako dobrá volba. Nový Radical 90L (v odkaze je 30L), s váhou pod 1 kg a přitom dost pevný moji volbu hodně ovlivnil. Vypadá sice jak oblečení italské popové hvězdy s 80. let, ale i přes svoji minimální hmotnost se nosí dobře a je odolný.
Bunda Tilak Vega – po většinu času jsem ji měl sbalenou v batohu a ocenil tak její nízkou hmotnost, když ale přišla bouřka, tak zafungovala výborně.
Mapa – i přes nové technologie a elektronické hračky, orienťácký princip HLAVA-MAPA stále nikdo nepřekonal. Příště si mapu pořeším sám, i kdyby to mělo obnášet tisk desítek listů z Google Maps.
