Celé dva roky už uplynuly od halového mistrovství světa v Istanbulu, kde jsem získal stříbrnou medaili v běhu na 800m.
Myslíte, že jsem před odletem myslel na jeden z cenných kovů?? Zdaleka ne. Chtěl jsem udělat co nejlepší výsledek, ale na medaili jsem nemyslel. I když jsem věděl, že jsem na tom dobře. Před závody jsem ani nebyl tak nervózní. Cítil jsem vnitřní klid a sílu, věřil jsem si a věděl, co chci udělat. Dobře se mi spalo. Vše bylo ideální. Atmosféra v týmu byla jako vždy skvělá, doprovázená různými hecy a sázkami 🙂
První dvě kola jsem zvládl skvěle. Myslím, že jsem i šetřil síly, což je v tříkolové soutěži ve třech dnech nesmírně důležité. V rozběhu jsem si troufnul jít do posledního kola z prvního místa s vědomím naprosté jistoty postupu. V semifinále jsem dokonce podával v cílové rovince Adamovi Kszczotovi ruku. Takový jsme měli náskok. Ani nevím, jak mě to napadlo. Spontánní myšlenka ve smyslu: Ano, ano, pojď, kamaráde, máme hotovo a zítra finále!! Až později jsem byl upozorněn, že to mohlo být bráno jako zesměšňování soupeřů. Protest naštěstí nikdo nepodal. Odjel jsem na hotel a regeneroval na finále.
V hlavě mi začaly probíhat první myšlenky na medaili. A já je chtěl přijmout. Nechtěl jsem se spokojit s euforií snadného postupu do závěrečných bojů a s myšlenkou toho, že jsem nejhůř šestý na světě. Ano, zní to pěkně, ale je to chyba, kterou jsem nyní nechtěl udělat. Samozřejmě to souvisí i s přirozeným vývojem závodníka. Na světě je špetka jedinců, kteří dokázali přijet na svou první velkou soutěž a hned získat medaili. Je to o zkušenostech a ty já měl. Proto jsem začal chystat svou hlavu i tělo na to, že jdeme bojovat o medaili. Zakázal jsem si přijmout pocity únavy. Unaveni jsou přece všichni. Takhle nastaven jsem šel spát. Samozřejmě jsem nemohl usnout, protože to vše má mysl šrotovala a snažila se to nějak skousnout.
V autobuse jsme si probrali poslední pokyny. Adam zjistil, že zapomněl akreditaci, bez které se nikam nedostane. Takže musel zpět na hotel. Já říkal trenérovi: koukej, to je znamení. Ale stejně mě nenapadlo, že bych ho mohl porazit. Vždyť běžel nedávno 1:44,57!! Neskutečný čas. Jen dva lidé na světě v celé historii běželi rychleji. Rozcvičil jsem se jako vždy. Před startem jsem si ještě jednou nechal projít hlavou, co chci udělat, a šel na to. Výsledek už všichni znáte.
Co se dalo udělat líp? Myslím, že moc ne. Byl to hodně povedený závod. Jediné, co mi pořád vrtá v hlavě, je otázka, jak bych běžel, kdybych si řekl, že chci vyhrát a naprosto se soustředil na první místo a ne ,,jen‘‘ na medaili :-). Nevím. Možná příště. Vím jen, že se mi na šampionátu v Istanbulu sešlo úplně všechno. A to se může stát párkrát, možná jen jednou za život. Uvidíme. Proto běhej srdcem! Úspěch je hlavně o srdci. O velkém srdci!!!
