Rozhovor s trenérem Janem Pernicou

Honza Pernica není jenom skvělý běžec, ale v současné době především atletický a kondiční trenér Vysokoškolského sportovního centra (VSC MŠMT) a trenér reprezentantů ČR a SR v bězích na střední a dlouhé tratě. Vede velkou skupinu běžců různých úrovní.

Datum narození: 6.5.1981
Oddíly: Slezan Opava, Vítkovice, USK Praha a ASK Slavia Praha 
Trenéři: sám, dříve M.Semerád, A.Šulc

Trenérské úspěchy:

Tereza Čapková – účastnice OH, Londýn (2012); 7.místo ME Helsinky (2012); 7.místo Světová Univerziáda, Shenzen 2011; finalistka Světová Univerziáda,  Kazan (2013), vše na 1500m.
Lucie Sekanová – 9.místo ME v krosu do 23 let, Albufeira (2011); 10.místo ME do 23 let v běhu na 3000m př., Ostrava (2011)
Dana Šatrová – 13.místo na HME v běhu na 800m, Turín (2009)

Můžeš se sám našim čtenářům představit Honzo?
Vyrostl jsem v Opavě jako dítě, které milovalo všechny druhy sportu. Na střední školu jsem se přemístil do Ostravy na tamní sportovní gymnázium a začal trénovat s Gustou Šulcem, který měl v té době velmi silnou běžeckou skupinu, a mě motivovalo se na kluky dotáhnout. Když už nezůstal nikdo, na koho by se šlo dotahovat, přišla nabídka ze skupiny Miroslava Semeráda, kde v té době byli další špičkoví běžci. To jsem souběžně studoval Pedagogickou fakultu v Ostravě a dojížděl na tréninky do Prahy, nebo jezdil na společná soustředění. Až do sezóny 2004 šlo vše optimálně, lepšil jsem se a nikde jsem neviděl své limity. 
Bohužel právě v této době jsem si utrhnul sval a v podstatě to byl konec s mezinárodními ambicemi. Ještě jsem se pár let pokoušel atletice dávat 100%, ale brzo jsem zjistil, že je to maření mého času. Našel jsem si práci, která mě naplňovala – začal jsem učit tělocvik a angličtinu na základní škole na Praze 6 – Hanspaulce a běhal už jen pro radost. K trénování ostatních jsem se dostal tak trochu z nouze, protože jsme hledali vhodného trenéra pro mou partnerku Danu Šatrovou, která výkonnostně stagnovala, a běhání ji přestávalo bavit. Požádala mě, zda bych ji nemohl trénovat já, a tak jsem se stal trenérem. Ne, že bych do té doby netrénoval sebe nebo pár dalších hobby běžců, kteří se ke mně přidali, ale toto byla jiná situace. Zde šlo o víc.

Ale povedlo se, Dana se výrazně zlepšila a stala se jednou z našich nejlepších běžkyň. K ní se časem přidaly také další běžkyně jako Lucka Sekanová nebo později Tereza Čapková, se kterými se povedl rovněž velký výkonnostní posun. S touto koncentrací výborných atletek přišla i nabídka Vysokoškolského sportovního centra na pozici trenéra na plný úvazek, což jsem přijal, a v této roli setrvávám i nyní. Máme perfektně šlapající skupinu, která mi dělá radost a baví mě. Zajímá mne podstata věcí, které děláme v praxi i z teoretického pohledu, a proto jsem se přihlásil na doktorské studium na FTVS v oboru kinantropologie, kde je mou specializací trénink ve vyšší nadmořské výšce, který hojně využíváme. Věřím, že i do budoucna budu mít svůj život propojen úzce se sportem, ale nedokáži říct, v jaké to bude roli.

Běh se tedy doslova stal tvým životním posláním?
Takto bych to úplně neformuloval. Sport jako takový je součást mého života. Nemusí to být právě běh. Užívám si, pokud můžu dělat i jiné sporty, obzvláště ty kolektivní jako volejbal, basketbal, fotbal nebo florbal. Pod slovem poslání si představuji, že vás někdo někam pošle a budete plnit určitou úlohu. Já jsem si však život se sportem vybral sám a jsem za něj šťastný.

 
Jak ses k běhání dostal?
Nebyl to žádný aha moment, kdy bych si řekl, že mi to běhání jde a budu se mu věnovat. Jako dítě jsem dělal všechny sporty a myslel jsem si, že je normální, když dítě v 10 letech po škole jde na hřiště třeba na 3-4hodiny a domů přijde, až když není vidět na míč. K tomu jsem hrál jako skoro každý kluk závodně fotbal. Přišlo mi normální, že jedu jako dítě na trénink fotbalu asi 10km na kole a po něm zase zpátky. Až nyní vidím, že to tak běžné u dětí není.  Vzpomínám si, že mi někdy ve 12 letech kamarádi nevěřili, že doběhnu na náš fotbalový zápas do Městských sadů dříve, než tam oni dojedou MHD. Vyhrál jsem, ale trenér mě kvůli tomu nepostavil na zápas, protože mu to kluci řekli. Nikdy jsem nebyl žádný skvělý technik a ve fotbale tolik příležitostí nedostával. Sedět na lavičce mě nebavilo, takže mě oslovila atletika, kde jsem mohl závodit podle libosti. Měl jsem úspěchy nejen v běhání, ale i dalších disciplínách jako skoku vysokém nebo školních vícebojích. Když jsem přešel na ostravské sportovní gymnázium, chtěl jsem dělat právě víceboj nebo skok vysoký. Běh mě nelákal. Avšak na talentovkách byli jiní borci a na mě zůstal ten běh. Takže běh si spíše našel mě než já jeho.

Čeho si nejvíce ceníš ve své bohaté závodní kariéře?
Co se výsledku týká, tak je to bezesporu semifinále na ME do 23 let v běhu na 800m. S odstupem času však velmi vysoko hodnotím to, že jsem po trápení v letech 2004-2006 na běhání nezanevřel, našel znovu chuť běhat, ačkoliv to již není na vrcholové úrovni. Závody si umím užít a ocenit, když se mi běh povede bez ohledu na umístění. Nevedu si žádnou statistiku, ale troufám si říct, že mnoho našich půlkařů má osobáky ze závodu se mnou a to mi dělá radost, že jsem běhání u nás taky něčím málo obohatil.

Kolik toho teď měsíčně naběháš a jak vypadá tvůj den?
Upřímně musím říct, že už asi 2 roky si tréninkový deník nevedu a běhám hodně nárazově, když mi vyjde čas.  Snažím se být v tréninku užitečný mým svěřencům, takže spojuji své běhání s tím, když jim můžu něco odtáhnout nebo jim dělat aspoň při tréninku atmosféru, vyhecovat je apod. Vše se odvíjí od toho, jak moc je důležité, abych trénink spíše řídil s nadhledem „zvenku“ nebo v tréninku pomohl „zevnitř“. Jsou třeba týdny, kdy jsem rád, že si o víkendu zaklušu a mám kolem 20km týdně, ale taky je týden, kdy jsem byl třeba na soustředění jen s Terezou Čapkovou a vše běhal s ní. To mi pak dalo přes 120km. Když to zprůměruju, tak kolem 30-40km týdně mám. 
Během dne svůj čas dělím mezi stadion či Hvězdu, FTVS a domov. Většinou máme fázi s jednou skupinou dopoledne, pak jsem během poledne ve škole nebo dělám práci do školy doma a pak jdu s odpolední skupinou na další fázi. Dost času zabere psaní tréninkových plánů a především komunikace se svěřenci, když se nemáme šanci vidět. Nemůžu si ale stěžovat, trénovat běhy je oproti technickým disciplínám mnohem jednodušší a časově méně náročné. Můžu svěřence různě spojovat, někdy je nechat běhat samostatně bez mého dozoru atd. To třeba u skoku vysokého nebo vrhu koulí nejde, tam prostě na tom tréninku být musíte a neustále hlídáte individuální techniku.

Co je myslíš pro běžce v dnešní době nejdůležitější? Důraz na styl, rozmanitost tréninku?
Tato otázka nejde uchopit jednoduše, protože se musí vycházet z individuality každého jedince. Jsou dané faktory sportovního tréninku – kondice, technika, taktika, psychika, na které musíte při plánování tréninku myslet. Pochopitelně, že při běžeckém tréninku je převažující faktor kondice, nicméně jestliže zanedbáte některý z dalších faktorů, může vám to ubrat z potenciálu běžce a limituje to jeho výkon do budoucna. Pak záleží na každém konkrétním běžci, které faktory nejvíce limitují jeho výkonnost. U tréninku vytrvalce by měla být rozmanitost automatická. Vzhledem k tomu, že běžec polyká velké dávky kilometráže, je důležité hledat i jiné pohybové činnosti, ve kterých přetíženým nohám ulevíte – plavání, kolo, v zimě běžky apod. Transfer vytrvalostních schopností je neoddiskutovatelný, což nejlépe demonstruje třeba Anežka Drahotová – je skvělá v chůzi, běhu, na kole, na běžkách i v plavání. Jak sama říká, variabilita podnětů jí velmi pomáhá v tom, aby to stále byla nová zábava. Také při běžeckém zranění nemusí běžec zahálet, ale může trénovat vytrvalost jinak. Tereza Čapková nyní po vážném úrazu Achillovy šlachy navštěvuje plavecké tréninky skupiny E-triatlonu a jsme oba z této spolupráce nadšeni.

Soustředíš se teď tedy více na trenérskou kariéru, než na tu běžeckou?
Jednoznačně jsem nyní především trenérem a moje běžecké počínaní je pro mne zábava a relaxace. Chci si však udržet alespoň takovou výkonnost, abych byl schopen svým svěřencům ještě rozběhnout závod. Avšak s jejich rostoucí výkonností a mým stoupajícím věkem je to více a více složitější. Stále častěji jdu raději trénink s děvčaty něž s těmi našimi divočáky. 

Můžeš nám představit tvojí skupinu a jednoho z ní?
Naší skupinu bych charakterizoval slovy, že žádný běh jí není cizí. Ač jsme původem všichni dráhoví běžci, tak se nevyhýbáme dalším závodům, kde se dá běhání uplatnit v různých formách. Ať na schodech, v běhu do vrchu, silničních závodech či krosech, všude můžete potkat někoho z našeho týmu, který si interně říká Perňa Systém. Slovíčko Perňa znamená mou přezdívku a systém snad vystihuje nejlépe podstatu tréninkového procesu.  Pod tímto označením se vydáváme na menší závody, ale na oficiálních akcích musíme přiznat barvu své registrace a ta je povětšinou oranžová podle barev klubu USK Praha nebo bílo červená podle dresů Slavie Praha. Nepřijde mi fair vytáhnout ze skupiny jen jednoho člena, kterého zde představím, protože každý u nás svým způsobem skupinu formuje a má tam svou úlohu. Říct jedno jméno by znamenalo ignorovat dalších patnáct lidí a to si ani jeden z nich nezaslouží. 

Trénuješ velkou skupinu běžců od amatérů až po profíky… jak to jde dohromady?
Jde to dohromady skvěle. Potřebujete ve skupině nějaké lídry, kteří skupinu potáhnou výsledkově. Pak potřebujete do skupiny také ty, co odlehčí atmosféru, když je dusno. Obě skupiny se od sebe mohou učit to, co jim schází. Ono to ale s těmi profíky ve skupině nebude tak horké, v podstatě se pouze o jednom dá říct, že je profesionál se vším všudy. Ostatní se dají považovat za výkonnostní běžce, kteří při sportu studují nebo pracují. Jsem rád, když sportovci neupínají svou pozornost pouze k tréninku. Je potřeba, aby rozvíjeli svou osobnost po více stránkách a byli platnými členy společnosti. Vážím si proto svých svěřenců nejen pro to, co dokáží na ovále, ale také mimo něj.

 
Kde bereš inspiraci k přípravě tréninků?
Logicky každý trenér vychází z toho, co sám zažil v roli závodníka. Mám to stejně a přemýšlím o tom, co mi sedělo a co ne. Jen s tím bych však nevyžil. Taková trenérská bible je metodický pokyn Lišky s Písaříkem, kde se nechávám inspirovat různými testy nebo metodickými řadami. Na jejím základě je pak velmi hezky zpracovaná kniha Truksy s Kučerou Běhy na střední a dlouhé tratě. Zažil jsem tréninkové metody v Americe a mám možnost se dívat na soustředěních pod ruce předním evropským či světovým trenérům. K tomu jsem přečetl několik knížek úspěšných trenérů (např. Coe, Daniels, Lydiard, Sunderland aj.). Dneska není tak složité nalézt inspiraci i díky internetu. Je však potřeba o všem co se člověk dozví přemýšlet a vyhodnotit, jestli právě pro něj je ta či jiná metoda tréninku vhodná. Je klíčové vědět, co děláte a hlavně proč to děláte. Slepé přejímání cizích tréninků nikam nevede.

Jaké vidíš hlavní rozdíly v tréninku u nás a v USA?
Byl jsem v Americe pouze půl roku a zažil trénink jen na jedné univerzitě, tudíž se nechci pasovat do role odborníka na metodiku tréninku v US a u nás. Ale i díky rozhovorům s dalšími běžci, kteří působili v US, jsou některá témata společná. Hodně se odvíjí od mentality Američanů, kteří mají často mnohem větší sebevědomí než čeští běžci či běžkyně a úspěchu jednoduše věří a stejně tak i trenér. S tím pak souvisí i jejich nasazení v tréninku, jdou si nekompromisně za svým cílem, neohlíží se vpravo vlevo a nepochybují.
V Americe je důležitá podpora sportu na univerzitách, kde i průměrný běžec má stejnou možnost se prosadit jako špičkový atlet, protože má úplně stejné tréninkové podmínky. Sice je jedním z pravidel na univerzitách čistý amaterismus, ale v nadsázce lze říct, že krom soustředění, které univerzity oficiálně neorganizují, máte k dispozici plně profesionální zázemí včetně toho, že studujete pouze omezený počet hodin oproti často naddimenzovaným školním rozvrhům zde v ČR. Vše je na jednom místě, takže vám odpadá dojíždění na tréninky a z tréninku a tento čas můžete využít na regeneraci nebo studium.

Za mořem se dostanete snáze do rychlého závodu a příležitost dělá výsledek. Českým běžcům a běžkyním škodí přílišná taktika a čekání, že za ně někdo udělá závod. Američan o tom takto nepřemýšlí. Když ví, že na to má, udělá si závod sám. V Americe jsem postrádal kvalitnější lékařské zabezpečení, které je tam velmi drahé. Zatímco v Čechách je tato péče na mnohem vyšší úrovni a především dostupnější.
Velkým rozdílem mezi ČR a Amerikou je také samotné množství běžců. Trenéři v US často nasadí velmi těžké tréninky bez rozdílu výkonnosti a přežijí jen ti nejlepší. To si u nás nemůžeme dovolit, to by nám tady běhalo jen pár běžců.  Z toho pak pramení samotná „životnost“ běžců. Spousta mých spolužáků z vysoké školy v US si prošla tímto sportovním drilem už na střední škole a po vysoké škole s běháním skončili. Skvělá věc, kterou se snažím držet i se svou skupinou tady v ČR, je účast na krosových závodech. V Americe mají na podzim sérii krosových závodů, které se účastní i půlkaři, a vzhledem k pozitivním účinkům krosu na rozvoj vytrvalosti, síly a mentální odolnosti je to rozhodně přínosem i pro ně. Pozoruji určitý trend u našich mladých běžců, kteří jdou na studia do Ameriky. První rok zaznamenají zlepšení výkonnosti, protože jim těžký trénink v kombinaci s podmínkami sedne. Ale v dalších sezónách, často i díky nesmyslnému závodění nad rámec americké univerzitní atletické sezóny: září-prosinec (kros), prosinec-březen (hala), duben-červen (dráha), absolvují ještě po příletu do ČR evropskou část sezony červenec-srpen a nezřídka se vracejí do Ameriky nedostatečně zregenerovaní a trpí na častá zranění. S ohledem na problematiku lékařského zabezpečení v US se pak tato zranění táhnou a běžci brání v dalším rozvoji.

Tři doporučení od trenéra/běžce pro začínající běžce?
Najdi si svůj cíl, který je pro tebe dosažitelný a bude tě dostatečně motivovat.
Jdi za tímto cílem v postupných krocích. 
Pokud zjistíš, že cesta nevede k cíli, neboj se udělat změnu. Cest je vždy více. 
Ze zkušenosti vím, že nejvíce chyb se dá udělat v samotném začátku tréninku. Kdy běžec vlétne do tréninkového procesu a přetíží svůj organismus – ať již pohybový aparát přílišnou kilometráží nebo vnitřní prostředí, nadměrnou intenzitou.

 
Tři doporučení pro sportovní hobíky běžce?
Budou stejná jako pro začínající běžce a byla by stejná i pro elitní atlety a pro všechny sportovce obecně.  

Dost lidí, než začne běhat, řeší boty a oblečení… můžeš poradit, jak začít, nebo podle čeho se v dnešním světe plném „lákadel“ orientovat?
Vím, že pro toho, kdo není úplně z oboru, to musí být dost složité vyznat se ve spleti toho, co na nás chrlí reklamní poutače nadnárodních firem, případně placené články v časopisech, rádoby vědecké studie a podobně. Já radím, nenechejte se unést módními trendy a nevybírejte obuv podle barvy nebo ceny, ale podle typu vašeho nášlapu a terénu, ve kterém chcete trénovat. Některé obchody již nabízejí, že vám udělají jednoduchou diagnostiku nášlapu, což je určitě vhodná forma jak si nechat odborně poradit. U svých běžců však automaticky doporučuji nechat si zhotovit ortopedické vložky do bot. Pokud má někdo i přesto problémy je vhodná konzultace s odborníkem, nejlépe podiatrem. Ctím jednu zásadu – čím obyčejnější bota, tím lepší. Trendy typu barefoot obuvi nejsou rozhodně pro všechny a mají svou filozofii, která musí být správně pochopena. U oblečení bych takový zásadní problém neviděl. Tam se člověk může obléct buď moc, anebo málo, a zas takové riziko krom rýmičky nebo toho, že se trochu zpotí, mu nehrozí. Nemám však rád u svých běžců odhalená citlivá místa, když je chladno – především kolena nebo Achillovky. Ale obecně lze říct, ať si běžci udělají nákupem hezkého oblečení radost a tím raději a častěji v něm pak budou chodit trénovat. Už je na každém, co snese jeho peněženka.

 
Co říkáš na to, že spousta lidí začne hned bez polykání kilometrů běhat maratóny?
Jít na maraton bez patřičného tréninku je běžecká sebevražda. Lépe by se bylo zeptat na toto téma ortopedů, kteří se s těmito důsledky musí následně potýkat. Ono to není jen maraton, ale díval jsem se nedávno na pražském půlmaratonu na závěr startovního pole a běžců se zdravotními problémy tam nebylo málo. Problémy mohou pochopitelně postihnout i elitního borce, ale tomuto riziku lze předejít, když budeme trénovat přiměřeně svým možnostem s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav a především půjdeme v tréninku postupně krok za krokem a na maraton a jiné vytrvalostní běhy se vydáme až patřičně připravení. Vůbec než začnu běhat, je potřeba uvážit, zda můžu právě já běhat a zda více svému tělu neublížím, než prospěji.  Běhání není pro každého. Nejprve na to musí být tělo připraveno.

 
Můžeš nám dát nějaký trénink na desítku za 42 min?
To rozhodně není tak jednoduché, protože pokud mám někomu říct, co má jít za trénink, tak bych potřeboval vědět, jak je na tom aktuálně běžecky. Co již v tréninku zvládnul atd. Trénink by měl mít určitou posloupnost, jehož vrcholem bude právě samotný závod. Záleží v jaké fázi přípravy na závod, se běžec zrovna nachází. Ale pokud navrhnu trénink v oblasti obecné vytrvalosti, tak tím nic nemůžeme zkazit v žádné fázi přípravy. Oblíbenou metodou pro rozvoj obecné vytrvalosti je pro svou hravost např. fartlek, kdy běžec absolvuje většinu trati, v našem případě třeba 10-12km, právě v pásmu obecné vytrvalosti, tedy (běžec s úrovní výkonu 10km/42min) kolem 5min/km a do tohoto běhu vkládáme rychlejší úseky v délce trvání např. 20-30sec. Těchto úseků může být libovolně, třeba 10-15 v celém běhu. Na tomto typu tréninku je příjemné, že si běžec dávkuje zatížení sám podle svého aktuálního stavu a nálady. Do návrhů nějakých speciálních tréninků bych se ale raději nepouštěl. 

Čím to je, že „nemáme“ na světovou úroveň, především co se týká běhů na delší vzdálenosti?
Toto je trochu filozofická otázka. Rozhodně si myslím, že máme běžce či běžkyně, kteří by v budoucnu mohli prorazit do širší světové špičky. Vidím velký potenciál u Anežky Drahotové, Lucky Sekanové nebo Kristiiny Mäki, které mají výborné rychlostní předpoklady s ohledem na budoucí vytrvalostní výkon. Vytrvalec však potřebuje oproti jiným disciplínám více času, než dozraje do top úrovně. Spousta našich mladých vytrvalců končí z existenčních důvodů, prostě si musí vybrat, zda budou dělat svůj koníček nebo pracovat. Vzhledem k tomu, že nájezdy manažerských skupin s africkými běžci na dotované závody jsou stále ve větším rozsahu, ubývá i možností pro tyto naše běžce, kde si na sebe přivydělat. Jestliže vám za zády nestojí rodiče, sponzor nebo jiný zdroj příjmů, brzy zjistíte, že vlastně žijete na úrovni životního minima a život vám utíká mezi prsty. Jen málokdo dokáže obětovat svou budoucnost ve prospěch běhu, tak jako například Afričané, pro které je to v podstatě jediná možnost jak vyjít z horších sociálních podmínek. Logicky i základna běžců v ČR není tak rozsáhlá jako třeba u zmíněných Afričanů, Američanů nebo třeba Angličanů.

Často se také stane, že díky menší konkurenci v ČR zůstane běžec či běžkyně na kratší distanci, kde už víceméně stagnuje, ale protože patří do naší špičky, nic jej netlačí přejít o trať výše. Jako příklad si vezmu skvělého amerického běžce Ryana Vaila – bílého amerického běžce, který má osobní rekord na 1500m 3:42min. a na 10km 27:44min. a přesto se dal na maratón (2:10:57). Troufám si říct, že český běžec by zůstal na tratích 5km a 10km, ne-li u té patnáctistovky, protože s těmito výkony by zde byl za hvězdu. Za běžce jako je Ryan jsem rád, protože v záplavě Afričanů mohou motivovat ostatní neafrické běžce, že s nimi lze soupeřit. Jen bychom potřebovali podobný pozitivní vzor také pro naše mladé vytrvalce. Z odkazu Emila Zátopka a dalších slavných běžců české historie nelze žít věčně, děti mají rády vzory, které jsou aktuální.

Co doporučuješ k běhání jako doplňkový sport?
Záleží na každém, jaký druh sportu ovládá. Většinou hobby běžců říkám, ať dělají co nejvíce aktivit, které je baví. Pokud se hýbete, trénujete. Když už se budeme bavit o trochu cílenější přípravě pak největší rozvoj VO2max  je u běhu na lyžích, skvěle funguje cyklistika a plavání. Se zraněnými členy ve skupině děláme také tréninky na veslařském trenažéru, kde se zase mohou dostat do vyššího anaerobního zatížení, než je tomu třeba v bazénu nebo na kole. Při zranění je dobrá volba také  eliptical. Naopak jako prevence zranění je vhodné zařazovat různá kompenzační cvičení. Ideálem v tomto směru je podle mě jóga, která spojuje prvky psychické i fyzické relaxace.

 
Myslíš, že je strava ( nejenom pro profíky) důležitá? Co bys poradil?
Strava je nedílnou součástí našeho života. Pochopitelně, že její význam je nezastupitelný a měli bychom dbát na to, co jíme. Nelze od našeho těla vyžadovat výkon jako od formule 1 a přitom do něj lít vyjetý olej z friťáku. Opět neexistuje univerzální recept na to co jíst. Záleží, jakou výživovou strategii sledujeme, někdo chce kila sundat jiný je nabrat. Pojem pestrá a vyvážená strava mnoho lidí zná, používá jej, ale v podstatě neví, co si pod ním představit. Na toto téma byly popsány stohy a stohy papíru a já je nechci rozšiřovat. Zmíním jen několik pojmů, které by měly být zřejmé – ovoce a zelenina je základ. Celozrnné výrobky namísto bílého pečiva. Hlídat si příjem vápníku (mléčné výrobky apod.). Preferujte méně tučné výrobky (platí např. u masa, mléčných výrobků). Nasycené tuky minimálně, spíše nenasycené (např. olivový a řepkový olej, ořechy, ryby).  Více menších jídel v průběhu celého dne je lepším řešením než opačný postup. Dále budu varovat sportující populaci před dodržováním jakýchkoliv jednostranných diet. Jestliže tělu vyrobíme někde dluh, ono si to vybere jinde. Hlavně běžkyně, by se měly zamyslet, zda konzumují dost potravin bohatých na železo, neboť ženy a dívky především na jeho deficit trpí nejvíce a logicky je tím zhoršen taky jejich výkon. Někdy za celkovou únavou organismu může stát tento „detail“. Závěrem této kapitoly řeknu, že než si počítat svou denní energetickou bilanci na jednotlivé kalorie, je lepší zapojit zdravý rozum.

 
Proč myslíš, že by lidé měli běhat?
Lidé by měli jít běhat, protože je to baví a mají z toho radost. Pokud je to nebaví, tak ať raději zůstanou doma, nebo si najdou jiný sport. To, že se z běhu stává trendy sport, neznamená, že je určen pro všechny a také že bude všechny bavit. Na druhou stranu běh má spoustu podob, a pokud vás neláká silnice, třeba to vyjde v terénu. Když ne tam, tak což takhle zkusit běh do schodů, do kopce. Různé štafety s kamarády atd. Pokud Vás neosloví nic z toho, tak zkuste jiný sport. Běh také není prioritně zdraví prospěšný. I když má spoustu zdravotních benefitů, nese sebou rovněž některá zdravotní rizika plynoucí především z neúměrného přetížení organismu. Proto na běhání nespěchejte. Připravte své tělo a pak do toho jděte.

 
Máš i kurzy běhání „pro veřejnost“. Můžeš nám je nějak představit?
Já osobně kurzy běhání nevedu, ale partnerka Dana Šatrová pracuje v projektu Zuzky Bičíkové „Vnímej své tělo“, kde mají běžecké kurzy jak pro začátečníky, tak pokročilé. Několikrát do roka organizují také běžecký workshop, kde se neznalí věci dozví jak si třeba hlídat tepovku, aby to v tréninku nepřehnali, jaké metody běžeckého tréninku se dají použít, natočí je na kameru a rozeberou s nimi techniku běhu apod. Důležitou součástí je, že se naučí cvičit s nožní klenbou, na což se často zapomíná. Mně osobně se tento koncept líbí, protože heslo vnímej své tělo a svůj pohyb používám při práci se svými atlety často. Je důležité se poslouchat, tělo nám dává dost důležitých signálů a jejich ignorování končí vždy nedobře.
Já se věnuji spíše psaní tréninkových plánů a individuálnímu běžeckému i kondičnímu tréninku, když jsme schovaní pod doménu www.beh-trenink.cz. Musím ale říct, že dost často mě běžci oslovují již s nějakým zdravotním problémem, protože postupovali podle určitého zaručeného tréninkového plánu. Takže nezřídka namísto tréninku pracujeme na tom jak nalézt cestu zpět ke zdraví a zdravému pohybu, aby běh neubližoval, ale pomáhal a především bavil.