Pavel Kantorek (nar. 8. února 1930) byl naším prvním maratoncem, který překonal hranici 2:20 hod (2:19:06, 13. září 1959 v Ostravě).
Tento vynikající vytrvalec, který byl v letech 1957–1962 zařazován na druhé až deváté místo světového maratonského žebříčku, dodnes drží český rekord na 30 km (1:34:54,2), startoval třikrát na olympijských hrách, absolvoval celkem 39 maratonů, kdy v šestnácti zvítězil a jen sedmkrát doběhl hůř než na pátém místě.
Pavel Kantorek na přelomu padesátých a šedesátých let patřil k běžecké špičce nejen u nás, ale i ve světě.
Jste pražský rodák. Ve které části Prahy jste vyrůstal a jak jste vlastně začal s běháním?
Vyrůstal jsem ve Vršovicích. Tatínek hrál v kostele na varhany a já se sestrou a bratrem jsme měli přísnou evangelickou výchovu- chodili jsme do kostela a pravidelně do nedělní školy. Rodiče nás hodně vedli k hudbě, chodili jsme na housle, na piano, na zpěv, dokonce jsem hrával za tatínka v kostele na varhany i na svatbách. Jednou, to mi bylo 16 let, jsem potkal kamaráda, který šel zrovna na nějaké závody na Strahov, tak jsem šel tajně s ním, a když už jsem tam byl, tak jsem si závod zaběhl také. A vyhrál jsem.
Trenér (otec Jandera) se hned ptal, za jaký klub závodím, a když jsem řekl, že vlastně neběhám, jen do kostela a domů, tak hned napsal dopis tatínkovi, aby mi dovolil trénovat. Mamince jsem ale musel slíbit, že budu běhat jen pro zdraví, že nebudu závodit. Tak to byly moje začátky ve Spartě v roce 1946. Začínal jsem na středních tratích. S maratonem jsem začal až poté, co jsem prodělal tuberkulózu a musel jsem běhat pomaleji.
Jak vypadaly Vaše tréninky? Kolik jste tak ročně naběhal kilometrů?
Vždy jsem dával přednost tempovým běhům. Běhal jsem úseky. Těch kilometrů jsem moc nenaběhal. První rok to bylo jen 71 km, pak 139 km. Moje naprosté maximum bylo 3500 km. Jiní naběhali 40 i 50 tisíc kilometrů. Já jsem běhal z práce domů a zpátky.
Vystudoval jste lékařství. Jaký obor?
Původně jsem vystudoval interní medicínu, promoval jsem v roce 1955, potom jsem udělal atestaci ze sportovního lékařství a nakonec jsem si přibral posudkové lékařství. Kvůli úrazu jsem přišel o sluch, takže jsem internu dělat nemohl.
Využil jste někdy své znalosti z oboru sportovní medicíny pro svůj trénink?
No samozřejmě. Já jsem se dokonce podílel na různých výzkumech – například jsme zkoumali reakční časy na startu u různých druhů sportů. Také jsme dělali výzkum, jak se u maratonců pohybuje hladina krevního cukru. Říká se, že krize přichází na maratonu na 35. kilometru. Ale první krize přichází na 25. kilometru, je tedy vhodné už na 20.km mít občerstvení. A pak ideálně po každých pěti kilometrech. Žaludek toho moc nepřijme, tak dva tři doušky.
A prozradíte našim čtenářům recept na iontový nápoj, který se Vám osvědčil?
Slabý čaj, oslazený, ale s cukrem se to nesmí přehnat, tak maximálně 5% roztok, špetka soli, celaskon.
Na který závod nejraději vzpomínáte?
Krásných závodů bylo mnoho – v Košicích, ve Fukuoce, i mnoho závodů doma.
Třeba Běchovice?
Na Běchovice mám vzpomínku takovou, že se mi je podařilo vyhrát a hned další týden jsem šel k odvodu na vojnu. Podívali se na moje záznamy – měl jsem za sebou žloutenku, tuberkulózu, neustále problémy s průduškami i různé střevní potíže. Hned mi chtěli dát modrou, ale pak se najednou v komisi někdo zeptal, jestli nemám nějakého příbuzného Kantorka, který běhá. Pak někdo odpověděl: „To je on, to je ten, co to vyhrál“. No a modrou knížku jsem nedostal a musel jsem na vojnu.
A který byl naopak pro Vás nejtěžší?
Nejhůř mi bylo asi na trati Windsor-Chiswick v roce 1964. Tam mne od 15.km chytly keče a na osmnáctém kilometru se ty moje střevní potíže už nedaly vydržet a já musel odběhnout do nějaké zarostlé zahrady. Stálo mne to skoro čtyři minuty. Přesto jsem tam tenkrát zaběhl svůj nejlepší čas – 2:18:44,0 h. Velmi těžký byl také závod na Olympijských hrách v Melbourne, tam běžel i Emil Zátopek, bylo příšerné vedro, asi 43°C, tekl asfalt. Možná bych to i vzdal, ale věděl jsem, že už naši dva chodci nedokončili závod. Tak jsem doběhl.
Byli jste s Emilem Zátopkem kamarádi?
Znali jsme se. Potkávali jsme se na závodech a soustředěních. Vždy jsme prohodili pár slov.
Prozradíte nám, jaký tehdy sportovci měli plat? Sponzorů asi moc nebylo, že?
Dostával jsem výživné 30 korun na měsíc. Jinak ohledně sponzorů, tak jsme třeba dostali maratonky od firmy Adidas. Jinak mne obouvala pražská firma Obuna. Tam mi dělali maratonky na míru.
A když jsem byl pozván do Japonska, tak cestu platili vždy Japonci.
V Japonsku máte dokonce otisky svých nohou.
Ano, přímo ve Fukuoce. Mají tam takový chodník slávy. Dokonce tam po mně pojmenovali úsek před stadionem. Běžel jsem tam vlastně 6x – jednou jsem vyhrál, jednou jsem byl druhý, dvakrát třetí a nejhůře pátý. V Japonsku je maraton velmi populární a tak mne i později zvali jako čestného hosta.
Poslední závod jste běžel v roce 1967 ve Znojmě a svou běžeckou kariéru jste uzavřel sedmým mistrovským titulem. Co jste dělal potom?
Brzy jsem odjel se ženou do Havany, kde jsem pracoval jako lékař a trenér kubánských atletů. Chtěli, abych připravil jejich běžce na panamerické hry a na olympiádu. Hrozně pospíchali, takže jsme se ženou odletěli o týden dřív. No a pak to letadlo, ve kterém jsme měli letět a ve kterém byly zavazadla, spadlo. Znovu jsme se narodili. Na Kubě jsme celkem strávili skoro 13 let. Ale to by bylo na další, hodně dlouhé povídání….
Ano, pan Pavel Kantorek by mohl hodiny a hodiny vyprávět svůj neobyčejně zajímavý životní příběh. Příběh nejen vynikajícího běžce, který porážel soupeře a překonával rekordy, ale především příběh muže, který vystudoval medicínu, stal se lékařem, procestoval svět, zvládl postavit dům (dokonce si i sám vykopal studnu na zahradě) a navzdory různým zdravotním problémům se nikdy nevzdával.
Letos se svou ženou oslaví v létě 64. výročí svatby a nedá se přehlédnout, s jakou láskou se ti dva stále drží za ruce.
Takhle nějak si představuji životní vítězství…
