I v běžeckém světě se podvádí…
K tomuto tématu mě inspirovala poznámka komentátora při nedávném MS v ledním hokeji, kde v situaci, kdy rozhodčí odpískal nedovolený zákrok, hráč na svoji obhajobu ukázal, jak faul provedl. Vzhledem k tomu, že zápas byl přenášen televizí, bylo jasné, jak velký je rozpor mezi skutečností a představou hráče o velikosti faulu. Komentátor s pobavením prohodil: “tak to alespoň zkusil“.
Tato situace je běžná a úsměvná a vlastně společensky zcela akceptovatelná. Kde je tedy hranice mezi hrou a využíváním taktiky a nečestným jednáním? Ve sportu nám tuto hranici usměrňují pravidla, v životě zákony. Kromě toho máme ve sportu pravidla fair play a morální pravidla, kterými se řídíme podle vnitřního přesvědčení a obecných hodnot společnosti.
Ale proč se tedy někdo uchýlí k podvádění, strategickým faulům, slovnímu zastrašování, fyzickému násilí nebo záměrnému porušování pravidel? Nechceme tu věnovat pozornost omylům z neznalosti, ale jednání, ve kterých je zřetelný záměr podvádět. Jednání, kde osobní zisk je nadřazen dodržování pravidel a obecně uznávaných hodnot.
Sami běžci mají velmi bohatou nečestnou historii, a to na krátkých i dlouhých tratí. Připomeňme dopingový skandál kanadského sprintera Bena Johnsona, který přitahoval pozornost médií i fanoušků ve vzájemných bojích se svým rivalem Carlem Lewisem o světový rekord a zlatou olympijskou medaili. Jejich soupeření a usvědčení z dopingu vyvrcholilo na letních olympijských hrách v Soulu r. 1988.
Z dlouhých tratí stojí za zmínku snad jeden z nejslavnějších a nejstarších podvodů, kdy v r. 1904 Američan Fred Lorz si při olympijském maratónském závodu stopnul projíždějící automobil a svezl se 17 km.
Maratónské závody profesionálů i amatérů se mohou „pochlubit“ velkým počtem podobných činů a důvodem je asi fakt, že jde o mimořádně náročný výkon a 42 km dlouhá trať poskytuje více příležitostí si najít úlevu.
Mnoho lidí, alespoň příležitostně, podvádí a lže. Není proto divu, že i ve sportu, kde se točí hodně peněz a emoce tam vřou jak pára nad hrncem, dochází opakovaně k nepoctivému jednání. Vlastně je spíše s podivem, že podvádění není více.
Proč někdo sáhne po nedovoleném kroku? Odpověď není jednoznačná. Důvody mohou být různé. Chceme zvítězit, pochválit, získat finanční odměnu, zvýšit svoji prestiž. Většina z nás má někde své slabé místo a je jen otázkou, jestli se ve správný čas vyskytne správná nabídka či příležitost.
V nedávné době byly publikovány studie, z jejichž analýz vyplývá, že bohatší lidé podvádějí více a že bohatí lidé podvádějí proto, že se k tomu cítí oprávnění a chtějí se dostat ještě více do popředí. Nejsem si jistá, že z experimentů, při kterých se servírovalo jídlo na stole, a bohatší lidé ho snědli více, lze činit takové závěry.
Domnívám se, že např. právě v této situaci hraje důležitou roli sociální zkušenost a schopnost s jistotou se pohybovat v prostředí, kde se jídlo běžně podává. Lidé podvádějí v situacích, které odpovídají jejich úrovni a zkušenostem, chudý člověk očeše sousedovi strom, ukradne dřevo v lese, bohatý vytuneluje banku nebo zfalšuje vysokoškolský titul.
Dalo by se zjednodušeně říci, že záleží na situaci. Za jakých podmínek se zvyšuje pravděpodobnost, že se zachováme nepoctivě? Za prvé je to situace, kterou vnímáme jako zátěžovou. Zvyšuje se tlak na náš výkon, očekávání od sebe nebo druhých se stupňuje, potřebuji výsledky, abych se udržel v týmu, což mi zaručuje finanční příjem. Za druhé existuje pravděpodobnost, že nebudu při nečestném chování chycen a že mi to tudíž „projde“. Za třetí jsem schopen a ochoten si racionálně zdůvodnit, že takové chování je akceptovatelné. Např. proto, že potřebuji splatit hypotéku nebo třeba si namluvím, že malá lest poslouží vyšším cílům.
Silným argumentem je i fakt, že to „stejně dělají všichni“, protože nepodvádějí pouze sportovci, ale i trenéři, sportovní manažeři, rozhodčí, sportovní kluby.
Jestliže odpověď na otázku, proč někdo poruší pravidla je příliš komplikovaná, můžeme se na věc podívat z druhé strany a položit si otázku: Proč se někdo chová poctivě a neuchýlí se k podvodu? Co mají tito lidé společného? Tito lidé mají charakterovou přednost, jsou to integrované osobnosti. Co to znamená? Znamená to, že se člověk chová tak, jaké názory zastává, a to v různorodých situacích.
Pojem integrita pochází z matematického termínu, který označuje celé číslo. Z psychologického hlediska označuje pravdivost k sobě samému, kdy přebíráme zodpovědnost za své pocity a chování. Integritu můžeme definovat např. jako „stabilní vzorec chování odpovídající hodnotám, ke kterým se daná osoba hlásí“.
Někde jsem slyšela přirovnání, že nejlepším znázorněním integrity je proces výroby chleba. Chleba nevyrobíme tím, že nasypeme všechny ingredience do mísy a vložíme do trouby. Suroviny musíme promíchat a nechat vykynout a to způsobí, že všechny složky se nejenom dotýkají všech ostatních, ale spojením vzniká nový celek. To nám ukazuje, co je integrita – když se každá část našeho života dotýká všech ostatních, není nic v rozporu ani protikladu, tomu, čemu věříme, se stává vzorcem života. A tak v různorodých situacích zůstáváme sami sebou. A lépe se můžeme ubránit tlaku: „proč to nezkusit.“
sportovní psychologie ANALYSE.CZ
