Asi každý trenér i rodič řeší, jak motivovat děti. Máme vůbec jiné možnosti, než chválit a trestat?
Přišla ke mně o radu trenérka, co má dělat se svým týmem. Zkusila na ně už všechno, chválila, slibovala hory doly, byla na ně drsná, řvala na ně, dávala jim zátěž navíc, stejně nic nepomohlo. Den na to jsem vyslechla rozhovor rodičů mladých hokejistů, kteří se triumfovali, kdo měl v dobách svého dětství přísnějšího a více trestajícího trenéra. Debatu zakončili vzácnou názorovou shodou, „že jinak to nejde a že jim to určitě taky jenom prospělo“.
Je to prostě tak. V dospělosti opakujeme to, co jsme se naučili v dětství. Sociální učení nápodobou, ať už je spojené s kladnými nebo zápornými emocemi, je v životě dítěte tím nejmocnějším učením.
Ruku na srdce, kolik z nás si pod pojmem výchova představuje pochvalu nebo trest? Zastáváme názor, že kázeň musí být a že „škoda každé rány, která padne vedle“, nebo se kloníme k modernějšímu: chválit, chválit a zase chválit? Patříme k těm přísným nebo laskavým (rodičům, učitelům, trenérům, šéfům…)? Jaká motivační esa vytahujeme z rukávu, když jsme v nouzi?
Zastánci přísné výchovy používají spíš příkazy, vyhrožování a tresty, zastánci laskavé výchovy staví spíše na pochvalách a odměnách. Principem takové výchovy nebo „motivace“ je přinucení dospělým, aby dítě něco udělalo, a jak se říká, „buď to půjde po dobrém, nebo to půjde po zlém.“
K čemu vlastně trest povede? Pokud druhého trestáme, vyvoláváme v něm negativní emoce. Buď se začne vztekat a bude mít zlost, nebo vyvoláme pocity křivdy, strachu a sebelítosti. První emoce povedou k agresivitě, druhé k pasivitě. Upevňujeme tím návyk neustále bojovat, být v opozici vůči všemu. Nebo upevníme návyk nechat sebou manipulovat. Obojí je znakem závislosti na autoritě. Nepřátelské chování vůči nám, nebo pocit méněcennosti asi není to, čeho jsme chtěli původně dosáhnout.
Největším rizikem trestů je, že model nadřazenosti a podřazenosti přenášíme i do dalších vztahů a vtahujeme další účastníky do vyčerpávající hry kdo s koho. Trestem můžeme někoho přimět, aby udělal, co chceme, nebo nedělal, co nechceme. Mechanismus, kterým toho dosáhneme, je však založen na strachu, nikoliv na osvojování morálních hodnot. Pokud jsme neustále pod tlakem hrozby trestu, uděláme všechno pro to, abychom se trestu vyhnuly. Takže se naučíme lhát a podvádět. Nic lepšího a efektivnějšího se nenaučíme. Můžeme trest snášet, přijmout, ale dále nevíme, proč a jak se chovat správně. Trestem jakoby „zaplatíme“ za prohřešek, takže příště můžeme zase „zaplatit“ a dále si dělat, co chceme. A co víc, trest často ani nemá přímou souvislost s proviněním a chybí zde logická návaznost..
U trestů jsme ještě mnozí ochotní připustit, že to není nejideálnější volba, hůře opouštíme představu, že i cukru se můžeme přejíst. Psychologické výzkumy ukazují, že odměny nejenže nezvyšují skutečný zájem o odměňovanou činnost, ony ho dokonce snižují! Mívají – podobně jako tresty – okamžitý účinek, což mnohdy zabraňuje vidět jejich dlouhodobější negativní účinky. S touto informací nás asi nepřekvapí, proč se během několika málo týdnů či měsíců v první třídě stanou z dětí nadšených pro učení a vědění „sběratelé známek“, proč se mnoho dětí nezajímá o výuku, pokud to není na známku, proč první otázkou dětí bývá, „co za to dostaneme“.
Abych nebyla nespravedlivá, metoda cukru a biče má i svá pozitiva. Především, má okamžitý účinek ( i pro nás – prostě si vybijeme zlost). A opravdu existují situace, kde tento přístup docela dobře funguje. Je to ale spíše u rutinní, nezajímavé práce, která je jasně řízená druhými. U činností, kde očekáváme osobní nasazení, zájem, kreativitu s tím už ale nevystačíme.
Máme vůbec jiné možnosti, než chválit a trestat, aby se z našeho dítka nestal člověk rostoucí pro šibenici, který nemá žádné hranice?
Shodneme se na tom, že vymezování hranic je naprosto nezbytné. Rozdíl mezi demokratickou a autoritativní výchovou není v tom, že by v té první bylo vše dovoleno a v druhé vládla především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanovují pravidla a hranice chování. Hranice by měly být pevné, ale přitom pružné. Prostředí, ve kterém dítě žije, by mělo být dostatečně stabilní i dynamické, musí být v něm svoboda, ale zároveň jasná pravidla.
Co místo trestů a odměn?
Především je dobré nechat přiměřeně dopadnout důsledky jednání. A to jak nesprávného, tak správného. Pokud jsem sousedovi rozbil okno, budu muset se mu jít omluvit a podílet se nějakou adekvátní částkou na opravě. Je mi to strašně nepříjemné, ale učím se chápat, že jsem překročil určité hranice a hledám řešení, co udělat, abych to napravil. Ne, že se učím hledat řešení, jak uniknout trestu. Tvrdě jsem trénoval, zvítězil jsem v závodě. Trenéři i rodiče ocenili mé úsilí, s kamarády se můžu podělit o radost, třeba jsem poskočil v žebříčku a příště ušetřím nějaké síly tím, že budu do závodu nasazený.
Učíme děti, aby viděly souvislosti a důsledky a byly schopny příště dobře zareagovat. Dítě se tak postupně učí samostatně a účinně zvládat podobné situace. Přesto, že jsem udělal chybu, můžu udělat něco pro to, abych ji napravil. Místo chválení a odměn, naučme se mluvit s druhými. Ne pouze mluvit na ně. Ocenit druhého, vyjádřit, co se nám líbí, není nic nemožného. I nepříjemné věci se dají říci slušně, a bez toho, abychom zaútočili na důstojnost druhého.
Je třeba si uvědomit, že odměny a tresty jsou dvě strany téže mince. Obojí je vnějším popudem, který působí pouze na vnější chování dítěte, ale nedostává se dovnitř. Vztah, o který stojíme, je postaven na respektu, na partnerském, rovnoprávném vztahu. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, abychom se k dětem v principu chovali jinak než k dospělým, co do způsobů komunikace a slušného chování. A jestliže není důvod chovat se tak dětem, pak už není vůbec žádný důvod chovat se tak k sobě navzájem v dospělosti.
Tak zkusme to každý u sebe. Oceňte dneska svého partnera, dítě, kolegu. Třeba se vám podaří druhého „načapat“ u něčeho hezkého. Je třeba ale cvičit, cvičit, cvičit. Dědictví našich otců (a matek) je velmi silné.
