Na závěr našeho pobytu v Chile jsme měli dva týdny k dispozici v blízkosti Santiaga. Věděli jsme jedinou věc – že chceme do hor a to vysokých. Aconcaguu jsme zavrhli, na Cerro Plomo jsme neměli mapu, a tak když nám ukázali mapu, kde se tyčil Volcán San José (5868 m.n.m.) a Cerro Marmolejo (6144 m.n.m.), zbývalo se jen rozhodnout – kterou? Ale přece žádnou zpívá Mňága, ale my jdeme na San José.
Pokus 0 – Aklimatizace
Pro aklimatizaci se jako nejlepší jevilo vedlejší údolí, Cajón del Morado. Jezero ve 3000, nad tím kopce přes 4800 s cestou až na vrchol, jako stvořené pro aklimatizační výstupy. Na mapě ano. Mno, jezero bylo sytě hnědé od místních kovů obsažených ve vodě, padal do něj ledovec a plavaly v něm kry. Vydali jsme se směrem na náš vybraný kopec, cesta se brzy změnila v suť, jenž se za chvíli proměnila v regulérní skálu a výlet se změnil v horolezecký výstup. Na nic jsme moc nečekali, otočili to zpět k jezeru a vydali se pěšky na trapnej 3600m vrcholek. Cestou jsme se místy bořili po kotníky do písku popílku, nahoře nás chytla vánice.
Jezero přes noc jezero zamrzlo, stan zapadl sněhem a Andrejčiny sušící se kalhoty jsme nalámali do batohu.
Pokus 1 – Na jeden zátah
Přesunuli jsme se na chatu Refugio Plantat ve výšce 3170 m n.m. odkud jsme plánovali útok na vrchol. Mohli jsme to jít expedičně a stavět postupné výškové tábory, jako všichni ostatní. Ale jít pár hodin denně, s kopou bagáže, stavět každej den stan, pak jej zase bourat a mezitím se aklimatizovat (rozuměj zevlovat), to mě nebaví. A tak jsme si řekli, že prostě půjdem na lehko a budem o to rychlejší, light and fast.
Jak řekli, tak udělali. Ve tři ráno jsme vyrazili z chaty a šlapeme vzhůru. Cesta se často ztrácí, mužíci jsou daleko, často musíme hodně zpomalit a hledat. Tady nás několikrát zachraňuje můj novej LEDLENSER a jeho soustředěný kužel. Jsme ve čtyřech tisících a svítá, už je nám trochu kosa a těšíme se na slunce a teplo. Jenže to pořád nepřichází, ať mu jdeme naproti, co to jde, tak nám stíní nějaká přiblblá hora – ta, na kterou lezeme. Až kolem desáté se vyškrábeme na hranu hory a zahřejí nás první sluneční paprsky. To už jsme ale ve 4700, máme za sebou náročnou pasáž v suti a funíme jak lokomotivy. Chvíli na to už toho má Andrejka plný brejle a je jasné, že dnes nahoru nevylezeme. Zaokrouhlujeme dnešní výšku na 5000, chvíli si užíváme výhled a otáčíme to dolů.
A bylo to dobré rozhodnutí. Původní předpoklad, že dolů to půjde rychle a skoro samo se nevyplnil. Nahoru 9 hodin, dolů za 6, dnes to stálo za to. Záznam z Fénixu z prvního pokusu.
Večer doplňujeme energii a vaříme. Dochází nám jídlo a je jasné, že zítra musíme dolů. Nechávám Andrejku pořádně si odpočinout a po takovém brutálním záběru ráno dlouho vyspat, mě je ale líto to jen tak nechat a druhý den to zkouším znovu, tentokrát sám.
Pokus 2 – Ztracený
Opět vstávám ve tři, mužíky hledám o poznání rychleji, jdu po známé cestě, až to tam najednou vůbec neznám. Všechno je najednou nějaký prudší, suť klouže a kameny padají o poznání rychleji. Docela dlouho mi trvá, než s hrůzou zjistím, co se děje. Jsem na ledovci. Nahoru to nejde a tudy ani nechci, takže sestup, do 4000, opět svítá a objevuji to klíčové místo, kde jsem udělal chybu. Jdu kousek ještě nahoru, dál už je postup jasný. Je mi také ale jasné, že teď už se v dohodnutém čase nestihnu vrátit a otáčím to dolů. Záznam z Fénixu ze druhého pokusu.
Pokus 3. – Konečně nahoře!
Teď už vím kudy, vím jak, a nechce se mi to nechat jen tak. Navíc má být super počasí ještě několik dní. V chatě to probíráme a klube se ďábelský plán: Sjedeme do Santiaga, doplníme zásoby, vyměníme potřebný vercajk a vrátíme se sem, abych do toho mohl jít potřetí a pořádně. Pokusím se o FKT.
Atleti mají své rekordy na dráze, silničáři na silnici. Trailoví běžci nemají rekordy, ale mají FKT. Za zkratkou FKT se skrývá „Fastest Known Time“ neboli nejkratší zaznamenaný čas na dané trase. Je to vlastně taková obdoba rekordu. A to mě zlákalo.
A nebude to z chaty Plantat ve 3170 m.n.m. odkud je to nahoru a zpět nějakých 26 km, ale z Baňos Morales v 1900 m.n.m., odkud je to tam a zpět nějakých 56 km. Když to nejde z chaty, tak si to udělám delší a těžší. To dává smysl!
Start!
V 1:30 ráno vyrážím a všechno jde podle předpokladů, míjím chatu podle plánu, klíčové místo zvládám a odbočuji správně na sněžná pole. Kolem osmé ranní jsem se vyškrábal na hranu hory a procházím si malým peklem. Nejenže najednou cítím výšku a je mi strašně, ale mrznou mi ruce. Přestože na nich mám svoje nejteplejší rukavice, které mi zatím VŽDYCKY pomohly, teď to neplatí. Moje poslední jistota je otřesena. Ploužím se jak lemra, a časové odhady se natahují.
Vyškrábu se do 5000 a co to? Najednou je všechno jinak. Chytám rytmus a už zase dupu jak namazaný stroj, traverzovější úseky dokonce poklusnu. Jsem skoro nahoře.. a tam je kráter! No ty kráso, díra jak do prdele. Nevím přesně, který vrchol je ten největší, tak ten kráter pro jistotu oběhnu celý, ne? Ne. Kráter se mění v trojkráter, ale bezpečně jsem našel nejvyšší bod.
Ještě vrcholové fotky a to je velký boj. Nahoře fouká jak na větrné hůrce, a v nejteplejších rukavicích se s mobilem dost špatně fotí. Hlavně se s nimi ten mobil ale dost špatně odemyká. Takže většina fotek je vleže, kdy se kryju před vichrem a v co nejkratším čase se snažím nastřílet co nejvíc snímků – aby mi neumrzly ruce a taky, aby se mi nezamkl mobil. To by mi při odemykání mohly, no jasně, zmrznout ruce.
Ovšem sestup je za odměnu, alespoň tahle vrcholová část. Slabost je zapomenuta a i v 5800 můžu klusat, takže mi opět rozmrzají ruce. Sněhové pole si s radostí sklouznu, jen v suti jsem to párkrát přehnal, ujel se mnou nějaký kámen a odnesl to Stinger, loket i koleno. Už cítím, jak jsem gumovej a koordinace není taková. U chaty přezbrojuji do letního, protože posledních 15 km mě čeká výheň, trny, prašná silnice a žádný stín.
Za 15 hodin a 57 minut jsem zpět tam, kde jsem ráno začal – u hostelu Ruca Pehue, centra všech andinistů. Jo, anidinistů. V Evropě máme Alpy, tak máme alpinisnismus. V Jižní Americe mají Andy, tak mají andinisty. Záznam z Fénixu ze třetího pokusu.
K úspěchu akce přispělo několik faktorů
- Dobrá aklimatizace, příprava a následná znalost cesty (napotřetí už bych to měl trefit).
- Správný časový odhad – v klíčových místech jsem ve správný čas, ani pozdě ani brzo.
- Vybavení – tady musím vyzvednotu jednak čelovku LEDLENSER, která mě zachránila především při prvním a druhém pokusu, bundu Tilak Stinger, která mě ochránila ve vrcholových partiích (a předtím v Patagonii) a batůžek Ferrino X-Cross 12. Ten si musel poradit s tím, že jsem startoval v noci poměrně v teple, nahoře pak byla brutální kosa a ještě horší vítr, mám hodně citlivé ruce na mráz, takže s sebou spousta rukavic a naopak při návratu už byl hic, takže tohle všechno musel pojmout nebo na sebe nějak navěsit a přitom držet na zádech. Zvládl to parádně.
- Andrejka, že měla se mnou trpělivost, když jsem si vymyslel takovou taškařici.
Tilak, Ferrino, Ortlieb, Ledlenser, Leatherman, Sanasport.cz, Compex, Royal Bay, Edgar Power, Andrle sport, INOV8, Sherpa Food
