Třetí noc. Jedeme na kole podél řeky. Dojíždí nás auto, stahuje okýnko a v něm ředitel závodu: „Špatná zpráva kluci. Nemůžu najít depo. Mám vaše věci.“ To už nám trochu cukaly koutky, ale jinak nás už to nijak nepřekvapilo. I s tím se bylo potřeba vyrovnat.
„Jede se nebo né, to mě zajímá.“ ptá se Veverka z Bitýšky v Cimrmanově hře Blaník. Stejnou otázku jsem si pokládal ještě 5 dní před tímto závodem. Protože u mě nemůže být nic jednoduché, zhruba týden před startem se mi zranil parťák, takže zase křeč a nejistota do poslední chvíle, pořád jsem se ale připravoval na to, že jedu. Až pád dní před závodem mi kamarád Kevin Stephens potvrdil, že do toho půjde i takhle na rychlo, v úterý jsem seděl s veškerým materiálem v letadle na cestě do Vancouveru, připraven ve čtvrtek odstartovat. Jen co jsme se po přistání dostali do Squamish, nestačili jsme se divit. Šli jsme z překvapení do překvapení, přesně podle cimrmanovy zásady. Seznam materiálu, co platil v neděli, najednou neplatil a byl potřeba další a další. Pokyny, co platily ráno, neplatily večer a vůbec se vše měnilo tak nějak za pochodu.
Primal Quest navazuje na jeden ze tří ikonických závodů z přelomu tisíciletí, kde závodily top týmy s obrovskými rozpočty a hvězdami, přenosy ze závody plnily televizní kanály a vůbec se adventure race (AR) těšil velkému zájmu. Ta doba pominula a zatím se na ní nepodařilo navázat. Obnovený Primal Quest je jedním z těchto pokusů. Sice dle amerického vzoru bylo vše super, amazing a awesome, ale více než na prestižním závodě jsme si připadali jak na pouťáku organizovaném bandou amatérů. AR je především o adaptaci, o přizpůsobení se podmínkám, tak jsme prostě vzali pořadatelské přehmaty jako jeden z faktorů, se kterým se musíme srovnat. Nakonec k tomu, abyste vyhráli a získali titul mistrů světa, musíte pořád porazit všechny ostatní týmy, zvládnout trasu a dostat se v pořádku do cíle, v tomhle se nic nemění.
Navíc schéma závod vypadalo tak, že stejně budeme dvakrát zastaveni v tzv. dark zone – některé etapy nejsou otevřené v noci a týmy musí čekat na jejich otevření – závodní hodiny stále běží, závod pak začíná odznova. A tady byly hned dvě – před ledovcem a před raftem.
Dobrodružství před startem
Staré přísloví říká, že polovina úspěchu je vůbec se dostat na start. To jsme si jednak vyzkoušeli díky zranění parťáka na poslední chvíli a také nám to připomenul školní autobus, který nás tam vezl. Nejdřív se začal v kopci vařit, až se uvařil úplně. Chvílemi to vypadalo na stop, pak na 50km silniční prolog. Pravděpodobně se jednalo o první závod, kdy připadala v úvahu evakuace závodníků ještě před startem. Všechno OK, odstartovali jsme jen o dvě hodiny později.
Vždycky jsem měl rád staré motory.
Prvních dvacet km jsme absolvovali v domorodých kánoích pěkně pohromadě, závod začal až při vylodění a krátkém přeběhu na kajaky. Z těch jsme odjeli jako první tým a za stmívání dorazili do depa a začali přesedat na kolo. V depu jsme se trochu zdrželi, protože až tam jsme nafasovali mapy na celý zbytek závodu. Tratě doškrtané, spousty změn horkou jehlou, mapy nejsou vodovzdorné, průkazky nemáme, popisy jsme dostali až dvě kontroly před koncem. U závodu s masivním startovným by člověk čekal, že takové detaily budou mít pořešené, ale nakonec co – jsou to jen detaily, s tím si poradíme.
135 km kola krájíme pořád na prvním místě, nijak zvlášť to nehrotíme, protože stejně skončíme v dark zóně. I přes pozdní start jsou pořadatelé překvapeni, jak jsme všude brzo a začínají improvizovat. Z 135 km se stalo skoro 180 a začal to být poněkud bizár.
Kontrola 4:
Race Director: Jak jsme vám na brífinku říkali, že vás čekají nečekané změny, tohle je jedna z nich. Mám pro vás překvapení. Vemte si mapu číslo 4.
My: Tu s sebou nemáme, je úplně mimo a není na ní žádná kontrola.
RD: Tak už tam je. Ale to nevadí, je to pořád po téhle cestě, mapu nepotřebujete. Pojedete až nakonec a zpět, to nemůžete minout. Je to 22 km. A ještě jedna věc.
My: No?
RD: Můžete mít jen jedno kolo.
My: Bike ‚n‘ run. Jo, aha, tak to znamená běh v cyklotretrách. Hm:-/ Nemůžeme jet dva na jednom kole? To asi nedáme. Neseženem tu někde boty? Ve dvě ráno v Mekáči je nám asi nedají, co s tím? Můžeme běžet bosky. A nebo to uděláme jak Nathan ve Španělsku (Na MS v roce 2009 si zapomněl vzít na trek tenisky, ale vzhledem k jeho 48kám mu nikdo nebyl schopen půjčit boty. Vzal vložky z cyklotreter, přilepil izolepou k nohám a šel.) To je 22 km tam a zpět?
RD: Jen tak.
My: Aha, tak to nám nic jiného nezbývá. To si ale dost dojebem nohy před ledovcovým trekem. Zbytečně.
Tady se RD asi polekal a vycouval – můžete mít dvě kola. A tak jsme my i další týmy mohly jet každý na svém kole. Vyrazili jsme tak bez mapy a podle pokynů na kontrolu – po cestě až na její konec. Když jsme jeli skoro dvě hodiny, přišlo nám to divné a začali pochybovat jestli jsme to nepřejeli. „To nemůžete minout.“ Jen jsme se zastavili, přiřítil se RD, že tam ta kontrola ještě není, že jsme moc rychlí. Ujeli jsme skoro 40 km, naložil nás do auta a přiblížil zpět. Dál se už etapa obešla bez změn, postupně jsme krájeli kilometry na Sea to Sky trail a kolem desáté ranní dorazily do depa (asi minutu po jeho otevření) ve Whistleru. Celou noc hustě pršelo, přes den to nebylo moc jinak, odpočinek rozhodně přišel vhod. Měli jsme čas cca do 3 do rána, kdy jsme mohli s tunou materiálu vyrazit na ledovec. Mezitím do depa dorazily s různými rozestupy další týmy, ráno jsme byli zase spolu.
Konečně na ledovec
50km trek do 2500m. n. m.m přechod ledovce a zase dolů – asi nejtěžší etapa tohoto závodu. Sice jsme vyrazili řádně odpočinutí, ale zima, déšť a především velká povinná výbava z ní udělaly nejtěžší etapu závodu. Máme s sebou povinně mačky, pohorky, cepín, úvazek, asi bambilion karabin nejrůznějších druhů a minimálně kilometr lana. S tímhle bysme mohli jít na Denali a nebo taky na nějakej místní ledovcovej žbrdek. I přes neobvyklé množství povinné zátěže to byla nádherná etapa. Počasí nám dopřálo výhledy jen občas, ale všudypřítomné mraky a ledovce tomu dodaly atmosféru. A vůbec – dost keců, více fotek.
I do cíle této etapy jsme dorazili s přehledem první, s radostí v depu nechali těžký batohy a vyrazili na 70 km biku.
Hledá se Nemo. A taky depo
Sea to Sky trail je tentokrát krásně zřetelný, super poježdění. Navigačně těžší pasáž jsme zvládli ještě za světla, setmělo se nám až na posledních 30 km podél řeky. Tam jsme opět potkali RD a setkání opět nabralo surrealických rozměrů z úvodu článku: „Ahoj kluci, špatná zpráva. Ztratil jsem se, nevím kde je depo musíte mě tam dovést. Mám vaše věci.“ To už nám cukaly koutky, ale nakonec jsme jej poslali správným směrem. Cestou do depa jsme se ještě museli vypořádat s jednou zákeřností – mapy na sebe úplně nenavazovaly. A v okně mimo mapu cesta nešla jen trapně podél řeky, stejně jako 20 km před tím a 20 km později, jak všichni očekávali, ale připojovala se tam druhá velká řeka, křižovatka, most a vůbec se tam děly věci. S něčím podobným jsem se setkal před třemi týdny ve Švédsku, tak jsme to nějak vyšmoulili a opět se potvrdilo jak důležitou roli hrají zkušenosti.
Putovní depo
Depo jsme našli cca v 10 večer, s potutelným úsměvem počkali na RD, rozložili si ležení a připravili se na brzký ranní odchod, abychom stihli odjezd raftu v 7 ráno. Všechno podle plánu, s rezervou, v 6:30 jsme na místě, kde se dle mapy nastupuje do raftů. Při odchodu z depa ještě žádný tým ani nedorazil, máme komfortní náskok a o vítězství nás může připravit jen zázrak nebo naše velká chyba. A nebo taky cokoliv jiného, Protože… tady nic není. Jsme sice na kontrole, ale není tu ani místo pro nástup, ani rafty, ani kontrola. Nic, nothing, nada, ничего, nihil. Kontrolujeme, zda jsme správně (a jednoznačně jsme správně) a přemýšlíme co teď. Jak byl ve všem takový zmatek, tak naprosto přirozené, že se asi organizátor spletl a měl na mysli jiné místo. Třeba to místo, co vypadá stejně, je 8 km dál po cestě a je mimo mapu. Navíc tu vidíme velké stopy teréňáku a vedoucí depa mluvil o nějakých vyhulencích v teréňáku, co vezli rafty tímto směrem. Tak asi jeli až tam. Nejeli. Po vzrušené komunikaci přes satelitní tracker pro nás jede organizátor a veze nás zpět do depa. Tam nejprve nacházíme další tým, který sice po několika hodinách prokoukl trik s řekou, křižovatkou a mostem, ale jejich support ne a tak se ztratil. Jsou sice v depu, ale promrzlí a hladoví, dáváme z našich zásob – gumídky, edgar, Adventuremenu, spacák, bundu – vše co potřebují k tomu dát se do kupy.
Postupně dostáváme pokyny, co se bude dít – začátek raftu je 8 km opačným směrem, pořadatel to spletl. Sorry jako. Vtip s mostem už vytrolloval dostatek týmů, tak se depo raději přesune ještě před tento most. Pro nás to znamená, že na poslední dvě etapy odstartujeme jako tři týmy – my, hladoví Kanaďani z depa a americkej vojenskej tým vedený Robertem Killianem, kterej byl celý dva dny beznadějně ztracený, a místo depa našli rovnou nástup na rafty.
Doteď jsme brali všechno s nadhledem, ale teď už jsme trochu zpruzení. Nebýt kiksu pořadatele, byli bychom už v cíli. Takhle budeme muset bojovat s dalšími týmy až do cíle. Ale co už, tohle prostě ubojujem a nepřipustíme žádné komplikace. Na raftech jedeme všichni spolu, pak rychlé depo a 25 km pádlování na řece. Kosa jak v ruským filmu, k tomu průtrž mračen, pádlujem jak o život. Řeka místy solidně teče, hledáme proudy a rychle se vzdalujeme ostatním. Pak se řeka trochu uklidní a když už se zdá, že nás čeká jen nudný závěr v podobě ploché pomalé řeky vlévající se do oceánu, naprosto nečekaně přichází skvělá pasáž. Několik přítoků už tak rychlou 120kubíkovou řeku ještě více rozdovádí, na břehu sedí orli bělohlaví a čechrají si peří a když se řeka na chvíli zklidní, vítají nás zvědaví tuleni pár metrů od kajaku. Závěr naprosto parádní. Pak už jen tři kiláky běhu přes město a to už jsme si pohlídali, po třech dnech a pěti hodinách jsme dorazili do cíle a vybojovali titul mistrů světa.
Ty kráso, my jsme fakt mistři. Pořád mi to moc nedochází, organizace byla dost všelijaká, skorou celou dobu jsme si jeli vlastní závod, a Expedition OCR je nová odnož spojující v sobě adventure racing a OCR je nová disciplína, ale když na vyhlášení cenu předává šéf světové federace OCR, nastupuju s vlajkou a hrajou hymnu, tak to na člověka dolehne. Závodím od roku 2006, ale tohle se mi podařilo poprvé.
Úvahy nad materiálem
Už je to taková klasická poslední kapitola a je dobré si říci, co fungovalo a co ne a případně se z toho poučit. Tady jsem nevymýšlel vůbec nic nového.
Před deštěm mě chránila bunda Tilak Vega a kalhoty Tilak Ultralight (a pršelo opravdu hodně), v depu jsem okamžitě na sebe navlík Ketil.
Boty jsem měl s sebou troje – Inov8 X-Claw 275, RocLite 315 GTX a zateplené ArcticTalon 275 s hřeby (měli jsmě jít na ledovec), bylo tak otázka, které kde použít. Na ledovec byly povinné mačky, tak padla volba na TrailRocy, v X-Claw jsem pak odběhl a odpádloval vše ostatní. Arcticy mi trochu paradoxně zůstaly do cíle jako jediné suché boty a tak jsem při chůzi trochu klapal.
U čelovek vůbec nebylo co řešit – Ledlenser MH10 – a Ledlenser NEO 10R. Po AR ve Švédsku se Ferrino DRYRUN 12 zařadil jako první volba pro batoh této velikosti. Tady vzhledem ke značnému množství ledovcového materiálu jsem oprášil Lynx 30, funguje pořád stejně dobře. Jeho síťka pojme neuvěřitelné množství věcí. Loďáky ORTLIEB už jsou taky takové stálice.
Jídlo taky „business as usual“ – většinu energie jsem čerpal z Edgar.power.drink, v depu jako pořádné jídlo jsem si dal AdventureMenu a když jsem nabyl dojmu, že je čas na něco speciálního, přišel čas na cvrčky alias SENS Bar . Jinak stále je k dispozici sleva po zadání promo kód PALONCY10. Poslední příchuť Mango se moc povedla. A kdo bych chtěl, je k dispozici i veganská verze. Ano, i na veganskou verzi je možné získat slevu na mé jméno.
