Marcela Joglová: nová sportovní hvězda s maratónem 2:43

Jméno Marcela Joglová byste si měli dobře zapamatovat. Ptáte se proč? Marcela je tak trochu přírodní úkaz. Je fitness trenérkou původem z Plánice a za tu krátkou dobu, co skutečně trénuje, dosáhla neskutečných úspěchů. Vyhrála Jizerskou padesátku, Štrbský Maratón, RunTour České Budějovice, a když si střihne triatlonový závod v srdci Prahy Challenge Prague, je tam rovnou na bedně. Prosím, seznamte se!

Když na tebe nebudeme v tomhle rozhovoru hodní, použiješ na nás něco z karate? (smích)

No tak to je jasné, proto jsem ho dělala, abych ho použila vždy, když je na mě někdo zlý (smích).

Prý si taky hrála basketbal…

Jako malá jsem dělala hodně sportů. Mám dva bratry a taťka ze mě nechtěl mít nějakou princezničku, ale ženskou, která se ničeho nebojí, která si dokáže poradit, vymění si sama duši u kola, kolo u auta, a která jednou něco ve sportu dokáže. V neděli odpoledne se chodilo s klukama na fotbal a v létě to byly brigády na stavbě, nebo sbírání brambor s fotbalovým týmem.

S basketbalem jsem začala někdy ve 3. třídě na základce a hned mě začal bavit. Vzpomínám si, jak jsem po třech měsísích jela na soustředění a tam jsem tedy úplně nevyčnívala, resp. možná ano – asi jediná jsem nedohodila na koš (smích), ale vše jsem nahrazovala svou rychlostí. Prostě musíte prodat to nejlepší z vás (smích).

No a pak jsi “konečně” začala s atletikou

Atletika se více či méně prolíná celým mým životem. Tím, že jsem vždy chodila do sportovní třídy, to i na základce, byla to jasná volba jak ve škole, tak i dál za klatovský atletický klub. Paralelně jsem ale chodila i na basketbal a jen doplňkově na karate.

Opravdu nerada vzpomínám na 8. třídu, kdy jsem se musela rozhodovat co dál. Mám zaměřit svou pozornost na basketbal nebo atletiku? V obou směrech jsem měla perfektně našlápnuto, ale nakonec jsem zvolila basketbal, což so posléze ukázalo jako ta horší varianta.

Kolik by ti dala tvoje kamarádka Lucie Sekanová teď na 3 km hladkém závodě?

Těžko říct, trojky běhám jen v tréninku, ale myslím, že bych měla čas si prohlédnout její záda (velký smích).

Maraton za 2:43, Půlmaraton za 1:16 a desítka pod 36 min. To nám prosím vysvětli!

No já si upřímně nemyslím, že by to byla nějaká pecka, respektive v ČR to asi není nejhorší, ale ve srovnání se světem jsem ještě hoooodně pozadu (smích).

Nějaké plány o kolik chceš tyhle časy ještě stlačit?

To se těžko odhaduje, tak nejvíc jak jen to bude možné (smích). Ale ráda bych se potkávala s těmi nejlepšími na světě (smích). Zatím mi k tomu musí stačit Keňa – tady jich potkávám dost.

Pravda je, že pokud běháš stále rychleji, téměř každým závodem si vylepšuješ časy a ty časy patří k těm lepším, motivuje tě to! A pokud ty časy půjdou pořád dolů, chci běhat a chci běhat co nejlépe to půjde! (velký smích).

Ještě pořád ti stačí na tréninku přítel na kole? (smích)

Je to borec. Vždy, když se mi nechce, vezme kolo a prostě mě donutí! Horší je to v zimě, když se nechce ani jednomu. Zatím mi stačí, asi budu muset běhat rychleji, aby neměl čas na ty jeho průpovídky (smích). Ovšem myšleno pozitivně, jenže občas mě rozesměje tak, že skoro musím zastavit (velký smích).

Jak se dá dostat na takovou úroveň? Vždyť se tě musí bát na startu i spousta chlapů!

Určitě hraje jistou roli genetika, nějaké předpoklady, ale zejména tě to musí bavit a mě to teď zatraceně hodně baví (velký smích).

Jako bonus vůbec nechápeme, že nemáš (nebo jsi dlouho neměla) žádného trenéra. Je tomu pořád tak, nebo se něco změnilo?

Když dlouho běháte sám, a to nemusí být závodně, a při běhu o tom pohybu i přemýšlíte, posloucháte svoje tělo, vnímáte se, poznáte se vlastně nejlíp. Tzn. když se cítíte dobře, přidáte si, když to dnes zrovna nejde, nedá se nic dělat, odběháte těžký trénink jindy.

Ovšem musíte se vážně dobře znát, jelikož se to dá dobře zaměnit s leností (velký smích). Mimo jiné jsem měla na sportovním gymnáziu dobrého trenéra (Ivan Hubáček). Něco jsem během trénování s ním pochytila (smích).

Loni po maratonu, se mi jeden trenér ozval, že by mi rád pomohl se v něm zlepšit. Hrozně dlouho jsem se rozhodovala, protože doposud jsem si vybírala závody sama, bavilo mě střídat délky, terén, zrovna jsem se zamilovala do triatlonu a cyklistiky, ale nakonec jsem kývla s tím, že Challenge Prague si ale chci za každou cenu zkusit!

Něco přes půl roku jsem tedy byla pod vedením Tomáše Ondráčka, a myslím, že je to dobrý trenér. Nasměroval mě a dodal odvahu pomýšlet na velké závody, roztočil ten kolotoč. Do Keni jsem jela vlastně také na jeho popud, ale nastal čas se posunout zase o krok dál. Spolupráci jsem tedy ukončila, nyní jsem opět sama a uvidíme, ke komu mě to zavede (smích).

Nejen že teď umíš vyhrát v podstatě každý český běžecký závod, nebo být alespoň na bedně, ale řekni nám, co se ti povedlo na Challenge Prague 2018.

Neutopit se? (velký smích). Podařilo se mi obdarovat se krásným dárkem k mým narozeninám? Ten datum byl magický, přesně na mé narozky, uprostřed Prahy, tam nebylo o čem přemýšlet. Plavání nezačalo nijak úspěšně, ale na kole jsem to hodně stáhla a během běhu ještě o něco více. Vážím si tedy, že jsem skončila hned za Helenou Kotopulu (smích).

A pak zase třeba vyhraješ horský závod na 50km…

To byl hrozný haluz. Kámoš mě k tomu přemluvil a nakonec šel sám jen poloviční vzdálenost, ale děkuji mu za to, že mě přemluvil, protože to byl super závod. Hrozně náročný, protože to bylo bez přípravy – nejdelší běh před tím byl můj první maraton, ale tou náročností, to že si sáhnete “na dno”, tím je ten závod tak krásný a ta příroda… Nádherný závod! To, že jsem ho vyhrála, byla jen třešnička na dortu (smích).

Není ti to trošku “blbé”, že jsi tak dobrá? (smích)

Už se začínám trochu červenat, nejsem tak dobrá. Jen dělám, co mě baví!

Ještě pořád by ses ráda jednou věnovala triatlonu?

Já myslím, že jsem si ten sport zamilovala. Navedla mě k tomu vlastně kniha. Přečetla jsem knihu od Chrissie Welingtonové – Život bez hranic. Tu knihu jsem hltala a v hlavě už se během čtení podvědomě tvořil plán. Tam vzniklo i to, že si chci zajet plného ironmana, nejlépe symbolicky na Hawaii. Takže ano, stále je to na seznamu (velký smích).

Víme, že teď trénuješ s jedním triatlonovým týmem. Můžeš nám o tom prozradit něco více?

To byla jedna z těch lepších voleb (smích). Ne, bez legrace, jsem ráda, že mě s klukama Jan Kareš seznámil. Otevřeli mi nové obzory, je dobré někam patřit. Je pravda, že se mě mnozí lidé ptají, proč triatlonový tým, ale já prostě věci beru tak, jak přicházejí. Když jsou to věci, které mi nějak nezapadají, jen je přejdu a jdu dál, ale tahle mi zapadala. Nejen, že jsem triatlon neodepsala, ale hlavně mě baví ti lidé.

Je to malá parta lidí, kteří se dobře znají a navzájem si pomáhají. Nepanuje tam žádná závist nebo stres. Prostě parta kámošů a to se mi líbí, hned mi sedli, navíc mi také dost pomáhají. Než jsem odjela do Keni, chodili jsme společně trénovat na Strahov. Do té doby jsem vše odtrénovala sama. Zjistíte, že se na ten trénink nemusíte přemlouvat ba dokonce se i těšíte. Sama bych se např. u 2 km úseků trápila, ale když máte tahouna, jde to mnohem snáz (smích).

Horský běh, triatlon, nebo dráha? Co tě vlastně v současnosti baví nejvíce?

Ještě před 10 měsíci bych neměla tušení a nejlépe bych lítala od jednoho k druhému. Ale teď jsem se zkoncentrovala na maraton, bála jsem se to nějak říkat dopředu. Zaprvé jsem nevěděla, zda dělám dobře a za druhé, lidé umí být zákeřní a zlí. Takže hezky popořadě.

Teď se definitivně zaměřuji na maraton a pak mohu plynule přejít do triatlonu či nějakého ultra. Kdo ví, kam mě život zanese, je to vážně dobrodružství (velký smích).

Jak vypadá tvůj typický týden? Kolik sportů vlastně děláš a v jakém objemu/intenzitě?

Ještě minulý rok jsem to valila ve velkém a byla jsem od rána do večera na nohou. 3x týdně plavání, kolo poskromnu 1-2x týdně a převážně běh. Do toho jsem výjimečně zašla na basket nebo s holkama na fotbal na Strahovskou ligu.

Po zkoncentrování na maraton to už není tak pestré a chaotické. Víceméně každý den běhám a podle času se snažím i plavat cca 2x týdně spíše regeneračně, kolo šlo prozatím bohužel do ústraní. To mi zpočátku dělalo problémy, mám ráda pestrost, ale už jsem si zvykla… Cíle jsou jasné!

Jsi teď s velkou skupinou českých běžců v Keni. Jak to tam vypadá? Můžeš nám k tomu říci trochu více?

Skupina českých běžců je malá, ale dobrá. Cítím se tady s nimi dobře, každý má však trochu jiný plán, takže ne vždy trénujeme spolu, ale občas to vyjde. Jiří Homoláč už se tady celkem slušně zabydlel, koupil masérský stůl, takže vždy přijde Stephen (Keňan, který mimo jiné poběží jako Jiřího vodič pražský půlmaraton) a všechny nás namasíruje. Musím říct, že lepší masáž jsem vážně nezažila!!!

Kluci tady podpořili stavbu v místní škole, takže jsme si třeba tam udělali společný výlet nebo se hromadně zajede do Eldoretu (asi hodina cesty) na lepší jídlo, nakoupit do většího obchoďáku atd. Pravidelně se chodí společně na oběd nebo se schází na večeře, v tom já mívám často svůj harmonogram. Vzájemně si tady vypomůžeme, minimálně já si nemohu na nikoho stěžovat, naprosto vždy mi ochotně poradili, pomohli, vždy jsem se měla na koho obrátit. Takže děkuji, kluci a Terez. Mimo jiné jsem tady měla možnost setkat se opravdu s běžeckou špičkou! Vlastně jsem si tady i zaklusala s Evou V. Nývltovou (smích).

Na co tam vlastně specificky trénuješ, co s tebou dělá vysoká nadmořská výška, strava, brzké vstávání za rozbřesku, spánek na tvrdé matraci a nekonečný prach a (nejen) vysoká teplota a humidita?

Já myslím, že jsem celkem flexibilní člověk a jen tak něco mě nerozhodí. Kromě toho kluci (David Vaš a Jiří Csirik) minulý rok natočili film Běžci v keni (doporučuji shlédnout – celkem reálné), takže jsem byla na ledacos připravena.

Je ale pravda, že kromě tří týdnů v Livignu je to mé první “vysokohorské” soustředění. Měla jsem pocit, že už po týdnu jsem se cítila dobře , ale teď zpětně vidím, že jsem se pomalu aklimatizovala mnohem déle, a až někdy v půlce jsem si řekla, že jsem skutečně aklimatizovaná. Takhle nízkou tepovku jsem v životě neměla (smích).

Ten prach je trochu vopruz, obzvláště, když běžíte nějaké tempo a nemůžete se pořádně nadechnout, kromě prachu tady i hodně fouká, to jsou dva aspekty, které vás donutí vstát brzy ráno. Jsem letní znamení, takže na teplo si nestěžuji a za sluníčko jsem šťastná. Bydlení máme hodně strohé, občas neteče voda, pokud ano, tak studená, ale jak jsem řekla, na vše se dá zvyknout.

Po 5 týdnech už mi to přijde úplně normální. Pořád mám po ruce bonbony pro děti, naučila jsem se na jejich sladký Kenya tea, který si hodlám vařit i doma. A na jídlo je možná omezenější výběr, ale nestrádám, miluju mango, avokádo, dokonce mi chutná i jejich typický pokrm ugali, který jen tak někomu nechutná, takže za mě spokojenost (smích). Málem bych zapomněla… jsem tady čistě kvůli maratonskému tréninku.

Máš odsud i fotku se současným (ne-li úplně) nejlepším běžcem planety Eliudem Kipchogem. Jaký je?

No tak neprokecali jsme s ním odpoledne, ale působil mile, skromně. Neměl nejmenší problém se s kýmkoliv vyfotit a přitom nám všem udělal ohromnou radost. No tak pro jakého běžce by nebyla čest vyfotit se s aktuálně nejlepším maratoncem planety, že? (smích).

Jakých dosavadních úspěchů si ceníš nejvíce?

To je těžká otázka, každý závod byl specifický, hodně si cením umístění v Challenge Prague a zároveň závodu (maraton) v Amsterdamu, ale když se zamyslím více, tak možná loňský Runczech 1/2 maraton v KV. Možná proto, že jsem se přihlásila jen tak na poslední chvíli a poprvé jsem v Runczech lize skončila na stupni vítězů (mezi Čechy). Byla jsem hrozně překvapená. Tam jsem se probrala, otevřely se mi oči a také jsem tím zahájila své “pódiovky”.

Jaké jsou tvoje blízké, střednědobé a dlouhodobé cíle?

Asi bych raději příliš nepředbíhala, ale aktuálně je to maraton. Pokusit se splnit limit na MS v Doha a popřípadě, kdyby při mě stáli všichni svatí, tak se pokusit příští rok splnit limit na OH. Ovšem vzhledem k zpřísnění limitů, je tato varianta velmi vzdálená. Nicméně nic nevzdávám a makám dál! (smích)

Jak se to dá skloubit s tvojí dosavadní prací?

Dříve jsem jezdila na záchrance nebo pracovala na soukromé klinice, tam by to nebylo tak snadné, ale teď pracuji jako osobní trenérka, takže mám velmi pružnou pracovní dobu, nehledě na to, že mám skvělé klientky, které mě podporují a fandí mi.

Máš nějaké sponzory?

Materiálně mi pomáhala značka Mizuno, budgetově byli velkorysí, ale z jistých důvodů jsme spolupráci ukončili. Takže momentálně mě trochu podpořili z práce (Klub Park Holiday), Infinit mi nabídl navštěvovat saunový svět a jedna klientka mi umožnila jet do Keni, za což jsem ji neuvěřitelně vděčná. Dlouhodobého sponzora však zatím nemám, ale podpora je všude kolem. Z mé rodiny, z přítelovy rodiny, od klientů, a nemusí to být vždy finančně (smích).

Jaké jsou tvé oblíbené běžecké boty a kolik jich doma vlastně máš?

Nepovažuji se zrovna za odborníka přes boty, ještě loni jsem běhala v roztrhaných. Letos jsem měla možnost vyzkoušet některé druhy od mizuna, byla jsem celkem spokojená, ale nemám porovnání, třeba teď vyzkouším i jiné značky a uvidím, která bude ta top. Řekla bych, že těch párů je kolem 8-10.

Kdo je tvůj běžecký vzor?

Nepatřím k těm, co mají jeden vzor a tapetují si jím svůj pokoj. Obdivuji spoustu sportovců, za to co dokázali a je mi jedno, jestli to je to v běhu, cyklistice, tenise či lyží atd. Dalo by se říct, že si z těch sportovců pro sebe skládám puzzle, na každém se mi může líbit něco jiného. Mohla bych sem zařadit klidně i Jaromíra Jágra svou pílí. Petru Kvitovou svou vyrovnaností a dravostí. Obdivuji i Evu V. Nývltovou, co dokázala a jak pozvedla českou vytrvaleckou scénu.

Petra Sagana, že umí vítězit a zároveň i bavit lidi, Emila Zátopka, jmenovaného Kipchogeho… Teď sleduji na instagramu Saru Dossenu, která mě hodně zajímá, Allie Kieffer, která dokázala udělat velký progres v maratonu a běhá se světovou špičkou, ta mě hodně motivuje a mnoho, mnoho jiných.

Jakou nejlepší sportovní radu jsi kdy slyšela/dostala?

Je pravda, že mi v hlavě utkvělo, ještě od trenéra Hubáčka: „Když nemůžou nohy, můžou paže. A ono to opravdu funguje, když si na to při běhu vzpomenete“ (smích). A práce paží je velmi důležitá.

 

Máš nějaké motto?

Nemám žádné pro sebe výstižné motto, ale tím kam teď mířím, je pro mě důležitá jak sebedůvěra, tak i pokora – to je pro mě důležité a tím se řídím.

Co máme dělat, abychom byli tak dobří, jako Marcela Joglová? (smích)

Haha no jenže Marcela Joglová je jenom jedna… Musíte být tedy buď lepší, anebo horší, vyberte si (smích).

Ne, sranda, ale jak se říká bez práce nejsou koláče. Člověk se nesmí bát dřiny, chce-li být dobrý, občas ten trénink bolí, ale pak to stojí za to. Vždy jsem patřila do té skupiny lidí , kteří si na tréninku spíše přidávali než- li ubírali a myslím, že vlastnosti jako houževnatost, cílevědomost, bojovnost, sebekázeň jsou mi vlastní. Maraton je poctivá trať, která vám nic neodpustí a tak je třeba přistupovat k tréninku.

Co dělá Marcela Joglová když, zrovna nesportuje? (tedy pokud má kromě spánku ještě na něco jiného čas) (smích)

Ač se to nezdá, hodně času trávím v kuchyni, ráda připravuji jídlo na další den – je to pro mě takový relax. Naprosto miluji kafe a jeho vůni, takže si ráda a často zajdu na dobré kafe a je mi jedno jestli s přáteli nebo sama s knížkou. Ráda cestuji a straaaaašně chci pejska (smích). Ale bydlíme v bytě, no (smutný smile).

Máš teď prostor komukoliv poděkovat…

Těch lidí, co by si zasloužili poděkovat je velké množství a dost možná někoho zapomenu, za což se omlouvám, ale já jsem asi vážně nejvíce vděčná svým dvěma rodinám (i od přítele). Snaží se mi pomoct, jak jen je to v jejich silách. Tihle lidé jsou pro mě to nejvíc, zejména přítel, který mě 100% ve všem podporuje. Ale velké dík patří i Honzovi Radovi, který viděl, že sama krok neudělám, a tak mě propojil sám s trenérem a tím započal celý ten kolotoč.

Pak mám ale některé klienty, kteří mi pomáhají zase jinak a díky kterým jsem se dostala třeba do svého nového týmu k super lidem. Eva N., která jak jsem již zmínila mi umožnila jet do Keni, stejně tak kolegové v práci, kteří, za mě vzali směny a celkově park klub holiday, který mi umožňuje plně využívat zázemí atd… Celkově mám kolem sebe samé super, pozitivní lidi a to vás zkrátka nabíjí. Cítíte podporu a ta vás žene dál, nechcete je zklamat (smích).