Libor Erben běhá již od malička s nějakými pauzami skoro celý život. To jméno dostal, ale kdyby mohl jméno dát sám sobě, skládalo by se pravděpodobně ze sloves pohybu a slov vyjadřující ho jako dítě přírody. V Krkonoších, kde se narodil dělal první kroky. Zvláště pak v Harrachově, kde byl výběr jasný: Bude lyžař nebo skokan. S přestěhováním do Českého Ráje skončil s běžeckým lyžováním. Tam se počítá sníh na délku a ne na výšku a lyžování je tam opravdový oříšek. Volba byla jasná – běh po suchu.
Od atletického oválu, na kterém kroužil od žáků, přes dorostence až po juniory ho zachránily přespolní běhy a hlavně vrchy. Mít nějaký cíl bylo to, co ho vždycky přitahovalo. Víc než pípat “jak blbec”, každých 100 m a držet tempo. Na sportovním gymnáziu v Jablonci nad Nisou pro to měli celkem pochopení a tam se z něj stal vrchař. Po odchodu z gymnázia a přechodu do kategorie dospělých došlo ke zlomu. Zůstane, má na to být profíkem nebo půjde na vysokou a pracovat? I když byl 3x na MS v běhu do vrchu, volba padla na vysokou a posléze práci. Běh šel do pozadí a později ho nahradil cyklistikou až…
Něco ho totiž přitáhlo zpátky. Co? Nepátral a nepátrá po tom ani teď. Radost z pohybu, při kterém nepotřebujete nic než vlastní tělo, dát si zabrat, vyběhnout na kopec a mít pocit, že alespoň na chvíli můžete být ptákem, sepjetí s přírodou? Ano to všechno a mnohem víc. Poznávání dalších a dalších míst – okolo baráku to začalo být malý, vymýšlení nových cílů, tras, těch vzdálenějších, náročnějších, v létě, v zimě, to je jedno… Pořád víc a víc. Prostě tady a teď. Se sílící a prohlubující láskou k přírodě, jako kdyby zmizel závodní duch. Není třeba se někde loktovat, prsit, stačí ten pocit, že se mu běží dobře, že letí.
Můžete se taky občas mrknout na jeho Stravu, jestli není úplný šnek (smích).
Krásná geneze a přirozený vývoj jednoho skvělého běžce. 2 místo na MČR v Běchovicích, to je opravdu úžasný výsledek. S kým jsi tam tehdy o bedny závodil?
Jediné na co si vzpomínám je, že mě předběhl Zdeněk Pichl – tuším, že se nestalo, abych kdy předběhl já jeho (smích).
Byl to tvůj “atletický” vrchol?
To určitě ne, na Běchovice jsem se nijak nepřipravoval. Týden předtím jsem přijel z MS z běhu do vrchu. Srandovní bylo, že mě varovali před jakýmsi kopcem Hrdlořezákem. Když jsem viděl cílovou pásku, došlo mi, že Hrdlořezák jsem během trati asi už někde zdolal.
Pojďme se ale vrátit trochu zpátky. K tomuto výkonu musela vést strašně dlouhá cesta. Jak se ti podařilo se tolik vypracovat?
Asi to bylo z toho pípání na každejch 100 metrech úseků. Dostal jsem kdysi hodinky Timex, který měli odpočet. Ten jsem si nastavil tak, aby mě upozornili na 100 m mezičasech. Bohužel pípaly asi 10 vteřin, takže jsem vlastně víc času propípal než užil klidu.
Měl jsem kliku na trenéry – od malinka lyžařský Venca Čuřík v Harrachově, pak v Turnově v atletickým oddíle byl skvělej Milan Drahoňovský st., – tam jsem se jako nejmladší honil za staršíma klukama jako byli Aleš Drahoňovskej, Radek Adamičko atd., nu a pak přechod na sportovní gympl do Jablonce, kde dlouhodobou přípravou s Ivanem Skácelem šla výkonnost nahoru. Navíc mě nikdy nebavilo se flákat (smích).
A jak dlouho jsi ve “vrcholovém silničním běhu” ještě pokračoval?
V silničním běhu jsem absolvoval pár závodů, víc mě bavily vrchy a běhy mimo asfalt.
Prozraď nám své osobní rekordy, kterých si dnes ceníš nejvíc…
Prozradil bych rád, má paměť sahá do dorostenců, kdy jsem byl schopen zaběhnout 3 km pod 9 minut. V roce 2019 jsem vyhrál Čertovskej ultratrail, který byl v té době zároveň nejdelší vzdáleností, jakou jsem uběhl.
Vidíš tam zpětně nějaký další potenciál?
Věci jsou takové jaké jsou. Neměnil bych ve svém životě nic, takže ani nepřemýšlím o tom jaké by to mohlo být, kdyby…
Běhal jsi za nějaký klub a spolupracoval s trenéry?
Jasně, psáno již v předešlém – po gymplu nastala moje srdcovka – spolupráce se Standou Kynčlem. Kluby v pořadí od caparta Jiskra Harrachov, AC Turnov, Liaz Jablonec, SG Jablonec nad Nisou, TJ Sokol Koberovy – Jouda Team
Za kolik let ti došlo, že tě “nezajímají stopky”, ani jak rychle jsi to šel?
Brouk jménem svoboda začal hryzat už v juniorech, ale takové odproštění přišlo až mnohem dýl – hádám tak po třicítce. I teď, když mám den letu, tak mě sem tam napadne mrknout se jak jsem běžel kilometry, který se mi zdály bejt rychlejší. Je to tak jednou za 2 měsíce (velký smích).
O jakém objemu se tehdy bavíme a jak vypadal tvůj typický týden? Měl tvůj trénink nějaký zajímavý vývoj?
Objemově to bylo slabší než teď – 4-5tis. kilometrů ročně, za to hodně kvalitních tréninků v tempu. Většina dnů týdne byla dvoufázová – úseky dopoledne, odpoledne lehčí výběh, případně posilka, strečink. Jasně, pro mě bylo motivující, že se posouvám rychlostně. V dobách největšího fofru jsme si dávali dvoukilometrový opakovaný úseky hluboko pod 6 minut.
Měl jsi nějaký vzor v rodině, nebo někde jinde?
Neměl jsem nikdy úplný vzory ve stylu modly (kromě Marca Pantaniho). Ale běžecký esa jsem znal, četl dostupnou literaturu – o Zátopkovi, Sebastian Coe, Haile Gebresselasie a borce z běhu do vrchu – Jonathan Wyatt, Antonio Molinari, Marco de Gasperi
Ze silnice do kopců. Objevil si tu lásku sám, nebo tě k ní někdo přivedl?
U nás ve vsi v Koberovech byl a dodnes je místní legenda Zdenda Novák, kterej pořádal spoustu kratších vrchařskejch akcí – Běh na Sokol, Kozákov, Lesní běh Kalichem a dokonce několikrát kvalifikaci na MS v běhu do vrchu. Společně s jeho synem Tomášem a mým tátou jsme začali na vrchy jezdit. Štěstí bylo, že na gymplu v Jabku mi to tolerovali, protože zaměření bylo hlavně na dráhu.
A ani tam ses vůbec neztratil. 5 místo na MS v běhu do vrchu Innsbruck (A) individuálně – vítěz mnoha závodů českého poháru v běhu do vrchu
Jo, konečně to dostalo nějakej jasnej cíl – vrchol kopce, kde musíš bejt první. Žádná taktika, čistej výkon. V bězích do vrchu byla skvělá parta, lidi kolem Karla Šklíby a Maratonstavu Úpice, Iscarexu, přátelská atmosféra, která mi v atletickým prostředí chyběla. Závody spojený s přírodou, krásnejma místama – Radhošť, Králičák, Kleť, Děčínskej Sněžník, no to bych mohl vyjmenovávat dlouho.
V roce 2002, jsme trénovali se Standou Kynčlem, na soustředění se nás scházelo dost dobrejch běžců a posunovali jsme se ve výkonnosti – Petr Pechek, Míra Vítek a další. U Standy pak začal trénovat i Vítek Pavlišta.
A přesto jsi s tím sekl. Co bylo tím finálním impulsem?
Když teď nad tim přemejšlim po letech, tak asi vejška v Liberci a zdravotní problémy. Aprobace tělák – zemák si žádala od těla a mysli víc než jen vytrvalýho běžce.
A na pár let jsi změnil tretry zase za tretry. Ale za ty se zarážkami (velký smích)
Jednoho krásnýho dne jsme tréninku na běžkách byli v sauně. Bavili jsme se o cyklistice a pán v druhým rohu povídá, že bych s nima mohl jet na Mallorku na cyklistický soustředění. No a od tý doby jsem jezdil na kole (smích)
Člen kontinentální cyklistické stáje Experiment 23 – závody ČP, rakouský pohár, UCI závody v silniční cyklistice 2. místo na MČR v zimním triatlonu individuálně (Vimperk). Ty jsi prostě neskutečný talent Libore!
Cyklistika byla a stále je mojí vášní. Kdyby šlo jen o ryzí výkon a “tupý” šlapání do kopce, tak bych asi vydržel i dýl. Jenže cyklistika je svázaná taktikou a taky uměním pohybovat se v pelotonu a to mě jednak nevonělo a druhak nešlo. Miloval jsem cyklistiku starejch časů a ty jsou nezávratně pryč, občas se objeví bojovník, kterej jde proti proudu.
Není ti přece jenom líto, že ses nepokusil o vrcholovou kariéru na silnici? Hádáme teda, že ne…
Trefa
Sleduješ ještě dnešní dění v českém vytrvalostním běhu nebo už jsi jinde?
Dění obecně ve sportu a zejména profesionálním jde mimo mě. Sem tam zaznamenám zajímavý počin spíš z mimozávodního pole ultraběžců.
Výkonnostně jsi už dokázal hodně, ale máš i tak nějaké sportovní cíle do budoucna?
Cítím se dobře jako běžec – poutník. Poukážu na výbornou knihu od Henryho Davida Thoureau s názvem Chůze. Sám autor v ní vyjadřuje svojí lásku k chůzi, pohybu obecně a divoké přírodě. Pouští se do témat, která jsou i přes vznik této knihy v roce 1861, velmi aktuální.
Letošní rok budeme putovat celá rodina. V březnu vyrážíme na jih Španělska do Tarify, odkud bych chtěl vyrazit na běžeckou pouť přes celou Evropu na úplný sever, do Norska na Nordkapp. Pokud Matka Příroda dovolí, bude to dobrodružství až do podzimu nejen pro mě, ale také pro mojí ženu Pajky a dva synky, kteří mě budou doprovázet obytňákem jménem Jestřáb.
