Leadville 2012 – Half Pipe (4.díl)

Na obcerstvovacce ve Fish Hatchery jsem v razi. Kdybych umel chrlit ohen, asi si ted trosku zablafam, nemluve o tech sirnych parach co se mi linou z nozder. U pultiku na vydej dropbagu nahlasim svoje cislo. Pripomina mi to satnu v Narodnim Divadle. Jen jsem si zapomnel listecek, ale satnarka mi veri. Nez to najdou, sjedu ocima hromady jidla. Po necelych peti hodinach jsem na tom kaloricky sice dobre, ale medvidky bych rad vymenil za neco gastronomicky zajimavejsiho. Hledam sendvice. Maji tradicni s burakovym maslem a marmeladou, ale do toho fakt nepudu. Kdysi jsem arasidy miloval, ale od dob co jsem spojil svuj zivot s D. jsem si vsugeroval jeji (skutecnou a temer zivotanebezpecnou) alergii. Obcas si z toho delame legraci, ze az se ji budu chtit zbavit, sezeru pytlik buraku a dam ji “polibek smrti”. Coz mi pripomina, ze bych mel zkontrolovat, jak je na tom se zivotnim pojistenim …

… ale abych neodbihal, ultra oblibeny PBJ (peanut butter & jelly) sendvic urcite neni nic pro mne. Jeste maji sunkovou variantu, ale ten toustovej chleba mi az prilis pripomina houbicku na nadobi … na melouny a pomerance jeste neni dost teplo, jeden banan vsak beru vsema deseti. Vracim se pro dropbag. Zadny prekvapeni, najdu tam dva pytliky medvidku s preclikama. Rezignovane plnim kapsy a vracim se ke stolum hojnosti. Zkoumam susenky, ale tema bych se tak akorat udusil. Pak studeny vareny brambory, no hnus je to velebnosti! … medvidky dekuju nechci, precliky uz mam … ale tady … takovy zatoceny … to nevypada spatne! …padne muj zrak na male rolicky z mexickych placek se sunkou, mazane tvarohovym syrem pripominajicim ceskou Lucinu. Pri ultra, jiz dobre je mi znamo, stehuji se chutove bunky z jazyka do oci. Neodolam, slupnu tri na ex a je mi bozsky. V mziku leti medvidci z jedne kapsy do nejblizsiho kose a do maleho pytlicku formatu 16.5 cm x 8.25 cm (v palcich to dava 6.5 x 3.25) vmesnavam dve tortillove rolky. Asi z piety, nechavam v druhe kapse medvidky prozatim prezit. Mam fakt radost, ze jsem objevil novy surovinovy zdroj a spesne doplnuju obe lahve. Do leve ruky sprite s vodou napul, do druhe podobne redim kolu. Jeste oplachnout ruce abych nelakal vosy a muzu frcet. Jsem rad ze vyrazim sam, povzbuzovani davu tak patri jenom mne. 

Sbiham zpatky na hlavni silnici oblezenou parkujici automobily cekajicich podpurnych posadek. Navic v obou smerech provoz hustoty a rychlosti Spojencu evakuujicich Dunkerque. Rozbiham se po krajnici odhodlan, ze pomalu nastava cas to trochu rozbalit. Lec vyhled za zatackou chladi moje nadseni. Vypada to na aspon dva kilaky rovne po asfaltu. Ocima se posouvam po bezcich do stale vetsich distanci … a hle, snura tech pohupujicich se koralku kdesi v dali zahyba doprava … a nasleduji urcite jeste dalsi kilometry zase po asfaltu. Okamzite propadam zoufalstvi. Z tahovychto useku mam strach. Rovinky neumim, a kdyz nepocitam start v Leadville, na asfaltu jsem naposledy bezel pred dvema roky. Tehdy to odnesly achylovky … po kolikate uz … a abych se dobre rozpomnel, hned mi jima prejede nekolik pomerne bolestivych blesku. Brzdim proto radsi na minimum, jsem vsak odhodlan vsechno bezet. Matne si vybavuju z ruznych reportu, ze v zavode skutecne je nekolika kilometrovy usek po asfaltu. Me opovrzeni leadvillskou trati v tyto momenty graduje. Vlevo vpravo nadherne horske hrebeny, a my se tady placatime na silnici. Chce se mi zavrit oci a pockat nez nohama narazim na nejakej trail. Nekoncici kolona projizdejicich automobilu s otevrenymi okny a povzbuzujici posadkou mi vsak nikdy nedovoli nejaky hlubsi upadek do deprese. Jsem ted celebrita, a par kroku na asfaltu za to preci stoji. Nemluve o tom, ze male postavicky daleko prede mnou se postupne zvetsuji a me se dari i pri te nejkonzervativnejsi mozne rychlosti tu tam predbihat. V dobe kdy napocitam zhruba deset docvaknutych dusi jen dva rychlici dobehnou mne ze zadu. Na nebi azuro, steblo nepohne se vankem. Byt na placaty silnici, bezime skoro ve trech tisicich metrech nad morem. Pozdeji si mnozi budou stezovat na tuhle asfaltovou vyhen, me pocasi zda se ako-ako. Z bezeckeho hlediska neni nad rozbitou klimatizaci ve vlastni kancelari, kdy minimalni denni teploty jiz od unora neklesnou pod 28C.

Kdyz po temer hodine konecne zahlednu odbocku na dvojkolejnou polni cestu jsem na sebe hrdy. Za chvilku budu mijet pomyslnou metu prvniho ze ctyr maratonu co mne dnes (a zitra) ceka, a to jsem prezil dlouhatansky usek po asfaltu aniz bych jedinkrat presel do kroku, dokonce s vyrazne aktivni predbihaci bilanci. Je az komicke jak se se zmenou povrchu meni dynamika bezeckeho spolecenstvi v me nejblizsi blizkosti. Bezci co na silnici zmirali nahle ozivaji, ti kterym to celou dobu rytmicky slapalo nahle prechazeji do kroku. Ja spadam nekam mezi, myslim, ze mam odpracovano a nestydim se zastavit. Nevydrzi mi to ale dlouho a znovu se davam do klusu. Mirne stoupame, mozna 2 ci 3 procenta, a ja resim dilema jestli mi to stoji za to bezet. Nestoji, a znovu prechazim do chodu, vim, ze prilezitosti se zmacknout bude jeste hafo.

Odstupy mezi bezci jsou aktualne tak asi 20-30 metru. Jedna z blizkych divcin odboci stranou hledajice si trochu soukromi. Chvili sleduji jeji cestu vysokou travou, nikoliv vsak z voyerskych pohnutek. I kdyz lepsi nez nedavna silnice, cesta je monotonni a vitam jakoukoliv distrakci. Kdyz se zda ze divka nasla vyhovujici misto, vracim se taktne ocima na cestu. Preci jen nejsem zas takovy hulvat. Registruji v ceste do hliny zapustene kameny velikosti koblih. O par milimetru prizvednu krok, abych mel jistotu, ze se neprerazim. Ted jeste jedno dve procenta z kopce, uz vidim jak lidi prede mnou zahybaji nekam stranou … jsou tam stromy a mozna tam bude i hezci stezka ….kdyz …. au! kurva ! … zavravoram a do oci se mi nazenou slzy. Zlomek vteriny mi trva nez identifikuju misto te paralyzujici bolesti … a je jasny, ze je to spatny. Myslim, ze jsem i cejtil jak neco praska, ted jeste par metru setrvacnosti pajdam po jedne noze. Tou druhou jsem naplno trefil jeden z tech kamenu zapustenych do cesty, co nevycniva ani o vic jak jeden nebo dva centimetry. Necekal jsem to a relaxovana spicka formovala se na mekky doslap v udusane hline. Misto toho naraz plnou vahou doprostred predni casti chodidla hned za prstama. Vazivo i s kostmi obmotaji se kolem kamene jako kdyz flaknes mokrym hadrem pres zada. Chvilku to dal nejde, snazim se popadnout dech.

Nutim se ale co nejdrive pokracovat, at se noha zpatky zformuje nez to cele otece, tajne doufajic, ze jsem si jen prislapnul nejakej zbytecnej nerv. S neustupujici bolesti vsak podobny scenar rychle pada. Je jasny, ze je to horsi nez obvykle. Bez otlucenych nohou se domu z treninku prakticky nikdy nevracim. Myslim tedy, ze mam dobry cit pro kdejake nic neznamenajici traumaticke pohmozdeni. Dnes to je ale neco jineho, mnohem zakernejsiho.  Na pravou sice jeste muzu doslapnout, ale bud ne naplno, nebo musim jit hodne bokem po hrane chodidla. Trefit to znovu asi bolesti omdlim. 

Myslenky na stihani uprchliku, drzeni pozice, ci pocit zklamani z trati je okamzite v tahu. Muj svet se zuzil na prostou snahu najit zpusob jak se hybat kupredu. Jestli na nejblizsi stanici vzdam, nechat si to otejpovat, sezeru nejaky prasky nebo proste zatnu zuby vubec neresim … ted se jen chci dat znova do pohybu …
Trosicku to rozbiham, ale cesta se zahyba a vlni a s bolavou nohou neni jednoduche chytit nejaky rytmus. Na dohled jiz dalsi misto kde maji doprovodne posadky povoleno starat se o svoje bezce. Rovna prasna cesta, vlevo miliony aut a povzbuzujicich lidi, vpravo nekonecna linie stromu. Vitejte v “Treeline”!

Ohlusujici fandeni zveda adrenalin a tisi bolest. Dari se mi jakz takz bezet, ale o pravou se nesmim oprit. Vsechno tahne leva a pripadam si jako na kolobezce. Tohle preci nemuzu vydrzet. Jak dlouho nez si urvu neco jinyho ? … a co Honza, Veronika a Michal ? … do pristi stanice sand uz jen par kilaku, ale oni jsou az v Twin Lakes. To bude nejmin dvacka! Je mi docela do breku, puvodni paniku strida sebelitost a vycitave otazky smerem “tam nahoru” … proc zrovna me ? … proc zrovna ted ? … ale skonci to stejne tim, ze nadavam sam sobe jak jsem blbej a nedavam pozor. Na tezsim useku by se mi to urcite nestalo. Na velkych kamenech nikdy nepadam, jen na rovinkach kdyz ztratim koncentraci sebou obvykle svihnu.
V kontrastu s pred par minutama jsem ted vdecnej za rovnou a nezazivnou trat, preci jen dari se mi trosku stabilizovat. Experimentuju s krokem a hledam nejmene narocny typ doslapu. Jakz takz se da vydrzet vedeni po prave strane chodidla. Neda se bezet rychle a znatelne prepinam leve lytko kterym se ta prava strana kompenzuje. Do Half Pipe to uz neni daleko, mijim ceduli upozornujici na vydej dropbagu. Staci jen strategicky predsunutemu oddilu nahlasit cislo a oni vysilackou predaji zpravu na zakladnu. Mozna jeste minutu dve, a z mirneho kopce sbihame k obcerstvovacce. Nez se vsak pustim do dalsiho rautu cinim pevne rozhodnuti, ze budu pokracovat do Twin Lakes, i kdybych tam mel dojit po limitu a o holi.
I pres muj ultrakonzervativni pristup k behu po asfaltu a nasledujici zdravotni kalamitu dari se mi usek z Fish Hatchery do Half-Pipe zabehnout ve 278.case ze 776 bezcu kteri do teto stanice dorazi. V celkovem poradi si polepsuji o 39 mist a etapu zakoncuji na provizornim 384.miste.

[Pozn: par dni po zavode, kdyz z nohou ustoupi monstrozni otoky, je bolest zraneneho mista tezko snesitelna. Roentgenove snimky naznacuji vlasenkovou zlomeninu, ale stoprocentne prukazne nejsou. Ortoped specialista by si ale na zaklade symptomu, typu motorickeho omezeni i subjektivniho popisu vsadil ze to tam je. Dodatecny roentgen zacatkem zari by mel jeho diagnozu definitivne potvrdit, i kdyz, jak sam rika, nevadilo by mu kdyby se mylil. Tak ci tak nejlepsi lecbou bude klid a specialni botka s neohebnou podrazkou.]