Cotina d’Ampezzo je malebné horské městečko rozkládající se mezi ostrými štíty Dolomit. A také dějiště jednoho z nejpopulárnějších ultra trailových závodů na světě. Lavaredo Ultra Trail je součástí série závodů UTMB a ročně se jej zúčastní několik tisíc běžců ze všech koutů planety. Všichni s jedním cílem – otestovat svoje fyzické i psychické možnosti uprostřed drsných, ale o to krásnějších hor.
Tenhle závod v srdci italských Dolomit jsem měl v hledáčku už nějaký pátek. A pak jednoho podzimního večera loňského roku padlo spontánní rozhodnutí. Ještě s pár kamarády jsme se nahecovali a vyplnili přihlášku. A co čert nechtěl, los dopadl dobře a moje jméno se o několik dní poté objevilo na startovní listině…
První stomílovka
Když už, tak už. To je motto, kterým jsem se řídil při výběru z několika tratí, na které je možné se přihlásit. Rozumnější varianty jako 50 a 100 km jsem po krátkém zvažování vyloučil. A pak už se nabízela jen jedna trasa…Ano, stomílovka. Moje první! Jen pro vysvětlenou – Lavaredo Ultra Trail měří ve skutečnosti nikoli 160, ale „pouze“ 122 km. Statusem stomílovky se může ohánět díky přepočtu získané nadmořské výšky. Během této distance musí běžci zdolat 5800 výškových metrů. Velké číslo na papíře, ještě větší v realitě.
Příprava
Na závod jsem se začal chystat vlastně už hlouběji v zimě, ale hlavní tréninkový cyklus přišel až se začátkem jara, po závodě Transgrancanaria, který jsem absolvoval na konci února.
Trénink šel vesměs dobře, přestože jsem stále řešil problémy s bolestí hamstringu a piriformisu. Při práci a dalších povinnostech jsem se zvládal objemově pohybovat v rozmezí 80-110 km týdně, dost z toho po okolních kopcích. Vrchol přípravy jsem pak směřoval na dovolenou ve slovinských alpách. A pak už zbývalo jen lehce odpočinout a konec června byl tady…
Pochybnosti před startem
Bylo naivní čekat, že nepřijdou. A přišly v momentě, kdy jsme v kamarádem, který rozumně zvolil kratší 80km trať, přejeli rakousko-italské hranice a otevřel se nám pohled na majestátní vrcholky Dolomit. Nikdy předtím jsem v těchto horách nebyl, a kopce mi popravdě vyrazily dech. A trochu vystrašily. Jak v tomhle uběhnu 120 km?? A půlku z toho v noci jen za svitu čelovky? Přesně tyhle myšlenky mi vířily hlavou, když jsme dorazili na registraci. To už ale bylo pozdě.
Vyzvednout startovní balíček nebylo ovšem tak snadné. V Cortině se totiž bude brzy konat zimní olympiáda a to bylo vidět i na rozkopaných komunikacích a celkem strašné dopravě, která se díky mnoha omezením na silnici stala možná ještě větší výzvou než závod samotný. Po několika hodinách čekání v kolonách jsem konečně dostal do ruky své startovní číslo. A do startu zbývalo jen pár hodin…
23:00
A je to tady! Po zhruba půlhodinovém postávání v obrovském startovním chumlu o 1700 běžcích a nasáváním neskutečné předstartovní atmosféry jsme se za zvuku songu The Ectasy of Gold dali do pohybu. Koridor se směrem k bráně zužoval a start by díky tomu opravdu dost na tělo. Doslova. Za necelých 5 min jsme konečně začal ukrajovat první metry trasy.
První výstup, první seběh, první bolístky
Dav se vlní skrz Cortinu a za chvíli dálnice čelovek narazí do prvního stoupání. Běží se mi dobře, po první hodině beru tyčku a směřuju k občerstvovačce Ospitave na 18. kilometru. Rychle doplňuju vodu, beru banán a vyrážím vstříc noci. Ta je krásně teplá, kolem 15 stupňů, vlaje svěží vánek. Prostě ideální bežecké počasí.
Postupně se propracovávám druhým stoupáním dne, nohy se krásně točí a vše šlape, jak má. Na to, jaký jsem měl z noci respekt, je zatím vše až překvapivě hladké, čas téměř nevnímám, jen sleduji kužel světla před sebou, občas někoho minu a cítím přítomnost okolních kopců zahalených do tmy. Po chvíli kouknu na hodiny a zjistím, že jsem už na 33. kilometru. Jestli to půjde tímhle tempem, jsem v cíli určitě kolem 18 hodin, říkám si. Ale cesta je ještě dlouhá.
Dolomity ve své plné kráse
Noc pomalu ustupuje, na obzoru začíná svítat. Pořád se mi běží hezky, pravidelně jím a dávkuju gely. Za noc padly asi 4 plus nějaké tyčky a něco na občerstvovačkách. Pro závod jsem zvolil výživu od SIS. Žaludek stále drží, ale těším se, až si na občerstvovačce pod stoupáním na Tre Cime dám něco teplého.
Do Misuriny přibíhám za rozbřesku asi kolem 5. hodiny ráno. Všude spousta běžců, pohybuju se průběžne kolem 200. místa, tedy v hlavním chumlu, ve kterém to hezky utíká. Dávám polévku, rýži a trochu těstovin. K tomu pár kousků pečiva. Doplním vodu, udělám nový ionťák a jde se dál. Nohy pořád poslouchají, i když po 40 km už na nich začíná být znát lehká únva. Díky botám Salomon Ultra Glide 3 jsou chodidla pořád čerstvá a bez nejmenšího náznaku puchýře či otlaku. Tenhle model fakt miluju a jsem rád, že jsem je pro závod zvolil. Boty krásně drží na každém povrchu, ať už se běží po kamenech, zemině, nebo štěrkových cestách, pohyb v nich je jedna radost a výrazně mi ulehčují pohyb, respektive mi dávají sebevědomí a pocit, že se na ně můžu spolehnout. A to prostě na takové trati chcete.
Tre Cime di Lavaredo
Stoupáme na Tre Cime, nejvyšší bod celé trati, do výšky asi 2500 metrů. A já mám fakt velkou radost. Splnilo se mi totiž to, co jsem tady opravdu chtěl zažít – východ slunce v až kýčovitě krásných skalách je prostě naprosto pohádkový. Když probíháme kolem nejikoničtějšího skalního útvaru je slunce už relativně vysoko na obloze a já mám v nohách už přes 50 km a asi 3000 výškových metrů. Lehký náznak únavy pak rozbíjí dlouhý seběh k občerstvovačce v polovině závodu. Dávám další gel, zapíjím vodu a těším se až si v Cimabanche, kde na mě čeká batoh, který jsem si tam nechal ze startu poslat, přezuju ponožky, najím se a vyměním tričko.
Po 15 kilometrech seběhu a lehce nakloněné roviny se konečně ocitám ve velkém stanu. Beru batoh se svým číslem a doplňuju zásoby gelů, pití a tyčinek. Žaludek už trochu zlobí, dávám trochu teplého jídla a zapíjím colou.
Do stanu přibíhají první běžci z trasy 80 km, jejich tempo je neskutečné. První borci se zdrží sotva půl minutky a letí dál. Já si v klidu beru z batohu věci na převlečení, mažu se opalovákem a užívám si chvíli oddechu. Je po 10. hodině a venku začíná být celkem vedro. Zároveň se blíží 12. hodina závodu, a tahle kombinace se pomalu začíná zajídat. Vyrážím směr další občerstvovačka.
Horko si vybírá svou daň
Hned po pár kilometrech nás čeká další stoupání a vedro začíná stupňovat intenzitu. Zchlazuji se v každém potůčku a tůňce, kterou míjím. Naštěstí je jich tu všude kolem dost. Z 1500 metrů se vyškrábeme do 2000 metrů nad mořem. Tady je chladněji a znovu se dávám do běhu. Za chvíli se cesta zlomí v klesání, dávám další gel, asi 8., a přijde první protest žaludku. Čekal jsem to, i když mi gely sedí, tohle muselo přijít. Zvolním do chůze, zapíjím vodou a čekám, než se žaludek trochu uklidní. Pak pokračuju a na další občerstvovačce pro jistotu dávám dvojitou dávku coly a suchou bagetku. Dovolím si i kostičku sýru a dva kousky pomeranče. Zdá se, že krize zažehnána. Jde se dál. Tedy běží se dál…
Velká krize
Na zhruba 80. km už nohy začínají bolet, mají za sebou relativně prudký a technický seběh. Je vedro, okolní kopce sálají. Nořím se do koryta pro krávy chladím, co jde. Stejně jako všichni ostatní, které potkávám cestou. Na trati nejsem ani minutu sám. Potkáváme udivené turisty, kteří na nás koukají, jak kdybychom přišli s Marsu. Koukám se na profil následujícího úseku a poprvé mě zachvátí trochu panika. Ještě nejsem ani v půlce stoupání a přichází první opravdu velká krize. Gel nemůžu ani vidět, žaludek se obrací a nohy chřadnou. Ještě vydržet chvíli a bude občerstvovačka. Krize jako naschvál musel přijít uprostřed rozlehlého kamenného koryta. Potok, který je v jeho srdci skoro nepřeskočím, jak mi došlo.
Dostávám se do půlky kopce, občerstvovačka je bohužel jen pramen vody, nic víc. Sakra. Počítal jsem s kolou a něčím pevným do žaludku. Bohužel se nic takového nekoná. A tak po chvíli sezení u horské chatičky pokračuju v zástupu podobně zchvácených závodníků dál ve stoupání. Místy je kopec tak prudký, že když zastavím, kloužu po kamenech zpátky. Silou vůle se vyškrábu na vrchol a pouštím se do dalšího seběhu.
Ten vede na velkou občerstvoavčku Refugio Averau, odkud vede trať na Col Gallina. Nechutný kopec, který následuje je poslední kapkou do poháru. Mám chuť zabalit, ale když mě předejde borec s protézou, říkám si, že trocha nepohodlí ještě nikoho nezabila. Nebo jo?
Každopádně mi tenhle moment dodá motivaci, a tak ve svém trápení pokračuju dál. V Passo Giau si dávám rizoto a stejně jako sunu se dál stejně jako slunce na obloze, které se pomalu přesouvá k západu. Vedro mezi holými skalami je děsné. V nohách už mám přes 100 km a začíná to být vážně peklo. Kopce nekončí, naopak. S blížícím se cílem jsou větší a příkřejší. Aspoň tak se mi to jeví…
Konečně v cíli
O pár hodin později a po tisíci a jedné krizi se doškárbu do posledního vrcholku a pak se spouštím k poslední občerstvovačce. Odtud do cíle zbývá posledních 10 km. Jen dolu. Pohyb je už očistec, bolí všechno. Ale v tuhle chvíli už vím, že do cíle se dnes podívám. Nakonec dobíhám ještě za světla v čase něco málo přes 22 hodin.
V cíli si udělám fotku, dám si pivko, které jsme dostali jako odměnu za tu dřinu zdarma a pomalu se šourám do šaten. V hlavě mi dobíhá síla tohohle zážitku. A zní jedno trefné rčení – zážitek nemusí být příjemný, stačí, když je silný. A to Lavaredo splnilo naprosto dokonale. Tenhle závod si určitě jednou dejte, stojí to za to trápení. A když budete trénovat víc než já, možná si konec i víc užijete!
Výbava na závod
obuv: Salomon Ultra Glide 3 s vložkou 3D Trail + od Sidas
vesta: Salomon S/lab Ultra 10 (vel. S)
šortky: Salomon S/lab Ultra 2in1
trička: Salomon S/lab Ultra, Salomon S/lab Speed
ponožky: Salomon S/lab Ultra Crew + Cep 4.0
