Největší sláva 24hodinových závodů už dávno pominula. Tento druh závodu jsem si zamilovala před dvanácti lety v Liberci a za ten čas se mi povedlo získat několik titulů MSR, MČR a 2. místo ME. Letos jsem si řekla že se chci rozloučit a nejlépe s nějakým hezkým výsledkem. Proto mi Jihlavská 24hodinovka přišla vhod, navíc ME, hezká třešnička na dortu. Pro událost, která nastala v závodu jsem byla nucena se přehlásit jenom na 12h.
Závod se konal již po desáté, ale pro covid byl dvakrát posunut. Jede se městským lesoparkem a městem, včetně historického centra. Délka jednoho kola je 9 km s převýšení 185 m.
Odjíždíme v pátek odpoledne a už se těším na známe tváře. V kempu nás organizátoři tradičně vítají kalíškem pálenky Cesta k pitstopu je poseta kamarády, a proto je víc než nekonečná. Stavíme stan, rychlá prezentace, kvalitní večeře a šup do spacáku. Nočním kempem se nese zvuk spícího medvěda, má štěstí, že jsou chránění.
V sobotu po rozpravě jedeme všichni společně na náměstí, kde se „pozvolna“ startuje start. Výstřel z děla, píseň od Adel Rolling in the Deep, spanilá jízda kolem náměstí ve mně vyvolávají neskutečnou euforii. Sjíždíme do kempu, kde je ostrý start a dá se kopnout do vrtule. Jenomže výživný vyšlap na Hrádek je tak zničený, že velká část závodníků sesedá z kola a jdou pěšky. Chci nechci slézám z kola a běžím asi 150 m, napodiv je to v pohodě. Asi pomohlo to zimno-jarní běhání, a to jsem ještě nevěděla že toho naběhám víc, než jsem si myslela. Do kopečka de to ztěžka ale za to z kopečka letí moje kolečka. Jede se mi dobře a s úsměvem předjíždím závodníky, lidé kolem trati povzbuzují, sklízím ovace.
Tenhle závod je srdcovka. Jediné, co mě znervózňovalo byl padající řetěz. Vždy když jsem skočila ze schodu byl dolu, ale za to „wauu, to byla ženská“ a potlesk to stálo. Ty schody jsou u restaurace za hradem, takže lidi jsou vždy na terase.
Po polovině závodu sjíždím další schody, tentokrát ke kempu, dávám se na stranu rychlíkům ze čtveřic a slyším známe tstststs…aha defekt. Asi jsem po něčem projela, to je daň za ohleduplnost. Je to velká díra, mléko to nestíhá zalepit, a to mě čekají ještě „kočičí hlavy“ a odvodňovací kanály. Tak radši sesednu a běžím. A nevadí mi to, dokonce mě to baví. V depu tam narveme knot a jede se dál.
Jenomže za dvě kola, když letím kořeny opět stříká mlíko. Zlehka na tom jedu do kopce, z kopce se to kroutí, a tak radši běžím. Nic jiného, než se smát mi nejde. Na defekty nejsem zvyklá, ale když dostanu třetí tak to už přestává legrace. Měním kolo a závod dojíždím i tak s náskokem na soupeřky. Jsem spokojená jak s během, tak s jízdou. Jsem plná energie že bych jela dál.
Můj plán byl že druhých dvanáct hodin budu na okruhu běhat, když už to tak hezky začalo. Jenomže závod byl po třinácti hodinách přerušen z důvodu pádu závodníka – skvělého bikera i člověka. Vzhledem k závažnému zranění se organizátoři rozhodli závod předčasně ukončit. Náš kamarád a člen 24kové rodiny po několika dnech podlehl zraněním.
Byl to krásny závod, plný emocí, štěstí i slz. Proto žijme každý den jako by byl poslední s láskou v srdci i když to není vždy lehké!
