Garmin Announces Smart Home Control, Connect IQ Updates
As many of you know, today kicks off Garmin’s first Connect IQ Summit, held in Olathe, Kansas. The summit is aimed at developers wanting to build apps on Garmin’s wearable and related devices. A sphere that, as of this morning, … Read More Here →
„Běh Vítkovicemi“ pro Matyho
V sobotu 17. června pořádá náš klub v Ostravě - Vítkovicích (náměstí Jiřího z Poděbrad) závod „Běh Vítkovicemi“ pro Matyho. Startovné bude činit 100 Kč a celá částka ze startovného bude věnována Matymu. Více informací najdete v propozicích: Mk-seitl-beh-pro-matyho
A že naše pomoc může být užitečná, se dozvíte z následujících vět:
Dobrý den
Jmenuji se Matyáš Tazbirek, je mi šest let a jsem plný energie a užívám si život plnými doušky i přesto, že od narození trpím DMO (dětská mozková obrna). Rád sportuji, byť jen pasivně v kočárku, podnikám různé výlety a účastním se všech možných akcí, co to jen jde. Moji rodiče mi dopřávají vše, co může chlapec s touto nemocí potřebovat, ale někdy je to i nad jejich síly a tak bych Vás velice rád pozval na Běh Vítkovicemi, který pořádá MK Seitl a věnuje celý výtěžek z této akce právě pro mou potřebu. A tou je speciální invalidní vozíček, jelikož z kočárku již pomalu odrůstám. Nový vozíček mi umožní prožívat nová dobrodružství s mými rodiči a přáteli, jak ve městě, tak na mých oblíbených horách, požene můj vývoj zase o něco kupředu a dopřeje alespoň trošičku svobodu v pohybu po vlastní ose.
Mockrát děkuji všem co se zúčastní a hlavně pořadatelům !!!
Váš Maty.
Pardubický vinařský půlmaraton 2017
Sobota 15.4.2017
Benefitem toho, že běháte svižnější časy, je mimo jiné také možnost startovat na vinařském půlmaratonu v rámci mistrovství České republiky zdarma. A tak si dělám hezký výlet do Pardubic :-).
Jak mě v prvním kole všichni předbíhali, teď je tomu právě naopak. A předbíhat je bezesporu vždycky lepší situace než být předbíhán. Na šestnáctém kilometru jdu před Ivušku Kroužilovou. Tak přece jen ještě není všem nadějím konec. Půlmaraton se prostě nerozhoduje na prvních třech kilometrech. Oranžové tílko přítelkyně Vítka Pavlišty se mi však vzdaluje. Nevadí, třeba jí zkusím stíhat jindy.
"Už jenom deset minut a budete tam" zase ta úžasná paní.
Když už v závěru vím, že svůj osobní rekord nyní již stejně nepřekonám a zároveň stíhám "sub 100", tak to nijak nehrotím.
1:39:39 hod. Takže i když mi to neběží, zvládám pod hodinu čtyřicet. V cíli dostáváme pěknou medaili, velkou láhev vody, noky s rajčatovou omáčkou, koláč a jablko. V Tipsport aréně si dopřávám parádní sprchu, po níž se vracím zpátky na Perštýnské náměstí, kde probíhá vyhlášení. Nakoupím si tu perníčky a můžu se pomalu vydat na vlak.
Jestli budou příští rok stejné limity jako letos, tak určitě přijedu zase. A ne sama. Pardubky jsou totiž fajn :-).
Markét závod nakonec bohužel nedokončila, zato Janička si zaběhla naprosto fantastický osobák (nadělila mi dobrých deset minut), takže velká gratulace!
Benefitem toho, že běháte svižnější časy, je mimo jiné také možnost startovat na vinařském půlmaratonu v rámci mistrovství České republiky zdarma. A tak si dělám hezký výlet do Pardubic :-).
Při prezentaci dostáváme krásné tričko, perník a láhev vína. Pro ty, co pijí alkohol, se asi jedná o příjemnou pozornost. Pro mě je to však akorát slušná zátěž do batohu. Jak navíc nejsem zvyklá v něm něco takového nosit, tak se pokaždé, když s ním standardně fláknu o zem, zhrozím. Ale to sklo je naštěstí celkem bytelné.Před závodem si ještě vyrážím koupit letní šortky. Kmitání po obchoďáku mi částečně nahrazuje rozklusání.
Zpočátku se snažím se běžet s Janičkou Matějíkovou a Markétkou Procházkovou, ale nestačím jim. Vůbec mi to nejde :-(. Nechci se zase za něčím honit. Kumuluje se ve mně únava. Budu muset víc odpočívat a zpomalit. Mám takový pocit, že se z elitní amatérky opět stávám tlustou pomaloběžkyní.
Trasa je celkem nudná a nezáživná. Na rozdíl od mé zdejší předchozí návštěvy, kdy se běžely tři okruhy, nyní absolvujeme kola dvě. Nebe je zakaboněné, místy mezi mraky vysvitne sluníčko. Do toho docela solidně fičí vítr rychlostí dvacet jedna kilometrů v hodině. Takhle rychle kdybychom běželi.
Na osmém kilometru se před ním na chvilku ukrývám ve skupince. Trošku se začínám rozbíhat. Matějíková s Procházkovou už jsou daleko, zato Samlerová s Kroutilovou (ta "černá" z Pečecké desítky) přede mnou zase až takový náskok nemají. Mezičas v polovině trati navíc ukazuje, že ani útok na osobní rekord nemusí být stále úplně nereálný. Pojď si v klidu to svoje a dávej do toho to, co v sobě máš.
"Honem nebo si utleskám ruce" povzbuzuje nás jedna paní.
"Nechceš se za mnou chvíli svézt?" táže se mě milý chlapec. Přece ho nebudu brzdit. "Né, běž co to jde." "Ten vítr je pěkná sviňa. Tak hodně štěstí!" "Díky, Tobě taky!" V poslední třetině závodu nám odvane všechny šance na rychlejší časy. Jak mě v prvním kole všichni předbíhali, teď je tomu právě naopak. A předbíhat je bezesporu vždycky lepší situace než být předbíhán. Na šestnáctém kilometru jdu před Ivušku Kroužilovou. Tak přece jen ještě není všem nadějím konec. Půlmaraton se prostě nerozhoduje na prvních třech kilometrech. Oranžové tílko přítelkyně Vítka Pavlišty se mi však vzdaluje. Nevadí, třeba jí zkusím stíhat jindy.
"Už jenom deset minut a budete tam" zase ta úžasná paní.
Když už v závěru vím, že svůj osobní rekord nyní již stejně nepřekonám a zároveň stíhám "sub 100", tak to nijak nehrotím.
1:39:39 hod. Takže i když mi to neběží, zvládám pod hodinu čtyřicet. V cíli dostáváme pěknou medaili, velkou láhev vody, noky s rajčatovou omáčkou, koláč a jablko. V Tipsport aréně si dopřávám parádní sprchu, po níž se vracím zpátky na Perštýnské náměstí, kde probíhá vyhlášení. Nakoupím si tu perníčky a můžu se pomalu vydat na vlak.
Jestli budou příští rok stejné limity jako letos, tak určitě přijedu zase. A ne sama. Pardubky jsou totiž fajn :-).
Markét závod nakonec bohužel nedokončila, zato Janička si zaběhla naprosto fantastický osobák (nadělila mi dobrých deset minut), takže velká gratulace!
Závody
Tak došlo nakonec i na tento post.Chtěla jsem ho dát dřív ale nebylo kam spěchat, vzhledem k tomu, že jsem byla od ledna dvakrát nemocná a v podstatě zatím žádnou závodní sezonu nemám. Nebo alespoň ne takovou jakou bych si představovala. Od zimy jsem absolvovala tři desítky a jeden malý kros.1) Zimní běh přes Kosíř. Kros, kdy mrzlo až praštělo ale bylo slunečno a všichni jsme si to ohromně užili, já o to víc, že jsem byla i na bedně. I když jen třetí místo v kategorii.2) Rohálovská desítka.
Rabštejnský scrambling a další nee úplně běžecké aktivity.
Tak po delší době jsem se opravdu skvěle bavila a vypadla ze stereotypu a kolotoče nemocí, běhu, vaření....Velikonoce neslavím a pomlázkou jsem nedostala už pěknou řádku let (aniž by se to nějak výrazně na mě podepsalo, jen mám vždycky tak trošku pocit, že na mě chlapi kašlou, ale to i mimo Velikonoce :-D ). Ale páteční volno je vždycky super, hlavně tedy když to volno mají i ostatní. Dopoledne jsem si byla zaběhat, ale z původních plánovaných více kilometrů jsem odběhla nakonec jen 14, s
Rozhovor s Lu Gregorovou, tahle holka je rozhodně ve formě
Být ve formě není jen o běhání, dřině ve fitku a o pekáči buchet na břiše, mnohem důležitější je, aby vás cvičení bavilo a dělali jste to, co vás baví. Vaše tělo vás odmění právě ve chvíli, kdy nebude ve stresu, vy budete v pohodě a nebudete se trápit hlady. Když jsem byla naposledy v Praze, měla jsem to štěstí se s Lu potkat osobně a nahlédnout pod pokličku její tréninkové filozofie. Lu se snaží motivovat lidi kolem sebe k pravidelnému a všestrannému pohybu, což se jí nesmírně daří. Můžete se s ní potkat v CrossFit Hometown v Pražských Dejvicích, kde Lu působí jako trenérka vzpírání a CrossFitu. Jsem moc ráda, že si na náš rozhovor udělala čas, protože Lu je holka ve formě.
1) Lu, vzpomeneš si, kdy jsi poprvé zavítala do CF gymu a co tě k tomu motivovalo?
Já si nejsem jistá zda si pamatuju to poprvé, ale pamatuji si tu počáteční éru. Chodili jsme s kamarády do tělocvičny na pražském Vyšehradě ke Zdeňku Weigovi, v té době tam byl trenér i Joey Scaifidi, který teď má vlastní gym Crossfit Committed. Působilo to spíš jako sokolovna. Společné šatny, tuším, že parkety (ale, to si možná moje mysl vytváří). A hodně jsme tam běhali za roh k takovému indickému krámku. Tam to bylo 400m a do teď si vybavím tu vůni. Vůbec jsme moc necvičili s činkama, ale spíš s vlastní vahou, gymnastikou. Byly to vážně super časy a pro mne totální začátky. Začala jsem chodit kvůli zlepšení fyzičky na boxování. No a boxování mi nevydrželo, ale Crossfit jo. Už v té době mě tam strašně bavila ta parta. Mám takovou zvláštní dvojakost, že i přesto, že jsem celkem samotářka, tak hrozně moc potřebuju někam patřit. Identifikovat se. Tohle je můj gym, moje parta, moji lidi. A tohle mi Crossfit nabídl. Začátky byly těžký, nechodilo tam moc holek a já stejně víc tíhla vždycky ke klukům. Ale neuměla jsem shyb, klik, měla jsem dravost a fyzičku, ale sílu ne. A hlavně mě všechny ty nový cviky strašně bavily. Chtěla jsem je všechny umět a bejt v nich nejlepší. Vždycky jsem tajně snila o tom, že v tom co dělám budu nejlepší.
2) Jaké byly tvé začátky, cítila si hned, že vzpírání bude tvoje silná stránka?
To jsem nepředpokládala ani ve snu. Já se víc ke vzpírání dostala až u Joeyho, když tam začala chodit Pavla Kladivová a hlavně jak už jsem zmínila, já jsem neměla moc srovnání s holkama, takže oproti klukům jsem pořád zvedala strašně málo. Až ona mi řekla, že nejsem vůbec marná. Musíte hlavně vzít v potaz, že první holky se kterýma jsem cvičila byly Kamča Ďuričová a právě Pavla a to byl úplně jinej level. Sportovkyně na nejvyšší úrovni a já tam takovej medvídek s nima. Trošku jsem se trápila, že nejsem tak vysekaná, že nemám takovou fýzu, že nejsem tak silná. A strašně jsem toužila po tom tomu dát všechno a bejt tak dobrá. Jen mi trochu nedocházelo, že oni na tom makají léta a mě je 25 a začínám. Ale zas jsem byla nadšená a připravená dřít, takže jsme po nějakým čase byly dobrá trojka. Kamča měla vždy lepší fyzičku, ale já byla silnější a Pavla zas byla mnohem silnější, ale já jsem měla lepší fyzičku. A v roce 2012 mě právě Pavla vzala úplně na první závody vzpěračské a já tam vyhrála, v botách na běhání. Je třeba říct, že jsem podle mě v té kategorii možná byla i sama, ale na to se historie neptá a mě to strašně motivovalo a strašně mě to bavilo. A tak jsem začala vzpírat za Plzeň, začala trénovat s Pavlou a posléze s Tomem Kejíkem a už to bylo. Od té doby se se mnou ta silovka táhne. Mám výhodu, že jsem malá, krátký končetiny, tendence k nabírání svalový hmoty (teda tendence k nabírání jako takovýmu), schopnost dobře adaptovat nové pohybové vzorce. Zas jinde ztrácím. Každý máme ten silný bod v něčem jiném.
3) Jak vypadá tvůj typický všední den? Ať mají čtenářky představu, jak vypadá den CrossFiterky.
To je moc hezká otázka. Snažím se držet nějaké rutiny. Každý den vstávám v 6 ráno, udělám si kávu a chvíli studuju. Vždy aspoň 20 minut věnuju čtení odborné literatury. Pak zapnu telefon, připravím si co mě ten den čeká a buď běžím do gymu na hodiny, které vedu nebo si sedám k počítači a vyřizuju emaily, píšu, dodělávám resty. Kolem 9-10 jsem ale skoro vždy v gymu a trénuji sama sebe. Pak mě většinou čekají nějaké pracovní schůzky a další práce. Od 17:00 mám potom každý den do 20:00 klienty. Pak jsem mrtvá, dojdu domů, navečeřím se a jdu si kolem 22 lehnout, číst si a spát. Celkem nuda.
4) Kolikrát do týdne trénuješ a na jak dlouho dopředu máš připravený tréninkový plán?
Kolikrát do týdne trénuji se liší v různém období, někde mezi 4-7 tréninky. Přes zimu mám takový volnější režim a trénuji 4x týdně a převážně jen silový trénink a funkční body building. Přes jaro a léto potom přidáváme až k tomu, že mám 7 tréninkových jednotek týdně v 5-ti dnech. Taky se snažím občas běhat a někdy motivačně cvičím s mými klienty.
Tréninkový plán mi píše Michal Bohumel a vím ho vždy na daný týden. Ale věřím, že on v tom má nějaké delší schéma. Taky jednou týdně chodím na fyzioterapii což vnímám jako hodně zásadní věc. A přes víkendy se snažím jezdit na hory a chodit nebo se věnovat nějakým jiným aktivitám než vzpírání v gymu.
5) Vypozorovala jsem, že outfity pro holky na CrossFit jsou mnohem odvážnější- podprsenka a minišortky, jedná se o oficiální CF dresscode? V čem nejraději cvičíš ty?
Je pravda, že když se člověk podívá na závody ty holky jsou přesně takhle oblečené. Není to tím, že v Californii je v době Games asi 50°ve stínu? Ne, nevím zda to je oficiální dresscode. Ale když kluci mohou cvičit polonazí proč by nemohly i holky, že? Já tak necvičím, protože mi to na vzpírání nepřijde praktické. K takhle minimalistickému úboru jsem se uchylovala až v Californii, když fakt je takové vedro, že nechceš mít na sobě vůbec nic navíc. Ale nejraději cvičím v legínách a crop top tílku nebo triku.
6) Máš nějaký CF/vzpěračský vzor?
Těch by bylo, mám ráda Christmass Abott a její životní příběh, baví mě sledovat Lindsay Valenzuela, protože je podobný typ jako já a Brooke Ence, protože z toho dělá show. Z mužských atletů pak Marcus Filly, protože strašně zajímavým způsobem trénuje a je to pro mě motivující jak pro atletku, tak trenérku. Co se vzpírání týče nemůžu říct, že bych měla jeden vzor. Celkově sleduju dobré vzpěrače a vzpěračky, jejich styl, trénink. A pak sleduju hodně trenérů, asi můj největší vzor je James Fitzgerald a Michael Bann v závěsu s Gregem Everettem. No a z česko-slovenských luhů a hájů mě baví Katarína Liptáková a Jojo Porubský. I když těch zajímavých lidí je hodně, nemůžu říct, že by někdo byl vyloženě můj vzor.
7) Ráda bych naťukla také téma stravy a CrossFitu, jak to mají Crossfiťáci s Paleo dietou? Uznává tento výživový směr většina z nich, nebo je to pouze mediální boom?
Já bych řekla, že to byl především boom před 3-5 lety, že už to v dnešní době není zas tak horký téma. Pravděpodobně dost lidí pochopilo, že musí jíst především vyváženě a že bez sacharidů jim velké výkony těžko půjdou. Já nejsem moc velká fanynka paleo diet. Svět i lidi mají nějaký vývoj a i náš organismus se v průběhu stovek, tisíců let mění a to, že mu dřív vyhovovalo jíst nějakým způsobem neznamená, že to musí být vhodné i dneska. Nežijeme v paleolitu a naše strava už tisíce let vypadá jinak. Podle mě se lidí mnoho věcma zbytečně straší. Lepek, cukr, tuk. Zásadní věc je podle mne míra, původ potravin a co nejčistší jídlo (tzn.co nejmíň průmyslově upravené potraviny). Jediné s čím souhlasím je minimum mléčných výrobků, vážně si nemyslím, že je pro člověka přirozené a vhodné konzumovat mateřské mléko jiného živočišného druhu v dospělém věku.
8) Jaká je tvá nejoblíbenější snídaně, prozradíš nám recept?
Já bych řekla, že především ta na kterou mám čas a má klidně i několik chodů. Asi nejvíc miluji kombinaci vajíček a avokáda. Takže žitný chleba, avokádo a ztracené vejce, následované proteinovými palačinkami s lesním ovocem a kokosem.
9) Co ty a běhání, je to tvůj přítel nebo spíše nepřítel?
Je to paradox, protože jsem celé dětství strávila na atletickém oválu a běhání bylo můj život, ale v dnešní době spíš nepřítel. Vždycky s jarem přichází ta chuť běhat. Je pravda, že běhám skoro každý den do tělocvičny, jenže to je asi deset minut a je to nutnost, dostat se tam nějak musím. Co se týče nějakého dalšího běhání moc mě to netěší. Přijdu si těžkopádná, pomalá, hned se zadýchám a všechno mě bolí. Vždycky když běhám přijdu si jak někdo kdo v životě nesportoval a snaží se po deseti letech u telky začít něco dělat, což pro moje ego není nic co chci denně pokoušet. Měla jsem období, kdy jsem nežila v Praze a snažila jsem se hrozně namotivovat k běhání. Ideální prostředí : louky, lesy. Ale ani tak se to nepodařilo. Strašně moc bych si přála být ten typ co vyběhne a užívá si to, ale to jsem zatím nezlomila. Vidíte, možná byste mě, holky, mohly motivovat!
10)Závěrem, co bys doporučila našim čtenářkám, které nad CrossFitem přemýšlí, ale bojí se, že to nezvládnou?
Hlavně se nebát. Přijít k nám do Crossfit HomeTown a poradit se s námi, přihlásit se do začátečnického kurzu a začít. On ten CrossFit, který budete dělat nebude vypadat jako ten co vidíte na závodech nebo na Youtube. Začíná se pomalu, s vlastní váhou, kondičkou, lehkýma váhama. Učí se ze začátku především správné pohybové vzorce, řeší se pohybová omezení. Myslím, že už jsou (snad) pryč ty časy, kdy jste přišli do tělocvičny někdo vám řekl čau a hned vám hodil těžkou osu na záda a poper se s tím. Ten přístup už je dnes mnohem opatrnější a profesionálnější.
Yukon Arctic Ultra 2017
Shrnout deset a něco dní velice intenzivních zážitků do jednoho článku je téměř nereálná věc, pokud tedy zrovna nemáte dvě hodiny času na čtení. Podobně nereálně jsem se cítil na startu Yukon Arctic Ultra, což je jeden z nejextrémnějších a nejchladnějších ultramartonů na světě. Když jsem si představil, že musím zdolat 700km, zapřažen do saní na kterých jsem si vezl vše potřebné k přežití v yukonské divočině, tak jsem zjistil, že má představivost nesahá až tak daleko. Proto jsem si slevil z nároků na sebe samotného a soustředil se pouze na další krok předemnou. A ono to vyšlo.
Jak jsem již psal, tak Yukon Arctic Ultra je opravdu extrémní ultra podnik, kde nejde ani o závod a umístění, ale o cestu jako takovou. Ta cesta je plná zážitků, strachu, euforie a sakra hlubokých krizí. Nejdelší distance měří 700km, kterou musíte zdolat do 13 dnů. Což se nemusí zdát tak hrozné, ale musíte k tomu připočítat těžké saně, kterým jste vy psem, teploty padající až na -50°C, divočinu, samotu, vlky a téměř nulovou podporu. Je to nonstop závod, čili je jen na vás kdy se rozhodnete spát,kdy jíst a kdy odpočívat. Yukon vás vezme na exkurzi do vašeho hlubokého nitra. Cestou vás provází ohromné euforie, kdy se chce až brečet a na druhou stranu tak hluboké krize, že se brečet musí. Zažijete stavy, které vám běžný život v komfortu nenabídne a uvědomíte si věci zbytečné a věci naopak důležité.
Start závodu je ve Whitehorse, cíl v Dawson city a trasa kopíruje slavný závod psích spřežení Yukon Quest. Já jsem byl na Yukonu již potřetí a doufal jsem, že naposledy. Poprvé jsem se vydal zdolat tu nejkratší trasu na 160km, to se mi povedlo a tak jsem se rozhodl okusit zážitek intenzivnější, trasu na 700km. Ne vždy je Yukon milostiv a tak mě jeho divočinou projít nenechal a já musel vzdát po 500ti kilometrech. Letos jsem se vrátil a s tou největší pokorou a úctou vůči divočině Yukonu jsem se pustil směr Dawson city. Podmínky nebyly vůbec ideální. První dny byla nezvykle vysoká vlhkost a teploty pes padali k -40°C, takže hodně závodníků bojovalo s omrzlinami. Od druhé půlky závodu se začalo extrémně oteplovat a teploty se vyšplhali přes den i k 0°C což byl asi nejhorší stav, protože byl měkký sníh a led nestabilní. Což jsem dvakrát poznal na vlastní kůži, či spíše ponožky, když jsem se propadl do půlky lýtek do vody. A čím více jsem se blížil cíli, tím víc překážek stavěl Yukon do cesty. Jeden den hustě sněžilo a hluboký sníh značně komplikoval posun vpřed. Taky kopce se začali pořádně zvedat, a ne že by nebyly už od startu, ale stoupat tři hodiny do prudkého kopce se přeci jenom podepsalo. Navíc aby to nebylo jen o stoupání tak Yukon poslal sněhovou bouři, kdy díky větru padal sníh horizontálně. Ovšem když jsem stanul na těch nejvyšších kopcích, tak se slunce vrátilo a bylo to až magické se z výšky rozhlížet po té neuvěřitelné divočině všude kolem.
Nakonec mě Yukon nechal svou divočinou projít. Pocit, když jste jeden kilometr před cílem a přes 700km za vámi a vy a už víte, že to dokážete, je slovy nepopsatelný. Hormony, adrenalin a emoce jedou na nejvyšší obrátky a najednou je to takový stav bez tíže. A najednou jste v cíli, už nikam nemusíte, můžete se nadobro vypřáhnout ze saní, teplá večeře, pivo a postel. Život je krásnej. Jenže co dál? Jakmile se jednou nakzíte tímto pocitem a zážitky z trati, tak už nejde přestat. Takže další výzva Lapland Extreme challenge 900km.
Závěrem pro obuvníky. Závod jsem začal v Inov8 Arctic claw 300 thermo, které jsem sehnal na poslední chvíli. Bota je to super, ale moje chodidlo topí jak o život a bylo mi v ní vedro. Začali se mi potit chodilda a to byl problém. Navíc je o něco užší a pevnější než Race ultra a na to nejsem zvyklej. Takže pro mě ideální bota na zimní tréninky a kratší závody. Zbytek závodu jsem dokončil v prověřených a nesmrtelných Race Ultra 290, stejný pár bot který jsem používal i minule na Yukonu. To je prostě bačkora na ty nejdelší trasy. Po závodě jsem je musel sice vyhodit, páč smrděli tak hrozivě, že by už byli požadovány za radioaktivní odpad, ale nedám na ně dopustit. Další prověřenou Inov8 vychytávkou byl chest pouch, vak na hruď, kam jsem dával něco málo jídla a baterky aby to nezmrzlo. Jediný co mě od Inov8 hodně zklamalo byly návleky na boty Race ultra. Idea je super, ale provedení tragický. Zaháknout háčky do boty byla hodně těžká věc v klidu před startem a naprosto nereálná věc v -30°C na trati. Navíc se všechny plastové háčky po dvou dnech urvali.
Tak díky Yukone za parádní zážitky a cestu do hlubin mé duše :)
Velikonoční cyklocesta podle Ohře
První plánovaná vícedenní cyklocesta připadla letos opět na prodloužený Velikonoční víkend. Rozhodli jsme se navštívit region, který ještě neznáme a vydat se po cyklostezce podle řeky Ohře. Opět bez vozíku, jen nalehko v klukama v sedačkách. Předpověď vypadá dost mizerně, ale věříme, že to až takové drama nebude. V pátek vstáváme už před čtvrtou, cesta […]
Pivní běh Plzeň 2017
V sobotu 8.4. nás se Slimčou čekal další závod. Nebrali jsme to jako nějakou soutěž, ale spíše jako zajímavost. Tou akcí byl Pivní běh v Plzni.
Mělo to být něco přes 6 km a hlavně v průběhu závodu musel každý účastník vypít 5 malých piv. Jelikož...
Orálek a Martincová zvítězili ve svých kategoriích
na půlmaratonu v Brně dne 16.dubna. Umístění našich závodníků:
Muži 40-49 let
1.
Orálek Daniel
1970
1:14:38
3.
Plekanec Juraj
1974
1:18:52
133.
Kupský Ivoš
1972
1:59:49
Muži 50-59 let
2.
Slatina František
1966
1:22:49
Muži 60 let a st.
16.
Holý Josef
1941
2:22:510
17.
Fuksa Karel
1946
2:25:18
Ženy 18-34 let
3.
Jagošová Tereza
1993
1:27:01
Ženy 35-44 let
4.
Anderlová Dorota
1978
1:36:36
6.
Morávková Martina
1981
1:39:24
Ženy 45-54 let
1.
Martincová Ivana
1963
1:34:15
Ženy 55 let a st.
2.
Podmelová Vilma
1962
1:56:10
3.
Dvořáčková Dagmar
1950
2:03:18
6.
Zitová Iva
1959
2:25:02