Tak po delší době jsem se opravdu skvěle bavila a vypadla ze stereotypu a kolotoče nemocí, běhu, vaření….Velikonoce neslavím a pomlázkou jsem nedostala už pěknou řádku let (aniž by se to nějak výrazně na mě podepsalo, jen mám vždycky tak trošku pocit, že na mě chlapi kašlou, ale to i mimo Velikonoce 😀 ). Ale páteční volno je vždycky super, hlavně tedy když to volno mají i ostatní.
Dopoledne jsem si byla zaběhat, ale z původních plánovaných více kilometrů jsem odběhla nakonec jen 14, s vidinou odpoledního možného programu. Když jsem vybíhala, bylo chladno a foukal vítr, no nic moc, ale co bychom chtěli po dubnovém počasí jiného než apríl. Ale aspoň jsem byla v lese, v mém milovaném Litovelském pomoraví, proběhla si i novou pěšinu, a pokochala se jarem, když se všude zelené medvěďák. Před polednem se začalo dokonce oteplovat, takže než jsem doběhla domů, bylo už celkem příjemně a všude dost lidí. S obědem jsem tošku spěchala, ale naštěstí luštěniny byly už téměř uvařené a slaný koláč z nich upéct a k tomu hodit směs salátu na talíř nezabralo moc času. A ještě jsem si kus koláče zabalila na výlet. 🙂
Ve dvě hodiny se stavil kamarád Martin a vyjeli jsme do Bedřichova, s tím, že si vyjdeme nebo vyběhneme na Rabštejn, nasbíráme nějaké výškové metry, pofotíme, pokecáme. Nahoru jsme šli po cyklostrase…asfaltka kolem potoka a skal, necelých pět kilometrů. Samozřejmě to trvalo, protože jak vylezlo trochu slunko, už se fotily kytičky a potůček a kaskády…. 😀 Počasí bylo dost promněnlivé ale mohlo být i horší…trošku jsem nahoře čekala i sněháňky. Ty naštěstí nepřišly. Kolem chaty na Rabštejně byl docela živo, ale nee zas úplně narváno. Přeci jenom je mezisezóna a do léta daleko. My jsme zamířili hned ke skálám a zřícenině, že si na kafe sedneme až potom, abychom vychytali ještě nějaké slunečné výhledy. Ono totiž většinou bývá kolem Skřítku a Rabštejna takové osobité počasí, kdo tam jezdí častěji tak jistě ví své. Na zřícenině turistů také poskrovnu, až jsme se divili, že zde nejsou žádní horolezci…slunko bylo, skály oschlé, víkend volný a dlouhý… Nahoře na vyhlídce jsme se ale vlastně ani moc nezdržovali…zato na vedlejších skálách, na Květince a spol., jsme si užili fakt hodně srandy.
Já jsem na Rabštejně celkem často, ale na ty skály jsem se nějak nikdy podívat nešla, natož abych na ně lezla. Brala jsem to automaticky tak, že bez lana nelze…to když jsem vždycky přes stromy slyšela cinkání karabin. Ale na Třetí věž se dá pohodlně dostat zadem a nahoře je parádní vyhlídka, pro mě neokoukaná a hlavně bez horolezců tam nebyl nikdo. Něco jsme pofotili, já hlavně opatrně…vždycky mi zatrne když někdo druhý stojí někde, kde bych já nestála, jako třeba centimetr od okraje skály, uff. Ale je fakt, že ten pohled na nebezpečnou situaci posuzuju asi přísněji než je třeba (ale to je automatické reakce mozku a těla), protože sama pak lezu bůhví kde a jediný štěstí je, že mě nevidí maminka, tatínek, doktorka, chlapi od horské služby, hasiči apod. 😀 A nejsem horolezec, fakt ne.
Martin je jeden z mála lidí, kteří mě můžou fotit a vzniknou nějaké použitelné fotky. Což se většinou nestává, nee na závodech nebo jiných akcích, nebo když se prostě fotí. Jednak proto že to se zrcadlovkou celkem umí a druhak nějakým dílem mě to s ním baví. Takže když někdo nadhodil že si uděláme nové profilovky, nějak se to naknec zvrtlo ve skoro profi focení do outdoorového katalogu 😀 Alespoň já se tak pak cítila. Slezli jsme s vyhlídky, obešli Květinku a vylezli ještě mezi dvě skalní veže, kam nebylo z Rabštejna ani odjinud moc vidět, no a to už jsme přemýšleli co nafotíme. Já jsem nutně, ale fakt nutně potřebovala fotku bez trička zezadu…kromě focení běžeckých nohou, sick packu a podobně, je to taková pěkná úchylka na sociálních sítích, a tak nějak můj styl. No vypadalo nakonec tak že jsem lozila po skalách , na rukou husinu, zmrzlé prsty, snažila se pózovat, Martin cvakal a radil kde a jak se držet, a celé to byla docela sranda. Hlavně když jsem se mezi záběry chtěla zahřát dřepy a kliky, a nějak jsem zapomněla, že doma dělám kliky jen dámské. No pěkně natřikrát jsem se poskládala, až jsem to v záchvatu smíchu vzdala úplně a položila břicho na zem. 😀 Jenom škoda že se netočilo video.
Jak zalezlo slunko tak jsme to vzdali, teda hlavně já už byla zmrzlá. Akorát včas, protože už nás přišli vystřídat další turisti. Tak jsme šli a zapadli do chaty, kde bylo alespoň trochu tepleji, dali kávu a zběžně prohlédli fotky. Po cestě nazpátek k autu lesem ještě Martina zaujal pěkný placatý kámen trčící na výšku ze země, takže z toho bylo dalších deset minut snahy udržet se na kameni v pozici "human flag" alespoň vteřinu než zapůsobí gravitace, a trefit se ještě k tomu do záběru. 😀
Dole u potoka jsme ještě nasbírali medvěďák na pesto, a protože nás po cestě lesem zastavila paní s dětmi, jestli jsme nenašli klíče od auta, nabídli jsme pánovi, který na ně dole čekal, pomoc v podobě odvozu rodiny, zatímco on počká na odtahovku, stejně už bylo skoro sedm hodin a brzo by se setmělo a nic by nenašli. Souhlasil, tak jsme ještě znovu vyklusali asi kilometr do kopce, abych přivedli manželku s dětmi. Jakmile jsme se všichni smířili s tou pěkně vymyšlenou variantou vyřešení situace, už jsme slyšeli zespoda hulákat pána "MÁM HO". 😀 No sláva. Pán měl klíče zachycené někde pod paží pod podšívkou bundy a přišel na to když nějak zvedal ruku, asi při telefonování odtahovce. Zasmáli jsme se, rozloučili se a vydali se konečně na cestu domů. Já jsem přesvědčená, že díky naší nabídce pomoci hledání klíčů a odvozu se nahromadila správná pozitivní energie a vše se tak krásně vyřešilo.
V sobotu jsem si dala rest day, jelikož po večerním probírání se fotkama jsem šla spát dost pozdě a byla jsem trošičku mrtvá. Navíc počasí tak nějak čímdál nestálejší a chladnější. Ale v neděli jsme učinili ještě jeden pokus o výlet, který také stál za to. Bohužel měl Martin vybité baterky v zrcadlovce, tak se moc nefotilo. Ono jsme stejně byli rádi, že se vůbec hýbeme kupředu, protože se střídalo sluníčko se sněžením, a to byla teda dost zima. První část jsme šli z Janoušova (za Rudou n/Moravou směr Dolní Morava) po červené, což mohlo být dost nudné a zdlouhavé nejít ve dvou a nekecat u toho. Od posledního rozcestníku jsme tentokrát zamířili nejprve na Severku (Severomoravská chata) ohřát se a něco pojíst, jak jsme se rozhodli po čaji, a já si trošku zavzpomínat na brigádu, kterou jsem tu měla. Já teda zhřešila a nemám pro to omluvu 😀 Prostě jsem měla hlad a řepový koláč z batohu jsem po cestě nevyndávala abych nezmrzla a v restauraci to taky nešlo. Takže na Jeřáb jsme stoupali s kynutými knedlíky v žaludku. No paráda. Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Cestou zpátky jsme to vzali od rozcestí na Boudě po zelené a modré, a mezi výhledy na Jeseníky vždycky běželi. Ono to už bylo z kopce tak to šlo i s knedlíkama. Jen jsme dávali pozor abychom nepřepálili tempo a donesli knedlíky až k autu. 😀 Díky těm sněháňkám jsme tak vlastně ani nezmokli, slejvák nás potkal jen cestou v autě tam i zpět někde u Lukavice, takže i neděle se povedla.
"Enjoy nature and live." Berenique
