Jarním Šluknovskem 2017
Jarním Šluknovskem 2017
v číslech
3. moje Šluknovsko (jinak 24. ročník)10. moje stovka
8. moje Olafova stovka
moje nejkratší Olafova stovka (102km)
moje nejrychlejší Olafova stovka (17:27)
22. místo spolu s 2. ženou (celkem dokončilo 56 kluků a 13 holek, dohromady 69)
zmatek při odjezdu
Původně plánuji, že na akci pojedu vlakem. V práci jsem se ale zasekl a začíná mne tlačit čas, spěchám, když vycházím z domu propočítávám možné a nemožné, safra chybí mi deset minut, takhle přijdu na nádrží s křížkem po funuse. Otáčím se a vracím se pro auto, pojedu tedy autem. Když ujedu asi 5km, tak si vzpomenu, že nemám léky. Však ono se nic nestane, mávnu nezodpovědně rukou a jedu dál, na 10. km si uvědomím, že nemám ani čelovku, safra, bez ní to nepůjde, otáčím se a vracím se pro čelovku a beru i léky. Když dorazím do Mikulášovic a vybaluji si v tělocvičně spacák a karimatku, tak zjišťuji, že nemám běžecký batoh. Tak to tady ještě nebylo. Vymýšlím náhradní řešení, že bych běžel bez věcí, jen tak nalehko, no takový borec nejsem a jak se znám, jídlo je základ a přeci nevyrazím bez zásob. Zkouším druhou variantu, že bych si všechny věci dal do pytle od spacáku, přes ramena ale nejde nasadit a u pasu se povážlivě bimbá, zavrhuji i toto řešení, to by nebylo pohodlné. Nakonec beru velký 40l batoh, pořádně ho stáhnu a ono to jde. Dám do něj alu folii, náhradní tričko a jídlo na tři dny (dobrá, tak jen 3 chleby, 3 piknik mlíčka, Margotku a na zkoušku dva gely co jsem dostal k narozeninám. Batoh je obrovský i když je stažený, pořád je prázdný, rozhodně budu mít největší batoh na startu.Večeře
Skočím ještě do hospody na dvě piva a na polévku, pohovořím s domorodci o továrně Mikov, o protonové terapii (s tím začali oni), o emisích výfukových plynů, o nadměrném velikonočním nakupování a o zákazu kouření v hospodě (oni u toho samozřejmě kouří) :) v každém případě je to super zkušenost a možnost mluvit pro mne s úplně jinými lidmi.Ráno se brzo vstává a brzo startuje (5:30) nasazuji si čelovku, ale není potřeba už se rozednívá. Egon s Olafem připravili zase nádhernou trasu. Z těch krás Saského Švýcarska jsem naprosto a bezmezně unesen. Rozhodně se tam musím vrátit s dětmi. Trasa má dva okruhy 65+37.
První část byla naprosto neuvěřitelně krásná, foto jsem si s dovolením půjčil z internetu
 |
| foto Ondřej Plašil |
 |  | |
| foto Filip Smetana | foto Filip Smetana |
Stumbauers Eck - krásná vyhlídka K1
Grosses Polhorn - úžasná vyhlídka K2
Goldensteinaussicht - dech beroucí K3
Schrammsteinaussicht - neuvěřitelná K6
 |
| foto Denisa Vlková |
Hohe Liebe - úchvatné pohledy K8
 |
| foto Denisa Vlková |
Bloßstock - fascinující pohled K9
Friensteuin - krása nad propastí a na skalní římse K10
Weifberg - moc pěkná rozhledna K16
 |
| foto Ondřej Plašil |
Druhá část byla taky krásná, ale můj intelekt už byl značně oslaben, takže si z druhé části moc nepamatuji :)
V hlavě mi utkvěly jen takové střípky. Sebnitz jsme viděli snad ze všech stran, v hlavě se mi vybavují slova klasika "druhé překročení 70. rovnoběžky" tady je to ale v modifikaci na "2., 3. návštěva Sebnitz". V paměti také uvízla moc hezká návštěva rozhledny "Unger" s K20 a hlavně s obsluhou Honzy Sedláka.
 |
| foto Jan Sedlák |
 |
| první tři holky |
Moc musím pochválit a poděkovat všem organizátorům. Všechno super fungovalo a bylo o nás krásně postaráno. Pro stovkaře byl dokonce štrůdl a perník.
 |
| diplom |
 | ||||
| foto Jiří Hofman |
 |
| foto Jiří Hofman |
 |
| foto pason - Zdeněk Černý |
a moc pěkné video Josefa Schovánka
Výsledky XII. ročníku Běhu Novým Lískovcem-memoriál Milana Zoubka
XII. ročník Běhu Novým Lískovcem-memoriál Milana Zoubka
Pořadatel: AC Moravská Slavia Brno, spolek
místo : Brno-Nový Lískovec areál Pod ulicí Plachty
Neděle 23.dubna 2017
foto na :http://mt03.rajce.idnes.cz/
Přípravka dívky ml. ( 2008 a ml. ) – 380 m
1.
Lucie Nečasová
09
SK Speed Brno
1:25,2
2.
Leontýna Eliášová
09
AC Moravská Slavia Brno
1:33,6
3.
Sylvie Brabcová
08
AC Moravská Slavia Brno
1:43,1
Přípravka hoši ml. ( 2008 a ml ) – 380 m
1.
Jan Kubák
09
SK [...]
Běháme s TQM
V sobotu se běžci již potřetí sešli v areálu opavské firmy TQM – holding s.r.o., aby se zúčastnili běžeckého závodu pořádaného právě touto firmou. Nejen že bylo startovné zdarma, ale v rámci doplňkového programu pro rodiče s dětmi proběhla prezentace dopravní techniky, projížďka autobusem či tahačem. Nechybělo také malé občerstvení. Závodilo se podél řeky Opavy na okruhu dlouhém cca 2500 metrů a pokaždé se probíhalo areálem firmy. Počet okruhů se lišil podle věkových kategorií. Muži běželi 4 okruhy a celkovým vítězem se stal časem 34:44 Milan Wurst (HOREDOLE). My jsme měli na startu dva zástupce a to manžele Dominikovi. Ondřej Dominik skončil časem 36:19 celkově na 5. místě a v kategorii z toho byla stříbrná pozice. Jana Dominiková zvítězila mezi ženami (3 okruhy) absolutně a to časem 35:22 min.
Nymburský půlmaraton podruhé čili ajťácká krysa vítězí datovou převahou
V neděli jsem si podruhé zaběhl nymburský půlmaraton a tím jsem otevřel závody, které běžím podruhé. To zní velkolepě.
Pak už se běželo a to já znám, takže pohoda. Akorát u Labe se ukázalo, proč jsem si bral větrovku: vítr na hranici zamrzajícího tajfunu, později ještě přibral kroupy ve dvou kolech. Mezi tím ovšem svítilo slunce na plné koule, takže ... takže mi alespoň oschla větrovka a nevymrznul jsem, ovšem to je důvod, proč občas běžím s větrovkou, občas bez.
Hlavní vlastností Nymburského půlmaratonu je, že se skoro celý běží po asfaltu, takže ti, kdo trénují na pěšinkách, mají domlácené nohy. Ale jak to říkal Panwerich "běžec má běhat na tom, co je a ne na tom, co není, jak tomu v mnoha případech je".
Všechno proběhlo letos vcelku podle plánu. Na osmém kilometru jsem dotankoval gel a zasral si jím ruce, podruhé na třináctém a zasral si jím i kalhoty. V obou případech bylo po čtvrthodině znatelné, jak se dostavila vlna energie, takže technologie fungovala, deficit dvou dalších tub jsem se rozhodl vyřešit tím, že si na občerstvovačce v druhém kole něco naberu. Zkusil jsem čokoládu, ale tláskání se čokoládou za běhu není zrovna jednoduché, pár kousků jsem vdechnul, pár vyprskal, něco možná pozřel.
Když jsem vbíhal do závěrečných třech kilometrů, potkal jsem několik lidí, kteří už jen šli. Zřejmě přepáleno. Tak jsem se pokoušel je pozbudit, roztáhnout, koukal jsem pak, že to dali za slušný čas, dojal mě tedy jeden, na kterého jsem řval, aby pohnul, že už to je za pár, tak se rozeběhl, předběhl mě a v cíli byl deset vteřin přede mnou. A protože já jsem zapomněl, že se ještě běží kolečko na takový výběžek, tak přesně vypočtené síly zhruba došly a už jsem ho nedohnal. Čas 1:47:10 a tempo 5:05 nakonec dopadlo podle plánů, předpokladů a bylo to zhruba to, na co jsem měl. Příjemné bylo, že jsem nebyl tak zrychtovaný, jako minule, mohl jsem se po běhu hýbat a ne jen nesouvisle mektat. Cestou domů jsem si říkal, jestli jsem se nešetřil, ale pohled na průměrnou tepovku 173 a rozmezí 142-182 mě ujistilo, že jsem do toho dal vážně všechno. Minule jsem na tom byl zhruba stejně.
Profrčel jsem cílem, padl jsem na trávu, chvíli si čuměl do mraků, pak jsem se přesunul na lavičku. A tady přichází moment na příběh, kterých jinak bylo při běhu vlastně na můj vkus málo. Na lavičce sedí babička, těch deset minut, co tam sedím, mi něco vypráví a vede se mnou konverzaci. Loučíme se, já se zdvihám, že se půjdu převléknout. Říká mi, že je taková pohádková babička. Směju se tomu. A ptám se jí, jestli nezapomněla popřát včera synovi k narozeninám. Dívá se na mě vykuleně, jak to vím, jestli ho znám, což by bylo divné, říkám, že neznám, ale že jsem já zase kouzelný starý běhač a odcházím, nechávám ji rozjímat nad mystičností situace na lavičce. Bylo mi v tu chvíli líto jí prozradit, že jsem si vzpomněl, že jsem si k ní na lavičku sedl i vloni, což vypadá, jako náhoda, jako prase, kdyby se nepřiznala, že tam sedává den co den. A o synových narozkách mi vyprávěla. Konec předposledního hlubokého lidského příběhu. Poslední si nechám na závěr.
Dvě letošní zlepšení v Nymburce: dělal se přímý přenos z trati (našel jsem ho zde), takže i diváci něco viděli, navíc tu byl prima komentátor, který to zvládl užvanit a při cílovém doběhu si i otevřel startovací listinu a povzbuzoval dobíhajícího jménem. Myslím, že slušné zlepšení oproti loňsku bylo to video. Kromě toho byla v cíli stage, kde se bubnovalo a hrálo, takže trocha zábavy i pro ty, co neběželi. Dobré bylo jídlo, porce rýžového nákypu sedla, postřižinské pivo (nealko pro řidiče) taky.
Skončil jsem celkově 93 ze 192. mužů, tedy mírně před půlkou, o pět minut lépe, než vloni. A kromě toho vloni jsem skončil v poslední třetině, letos před půlkou, i to je příjemné povzbuzení. Nejlepší Viktor Podškubka (je o rok starší) to dal za hodinu dvacet, asi ho ale v tomto roce nebudu dotahovat. Kdybych skončil běh čtvrtkou, byl bych v první třetině, ještě o něco lépe, protože mezičas jsem měl na 49 minutách. Tady je dobře vidět přelom: velká část hobby běžců si nedává půlmaraton, ale čtvrtku, takže časy na čtvrtce jsou v průměru horší, než na půlce, kterou už přeci jen běží větší machři (a já).
Když se tak dívám na fotky, musím souhlasit, že při běhání moc fotogenicky nevypadám, měl bych na tom s nějakým style-poradcem zapracovat... (dělám si prdel, je mi to fuk).
Když jsem po jídle odcházel, postál jsem ještě chvíli u cíle, kde dobíhali další běžci a tleskal jsem jim. Jeden zrychtovaný běžec ke mě přišel, poděkoval, znal mě podle jména, načež se ukázalo, že to byl známý z jednoho ISP, s nímž jsme před lety začínali ... svět běhu je malý a o překvapení není nouze.
A teď babo raď. Je už pro mne Nymburk tradicí, nebo dost bylo Nymburku? Je to příjemný silniční maraton, dobře zorganizovaný, nedrahý, nedaleko bydliště, navíc mezi prvními jarními závody, kdy se dá položit nohám otázku, copak dělaly v zimě. Ale taky je to pořád stejná trasa, vlastně spíš nudná, nepřekvapující. Jenže člověk se nemusí pořád při běhu chlámat od zábavy. Rozhodnuto v sobě nemám, jen se mi tak zdá, že i příště poběžím.
Nakonec to velkolepé bylo. Před startem jsem důstojně natrénoval, odběhal 500 kilometrů, ale stejně se mi to zdálo trochu málo. Navíc jsem ve středu neuváženě vyrazil na kruhový trénink, abych nedělal jen běh, přičemž jsem se dal zaslepit reklamním názvem "Hardcore kruháč" a řekl jsem si, že to bude něco pro nás ajťácký lemry, taková trocha reklamní nadsázky. Když jsem se po čtyřech plazil do šatny, napadlo mne, jestli se do neděle seberu. No, sebral alespoň tak, že mi fungovaly nohy, ale bylo třeba si říct, že žádný velký uklánění na bedně, masivní potřásání rukou a jiné hluboké či prudké pohyby bych realizovat neměl.
Takže na mne v pátek padla mírná deprese z toho, zda to uběhnu alespoň za stejný čas, jako vloni (1:53), kdy jsem "běžeckou kariéru" začínal. Jenže co my ajťáci děláme s počítatelnou depresí? Spočítáme si to. Ponořil jsem se do dat, vypočítal jsem si, že mám nárok zaběhnout trať v rozmezí 1:46-1:48 a jediné, co pro to musím udělat, je klást jednu nohu před sebou v tempu 5 minut za kilometr (+/- 2%) a čtyřikrát zatočit, což není nic těžkého. Teď ještě ty nohy uživit. Další chvíle práce v Rku ukázala, že se budu pohybovat na tepové frekvenci 170, což je o dost více, než uživím okamžitým spalováním tuku, takže buďto po třinácti kilometrech výrazně zpomalím, nebo po osmnácti padnu na zem a budu se svíjet v křečích, takže bych si měl vzít nějaké pohodlné oblečení. No a jelikož takový závod je cca 1700 kcal, rozhodl jsem se vzít si sebou čtyři tuby energogelu po 300 kcal, což by mělo stačit. Mělo to jedinou matematickou nevýhodu, že už jsem je nestihl koupit, neboť dorazili přátelé a dal jsem přednost skleničce s nimi, takže jsem s sebou měl dvě. To jsem se rozhodl šalamounsky vyřešit tak, že každou si dám na půlku.
Tradiční problém běhu v dubnu: co si asi tak vzít na sebe. Ještě když jsem se šel proběhnout k Labi půl hodiny před startem, poprchávalo a foukalo, takže jsem si oblékl větrovku.
Na startu byly mraky lidí. Prý přes 550 závodníků, většina z nich ale běžela čtvrtku. Navíc letos organizátoři nevyznačovali koridory podle času doběhu, takže si tam lidi stoupali tak nějak od oka. Řada nováčků se nacpala na začátek, těsně za borce, já si uvážlivě stoupl mírně za půlku startovního pole, takže jsem se doslova brodil přes lidi, kteří prvních pár kilometrů odpadávali nebo vůbec nestíhali. Ale to k tomu patří, jen se to tímhle systémem přes kapacitu pětiset lidí už moc hnát nedá.
Tradiční problém běhu v dubnu: co si asi tak vzít na sebe. Ještě když jsem se šel proběhnout k Labi půl hodiny před startem, poprchávalo a foukalo, takže jsem si oblékl větrovku.
Na startu byly mraky lidí. Prý přes 550 závodníků, většina z nich ale běžela čtvrtku. Navíc letos organizátoři nevyznačovali koridory podle času doběhu, takže si tam lidi stoupali tak nějak od oka. Řada nováčků se nacpala na začátek, těsně za borce, já si uvážlivě stoupl mírně za půlku startovního pole, takže jsem se doslova brodil přes lidi, kteří prvních pár kilometrů odpadávali nebo vůbec nestíhali. Ale to k tomu patří, jen se to tímhle systémem přes kapacitu pětiset lidí už moc hnát nedá.
 |
| Občas bylo na cestičce kolem Labe trochu narváno, já jsem předbíhal i v tom břehu, abych se dostal někam dopředu... |
Při startu pálilo sluníčko ze všech sil, takže jsem si vyslechl pár komentářů "podívej na toho magora, co má na sobě bundu, ach tihle amatéři".
 |
| Rozebíháme se, startovací pole je poměrně natažené, já pro jistotu čumím, jestli jsem si zapnul hodinky, protože se budu držet plánu. |
Pak už se běželo a to já znám, takže pohoda. Akorát u Labe se ukázalo, proč jsem si bral větrovku: vítr na hranici zamrzajícího tajfunu, později ještě přibral kroupy ve dvou kolech. Mezi tím ovšem svítilo slunce na plné koule, takže ... takže mi alespoň oschla větrovka a nevymrznul jsem, ovšem to je důvod, proč občas běžím s větrovkou, občas bez.
Hlavní vlastností Nymburského půlmaratonu je, že se skoro celý běží po asfaltu, takže ti, kdo trénují na pěšinkách, mají domlácené nohy. Ale jak to říkal Panwerich "běžec má běhat na tom, co je a ne na tom, co není, jak tomu v mnoha případech je".
 |
| Přeběh můstku, tohle je druhé kolo, protože v tu chvíli mám sundanou větrovku, za chvíli ji budu v kroupách oblíkat... |
Všechno proběhlo letos vcelku podle plánu. Na osmém kilometru jsem dotankoval gel a zasral si jím ruce, podruhé na třináctém a zasral si jím i kalhoty. V obou případech bylo po čtvrthodině znatelné, jak se dostavila vlna energie, takže technologie fungovala, deficit dvou dalších tub jsem se rozhodl vyřešit tím, že si na občerstvovačce v druhém kole něco naberu. Zkusil jsem čokoládu, ale tláskání se čokoládou za běhu není zrovna jednoduché, pár kousků jsem vdechnul, pár vyprskal, něco možná pozřel.
Když jsem vbíhal do závěrečných třech kilometrů, potkal jsem několik lidí, kteří už jen šli. Zřejmě přepáleno. Tak jsem se pokoušel je pozbudit, roztáhnout, koukal jsem pak, že to dali za slušný čas, dojal mě tedy jeden, na kterého jsem řval, aby pohnul, že už to je za pár, tak se rozeběhl, předběhl mě a v cíli byl deset vteřin přede mnou. A protože já jsem zapomněl, že se ještě běží kolečko na takový výběžek, tak přesně vypočtené síly zhruba došly a už jsem ho nedohnal. Čas 1:47:10 a tempo 5:05 nakonec dopadlo podle plánů, předpokladů a bylo to zhruba to, na co jsem měl. Příjemné bylo, že jsem nebyl tak zrychtovaný, jako minule, mohl jsem se po běhu hýbat a ne jen nesouvisle mektat. Cestou domů jsem si říkal, jestli jsem se nešetřil, ale pohled na průměrnou tepovku 173 a rozmezí 142-182 mě ujistilo, že jsem do toho dal vážně všechno. Minule jsem na tom byl zhruba stejně.
Profrčel jsem cílem, padl jsem na trávu, chvíli si čuměl do mraků, pak jsem se přesunul na lavičku. A tady přichází moment na příběh, kterých jinak bylo při běhu vlastně na můj vkus málo. Na lavičce sedí babička, těch deset minut, co tam sedím, mi něco vypráví a vede se mnou konverzaci. Loučíme se, já se zdvihám, že se půjdu převléknout. Říká mi, že je taková pohádková babička. Směju se tomu. A ptám se jí, jestli nezapomněla popřát včera synovi k narozeninám. Dívá se na mě vykuleně, jak to vím, jestli ho znám, což by bylo divné, říkám, že neznám, ale že jsem já zase kouzelný starý běhač a odcházím, nechávám ji rozjímat nad mystičností situace na lavičce. Bylo mi v tu chvíli líto jí prozradit, že jsem si vzpomněl, že jsem si k ní na lavičku sedl i vloni, což vypadá, jako náhoda, jako prase, kdyby se nepřiznala, že tam sedává den co den. A o synových narozkách mi vyprávěla. Konec předposledního hlubokého lidského příběhu. Poslední si nechám na závěr.
 |
| A jede se do cíle. To už se vážně netvářím příčetně, původní strategií bylo zabrat a cílem profrčet ze všech sil, ale ty právě došly... |
Dvě letošní zlepšení v Nymburce: dělal se přímý přenos z trati (našel jsem ho zde), takže i diváci něco viděli, navíc tu byl prima komentátor, který to zvládl užvanit a při cílovém doběhu si i otevřel startovací listinu a povzbuzoval dobíhajícího jménem. Myslím, že slušné zlepšení oproti loňsku bylo to video. Kromě toho byla v cíli stage, kde se bubnovalo a hrálo, takže trocha zábavy i pro ty, co neběželi. Dobré bylo jídlo, porce rýžového nákypu sedla, postřižinské pivo (nealko pro řidiče) taky.
Skončil jsem celkově 93 ze 192. mužů, tedy mírně před půlkou, o pět minut lépe, než vloni. A kromě toho vloni jsem skončil v poslední třetině, letos před půlkou, i to je příjemné povzbuzení. Nejlepší Viktor Podškubka (je o rok starší) to dal za hodinu dvacet, asi ho ale v tomto roce nebudu dotahovat. Kdybych skončil běh čtvrtkou, byl bych v první třetině, ještě o něco lépe, protože mezičas jsem měl na 49 minutách. Tady je dobře vidět přelom: velká část hobby běžců si nedává půlmaraton, ale čtvrtku, takže časy na čtvrtce jsou v průměru horší, než na půlce, kterou už přeci jen běží větší machři (a já).
Když se tak dívám na fotky, musím souhlasit, že při běhání moc fotogenicky nevypadám, měl bych na tom s nějakým style-poradcem zapracovat... (dělám si prdel, je mi to fuk).
Když jsem po jídle odcházel, postál jsem ještě chvíli u cíle, kde dobíhali další běžci a tleskal jsem jim. Jeden zrychtovaný běžec ke mě přišel, poděkoval, znal mě podle jména, načež se ukázalo, že to byl známý z jednoho ISP, s nímž jsme před lety začínali ... svět běhu je malý a o překvapení není nouze.
Závěrečný hluboký příběh?
Když jsem se u auta převlékal (pohodlné parkování kousek od startu je další super deviza Nymburku), položil jsem si svůj bílý tunel CZ.NIC na střechu auta, aby mi proschnul s tím, že to bych musel být kretén, abych ho tam zapomněl. Neuhodnete, co se stalo. Překvapivě jsem ho tam zapomněl a vzpomněl jsem si na to, až když už jsem byl autem u Sadové. Představil jsem si, jak by se tvářil Vilém, vyhodnotil jsem, že i mizivá šance ho najít stojí za zdržení a jel jsem zpět. Válel se v Nymburku na přechodu, takže jsem zahamtnul brzdu, vyběhl z auta, zastavil provoz, nasedl a frčel domů. Haleluja, oblíbený firemní hadr na hlavu zachráněn.A teď babo raď. Je už pro mne Nymburk tradicí, nebo dost bylo Nymburku? Je to příjemný silniční maraton, dobře zorganizovaný, nedrahý, nedaleko bydliště, navíc mezi prvními jarními závody, kdy se dá položit nohám otázku, copak dělaly v zimě. Ale taky je to pořád stejná trasa, vlastně spíš nudná, nepřekvapující. Jenže člověk se nemusí pořád při běhu chlámat od zábavy. Rozhodnuto v sobě nemám, jen se mi tak zdá, že i příště poběžím.
Závěrečné ponaučení?
Když už si pořídíte kompresní ponožky (byť ve slevě) a po doběhu si pochvalujete, jak netlačily a dobře fungují, zkontrolujte si příště před startem, zda jste si je vyrolovali nahoru, nebo je máte ještě srolované dolů, aby vám nevadily při řízení...
A kontrolní otázka pro zkušenější
Jak kurwafix dostanete do Stravy oficiální čas doběhu a délku trati, aniž byste si závod přidali ručně? Lze to nějak docpat do existujícího běhu? Hodinky mi ukazují o pár metrů méně, než je půlmaraton, takže se mi ve výsledcích tenhle běh neukazuje jako výsledek půlmaratonu a taky čas nesedí. Jenže když běh přidám ručně, zaprvé si zdvihnu naběhaný objem, za druhé v běhu nevidím data jako tepovku atd. Dá se to nějak řešit? A na SmashRun?
- Report z prvního mého půlmaratonu v Nymburku je zde.
- Oficiální článek s výsledkama je na BezvaBěhu.
- Oficiální výsledky jsou na IronTime.
CRAFT RunFest Road Show
CRAFT RunFest Road Show
Jedeme za vámi!
Přijďte si užít odpoledne s RunFestem a Hitrádiem ORION
Čeká vás zábava a soutěže pro děti i dospělé
Testování běžeckých bot INOV-8
Startovné na RunFest za základní ceny
Vždy od 15 do 18 hodiny
3.5. - Přerov
11.5. - Frýdek Místek
24.5. - Ostrava
30.5. - Havířov
Pro více informací sledujte oficiální stránky závodu www.runfest.cz a poslouchejte Hitrádio ORION.
Soutěže družstev st.žactva 2017 (informace)
Termíny:
Kdy Kde Odjezd
1.kolo So 29.4. Hodonín 7.30 hod, z býv. aut. nádr. naproti hotelu Grand
2.kolo So 27.5. Znojmo 7.30 hod, z býv. aut. nádr. naproti hotelu Grand
3.kolo So 30.9. Břeclav 7.45 hod, [...]
Maratonská lekce
Nápad běžet silniční maraton ve mě uzrával víc než rok. Z možných kandidátu jsem vyhodnotila jako nejlepší Bratislavu – je to blízko, je to brzo (2.dubna) a tak by nemělo být teplo, není tam taková konkurence a tak je šance na hezký výsledek. Stanovila jsem si cíl a nalinkovala cestu. To nemohlo nevyjít. Ráda bych … Continue reading Maratonská lekce
Měřit/neměřit,.., počítat/nepočítat.. Toť otázka..aneb vzhůru na Albion! :)
Musím si zvykat (z pozice staříka), že všechno se mění a i moje původní profese se v současném světě stává téměř nepřítelem státu, ne li celého lidstva.:) .. Ano, být statistik a analyzovat data může být v současné době relativně nebezpečné povolání..:).. Žijeme v době, kdy například analyzovat rozdíly mezi pohlavím, rasou respondentů, náboženstvím, případně jejich sociálním statutem se posunuje a balancuje na hraně společensky akceptovatelného výzkumu:). Řada biologů, sociologů a psychologů už to poznala na vlastní kůži.:( Oficiálně se ze všech stran dozvídáme, že vlastně žádné rozdíly nejsou... A podle základní poučky demagogů -- aby nedošlo k pomýlení a špatným náladám -- se pro jistotu daná data přestávají poskytovat a sledovat. Takže například v evidenci trestných a násilných činů se v řadě zemí nedozvíte o osobě pachatele už téměř vůbec nic. Ale ono to platí často i na úrovni managementu firem, složení tříd ve školách, atd. Ale abych se vrátil k běhu, to moje profesní povzdychnutí s mým běžeckým rozpoložením nepřímo souvisí...:)
Jsou pochopitelně mezi námi pobíhači a běžci tací, kteří mají odblokované všechny čakry:), při ranním běhu stačí nejen odcvičit ranní pozdrav slunci, ale převézt babičky a děti přes silnici, případně udělat ještě několik dobrých skutků ... Běží si jen tak, vnímají tu nekonečnost přírody a jsou s ní v hlubokém souznění a svýma nohama vyťukávají do země (Země?) samé pozitivní zprávy ... Prostě - běhají jen pro radost, nic neměří, nic si nepíší, ani nepočítají.. a nějaké závody nebo dokonce úsilí o zlepšení a osobní rekordy jsou jim vzdáleny...:)
Samozřejmě je to na jednu stranu lákavé.. I kdybych jim všem věřil, tak běhat jenom tak, jak běháme s kamarády (odněkud, někam.. případně odněkud domů..), vnímám pro sebe (a za sebe) špatně a srabácky. I já, nezávodník a duší žena, cítím, že občas závodit je naprostá nutnost.
Vím, vím.. svoje "nejlepší" časy a výkony těžko překonám. Ten proud času je neúprosný. Ale doprčic! Tím, že zavřu oči, problém nezmizí. Tím, že se přestanu "měřit", analyzovat a závodit, vlastně nemám šanci pořádně bojovat a zjišťovat, jak na tom doopravdy jsem..:). Znám celkem hodně lidí, kteří dřív závodili, ale jako starší s tím úplně přestali. Těm jejich vysvětlením o běhání pro radost, souznění s přírodou .. nepotřebě se měřit, hloupých soutěžích... moc nevěřím. Statisticky vzato bych to bych věřil sotva pěti procentům z nich.:)
Nejlepší odpovědí mých kamarádů je -- "Nelži sám sobě"! :)...
Proto se snažím "v rámci možností":) měřit (i když to často popletu) jak moc a rychle běžím a bohužel to nejsou moc příjemná zjištění :). Tedy pravda. Kamarádi si ze mě dělají legraci -- pravidelně zapomínám zapnout/vypnout Garmin a tak je nepsaným pravidlem, že v naší skupince já mám vždycky na hodinkách nejméně kilometrů a běžím nejkratší dobu... To pak je těžké se zlepšovat, že? :)
Proto ta nutnost čas od času se nechat správně změřit, někde závodit ze všech sil. Prostě něco diametrálně jiného, než když "běžím":) po horách, kde se "kochám" a navíc se ještě můžu úspěšně vymlouvat na svoji šero-slepotu a závrať :). V rámci hesla - "Nelži sám sobě"! - se znova pokusím poprat se svojí pomalostí, běžet stabilně a dostat ze sebe co nejlepší výkon...
V pátek [v rámci závazkového hnutí na počest Prvního máje:)] mě čeká sice náročná, ale krásná akce -- po všech stránkách. Rovinatá stomílovka v Anglii, běží se z Londýna do Oxfordu, cíl je v prostorách Oxfordské univerzity.. Obecně rychlá trasa, blátivá, s tradičními rozmary ostrovního počasí, kdy statistika teplot během závodu má rozpětí od -10C do +30C a povinná výbava připomíná požadavky na skyrunnerské akce v horách.
Navíc, je to běh point-to-point, tedy odněkud někam:), [s tím bych měl mít zkušenosti] který má řadu logistických zátočin. Pevně věřím, že je tradičně dokážu využít ve svůj prospěch - posuďte sami. Organizátoři v podstatě nepočítají moc s tím, že by to člověk běžel bez podpory... Jsou tři drop-bagy, (Mile 51: Henley, Mile 71: Streatley a Mile 100: Finish at Oxford). Maximální velikost balíčku je 20x30x20 cm (!). A tak jsem jim zavčasu napsal, že přeci jen se potřebuji přepravit z Oxfordu do Londýna, pak na letiště a domů.. a asi bych se měl aspoň převlíknout, nemít na sobě hadry, ve kterých poběžím 160 km bahnem podle řeky.. Abych se dostal do autobusu/vlaku.. A tak mi bylo přislíbeno, že si do cíle mohu dát o něco větší drop-bag, rozumné velikosti, dokonce to potom dali i do propozic.:)
Při vzpomínkách na Londýn a detailním studiu místního dopravního systému nakonec volím naprosto punkovou, nicméně velmi promyšlenou variantu. Přiletím v pátek odpoledne na Gatwick, relativně na lehko, bydlení mám na Victoria Station, kam mi jede expres z letiště (důležité pro návrat!) a kam se dá rychle dostat buď autobusem, nebo kombinací vlak-metro z Oxfordu. Plánuji, že brzo ráno vstanu, kufr nechám na recepci, vyrazím v závodním na start (Richmond, asi 30 minut metrem) .. Tam se zaregistruji, odevzdám balíčky do cíle a na stanice.. A pak.. pak už jen v "klidu" poběžím 160 km podle řeky směr Oxford. Limit je 28 hodin, kdybych nedoběhl, tak je to celkem hodně komplikované.. mám večerní let, spolu s včasným nástupem mě to bude posunovat k rychlejšímu dokončení..
V cíli se moc zdržovat asi nepůjde, musím spěchat do Londýna, vyzvednout kufr a pak hupky šupky na letadlo. Na prvního máje už bych měl být doma, akorát včas, abych stihl průvod:) a políbit moji nejmilejší manželku pod rozkvetlým stromem:).
Ta logistika bude v jistém smyslu na úrovni náročnosti závodu, tím pádem to bude jednodušší.. Nicméně pozor! Každý kdo doběhne pod 24 hodin dostane "100 MILES - ONE DAY finishers buckle and race shirt", dokonce i ti, co doběhnou pod 28 hodin dostanou podobné, ale bez toho "one day".. Upřímně, z logistického hlediska by bylo záhodno se tam dostat pod 24h. Budu se soustředit na to, abych nezabloudil, abych měl rozpisy autobusů, vlaků..
V posledních dnech moje bylo moje pobíhání hodně posunuté do pozadí, v dané konstelaci jsem pyšný i na těch "pár":) km, co jsem ještě naběhal. Ale to není výmluva, jen připomenutí pro mě, že jsem držák! Díky za podporu! Pracovně to nazývám "Chytání letadla" a pravda je, že tlak na dokončení pod 24h bude na úrovni povoleného dopingu..:)
Všem, co se nebojí závodit, zdar! Ti co opravdu běhají jen pro radost mají můj obdiv .. a pro ostatní bych jen dodal.. Neboj se a jdi do toho.. Koneckonců - měřit se člověk může dobře jen sám sebou..:).
12:)
PS. Při diskusi s Lubošem jsem si uvědomil, že řada lidí může vnímat heslo "Nelži sám sobě" jako jedovatou slinu..:).. a že jim to nesedí s mým přátelským a pozitivním :) pohledem na svět. No, je to ale nepochopení. Myslel jsem tím, že si nechci lhát sám sobě, jak na tom jsem. Je dobré se nechat změřit, zabojovat.. a ať už to dopadne jakkoliv, klidně si nechat nakopat prdel:).. stejně se mít rád, neztratit tu vášeň pro pobíhání a občasné závodění.. i když se člověk může třeba pohybovat na chvostu mezi závoďáky, nic to u mě nemění.. zkusím to zase jinde, jinak a doufám, že lépe.:)
Jsou pochopitelně mezi námi pobíhači a běžci tací, kteří mají odblokované všechny čakry:), při ranním běhu stačí nejen odcvičit ranní pozdrav slunci, ale převézt babičky a děti přes silnici, případně udělat ještě několik dobrých skutků ... Běží si jen tak, vnímají tu nekonečnost přírody a jsou s ní v hlubokém souznění a svýma nohama vyťukávají do země (Země?) samé pozitivní zprávy ... Prostě - běhají jen pro radost, nic neměří, nic si nepíší, ani nepočítají.. a nějaké závody nebo dokonce úsilí o zlepšení a osobní rekordy jsou jim vzdáleny...:)
Samozřejmě je to na jednu stranu lákavé.. I kdybych jim všem věřil, tak běhat jenom tak, jak běháme s kamarády (odněkud, někam.. případně odněkud domů..), vnímám pro sebe (a za sebe) špatně a srabácky. I já, nezávodník a duší žena, cítím, že občas závodit je naprostá nutnost.
Vím, vím.. svoje "nejlepší" časy a výkony těžko překonám. Ten proud času je neúprosný. Ale doprčic! Tím, že zavřu oči, problém nezmizí. Tím, že se přestanu "měřit", analyzovat a závodit, vlastně nemám šanci pořádně bojovat a zjišťovat, jak na tom doopravdy jsem..:). Znám celkem hodně lidí, kteří dřív závodili, ale jako starší s tím úplně přestali. Těm jejich vysvětlením o běhání pro radost, souznění s přírodou .. nepotřebě se měřit, hloupých soutěžích... moc nevěřím. Statisticky vzato bych to bych věřil sotva pěti procentům z nich.:)
Nejlepší odpovědí mých kamarádů je -- "Nelži sám sobě"! :)...
Proto se snažím "v rámci možností":) měřit (i když to často popletu) jak moc a rychle běžím a bohužel to nejsou moc příjemná zjištění :). Tedy pravda. Kamarádi si ze mě dělají legraci -- pravidelně zapomínám zapnout/vypnout Garmin a tak je nepsaným pravidlem, že v naší skupince já mám vždycky na hodinkách nejméně kilometrů a běžím nejkratší dobu... To pak je těžké se zlepšovat, že? :)
Proto ta nutnost čas od času se nechat správně změřit, někde závodit ze všech sil. Prostě něco diametrálně jiného, než když "běžím":) po horách, kde se "kochám" a navíc se ještě můžu úspěšně vymlouvat na svoji šero-slepotu a závrať :). V rámci hesla - "Nelži sám sobě"! - se znova pokusím poprat se svojí pomalostí, běžet stabilně a dostat ze sebe co nejlepší výkon...
V pátek [v rámci závazkového hnutí na počest Prvního máje:)] mě čeká sice náročná, ale krásná akce -- po všech stránkách. Rovinatá stomílovka v Anglii, běží se z Londýna do Oxfordu, cíl je v prostorách Oxfordské univerzity.. Obecně rychlá trasa, blátivá, s tradičními rozmary ostrovního počasí, kdy statistika teplot během závodu má rozpětí od -10C do +30C a povinná výbava připomíná požadavky na skyrunnerské akce v horách. Navíc, je to běh point-to-point, tedy odněkud někam:), [s tím bych měl mít zkušenosti] který má řadu logistických zátočin. Pevně věřím, že je tradičně dokážu využít ve svůj prospěch - posuďte sami. Organizátoři v podstatě nepočítají moc s tím, že by to člověk běžel bez podpory... Jsou tři drop-bagy, (Mile 51: Henley, Mile 71: Streatley a Mile 100: Finish at Oxford). Maximální velikost balíčku je 20x30x20 cm (!). A tak jsem jim zavčasu napsal, že přeci jen se potřebuji přepravit z Oxfordu do Londýna, pak na letiště a domů.. a asi bych se měl aspoň převlíknout, nemít na sobě hadry, ve kterých poběžím 160 km bahnem podle řeky.. Abych se dostal do autobusu/vlaku.. A tak mi bylo přislíbeno, že si do cíle mohu dát o něco větší drop-bag, rozumné velikosti, dokonce to potom dali i do propozic.:)
Při vzpomínkách na Londýn a detailním studiu místního dopravního systému nakonec volím naprosto punkovou, nicméně velmi promyšlenou variantu. Přiletím v pátek odpoledne na Gatwick, relativně na lehko, bydlení mám na Victoria Station, kam mi jede expres z letiště (důležité pro návrat!) a kam se dá rychle dostat buď autobusem, nebo kombinací vlak-metro z Oxfordu. Plánuji, že brzo ráno vstanu, kufr nechám na recepci, vyrazím v závodním na start (Richmond, asi 30 minut metrem) .. Tam se zaregistruji, odevzdám balíčky do cíle a na stanice.. A pak.. pak už jen v "klidu" poběžím 160 km podle řeky směr Oxford. Limit je 28 hodin, kdybych nedoběhl, tak je to celkem hodně komplikované.. mám večerní let, spolu s včasným nástupem mě to bude posunovat k rychlejšímu dokončení..
V cíli se moc zdržovat asi nepůjde, musím spěchat do Londýna, vyzvednout kufr a pak hupky šupky na letadlo. Na prvního máje už bych měl být doma, akorát včas, abych stihl průvod:) a políbit moji nejmilejší manželku pod rozkvetlým stromem:).
Ta logistika bude v jistém smyslu na úrovni náročnosti závodu, tím pádem to bude jednodušší.. Nicméně pozor! Každý kdo doběhne pod 24 hodin dostane "100 MILES - ONE DAY finishers buckle and race shirt", dokonce i ti, co doběhnou pod 28 hodin dostanou podobné, ale bez toho "one day".. Upřímně, z logistického hlediska by bylo záhodno se tam dostat pod 24h. Budu se soustředit na to, abych nezabloudil, abych měl rozpisy autobusů, vlaků..V posledních dnech moje bylo moje pobíhání hodně posunuté do pozadí, v dané konstelaci jsem pyšný i na těch "pár":) km, co jsem ještě naběhal. Ale to není výmluva, jen připomenutí pro mě, že jsem držák! Díky za podporu! Pracovně to nazývám "Chytání letadla" a pravda je, že tlak na dokončení pod 24h bude na úrovni povoleného dopingu..:)Všem, co se nebojí závodit, zdar! Ti co opravdu běhají jen pro radost mají můj obdiv .. a pro ostatní bych jen dodal.. Neboj se a jdi do toho.. Koneckonců - měřit se člověk může dobře jen sám sebou..:).
12:)
PS. Při diskusi s Lubošem jsem si uvědomil, že řada lidí může vnímat heslo "Nelži sám sobě" jako jedovatou slinu..:).. a že jim to nesedí s mým přátelským a pozitivním :) pohledem na svět. No, je to ale nepochopení. Myslel jsem tím, že si nechci lhát sám sobě, jak na tom jsem. Je dobré se nechat změřit, zabojovat.. a ať už to dopadne jakkoliv, klidně si nechat nakopat prdel:).. stejně se mít rád, neztratit tu vášeň pro pobíhání a občasné závodění.. i když se člověk může třeba pohybovat na chvostu mezi závoďáky, nic to u mě nemění.. zkusím to zase jinde, jinak a doufám, že lépe.:)
Sea Otter Power Meter Roundup: 4iiii Precision, Easton/Race Face CINCH, FSA PowerBox, Team Zwatt,...
If there was a theme for power meters at Sea Otter this week it would be re-branding. Or rather, OEM’ing. Half of the power meter announcements were essentially just well known bike companies offering power meters that are basically ‘powered … Read More Here →
Jarní běhání…
Jaro se tady, pomalu začíná běžecká sezóna. Mám za sebou tři běžecké závody, jako příprava na Challenge Roth. Jak jsem na tom?
Číst dál »»»
Číst dál »»»