Blogy

Výškoměr ukazuje o 70m míň než skutečnost:-) http://www.movescount.com/moves/move15933865

Ne že bych se kdo ví jak rozepsal: k letošnímu Adrenalin Cupu pro Czech and Slovak Inov-8 team blog.
Více ze závodu včetně dalších disciplín pak možno shlédnout v půlhodinové reportáži ČT Sport.

Moc jsem toho na Lysý nevyfotil

Beskydský šerpa: tak toho bych se mohl zúčastnit leda v roli sudu. Myslím, že váhu mám podobnou. Fakt borci

Tak tahle sobota se  opravdu vydařila :)
A začalo to tak nevinně. Od té doby co Stin běžel 24 hodinovku nebylo s  Honzou k vydržení, že tu není  kde běhat do kopců, že Stin trénuje tak intenzivně, že tu není žádný závod kde by se daly vyhrát kozy :))
No slovo dalo slovo a rozhodly jsme se uspořádat si vlastní tréningový závod do kopců.

Docela dlouho sem přemýšlel o maskotu závodu a kozy ty už byly profláknutý a taky sem si říkal chce to nějaké exotické zvíře žádné domácí mazlíky :)) No nakonec mě napadl pilný a pracovitý bobr :))

Takže sobota ráno scházime se na Zbraslavi pod závistí. Nakonec jsme tři Ja Pavel a Honza který tam doběhl z domova takže už před závodem má dost km v nohách .
Závod jsem si dovolil pojmenovat  "Ve Stínu bobra ." (musela tam být i symbolika našeho velkého bratra za velkou louží :))
Trasa je jednoduchá po žluté  ke kapli a zpátky (budem se často potkávat) časový limit 2 hodiny. Původní plán, že každý kdo dokončí kolo si udělá zařez nožem na paži aby jsme to mohli na konci spočítat a kdo by nebyl schopen už udělat rovný  zářez byl by KO pro něj závod ukončen  s dosaženým počtem kol. No neprošlo to . Tak říkám povolim fix no nakonec to bylo i bez fixu.
Trasa je fakt užasná taková malá  terénní vlnka .Teda aspoň pro naše borce  pro mě to byl krpál jak kráva :)) No chlapci to pojaly sportovně,  že to budou běhal a já jsem na to šel s námořnickou rozvahou a vyndal sem si z báglu  hůlky. Hned sem si vysloužil poznámku od Pavla  proč prej sem si vzal sebou pruty že nejdem na ryby :))
Nás  soukromý závod se rozběhl. Už v pulce prvního stoupání si řikám ten dnešek nebude zadarmo. No nebyl. Ještě nejsem nahoře a už kluci letí z kopce proti mě se slovy "kaple se obíhá tak to neflákej"
Druhé kolo no fakt by mě zajímalo kdo dostal tak nápad .
Třetí kolo  a už mě dobíhá Pavel který dává čtvrté Je mi jasné že  ve čtvrtym asi umřu :))
Čtvrté kterej ... pip  .. pip  dostal takhle blbej nápad :) V tomhle kole už mě dostává  i Honza ktejej  už na začátku měl něco v nohách tak na Pavlika nestíhá. Honza si to u mě žehlí gumovejma kyselejma rybyčkama .
Tenhle doping jsem nezakázal . V pravidlech jsme stanovily že je zakázáno k sestupu použivat nepovolené prostředky jako je rogalo nebo padák :)) (sudy byly povoleny)
Páte kolo no je jasné  že je to moje kolo poslední nahoru to skoro nejde a dolu je to o život ale pořad všichni dolu běháme Honza mě předvádí Stínovu školu seběhu a na 300 metrech klesání mi 100 metrů uteče.
čas se chýlí ke konci  kluci dávájí jestě poslední kolo tak jim jdu aspoň kousek kopce naproti . Zajímavé je  že jak nepřijemné bylo to první stoupání tak tělo rezignovalo a aspoň psychicky mu to nevadí :))
Konec.
 Dlouho se mě nestalo že bych mimo čelenky mohl ždímat i triko  :)) UFF
Musíme provést vyhodnocení a jelikož hned vedle je strategicky umístěná hospoda která otevírala v 11,00 tedy současně s koncem závodu  tak se dá říct, že to lépe nemohlo být naplánováno :))
A tak přicházi už jen samá pozitiva  pivo polivka pivo. Někdo to má i složitější ale to už asi  jinde :))
Vítězem se stal Pavel. Já ziskal krásné třetí misto . A Honza hold byl předposlední (promiň Honzo) :))
Tak už se těším na druhej ročník :))

Když se  člověk rozhodne,  že si udělá nějakou radost nemusí to být zas tak jednoduché.
Zvláště když se rozhodne si něco koupit.
Tak jak jsem se namotivoval na běh tak to samozdřejmě spolu roztáčí  i nápady na nákup vybavení . Né že bych neměl v čem běhat ale nějaké kilometry už v těch botách mám. Tak jsem se začal rozhlížet  kolem sebe a přemýšlet, že si pořídím druhé boty do terénu. Ty první Saucony se docela osvědčily všechno jsem v nich  odběhal a byly bez problémů ale i ony už překročily svou 1000covku  kilometrů a tak je na čase jim pořídit kamarádky.
Jenže vyber si když je tolik značek. Přemýšlím o mizuno  možná ty nové saucony  ani asicsy bych nezavrhoval  také dost lidí básní o inov-8 no jediný co mě moc nelaká je salomon.

Nedá se nic dělat pokud si chci něco pořídit  na svojí malou nohu musím do nějakého obchodu a vyzkoušet si to . Jenže kde vemu obchod kde maj všechny značky a i v mé velikosti.
Prdlačky  nic takového neexistuje, každý je někým vázán a proto jinou značku třeba nebere. A Velikost to je kapitola sama pro sebe.
První volba padá na runshop mám to kousek od baraku tak to vemu při ceste domu . Uff tak ona je to trošku vydejna internetového obchodu sice už sem tam něco koupil ale výběr v mé velikosti téměř nulový a obsluha řekněme přiměřená . V tomto případě je to ztráta času :((
Druhé kolo říkám  zkusim konečně ten novej obchod triexportu  na floře. Musim říct  příjemné překvapení. Obsluha super výběr mých velikosti je výrazně větší. Nakonec i test víc značek ale nějak mě ty boty neseděj  i mizuna maj nějakou bouli na podrážce fakt divný. Nakonec mi přináší na zkoušku i nějaké závodní salomony . Trošku šok  po tom co už jsem kdysi a jinde zkoušel fakt bačkora a seděj užasně . Jsou ve slevě  a cena je na hranici  přiměřenosti . Jen škoda že vypadaj že asi moc nevydržej. No nakonec zase nic nekupuju a chystám třetí kolo. Na netu zjištuju že životnost tech salomonu odhadují na 400mil no za ty prachy docela málo a nejsem zavodnik. Škoda ale seděly pekně fakt jsem nečekal.
Kolo třetí a poslední jsem šel do trailpointu se podivat a vyzkoušet nějaké inovy. Evžen mě slíbil že bude co zkoušet já mu na oplátku slíbil že pokud nebude  co zkoušet sežeru sáře všechny žížaly a ona ho uklove hlady.:))
Evžen mě nanosil asi 5 typů bot zkouším chvílemi pořád mám pocit že jsou to lepší kopačky ale když  o tom všichni tak básní :))) Nakonec přináši že skladu takové pěkné modré 268ky  protože ty zeleny co vypadaly stejne neměl v mé velikosti . Řikájm super tahle barva se mi libí víc. On že prej sou to sice  dámské ale že je to jedno . Teď se přidal do toho jeho šéf a že prej to  není tak uplně pravda že jsou prej jen víc odpružené (což ostatně byla pravda) no nakonec je beru a spokojen se svojí novou MAMURAU jdu domu.

Ještě dneska je musím proběhnout  ale ještě před tím sedám k internetu a lovím informace co jsem si to vlastně koupil. Koukám a nestačím se divit na orig stránkách se dočítám že je to postavená bota na dámském kopytu specialně pro ženy LOL. Jdu hloubš a zjišťuji že rozdíl je v menší patě . Znova zkouším boty zda není ta pata těsná červík vrtá. No vypadá to že není prostě jsou akorát . Ale červ tam je mrcha.
Trochu jsem v rozpacích, že ani profesionálové nebyly schopni mě to vysvětlit případně mě na to upozornit .
No co bota sedí  po hodině běhu je bez problémů  barva se mi líbí jen ten červ tam zůstal :(
Naštěstí jeden známej  říká to neřeš na červa neběháš :)))

Ale stejně jsem nebyl ušetřen. Pavlík jako správný horolozec mě samozdřejmě neušetřil (ani já ho občas nešetřím) A hned jak se to dozvěděl že mám nové boty říká "Hele běháš jako ženská (pomalu) tak sis koupil ženský boty :)))"
Já na to jen tak to už jsem druhej do dvojky jeden běhá s duší ženy a já v jejích botách :))
Tak uvidíme první větší test je čeká v Krkonoších  na poloviční Horské výzvě na kterou jdu s dcerou.
Ta když ty boty viděla tak říká super ty sou pro mě :))
A já na to ani náhodou, na to zapomeň :)

Říkal jsem si, že další článek na blog nebude o běhání, ale o mé práci, no a nepovedlo se. Včera jsem si šel dát pravidelný nedělní trénink směr Zbraslav a zpět. Plán zněl 12,87 km v tempu 4:45-5:05; 6,44 km 7:45-7:55 a poslední úsek 1,6 km 4:45-5:05; Celkem 20,97 km, skoro půlmaraton.
Celou sobotu jsem strávil broušením dveří, neděli natíráním, tak jsem moc od výsledku nečekal. Když jsem po 22:00 vybíhal cítil jsem se nic moc. Ale pravidelnost je pravidelnost a v týdnu jsem toho kvůli bolesti v levé noze moc nenaběhal. Takže jsem šel na věc. Zahřát a rozcvičit a jdu na to.

První km, jsou vždycky nejhorší a tentokrát je to mnohem horší. Asi tak 10x. V hlavě se mi až k vyšehradské skále ozývá hlas Alter ega, který mi pořád říká, "Zabal to! Za čím se pořád honíš?! Proč to děláš?! Proč chceš zaběhnout maraton?! Není lepší si běhat jen občas pro zábavu?!" Vytahuji z kapsy mobil a vidím, že jsem na 2,5km. Na chvíli zpomalím a vážně uvažuji, že to skončím. Už skoro otáčím směr Smíchov, ale v tu chvíli si uvědomím, že to nesmím vzdát. Když podlehnu jednou, podlehnu už vždycky. Vracím telefon do kapsy a běžím dál. Moje Alter ego, drží alterhubu. A má štěstí, protože mohlo dostat pár alter facek, kdyby nezmlklo. 3km a Runkeeper hlásí zrychlení. Začínám mít ten pocit, kdy medituji a běžím zároveň. Pomalé ale stále více znějící ÓÓÓMMM v mé hlavě mě uklidňuje.

Upravuji dýchání a krok a běžím dál. Tempo se ustálilo na 4:44 km/h. Nemyslím na nic. Ani na cíl, ani na okolí. Vše z mé hlavy vypouštím a dýchám, jen každý krok, který právě dělám a nic víc. Přesně v tom okamžiku, toho teď, kde jsem a kam právě došlapuji. Probíhám kolem Golfového hřiště neosvícenou cyklostezkou ve velké tmě, kde se celý pocit umocňuje. Běhám vždycky bez čelovky, protože mi světlo vadí a proto mám rád noční běhy. Ve tmě je všechno najednou víc intenzívní a propadám se do jakéhosi transu. Na 10km otáčím směr Smíchov a po chvíli pozoruji svoje tělo z vrchu a zezadu při běhu!!! Z tohohle transu mě probírá až dřívější odbočení a brána tam, kde být neměla. Vracím se na zpět na správnou trasu a pokračuji. Už jsem slyšel o mikrospánku, když řídíte, astrálním cestování, když spíte atd., ale ne když běžíte půlmaraton! Pokračuji dál a vstupuji do rychlého intervalu tréninku, 6,44 km v tempu 7:45-7:55 kde, ale nezrychluji a jen držím stávající tempo, které splňuje limit. Hlavně nezpomalit a nevytuhnout. Někde na 15km se objevil můj starý "dobrý" kamarád. Silná bolest od páteře střílející do ramene. Nezastavuji a rameno protahuji po chvílích za běhu. Asi tak na 18km nacházím ideální pozici a kamarád bolest se ztrácí někde zamnou v dáli až na něj vůbec nemyslím.

Končí rychlou část tréninku, ale to už jsem zpátky na Smíchově a za Palackého mostem začínám do mírného kopečku stoupat k domovu. V hlavě vím, že běžím svůj osobák a čas odhaduji na 1:47:00.  Na 20km, přesněji na 20,5km, mně přemáhá zvědavost a koukám na mobil. Prásk!!! Rána jako z děla. Čas 1:38 a nějaké drobné. No doprdele!!! Do celé půlky mi chybí cca už jen 600m. Znáte ten pocit, když šlápnete sporťáku na plyn a motor se rozeřve a vyrazíte vpřed? Mám úplně to samé, až na ten sporťák. Čeká mě kopec k domu. Nejprudší a závěrečná část mého tréninku. Teď do toho dávám všechno. Žádná rezerva, nic. Běžím na plný plyn. Třeba ať padnu, ale tenhle večer je můj. Kopu do toho co to jde a čekám až se telefon ozve na 21km Runkeeper a v hlavě si představuji cílovou rovinku s bránou a časomírou a kolem lidi co mě povzbuzují. Už jen kousek. Konečně. Konec. Runkeeper hlásí 21,1 km a zbytek už nevnímám. Zastavuji a popadám dech, pomalu otáčím k domu. Runkeeper ukazuje čas 1:40:30. Říkám si zase je to přesně na desítky. A pořád mi to úplně nedochází.

Doma už, ale mozek šrotuje a je to tady. Můj nejlepší čas z půlky ve Varech, byl 1:49:30. Předběhl jsem sama sebe o 9 minut. Je půlnoc a nikde nikdo. Oči mi svítí, tečou ze mně potoky potu, ještě dodýchávám kyslíkový dluh, až se konečně objevuje pár obětí, kterým hned sděluji svůj čas a dojmy na "skype" a na "fejsu". Pokud máte kamaráda běžce asi tohle znáte. :) Není větším trestem pro běžce než si nemít před kým poplácat své ego, ideálně taky běžce, ten vám líp rozumí. Aspoň pro mě. :D Pak si, ale říkám, jestli je to osobák, když to nebyl závod, ale srát na to. Prostě jsem to dneska dal a to se počítá. Na nějaký závod v tu chvíli kašlu a gratuluji si a plácám se v duchu po zádech. Zvítězil jsem. Porazil jsem sám sebe a prolomil blok ve mojí hlavě. Půlka pod 1:45:00.

Udýchaný a zpocený jdu do sprchy, kde po chvílí dostávám šílenou dávku endorfinů, když mi to dojde. Nevím jestli se směji nebo brečím radostí. Slzy mi netekly, veškerou vodu jsem vypotil, ale v tu chvílí svítím jako elektrárna. Temelín hadra. Pak ještě strečink, protáhnout důkladně celé tělo a hlásí se už je tu, běžecká tasemnice. V tu chvíli bych sežral i lednici, kdyby byla k jídlu. V kuchyni beru balík slaných preclíků, tabulku čokolády a v posteli obojí bořím rychlostí somálské armády. Zapíjím 5 půllitry vody z kohoutku. V hlavě mi pořád lítají blesky na FB s objevuje první like mého tréninku. No konečně si někdo všiml, ozývá se ego. Nemám představu kdy usnu, ale brzy to asi nebude. Pouštím si "Lie to me" a po asi 2 hodinách svícení, usínám šťastný jako mimino, protože dneska jsem prostě šťastný jako blecha v kožichu.

Dostal jsem pořádnou lekci. Proto se o ní s vámi dělím. A to, že znát cestu a jít po ní, jsou dvě rozdílné věci. Často si opakuji, ta slova, "nikdy to nevzdávej", ale po dnešku už budou mít pro mě jiný význam. Protože když přijde ten moment, kdy se vám nic nedaří a ta svině na rameni se vám zavrtá do mozku a podrývá vaši víru v sama sebe a vaše schopnosti. Pak to prosté ne. To jedno jednoduché slůvko, je to co, mění kámen ve zlato a vodu ve víno. Zde dochází k té změně ve vás a ve vaší mysli. Ono "Ne, já to nikdy nevzdám", ta schopnost vytrvat a jít dál, z vás dělo to čím opravdu jste.
Dneska jsem si uvědomil, že má hranice je tam, kde je hranice mé mysli, nikoliv hranice mého těla. Kdybych to u té skály vzdal a šel domů. Nestalo by se co jsem vám popsal.

Na závěr mám ještě otázku. Vzdává se semínko na své cestě ze země za sluncem? Vzdává se kuře ve skořápce, když se klube ven? A železná ruda, tavená v peci, žárem se kroutí a naříká, ale až se pak krásný meč z kalené oceli ohlédne zpět, co ten si říká?

Tak prý se možná bude měnit výsledková listina Tour za rok 1998… Upřímě řečeno, nevím co si o tom mám myslet. Na jednu stranu je celkem jasné, že Pantani určitě čistý nebyl, stejně jako nikdo z té zkurvené generace. Jenže … Continue reading →

Tento týden bude možná zlomový pro mou hobby-běžeckou "kariéru" - poprvé nazouvám pětiprsťáky Vibram Five Fingers! O nějakých barefootech jsem uvažovala už delší dobu, ale teď přišlo několik impulzů najednou a padla volba na VFF Spyridion LS (na doporučení Honzy, který v tomto modelu přes kopečky běhává). Snad každý, kdo už VFF vyzkoušel, se na sobě celkem pobavil při prvním nazouvání a trefování prstů do správné škatulky. Moje první obutí trvalo asi 2min / 1 noha, ale s každým dalším obutím se...

Pohřbila jsem nejlepšího kamaráda, začala jsem v nové práci, vystavila klauzuru, přestěhovala se do...

Velmi rád si to přiznávám, ale jsem závislý. Ne na drogách, ale na běhání. Běhám skoro pořád nebo jak to jde. Aktuálně je to 5x týdně. Cca 70 kilometrů za týden, v závislosti na tom v jaké fázi tréninkovém plánu zrovna jsem. Své přátele obtěžuji pravidelným postáváním map a grafů z tréninků a závodů na facebooku. Když přijdu do společnosti první a poslední o čem mluvím, je kolik jsem naběhal, jak to šlo a kdy zase půjdu běhat. Z každého závodu publikuji hromadu fotek, reportáž a jen málokdo z přátel uniká této informační masáži. Kdekoliv se objevím, mně přestavují jako běžce a množí se dotazy na běhání, typu jestli je to sport pro každého? Může ho dělat i ten kdo běhání nesnáší od střední školy? A pak taky poznámky, že jsem magor, blázen, šílenec a všechny možné vyjádření a dotazy na mé duševní zdraví.

I přes tento obrovitý humbuk, který v okolí vyvolávám, běhám teprve necelý rok. Jsem tedy ještě pořád běžecký nováček, "Greenhorn". A všechno se to událo teprve před loňským před We Run Prague 2012, kdy kamarádka Radka, hledala další lidi do party co by běželi za tým SIA2012. Moje práce, dělám v IT přes 10 let, se už na mém zdraví výrazně podepsala a byl nejvyšší čas něco udělat. Takže jsem se přihlásil, na 10km závod, aniž bych kdy předtím uběhl více než 2 km. Samozřejmě jsem to oznámil celé rodině, všem kamarádům, v práci a vyslechl si, že jsem magor, chci se zničit, umřu na trati, skončím v nemocnici a taky spoustu rad, jak mám trénovat od lidí, kteří byli v běhání ještě větší teoretici než já.

Trénink jsem začal svědomitě a tvrdě. Do závodu zbývaly celé 2 měsíce a první jsem strávil nic neděláním, nebo mluvením o běhání. Druhý běháním sprintů do kopce. Malá rada, nenásledujte tento případ. Sprint kilometr do kopce s převýšením necelých 100 metrů na 1 km, není ideální tréninková metoda pro začátečníky. Po 10 dnech poctivé přípravy jsem dostal silnou angínu a od lékařky antibiotika. Nucená pauza 10 dní. Během čtení v posteli zjišťuji, že se mám před a po tréninku protáhnout. Po dalších 7 dnech běhání a protahování, střevní chřipka. Dalších 5 dní pauza. Do závodu zbývá 10 dní, ale menší úspěchy už jsou tu, zlepšení o vteřinky na kilometr a do schodů nechodím udýchaný, ale běhám. Vyzvedl jsem si dres s čipem a začal si říkat, že tu desítku dám třeba indiánsky, ale dám. Krátce před závodem snižuji dávky ať jsem odpočinutý. "Den D" je tady.

Nervozita spojená s nadšením nebo nadšení s nervozitou čert ví, ale měl jsem strach, že nedoběhnu.
Zařadil jsem se do poslední skupiny s časem 1:30, neznaje své výkonnosti hlásil jsem u registrace čas 2:30. :D Start, výstřel jde se na to. Začátek závodu předbíhám ostatní a říkám si nepřepal to ještě máš 8 km. Stále necítím únavu a užívám si svůj první závod v životě. Připadám si jako Zátopek v Helsinkách, i když nejsem první, plácám si s lidmi podél trati a když jsem se dostal za 4km byl jsem dál než kdy před tím. Na 7km, mi začíná tuhnout pravé lýtko a postupně se ozývá lehká bolest v koleni, ale to už jsem na 9km a čeká mně cílová rovinka. Najednou vidím bílý balónek a vzpomínám si na vodiče. Bílý je na jednu hodinu, už jsem makal na plno, ale hrábl jsem do rezerv a přidal ještě víc, míjím balónek a teď už to jen vydržet pár metrů. Jo!!! Hotovo. Vypínám RunKeeper, beru si pití a jdu si vyzvednout věci. Po vystání řady na šatnu volám mámě, přítelkyni a kamarádům co jsem viděl podél trati. Přežil jsem a oznamuji svůj čas 57:23, později upřesněn oficiálně na 57:07. Pro mně úspěch jako vyhrát olympijské zlato. A v mé hlavě se rodí nápad. Letos 57:07, příští rok pod 45:00 a maraton na jaře. Nikomu to neříkám, nechci slyšet co jsem za blázna.

Na veřejnost pronikají zprávy o mém plánu. Opět slyším co jsem za blázna, magora atd. Příbuzní volají do Bohnic a ptají se jestli můžu být nebezpečný? Prý ano, ale musí se počkat až se to projeví. :) V Runkeeperu jsem si našel tréninkové plány na maraton. Jsou tam 4. Jak uběhnout maraton, Maraton pod 4:00, pod 3:45 a pod 3:30. Díky bohu tam nebyl rychlejší plán. Vybírám si maraton pod 3:30, proč? Rychlejší už tam nebyl. Chtěl jsem se zlepšit a dostat ze sebe to nejlepší. Po závodu jsem zjistil, že Nike ČR pořádá pravidelné tréninky. Díky bohu za toto potkání. Hned na další trénink vyrážím a dobíhám úplně poslední. Nevzdávám to a jdu na další, končí to podobně. Nevzdávám se a po vánocích začínám trénovat dle plánu na maraton. 5 tréninků týdně, v jakémkoliv počasí. Déšť, sníh, mlha, mráz. Na tréninky moc nechodím a trénuji v ústraní, poctivě dodržuji každý trénink. Vše ostatní jde stranou, myslím na jediný cíl maraton. V práci se vedení dovědělo o mém trénování a zakazují mi běhat. Člověk na strategickém postu jako já se nesmí zranit, ani chodit do práce unavený, jak se dozvídám z úst CEO. Při čtvrtečním tréninku se rozhoduji dát výpověď. Nejsem ničí majetek. Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

Na jaře se vracím na tréninky NIKE. Honza Jakubíček mi radí s technikou běhu a opravuje co jsem neviděl, když jsem běhal sám. Přichází generálka, Pražský 1/2 maraton. V šílené kose jdu na start a vybíhám, číslo jsem sehnal díky Petrovi. Kolegovi a kamarádovi z bývalé práce, který běhá taky. Najednou zjišťuji, kdo všechno v mém okolí běhá taky. Pulmaraton končím oproti tréninku s velkou bolestí v rameni a časem horším než v tréninku, ale je to můj první půl maraton a je za 1:51:40, tedy pod dvě hodiny. Tehdy jsem nebyl spokojený, dneska jsem. Do tréninku zahrnuji cviky na páteř a ramena, abych do maratonu byl OK. Jako každou neděli si běžím do Zbraslavi a zpět na Smíchov, ale tentokrát se zpět už nekoná a domů jedu MHD. Bolest v levém koleni a do maratonu zbývají 4 týdny. Koleno je v ortéze. Musím posunout uskutečnění svého snu, dokončit maraton. Příští rok se běží znova a koleno mám jen jedno. Říkám tomu zpomalovací zranění. Vesmír mi dál jasně najevo, že už to přeháním a mám si dát oddech. Zprvu to nesu nelibě, ale i krok zpět je někdy nutný aby jich pak šlo udělat 10 vpřed. Chuť si spravuji s Míšou a Zdeňkem, známe se z Nike tréninků, na Karlovarském 1/2 maratonu. Čas 1:49:30 je dostatečnou náplastí na mé ego a to jsem na závod jsem vůbec netrénoval. Radost k nezaplacení, když běháte s tak skvělou bandou.

   Už nedobíhám na tréninku mezi posledními, ale dobíhám mezi prvními. Někdy. :) Běhání není o porážení druhých, ale sama sebe. Tréninky si užívám, chodí na ně skvělá banda. Děláme i jiné sporty než běh. Jezdíme na kolech, na vodu a taky chodíme nesportovat. Běhám kdy to jen jde a když to nejde, jsem nervózní. Blíží se We Run Prague 2013. 9,5 km jsem uběhl na Nike tréninku předminulý týden za 43:03. Petr říkal, že se nebude se mnou bavit, pokud ještě zrychlím. :) Musím si stanovit nový cíl na We Run Prague 2013. Mimochodem, už máte číslo? Desítku zvládne každý. Viz můj začátek. :) A maraton pod 3:30? Pořád je to můj sen a pilně trénuji, když se nezraním běžím v září na Kladně. A co vy? Ještě pořád nemáte chuť si zaběhat?

P.S.: Dík, pokud jste vydrželi i přes chyby číst až sem.