Říkal jsem si, že další článek na blog nebude o běhání, ale o mé práci, no a nepovedlo se. Včera jsem si šel dát pravidelný nedělní trénink směr Zbraslav a zpět. Plán zněl 12,87 km v tempu 4:45-5:05; 6,44 km 7:45-7:55 a poslední úsek 1,6 km 4:45-5:05; Celkem 20,97 km, skoro půlmaraton.
Celou sobotu jsem strávil broušením dveří, neděli natíráním, tak jsem moc od výsledku nečekal. Když jsem po 22:00 vybíhal cítil jsem se nic moc. Ale pravidelnost je pravidelnost a v týdnu jsem toho kvůli bolesti v levé noze moc nenaběhal. Takže jsem šel na věc. Zahřát a rozcvičit a jdu na to.
První km, jsou vždycky nejhorší a tentokrát je to mnohem horší. Asi tak 10x. V hlavě se mi až k vyšehradské skále ozývá hlas Alter ega, který mi pořád říká, “Zabal to! Za čím se pořád honíš?! Proč to děláš?! Proč chceš zaběhnout maraton?! Není lepší si běhat jen občas pro zábavu?!” Vytahuji z kapsy mobil a vidím, že jsem na 2,5km. Na chvíli zpomalím a vážně uvažuji, že to skončím. Už skoro otáčím směr Smíchov, ale v tu chvíli si uvědomím, že to nesmím vzdát. Když podlehnu jednou, podlehnu už vždycky. Vracím telefon do kapsy a běžím dál. Moje Alter ego, drží alterhubu. A má štěstí, protože mohlo dostat pár alter facek, kdyby nezmlklo. 3km a Runkeeper hlásí zrychlení. Začínám mít ten pocit, kdy medituji a běžím zároveň. Pomalé ale stále více znějící ÓÓÓMMM v mé hlavě mě uklidňuje.
Upravuji dýchání a krok a běžím dál. Tempo se ustálilo na 4:44 km/h. Nemyslím na nic. Ani na cíl, ani na okolí. Vše z mé hlavy vypouštím a dýchám, jen každý krok, který právě dělám a nic víc. Přesně v tom okamžiku, toho teď, kde jsem a kam právě došlapuji. Probíhám kolem Golfového hřiště neosvícenou cyklostezkou ve velké tmě, kde se celý pocit umocňuje. Běhám vždycky bez čelovky, protože mi světlo vadí a proto mám rád noční běhy. Ve tmě je všechno najednou víc intenzívní a propadám se do jakéhosi transu. Na 10km otáčím směr Smíchov a po chvíli pozoruji svoje tělo z vrchu a zezadu při běhu!!! Z tohohle transu mě probírá až dřívější odbočení a brána tam, kde být neměla. Vracím se na zpět na správnou trasu a pokračuji. Už jsem slyšel o mikrospánku, když řídíte, astrálním cestování, když spíte atd., ale ne když běžíte půlmaraton! Pokračuji dál a vstupuji do rychlého intervalu tréninku, 6,44 km v tempu 7:45-7:55 kde, ale nezrychluji a jen držím stávající tempo, které splňuje limit. Hlavně nezpomalit a nevytuhnout. Někde na 15km se objevil můj starý “dobrý” kamarád. Silná bolest od páteře střílející do ramene. Nezastavuji a rameno protahuji po chvílích za běhu. Asi tak na 18km nacházím ideální pozici a kamarád bolest se ztrácí někde zamnou v dáli až na něj vůbec nemyslím.
Končí rychlou část tréninku, ale to už jsem zpátky na Smíchově a za Palackého mostem začínám do mírného kopečku stoupat k domovu. V hlavě vím, že běžím svůj osobák a čas odhaduji na 1:47:00. Na 20km, přesněji na 20,5km, mně přemáhá zvědavost a koukám na mobil. Prásk!!! Rána jako z děla. Čas 1:38 a nějaké drobné. No doprdele!!! Do celé půlky mi chybí cca už jen 600m. Znáte ten pocit, když šlápnete sporťáku na plyn a motor se rozeřve a vyrazíte vpřed? Mám úplně to samé, až na ten sporťák. Čeká mě kopec k domu. Nejprudší a závěrečná část mého tréninku. Teď do toho dávám všechno. Žádná rezerva, nic. Běžím na plný plyn. Třeba ať padnu, ale tenhle večer je můj. Kopu do toho co to jde a čekám až se telefon ozve na 21km Runkeeper a v hlavě si představuji cílovou rovinku s bránou a časomírou a kolem lidi co mě povzbuzují. Už jen kousek. Konečně. Konec. Runkeeper hlásí 21,1 km a zbytek už nevnímám. Zastavuji a popadám dech, pomalu otáčím k domu. Runkeeper ukazuje čas 1:40:30. Říkám si zase je to přesně na desítky. A pořád mi to úplně nedochází.
Doma už, ale mozek šrotuje a je to tady. Můj nejlepší čas z půlky ve Varech, byl 1:49:30. Předběhl jsem sama sebe o 9 minut. Je půlnoc a nikde nikdo. Oči mi svítí, tečou ze mně potoky potu, ještě dodýchávám kyslíkový dluh, až se konečně objevuje pár obětí, kterým hned sděluji svůj čas a dojmy na “skype” a na “fejsu”. Pokud máte kamaráda běžce asi tohle znáte. 🙂 Není větším trestem pro běžce než si nemít před kým poplácat své ego, ideálně taky běžce, ten vám líp rozumí. Aspoň pro mě. 😀 Pak si, ale říkám, jestli je to osobák, když to nebyl závod, ale srát na to. Prostě jsem to dneska dal a to se počítá. Na nějaký závod v tu chvíli kašlu a gratuluji si a plácám se v duchu po zádech. Zvítězil jsem. Porazil jsem sám sebe a prolomil blok ve mojí hlavě. Půlka pod 1:45:00.
Udýchaný a zpocený jdu do sprchy, kde po chvílí dostávám šílenou dávku endorfinů, když mi to dojde. Nevím jestli se směji nebo brečím radostí. Slzy mi netekly, veškerou vodu jsem vypotil, ale v tu chvílí svítím jako elektrárna. Temelín hadra. Pak ještě strečink, protáhnout důkladně celé tělo a hlásí se už je tu, běžecká tasemnice. V tu chvíli bych sežral i lednici, kdyby byla k jídlu. V kuchyni beru balík slaných preclíků, tabulku čokolády a v posteli obojí bořím rychlostí somálské armády. Zapíjím 5 půllitry vody z kohoutku. V hlavě mi pořád lítají blesky na FB s objevuje první like mého tréninku. No konečně si někdo všiml, ozývá se ego. Nemám představu kdy usnu, ale brzy to asi nebude. Pouštím si “Lie to me” a po asi 2 hodinách svícení, usínám šťastný jako mimino, protože dneska jsem prostě šťastný jako blecha v kožichu.
Dostal jsem pořádnou lekci. Proto se o ní s vámi dělím. A to, že znát cestu a jít po ní, jsou dvě rozdílné věci. Často si opakuji, ta slova, “nikdy to nevzdávej”, ale po dnešku už budou mít pro mě jiný význam. Protože když přijde ten moment, kdy se vám nic nedaří a ta svině na rameni se vám zavrtá do mozku a podrývá vaši víru v sama sebe a vaše schopnosti. Pak to prosté ne. To jedno jednoduché slůvko, je to co, mění kámen ve zlato a vodu ve víno. Zde dochází k té změně ve vás a ve vaší mysli. Ono “Ne, já to nikdy nevzdám”, ta schopnost vytrvat a jít dál, z vás dělo to čím opravdu jste.
Dneska jsem si uvědomil, že má hranice je tam, kde je hranice mé mysli, nikoliv hranice mého těla. Kdybych to u té skály vzdal a šel domů. Nestalo by se co jsem vám popsal.
Na závěr mám ještě otázku. Vzdává se semínko na své cestě ze země za sluncem? Vzdává se kuře ve skořápce, když se klube ven? A železná ruda, tavená v peci, žárem se kroutí a naříká, ale až se pak krásný meč z kalené oceli ohlédne zpět, co ten si říká?
