Blogy

Jak se zapojit do soutěže? 

Moje botky

Zážitek nemusí být kvalitní, hlavně když je intenzivní. Nebo naopak nemusí být intenzivní, hlavně když je kvalitní. Pokud se ale tyto dvě veličiny sejdou pohromadě, pak to stojí za to. A na Pražský stovce to tak nějak bylo. Jak to vlastně všechno začalo? Po Spartathlonu jsem měl v plánu celý říjen proflákat a neběhat. Fakt. Prostě odpočívat a dát nohy trochu dohromady, dopřát jim klid a čas se zase dostat do stavu, kdy je nic nebolí. No, vydržel jsem to 5 dní a pak pomalu vyběhnul. A jak člověk běhá, tak ho napadají různý myšlenky. A proto že na mě na Facebooku vyskočila informace o tom, že Pražská stovka zahájila registraci, napadlo mě, že bych se mohl začátkem prosince proběhnout okolo Prahy. Tuhle akci jsem několik let poočku sledoval, četl zprávy od účastníků, jaký je to peklo, jak se tam bloudí, padá do potoků, nohy obalený bahnem, huba mrazem přimrzlá ke camelbagu… Tak pro to nezkusit. Říkal jsem si, ono to nějak bude. A když bude venku fakt kosa, tak prostě nepoběžím, vo nic nejde. Jenže to by nesměl Olaf hned nahlásit, že jsem se přihlásil. A tím to začlo, za chvíli tam byl i Zbyňa Cypra, horal Beskydama ošlehaný, čerstvý držitel traťového rekordu na jesenické 24 hodinovce. A k němu přibývali další. Už to najednou nebylo jen takový proběhnutí ale závod. Pravdou je, že od Spartathlonu jsem nezávodil a čím víc se P100 blížila, tím víc jsem se na ní těšil. Vlastně jsem ani dospat nemohl, jen už ať stojíme v Berouně na startu a vyrazíme. Předtím jsem si zjistil pár věcí, jak vlastně fungují ty samokontroly, jak tajný kontroly. Prostě zelenáč na startu. Na každý ruce jedny Garminy s nahranou trasou, abych se nikde v lese neztratil. Ve chvíli, kdy zazněl odpočet, tak jsem si ještě ulevoval do keříku. Takže zaspaný start. Tady naštěstí rychlý start nic neznamená a po pár stovkách metrů už jsem okukoval kluky vepředu. Nakonec jsme si vytvořili takovou pěknou čtveřici s Martinem Střelkou, Zbyňou a Dušanem Krajčovičem ze Slovenska. A v té čtveřici udělali dvojice, takže já nejvíc času trávil po boku Dušana. Dá se říct, že od prvního kopce to byl boj. Nikdo nikomu nic nedaroval. Martinovi s Dušanem šli parádně seběhy, takže dole pod kopcem jsem je většinou ani neviděl a musel dobíhat, zato po rovinkách a kopcích, kde se běželo a nemuselo jít, jsem měl navrch zase já. Takže jsme si neustále měnili pořadí a míchali se jako kuličky v nádobě. Zbyňa mezi námi tak nějak proplouval. Okolo35km jsem si musel odskočit, takže pak jsem kluky dohnal až v hospodě na 39km. Oni se ládovali polívkou, já si objednal čaj. Jenže ten byl tak vařící, že jsem ho zaplatil, osladil a předal obsluze kontroly, ať má co teplýho pít. Někde za touto kontrolou, jsme se s Dušanem definitivně trhli a pokračovali dál sami. Ještě na 60 km v depu Beroun nás docvaknul Martin, dál jsme ho ale už neviděli. Zbyňu jsme ztratili definitivně, míjeli jsme se v protisměru až nahoře na odbočce na kopci Děd. Takže dál jsme tmou pokračovali jen s Dušanem. Únava se už začínala trochu objevovat ale ani jeden z nás nechtěl polevit. Krásně to bylo vidět vždy ve stoupáních. Co se dalo, jsem pořád běželi. Jak jeden z nás přešel do chůze, přešel i ten druhý, jak se jeden rozeběhl, druhý ho okamžitě následoval. Prostě ani metr zadarmo. Mezitím začalo vycházet slunce, nabil jsem si hubu na zmrzlém asfaltu…a pak Dušana někde v dalším kopci ztratil. Na 80km byl náskok okolo 4 minut. Pak mě čekalo posledních 50km. Dvě vyhlídky nad Svatým Janem, kde to bylo fakt nádherný, Vašek Rada mě nahoře u kříže vyfotil a mazal jsem zase dolů. Údolím ke Karlštejnu, bramboračka v hospodě, Černošice, kámoš Zdenda s rodinkou a za Černošicema už jsem věděl, že tohle nepustím. O první místo se s nikým dělit nechci. Zavolal jsem domů, aby hlavně přijeli do cíle včas s věcma na převlečení a pokračoval podle šipek. Trasa to snadná nebyla, 130km s převýšením 5300m není čajíček ale jako nějaká olafovina z vyprávění mi to taky nepřipadalo. Lehce jsme bloudili jen jednou na začátku, jinak celou cestu napohodu podél šipky na Garmin Fenix. Můj miláček mě prostě nezklamal. Taky jsem pořád čekal, kde budou ty další tajné kontroly. Nikde nic, cesta ubíhala, přeběhl jsem železniční most, vyběhl na vyhlídku, zastavil se a koukal dolů. V polovině mostu běžec se zelenou čapkou. A sakra, to je Dušan!! Vzal jsem za to a pádil. Po chvilce jsem ale narazil na Olafa, jak doznačoval trasu. Hele Radek, co tady už děláš? Jsi moc rychlej, já to nemám ještě doznačený. Dej mi kartu, tady ti dám  poslední kontrolu a doběhni to podle GPS. Tak mu říkám, hlavně ale rychle, Dušan je mi v patách!! A on že mám halucinace, že v Černošicích to byla skoro hodina. Uf, tak jsem si oddechl, slušně poděkoval a odběhl do cíle. A pak už to bylo všechno pěkný. Dostal jsem litrovku pálenice, která byla předmětem sázky jestli já nebo Zbyněk. Nakonec to bylo stejně jedno, protože jsme jí tam vychrupli společně. Tedy hodně nám z ní vypil  Honza Suchomel ale on asi hasil žal z toho, jak málo bahna bylo na trati. V cíli jsme pak strávili dalších skoro 12 hodin tleskáním těm, co dobíhali. Domů jsme se vydali až někdy okolo jedné ráno. Bylo to parádní. Představoval jsem si hezký den a ten se mi splnil na 100%. Snad jediným malým škraloupem byl fakt, že ten samý den probíhalo losování na Western States a mě nevylosovali. Ale co, tak třeba za rok. 

Garmin Fenix 3. Vydržel na jedno nabití.

Souhrn:
trasa 130km, +5300m
záznam trasy zde https://www.strava.com/activities/445019729
čas 14:45:50
1.místo
bota New Balance 980 trail
šortky a návleky Compressport
navigace Garmin Fenix3 / Garmin Epix(záloha)
potrava 2xEnervitene, 6x GT sport, pár sušených datlí a 2x10 lžic polívky
pití 5litrů ionťáku G sport v kombinaci se sršním nektarem

Afterparty.

John Ronald Reuel Tolkien. Anglický spisovatel, profesor na Univezitě v Oxfordu, autor Pána Prstenů, ale především vášnivý běžec a průkopník v tomto sportovním odvětví. Ač se to poslední zdá neuvěřitelné je to tak.
Jako velký Tolkienův fanoušek a (troufám si tvrdit) znalec jeho literárního díla, jsem při několikerém přečtení celé pentalogie (Silmarillion, Hobit, Společenstvo, Dvě věže, Návrat krále) došel k závěru, že Tolkien, byl běžec od hlavy k patě a jeho láska k běhu protkává jeho dílo od začátku až po jeho úplný konec. V následujících bodech se vám vše pokusím objasnit.

Pokud vezmeme v potaz čistě jen Pána Prstenů, tak celý příběh začíná ETAPOVÝM ZÁVODEM. Ano naši hobiti během několika etap zdolají dlouhý úsek vedoucí z Hobitína do Rádovska. TransShire bohužel nedosáhl takového věhlasu jako TransAlpine a tak musel letos Honza Bartas místo do Středozemě, do Alp.

Nevím, do jakého roku sahají základy Orientačního běhu, (Neplést s Orientálním, ten provozují dle mých zatím neověřených studií na Blízkém a Dálném Haradu) ale Tolkien jisté prvky přináší opět ve Společenstvu. Útěk z Rádovska do Hůrky, přes Starý hvozd je Orienťák se vším všudy. Pomoc od Toma Bombadila je do jisté míry unfair, ale nebýt jeho, v prvním ročníku Starohvozdeckohůreckého orientačního běhu by vyhráli Nazgůlové. A to by přece nikdo nechtěl.

Historie dálkových pochodů u nás sahá (aspoň podle Wikipedie) do 60 let minulého století. Ale jistý stavební kámen položil opět podle mého Tolkien. Tedy já alespoň trasu z Hůrky na Větrov považuji spíše za dálkový pochod. Dlouhá trať, pohodové tempo. Myslím, že slavné Olafovi šipky a trasy vznikaly při četbě Společenstva a Pražská stovka za mnohé vděčí jistému Hraničáři ze severu.

Něco jiného je závod Větrov-Roklinka. To už je Ultra jako prase! V Tolkienových dobách možná ještě tyto dlouhé běhy nebyl známy pod pojem Ultra. Ale v jeho podání je tento závod, když už nic jiného Ultrazážitkem. Závod (a následná výhra) Froda s (nad) Nazgůly je pěkný kalup s překonáním traťového rekordu-přežití Froda. Parketa jak vyšitá pro Dana Orálka, nebo Radka Brunnera, kteří vyhrané závody a traťové rekordy mají běžně k snídani.

To putování k jihu, podél a přes Mlžné Hory už je jiná liga. Tolkien zde nepřímo zavádí poprvé pojem SKAJRANING. Dlouhá trasa v horském prostředí, velké převýšení přes vrcholy Celebdil, Caradhras a Fanuidhol. Historicky první Skajranři Gandalf, (Sam Straka) Aragorn (Zdeněk Kříž) aspol. si připsali i historicky první DNF, ale díky tomu, zde mohl o několik let později najít inspraci Libor Uher a závod M3 upravit na B7.

Profesor Tolkien dále zavádí jako první pojem občerstvovací stanice/depo a jako první přichází s tzv. sportovní výživou. Postřehnout to můžeme v zemi Lórien, kde společenstvo obdrží veškerý servis jako např. nové oblečení, lana, (dnes se v závodě dvojic používají spíše gumicuky) lodě, ale především LEMBAS! Předchůdce dnešních gelů, tyčinek, protikřečových tablet apod. V LEMBASU bylo obsaženo vše co závodník potřeboval. Stačilo sousto a byly jste schopni uběhnout maraton. Škoda, že dnešním společnostem jde jen o byznys a Tolkienova LEMBASU se přestaly držet. Na to, aby jste zvládli např. B7 vám dnes Nutrend nabízí celý balíček "chemických" doplňků. Ale v dnešní době, kdy RAW a VEGE určují směr možná ještě o LEMBASU uslyšíme. Např VEGE ULTRA LEMBAS BIO EKO zní zajímavě, nemyslíte?

údajně se o výrobu Lembasu pokouší naše Opavia

Dále v Lórienu můžeme díky Tolkienovi narazit na prapůvodní funkční prádlo, termoprádlo a nepromokavé materiály. Lórienské pláště jak víme, byly něco TOP v odívání té doby. Ovšem do doby, než Galadriel-Tex nahradil Gore-Tex...

Tolkien zkoušel ve své době prorazit se závody jako Adventure racing. Což se projevuje např. při plavbě po Anduině až k Raurosu. Jak víme kajakářské pasáže jsou v tomto druhu závodů na denním pořádku. Své o tom ví jistě Pavel Paloncý, nebo Tomáš Petreček.

Bloudění Froda a Sama v Emyn Muilu se může na první pohled zdát, jako lajdácké prostudování map v Roklince, ale podle mého vidíme v praxi první 24hodinový závod v horách. Kdy naši hrdinové krouží pořád dokola, dokola, do zblbnutí. Zajímalo by mě, kolik okruhů by na štyriadvacetihodinovce Emyn Muilem nakroužili třeba Honza Zemaník, nebo Zbyněk Cypra.

Pokud někdo až doposud pochyboval, že Pán Prstenů, je ryze běžecký román, tak nyní přijde argument nad Argumenty, že tomu tak skutečně je. Trojice Aragorn, Gimli a Legolas přeběhnou Rohanské pláně (tedy nějakých bezmála 300 km) za 4 dny! Ano Scott Jurek přeběhl Apalačskou stezku o délce 3500km  za 46dní a 11hodin a Janis Kouros drží na 24hodinovce světový rekord s 303,5 kilometry, ale výkon tří Tolkienových hrdinů je o to úžasnější, že ssebou vlekli zbraně (sekeru, meč a luk) a celé to "odběhli"  bez "opravdových" běžeckých bot. Představa jak "blbej Polák" běží přes Apalačské pohoří se sekerou a v něčem co se podobá trekovým botám je úsměvná.
Už věříte, že Tolkien miloval běh a Ultra zvlášť?
"Chodec je příliš ubohé jméno, synu Arathornův. Okřídleným tě nazývám"

V Tolkienově díle najdeme i předchůdce dnešního Lysa Cupu, případně jiných vertikálních závodů. Nevíte? Tak zkuste tipovat, za jak dlouho by třeba Tomáš Lichý zvládl stoupání od Minas Morgul k Cirith Ungol.

Že Towerrunning je mladá disciplína? Ale jděte? Už Tolkienův Samvěd vyběhl od úpatí věže Cirith Ungol až do jejího nevyššího patra velmi rychle a do toho si ještě stihl zanotovat Bilbovu písničku (ten knižní) a zabít několik skřetů. (ten filmový) Nevím, jestli by tohle všechno zvládl šampion této disciplíny Tomáš Maceček.

Tolkien přišel jako první i se závody jako Spartan, nebo Gladiator race. Bitva na Pelenoru je toho důkazem. Házení oštěpem, heroické výkony, všude bláto, překážky a vyřízení lidé, to samé zažije i závodník 21 století, nejen Éomer, Smíšek, nebo Éowyn.

To, že na dlouhých distancích plno závodníků zažívá krizi, dehydrataci, halucinace apod. všichni víme.Ale už nevíme, že tyto stavy první objevil a zkoumal profesor Tolkien. Jeho knižní hrdinové podcení přísun vody a energie a ve vyprahlé pustině při závodě Mordor Badwater Ultramaraton zažívají stavy dehydratace a stavy mysli, kdy si ani nepamatují chuť jahod se šlehačkou apod. Úsměvná je třeba představa, že by se Frodo se Samem naložili na úpatí Orodruiny do chlaďáku s ledem.

Hrdinové Tolkienova románu mají po zničení prstenu moci za sebou velice těžkou sezonu. Přesněji půl sezonu. (Od Frodova startu z Kraje po zničení prstenu uplyne 6 měsíců) Takovou porci kilometrů a závodů někteří neabsolvují ani za pět sezon. Proto logicky následuje regenerační výklus. A to z Minas Tirith zpět do Hobitína.



Pokud by někdo měl zájem jít ještě do větší hloubky udělal jsem to za něj. Analyzoval jsem i Silmarillion. Né tak důkladně, ale nicméně posuďte sami. Myslím, že stačí jeden příklad za všechny:

Tolkien jako první člověk na světě uspořádal nejmasovější Ultra všech dob. Útěk mnoho Noldor z Valinoru přes ledové pláně Helcaraxe do Beleriandu je toho důkazem!

A pak že B7, nebo Cajzlmaraton jsou masovka

A pokud ještě stále nemáte dost a nevěříte, vzpomeňte si na průkopníky Ultra-Túrina Turambara a Berena Erchamiona, keří neúnavně putovali po Beleriandu sem a tam.




Děkuji za pozornost při čtení mé literárněsportovní práce. Snad vás obohatila. A pokud ne, tak si ji přečtěte ještě jednou!
Hezký den

pozn.: Tento článek je psán z čisté recese. K panu Tolkienovi chovám velkou úctu a nedovolil bych si nějak hanit dílo, které sám mám tak rád. Stejně tak doufám, že se výše uvedení běžci a sportovci nebudou cítit dotčeni, že jsou zde uvedena (zesměšněna) jejich jména. Pokud ano, nechť se mi ozvou a já je ze svého historického rozboru vyjmu.
-RUN FREE-

Některé soboty jsou táhlé a unuděné a kupodivu ani knihy nejsou tím, čím by člověk rád ukrojil kousek dne. Občas mě tyhle soboty zastihnou i jinde než doma.
Sedím v cizí kuchyni, přikládám polínka do krbu a hledím do plamenů. Lucie zalehla kanape a s očima zavřenýma přemýšlí nad závažnými tématy našeho světa. No a Hugo? Hugo se zašil před čertama tetě pod sukni a přepočítává dobré i zlé skutky.
Není nic, co by mě drželo doma a protože jsme jen kousek od jeskyní ...

"Jdu na chvilku ven, někdy se vrátím", líbnu přemýšlející ženu na čelo a zmizím za dveřmi.

Po krátké jízdě zaparkuji auto u Skalního mlýnu a vyrážím na krátkou procházku po štěrkové cestě údolím, mezi skalami, stromy s opadanými listy a minimum lidí.
Dneska nechci na Macochu a další profláknutá místa. Dnes chci jít pořád dál a dál, rovně za nosem, tam, kde jsem nikdy nebyl, kam mě nikdy nikdo nevzal.

A protože tu není Lucka, která by mě okřikovala, ať tam nelezu, že se tam nesmí, tak hned si po pár metrech (při brodění Punkvy) vykoleduju mokré boty a vodou nacucané ponožky. Však ona ta voda zase vyteče, mám děravé běžecké boty, v nich se voda dlouho nezdrží.
No a když už mám mokro v botách, proč se nezasvinit celý, žejo!


S radostí malého kluka lezu do každé díry, kterou potkám, šplhám do kopců a po prdeli je zase sjíždím dolů. Poslouchám ptáky, hledám netopýry a je mi moc fajn. Když potkám opuštěné turisty, s úsměvem se zdravíme, protože víme ... i oni mají špinavé dlaně a jiskřičky v očích :-)
Trochu mě začíná bolet za krkem od toho, jak pořád civím do korun stromů a na vršky skal a do tváře dostávám malou křeč od toho klukovského radostného úsměvu.
Nikam nespěchám a nemám žádný konkrétní cíl. Jen jdu a vstřebávám tu krásu, ten klid. Drobné mezičasí ...



Nakonec mě ale reálný svět stejně dožene a to v podobě signálu telefonu, který se záhadným způsobem propletl mezi skalami a vysokými stromy.

"Kde jsi? To nebudeš bránit holým tělem svého syna před nájezdem pekelných stvůr?" moje líbnutí na rozloučenou nebylo asi dostatečně silné.
"Jojo, už jsem na cestě!" otírám si zablácené ruce do kalhot a o otáčím to zpět.

Stejně už se stmívá a kdoví, co z těch temných děr vylejzá po setmění ven ...

www.endomondo.com/Maaristaan

Jo bez nervů, to se závodí a jde to i když nemá člověk naběháno. Co mi chybělo v září a říjnu, mě vcelku překvapilo v prvním tréninkovém cyklu, který jsem se zpestřil nějakým tím přespolákem. V rámci tréninku jsem zařadil … Celý příspěvek →

Dnes půl hodiny před půlnocí to zase začne. Více než 300 přihlášených, asi o něco méně skutečně na startu, se vrhne do noci na 60 km kolo v okolí Berouna a pak na 70 km ku  Praze do Modřan. Olafovi se z Pražské stovky podařilo udělat jednu z nejvýznamnějších ultra událostí na našem území. Ne...

Tento příběh se odehrál během roku patnáctého, století jednadvacátého a i když se zprvu bude zdát, že různé historky mohu být smyšlené, není tomu tak. Život je opravdu pestrý, takže se není čemu divit, co se za tu dobu přihodilo … Continued

Nevím, jestli to máte také tak, ale já, když se pro něco nadchnu, hned se kolem mně začnou dít věci, které mě v mém nadšení podporují.
Když se třeba rozhodnu běhat a cítím potřebu kolektivu, v tu ránu někdo v našem městě založí běžecký spolek a ještě k tomu nedaleko. Jen přes ulici. A já mám hned kolektiv na dosah ruky.
Když dočtu knihu, venku je nečas a mně se nechce do knihovny, u dveří dvakrát zazvoní pošťák a doručí mi knihu, kterou mi zaslalo nějaké nakladatelství. Když začnu plánovat obměnu turistického vybavení, samozřejmě se v nejbližším velkoměstě koná veletrh, kde to všechno mají pohromadě a někdo tam nahoře (děkuji Pepíčku) nám přihraje vstupenky za hubičku. No a když se rozhodnu pro dobrodružné cesty, o kus dál se pořádá cestovatelský festival. Já už se tomu vlastně ani nedivím :-)

Použitá ilustrace ze stránek: http://www.freepik.com/ - jen jsem si ji trochu upravil ;-)

Není nad čím přemýšlet, ten festival se očividně pořádá jen kvůli mně, to abych do sebe nasál inspiraci. A tak začínám plánovat výlet. Když výlet, tak výlet se vším všudy. Žádný hrk tam a hned zase hrk zpátky.
Je potřeba vyzkoušet výbavu, kterou jsem našel u manželky ve skříni.
Je to stará skautka a k mému překvapení má doma schovaný spacák od Primy a krosnu od Gemmy.
Zapomněl jsem, že jsem jí to kdys (neznalý poměrů v outdoorovém vybavení) pomluvil a tak mi dá co proto, než svolí a spacák s krosnou mi půjčí. Stan sice máme, ale naposled se vrátil ze světa se zlomenou tyčkou a já jsem tomu rád. Na víkend hlásí prudké ochlazení a první sníh.
Přespím v autě! "Nechceš jet se mnou miláčku? Huga dáme k mámě a užijeme si romantickou noc v autě někde na nejvyšším kopci, to abychom měli pěkný výhled na východ slunce", lákal jsem Lucchu. Kupodivu nechtěla ...

Rajbas se koná v Blansku a tam já to znám. Narodila se mi tam Luccha.
Hned jsem tedy věděl, kde chci postavit auto na noc. Celých těch deset let, co jsem se svojí ženou a co navštěvuji Blansko, koukám na velký kopec, kde uprostřed lesů vyčuhuje vesnice a rozhlíží se z výšky do širokého kraje. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tušil jsem krásný výhled. Konečně nastala ta pravá příležitost a já si v hlavě promítal suprové ráno s východem slunce, které mě tam čeká. Ale na to je ještě čas, před sebou mám celý den besed s cestovateli, kteří brázdí svět.


Shrnu to rychle, protože to se stejně musí zažít. Rajbas je skvělý! Lidi jsou tu strašně milý a vypravěči příběhů na pódiu tak inspirativní, že se celý ten můj den nesl ve znamení hlavy v oblacích.
Pokud jste někdo na podobném začátku cesty, jako jsem teď já, cestovatelský festival prostě musíte navštívit. Celý den jsem seděl na své židli a jen jsem vstřebával zážitky druhých.
Ten lezl celý život po horách, ta přejela Ameriku na kole, tamten šel pěšky do Španělska, tyhle holky jezdí do Sýrie a tamten sympaťák loví s foťákem divokou zvěř na Sibiři. Všichni jsou to obyčejní lidé, ale žijí neobyčejné životy. Prostě inspirace jako hrom a člověk má hned chuť všeho nechat a vyrazit.
Já se jen usmívám. Vždyť já jsem přeci už vyrazil a zažívám své malé dobrodružství!
Těším se na hvězdné nebe, které za chvíli budu sledovat z toho mého vysokého kopce a teším se na kafe, které si v autě na plynovém hořáku uvařím.

Nastal večer, program končí a já vyrážím k autu. Ze skla seškrabu jinovatku a začínám mít takové zvláštní pochyby, zda jsem si neukrojil příliš velký krajíc dobrodružného chleba. Ale vidina hvězdného nebe a brzkého východu slunce moje pochybnosti zažene.
V půli kopce jsem přes mlhu přestal vidět na cestu. Na okraji silnice postává dav srnek, ale místo abych si je užíval, bojím se, že mi sebevražedně skočí pod kola.
Kdybych si to zde před začátkem festivalu neprojel a nevybral si vhodnou osamocenou louku už za světla, teď bych v té mléčné tmě místo na spaní nenašel.
Představuju si Himaláje a jejich ztracené vrcholky hor v mracích a kontroluji, zda topení v autě jede naplno.

Zaparkuji nad srázem, odkud odpoledne bylo vidět do širého kraje, vypnu motor a zhasnu světla.
Nevidím vůbec nic. Tam, kde měla být vidět světla města, se převaluje mlžná peřina, s hvězdami je to úplně stejné. Začnu brblat nahlas, abych se v tom svém plechovém hotelu necítil tak sám.
Upravím našeho kombíka do podoby obýváku, připravím matraci z karimatky na jógu a starého dekového spacáku a vytáhnu zapůjčený spacák od ženy.
Trochu mě začíná děsit, že ten spacák má tu šustivou lesklou vrstvu i uvnitř a vzpomínám si na slova Lucchy, že ji v tom spacáku byla zima i v létě.
Svůj spacák, který se mnou prošel nespočet letních festivalů, jsem demonstartivně nechal doma. Jedu přeci zkoušet značkové vybavení!
Auto rychle chladne, ledové prsty jinovatky se pomalu plíží k oknům a zatínají své drápy do mého úkrytu. Na vaření čaje prdím a lezu do spacáku.
Je mi trochu smutno, mlhu si představuju jako živou bytost obklopující svojí oběť a tak si raději pustím čtenou knihu. Chytrý telefon je nejlepší kamarád každého opuštěného zádveřáka ... pokud mu tedy nezačně předčítat detektivní příběh, kde vrah krade lidem jejich útroby.
Mlžný démon má hned jasnější podobu.
Jsem ale velký chlap, jen tak něčeho se nezaleknu a v mobilu mám ještě jednu knihu.
Při povídání Dana Orálka o jeho Dlouhém běhu neklidně usínám ... a probudím se o pár hodin později a chvilku mi trvá, než si odpovím na svoji nevyřčenou otázku, proč spím sakra v mrazáku.
Moje ufňukanost má velké oči, venku je snad mínus dvacet.


Dlouho nad tím nepřemýšlím a s chladivým spacákem zalézám do toho stařičkého dekového spacáku, který mi doteď sloužil jako matrace.
Ve tři ráno se budím znovu a mám svého nočního dobrodružství plné zuby. Startuju motor a zapínám topení. Čumím do tmy a přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Pořád je zataženo a mně dochází, že nádherný východ slunce se asi jen tak konat nebude. Ulomím ledový krápník od nosu a myslím na vyhřátou postel, kde se rozvalují můj syn a moje žena.
"Kašlu na to, jedu domů!" A fakt jedu ...

Jedu pomalu a unaveně. Myslím na to, jak se mi žena doma chcechtá a posmívá se mým dobrodružným výpravám. Topení vyhřívá auto a moje rozmražené ego se mi začíná posmívat taky.
"Ty jsi mi tedy hrdina! Aby ti náhodou neumrzla prdel!", nadávám si a nakonec naštvaně zabočím do nějakého pole uprostřed cesty mezi Blanskem a domovem.
Zalezu do spacáku, zavřu oči a představuji si horkou koupel.
Probudím se o něco později, na obzoru je už vidět místo, kde se slunce (tak za hodinu) vyhoupne nad kopec.
Podívám se na hodinky a usoudím, že teď už je vhodná doba na návrat. Ještě stihnu ranní kafe s Lucií.
Když jsem přijel domů, Hugo zabíral mé místo v posteli a oba spali poctivým nedělním spánkem. Vlezl jsem za nimi a kradl jejich teplo. Něco zamumlali a byli rádi, že mě vidí. A já byl moc rád, že vidím je ...



Maaristanovo zádveřní poznání
Poznání první: Pokud skladujete spacák skoro dvacet let zmuchlaný v obalu, tak ho opravdu zničíte.
Výrobci vědí, proč říkají, že spacák se musí skladovat rozbalený. Když je zmuchlaný, tak se pravděpodobně z dutých vláken stanou vlákna placatá, nedostane se do nich vzduch a spacák pak neizoluje. Kdo nemá doma skříň jen na spacáky, tak není pořádnej zádveřák!

Poznání druhé: Kdybych nevymrzl, vůbec bych si to tak neužil ;-)