Nevím, jestli to máte také tak, ale já, když se pro něco nadchnu, hned se kolem mně začnou dít věci, které mě v mém nadšení podporují.
Když se třeba rozhodnu běhat a cítím potřebu kolektivu, v tu ránu někdo v našem městě založí běžecký spolek a ještě k tomu nedaleko. Jen přes ulici. A já mám hned kolektiv na dosah ruky.
Když dočtu knihu, venku je nečas a mně se nechce do knihovny, u dveří dvakrát zazvoní pošťák a doručí mi knihu, kterou mi zaslalo nějaké nakladatelství. Když začnu plánovat obměnu turistického vybavení, samozřejmě se v nejbližším velkoměstě koná veletrh, kde to všechno mají pohromadě a někdo tam nahoře (děkuji Pepíčku) nám přihraje vstupenky za hubičku. No a když se rozhodnu pro dobrodružné cesty, o kus dál se pořádá cestovatelský festival. Já už se tomu vlastně ani nedivím 🙂
 |
| Použitá ilustrace ze stránek: http://www.freepik.com/ – jen jsem si ji trochu upravil 😉 |
Není nad čím přemýšlet, ten festival se očividně pořádá jen kvůli mně, to abych do sebe nasál inspiraci. A tak začínám plánovat výlet. Když výlet, tak výlet se vším všudy. Žádný hrk tam a hned zase hrk zpátky.
Je potřeba vyzkoušet výbavu, kterou jsem našel u manželky ve skříni.
Je to stará skautka a k mému překvapení má doma schovaný spacák od Primy a krosnu od Gemmy.
Zapomněl jsem, že jsem jí to kdys (neznalý poměrů v outdoorovém vybavení) pomluvil a tak mi dá co proto, než svolí a spacák s krosnou mi půjčí. Stan sice máme, ale naposled se vrátil ze světa se zlomenou tyčkou a já jsem tomu rád. Na víkend hlásí prudké ochlazení a první sníh.
Přespím v autě! “Nechceš jet se mnou miláčku? Huga dáme k mámě a užijeme si romantickou noc v autě někde na nejvyšším kopci, to abychom měli pěkný výhled na východ slunce“, lákal jsem Lucchu. Kupodivu nechtěla …
Rajbas se koná v Blansku a tam já to znám. Narodila se mi tam Luccha.
Hned jsem tedy věděl, kde chci postavit auto na noc. Celých těch deset let, co jsem se svojí ženou a co navštěvuji Blansko, koukám na velký kopec, kde uprostřed lesů vyčuhuje vesnice a rozhlíží se z výšky do širokého kraje. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Tušil jsem krásný výhled. Konečně nastala ta pravá příležitost a já si v hlavě promítal suprové ráno s východem slunce, které mě tam čeká. Ale na to je ještě čas, před sebou mám celý den besed s cestovateli, kteří brázdí svět.
Shrnu to rychle, protože to se stejně musí zažít. Rajbas je skvělý! Lidi jsou tu strašně milý a vypravěči příběhů na pódiu tak inspirativní, že se celý ten můj den nesl ve znamení hlavy v oblacích.
Pokud jste někdo na podobném začátku cesty, jako jsem teď já, cestovatelský festival prostě musíte navštívit. Celý den jsem seděl na své židli a jen jsem vstřebával zážitky druhých.
Ten lezl celý život po horách, ta přejela Ameriku na kole, tamten šel pěšky do Španělska, tyhle holky jezdí do Sýrie a tamten sympaťák loví s foťákem divokou zvěř na Sibiři. Všichni jsou to obyčejní lidé, ale žijí neobyčejné životy. Prostě inspirace jako hrom a člověk má hned chuť všeho nechat a vyrazit.
Já se jen usmívám. Vždyť já jsem přeci už vyrazil a zažívám své malé dobrodružství!
Těším se na hvězdné nebe, které za chvíli budu sledovat z toho mého vysokého kopce a teším se na kafe, které si v autě na plynovém hořáku uvařím.
Nastal večer, program končí a já vyrážím k autu. Ze skla seškrabu jinovatku a začínám mít takové zvláštní pochyby, zda jsem si neukrojil příliš velký krajíc dobrodružného chleba. Ale vidina hvězdného nebe a brzkého východu slunce moje pochybnosti zažene.
V půli kopce jsem přes mlhu přestal vidět na cestu. Na okraji silnice postává dav srnek, ale místo abych si je užíval, bojím se, že mi sebevražedně skočí pod kola.
Kdybych si to zde před začátkem festivalu neprojel a nevybral si vhodnou osamocenou louku už za světla, teď bych v té mléčné tmě místo na spaní nenašel.
Představuju si Himaláje a jejich ztracené vrcholky hor v mracích a kontroluji, zda topení v autě jede naplno.
Zaparkuji nad srázem, odkud odpoledne bylo vidět do širého kraje, vypnu motor a zhasnu světla.
Nevidím vůbec nic. Tam, kde měla být vidět světla města, se převaluje mlžná peřina, s hvězdami je to úplně stejné. Začnu brblat nahlas, abych se v tom svém plechovém hotelu necítil tak sám.
Upravím našeho kombíka do podoby obýváku, připravím matraci z karimatky na jógu a starého dekového spacáku a vytáhnu zapůjčený spacák od ženy.
Trochu mě začíná děsit, že ten spacák má tu šustivou lesklou vrstvu i uvnitř a vzpomínám si na slova Lucchy, že ji v tom spacáku byla zima i v létě.
Svůj spacák, který se mnou prošel nespočet letních festivalů, jsem demonstartivně nechal doma. Jedu přeci zkoušet značkové vybavení!
Auto rychle chladne, ledové prsty jinovatky se pomalu plíží k oknům a zatínají své drápy do mého úkrytu. Na vaření čaje prdím a lezu do spacáku.
Je mi trochu smutno, mlhu si představuju jako živou bytost obklopující svojí oběť a tak si raději pustím čtenou knihu. Chytrý telefon je nejlepší kamarád každého opuštěného zádveřáka … pokud mu tedy nezačně předčítat detektivní příběh, kde vrah krade lidem jejich útroby.
Mlžný démon má hned jasnější podobu.
Jsem ale velký chlap, jen tak něčeho se nezaleknu a v mobilu mám ještě jednu knihu.
Při povídání Dana Orálka o jeho Dlouhém běhu neklidně usínám … a probudím se o pár hodin později a chvilku mi trvá, než si odpovím na svoji nevyřčenou otázku, proč spím sakra v mrazáku.
Moje ufňukanost má velké oči, venku je snad mínus dvacet.
Dlouho nad tím nepřemýšlím a s chladivým spacákem zalézám do toho stařičkého dekového spacáku, který mi doteď sloužil jako matrace.
Ve tři ráno se budím znovu a mám svého nočního dobrodružství plné zuby. Startuju motor a zapínám topení. Čumím do tmy a přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Pořád je zataženo a mně dochází, že nádherný východ slunce se asi jen tak konat nebude. Ulomím ledový krápník od nosu a myslím na vyhřátou postel, kde se rozvalují můj syn a moje žena.
“Kašlu na to, jedu domů!” A fakt jedu …
Jedu pomalu a unaveně. Myslím na to, jak se mi žena doma chcechtá a posmívá se mým dobrodružným výpravám. Topení vyhřívá auto a moje rozmražené ego se mi začíná posmívat taky.
“Ty jsi mi tedy hrdina! Aby ti náhodou neumrzla prdel!“, nadávám si a nakonec naštvaně zabočím do nějakého pole uprostřed cesty mezi Blanskem a domovem.
Zalezu do spacáku, zavřu oči a představuji si horkou koupel.
Probudím se o něco později, na obzoru je už vidět místo, kde se slunce (tak za hodinu) vyhoupne nad kopec.
Podívám se na hodinky a usoudím, že teď už je vhodná doba na návrat. Ještě stihnu ranní kafe s Lucií.
Když jsem přijel domů, Hugo zabíral mé místo v posteli a oba spali poctivým nedělním spánkem. Vlezl jsem za nimi a kradl jejich teplo. Něco zamumlali a byli rádi, že mě vidí. A já byl moc rád, že vidím je …
Maaristanovo zádveřní poznání
Poznání první: Pokud skladujete spacák skoro dvacet let zmuchlaný v obalu, tak ho opravdu zničíte.
Výrobci vědí, proč říkají, že spacák se musí skladovat rozbalený. Když je zmuchlaný, tak se pravděpodobně z dutých vláken stanou vlákna placatá, nedostane se do nich vzduch a spacák pak neizoluje. Kdo nemá doma skříň jen na spacáky, tak není pořádnej zádveřák!
Poznání druhé: Kdybych nevymrzl, vůbec bych si to tak neužil 😉
