křečovitý Ještěd SkyRace 2016
Ráno vyrážím z Prahy za celkem pěkného počasí, ale už od Černého mostu je jasné, že na Ještědu je místní klasika. V dobách studií jsem na Ještěd nevyběhl ani jednou, buď jsem kroužil kolem přehrady nebo vyrážel do kopců nad Harcovem.
celkově: 207. místo | 144. místo/M 24-45 | 03:05:40.8
Po registraci rozbíhání, protahování a deset minut před startem dočkání se konečně deště. Start je ostrý, ale první sjezdovku běžím zatím v pohodě. Na vrcholku prvního kopce nás žene "jediný" fanoušek závodu se zvoncem(Jan Bartas) a tak se peláší dolů o sto šest.
Druhý kopec ujde a cestou dolů vykouzlím i holubičku při vybírání podklouznutí. Pak zatuhnu, trochu se trápím, vracím se pro utržené číslo a dál ho nesu jak štafetový kolík, akorát ho nemám komu předat. Na nejvzdálenějším místě závodu a v pekelně prudkým kopci mě sice furt někdo předchází, ale snažím se nenechat se tím rozhodit a držím si své tempo. Před druhou občerstvovačkou se rozbíhám a to mi vydrží až na Ještěd. Táhlý kopec je krásně běhatelný a v některých pasážích máme i slušný tempo i na rovinu. Mám super náladu a závod si teď vyloženě užívám. Před vrcholem slupnu magnesium, na občerstvovačce to zapiju a hurá dolů. Nahoře mám průměrný tempo zatím 6:30, takže plán být do tří hodin vychází.
Běžím dolů a najednou se kolem mě prožene Honza Havlíček s dvojicí pronásledovatelů a já tuším, že jdou blbě, podruhé k sáňkařské dráze, ale než stačím zareagovat a upozornit je, mizí mezi stromy. Cestou mě zacuká zezadu v noze, tak běžím trochu zataženej. Hmmm, na co bylo to magnesium? Cestou nahoru potkám opět Honzu Bartase jak fláká fandění otočenej ke stromku, ale vzápětí mě podpoří tím, že mě předběhne a zmizí směrem k Ještědu.
Začíná se ozývat i předek stehen, a tak zpomaluji. Seběh pod lana, vysaju gel, aby mě nakopl před posledním výšvihem a cestou do cíle. Čekal jsem ten kopec horší, ale horší jsou stehna, který cukaj na střídačku. Pak přijde jeden dlouhej krok nahoru, na suti noha podklouzne a já si pokorně lehnu do kamení. Celá pravá noha v křeči a levá se přidává taky. Bezva... Ze shora slyším zvonec a povzbuzování ohledně posledních 50 m na Ještěd. A já si ležím, koukám na ostatní závodníky jak hezky šlapou nahoru... Po asi 5 minutách zkusím vstát, ujdu pár kroků s tím, že nohu protáhnu, aby mě chytla křeč do druhé nohy a tak zas čekám.
No nakonec se doplazím nahoru a mířím k občerstvovačce pro banán naložený v soli. Vybíhám do posledního sestupu, správně zabočuju po silnici doleva, abych vzápětí zabočil i ze silnice do pangejtu s další totální křečí. Koukám na hodinky a už mám prst na stopce, pak si ale říkám, že nejkratší cesta do k autu je stejně přes cíl, a tak kulhám pomalu dál. Nakonec se i trochu rozbíhám. Po sjezdovce se jen plahočím. Nechávám se pokorně předbíhat dalšími a dalšími závodníky a cílovou rovinku ani nedoběhnu... tak to byl pozitivní start do letošních závodů.
Krásnej závod, kterej jsem pos... Mezi prvním Ještědem a cílem jsem ztratil přes 100 míst a dohromady asi 20 minut.
Mimochodem výsledky generují pěkné statistiky a zvlášť 405. místo na posledním úseku z Ještědu do cíle je pěkná vizitka...
 |
| 4. km / 2. kopec | foto: SportFoto Lukáš Budinský |
 |
| 1. Ještěd | foto: Lukáš Podolák / falcon81.rajce.idnes.cz |
 |
| kamenitý seběh z Ještědu | foto: SportFoto Lukáš Budinský |
Začíná se ozývat i předek stehen, a tak zpomaluji. Seběh pod lana, vysaju gel, aby mě nakopl před posledním výšvihem a cestou do cíle. Čekal jsem ten kopec horší, ale horší jsou stehna, který cukaj na střídačku. Pak přijde jeden dlouhej krok nahoru, na suti noha podklouzne a já si pokorně lehnu do kamení. Celá pravá noha v křeči a levá se přidává taky. Bezva... Ze shora slyším zvonec a povzbuzování ohledně posledních 50 m na Ještěd. A já si ležím, koukám na ostatní závodníky jak hezky šlapou nahoru... Po asi 5 minutách zkusím vstát, ujdu pár kroků s tím, že nohu protáhnu, aby mě chytla křeč do druhé nohy a tak zas čekám.
 |
| plazením vpřed / pod Ještědem | foto: SportFoto Lukáš Budinský |
 |
| závěrečná sjezdovka | foto: Lukáš Podolák / falcon81.rajce.idnes.cz |
Krásnej závod, kterej jsem pos... Mezi prvním Ještědem a cílem jsem ztratil přes 100 míst a dohromady asi 20 minut.
celkově: 207. místo | 144. místo/M 24-45 | 03:05:40.8
mezičasy:
U Šámalů | 01:08:05.6 / 108. místo
úsek U Šámalu>Ještěd 1# 37:33.7 / 106.
Ještěd 1# | 01:45:39.3 / 105.
úsek Ještěd 1#>Ještěd 2# | 48:11.2 / 264.
Ještěd 2# | 02:33:50.5 / 145.
úsek Ještěd 2#>cíl | 31:50.3 / 405.
Záznam na STRAVA.com
Celkové výsledky zde
V sobotu mě čeká POŠUK a tak se nyní snažím dát dohromady, abych si zlepšil náladu. :-)
úsek Ještěd 2#>cíl | 31:50.3 / 405.
Záznam na STRAVA.com
Celkové výsledky zde
V sobotu mě čeká POŠUK a tak se nyní snažím dát dohromady, abych si zlepšil náladu. :-)
 |
| pod můstky | foto: Lukáš Podolák / falcon81.rajce.idnes.cz |
 |
| těsně pod prvním Ještědem | foto: digirun.rajce.idnes.cz |
NIGHT RUN OSTRAVA #BLOGRUN
Nový týden začal a já pořád ještě myšlenkama žiju v tom minulém. Když jsem psala sobotní článek, seděla jsem ve vlaku směrem do Ostravy,
popíjela latté (který v Regio Jetu naprosto miluju a můžete si jich dát za cestu třeba 18, ha) a psychicky se připravovala na to, že ten večer
chci zaběhnout osobák a moje nohy nahlas protestovaly a užívaly si 3 hodiny sezení bez známky pohybu. A po nejlepším obědě u babičky,
ještě lepší svačině (to jsou prostě ty babičky ♥) a pár hodin sezení u Fed Cupu jsem nakonec natáhla podkolenky, nazula kecky a modlila se,
aby vydrželo počasí a bylo tak stejně krásně jako do teď, protože v Praze celý den pršelo. Nasedla jsem na tramvaj, nasadila sluchátka
a vydala se nervózně vstříc Masarykově náměstí, kde jsem doposud nikdy nebyla.
(video ze závodu TADY).
"No jasně, to poběžíte z náměstí do Komenských sadů a pak kolem řeky zpátky a pak to proběhnete zpět na náměstí." NO JASNĚ. Poprvé v životě
jsem běžela závod trasou, kde to vůbec neznám (když nepočítám Spartan Race). Nebudu tvrdit, že jsem na půlmaratonu znala celou trasu Prahou,
ale většinu tak nějak vnímáte, když jedete třeba tramvají a jsou zde taky dva zásadní rozdíly - o 11 tisíc lidí víc a hlavně světlo. Pokud totiž někomu
unikl ten název, Night Run se běhá ve tmě.
Na nervozitě mi přidával ještě druhý fakt - POPRVÉ se na závody Night Run přidala kategorie #BLOGRUN. Běh, kterého jsem se zúčastnila nejen
jako blogerka, ale zároveň jsem byla jeho ambassadorkou. A tak si v hlavě předem připravujete scénáře jako:
"Co když některé holky nedorazí?"
"Co když jsme něco organizačně nedomysleli?"
"Co když si nebudeme rozumět?"
"Co když se něco stane?"
Nejsem z těch, kteří se nechají nervozitou rozhodit. Neklepu se, nepotím se, nejsem nesvá, ani mě nebolí břicho. Není to nervozita v pravém
slova smyslu - je to jen krok do neznáma, spojen s velkým očekáváním a ještě větší zodpovědností.
Nakonec se ukázalo, že všechny obavy byly zbytečné. Holky byly fantastický. I když jsme měli asi jen hodinu před startem na to se poznat, všechny
mi přišly naprosto skvělý. A já si v tu chvíli uvědomila, jak neuvěřitelně Vás ovlivní, když osobu, jejíž blog čtete, znáte osobně. Najednou jsem se
začala strašně moc těšit na závody v Brně, v Praze, Mostu, Olomouci, Budějovicích apod., kde poznám další skvělé holky, které bych
pravděpodobně jinak nepoznala.
A ještě si u toho zaběháme.
Není to fajn?
začala strašně moc těšit na závody v Brně, v Praze, Mostu, Olomouci, Budějovicích apod., kde poznám další skvělé holky, které bych
pravděpodobně jinak nepoznala.
A ještě si u toho zaběháme.
Není to fajn?
Kromě hlavních závodů na 5 a 10 km můžete vzít na Night Run zaběhat i dětičky. Tolik smíchu a dětských úsměvů jsem neviděla ani nepamatuju.
A ta radost, když si zaskákali na hradě nebo v nafukovací pračce, viděli obrovského plyšového Haribo medvěda a nebo dostali svou první medaili?
#CantWaitToHaveMyOwn(LittleRunner).
Poslední selfie před závodem a můžem na start!
Na start na 5 km se postavilo přes 470 účastníků. My s holkama stály někde v druhé třetině startovního pole, což znamenalo jediné - pokud chcete běžet
rychleji, budete se muset prvních pár minut proplétat davem lidí. A přesně tak to bylo. Po proběhnutí startovní čáry jsem se plná energie a odhodlání
zaběhnout nový osobák rozběhla kupředu, kde jsem asi po 20 metrech musela hned zpomalit - koridor byl totiž ohraničen zábranami a tady se
prostě moc předbíhat nedá. Když se vyběhlo do ulic a trať se rozšířila, teprve se projevil závodní duch - většina mužských se začala prodírat ženským
závodnictvem a kličkovat jako o život. My, kteří jsme toho měli po pár metrech plné zuby, jsme se to snažili oběhnout po chodníku - což znamená, že si
za a) závod prodloužíte o slušnou dávku metrů a za b) vyčerpává to! A to taky proto, že jsem absolutně nevěděla kudy běžet a tak potom zjistíte,
že se najednou zatáčí doprava a vy běžíte po levé straně ulice... takže kdybyste pro předbíhání zvolili pravý chodník, ušetřili byste si námahu i kroky.
#TěžkýŽivotBěžce.
Po prvním kilometru se trasa začínala uvolňovat a konečně byl větší prostor pro běh. Protože když do Vás neustále někdo žďuchá, drcá a nebo o sebe
dokonce "zakopnete", je to trochu k vzteku. K vzteku je taky, když zakopnete o kameny pod mostem, protože si nevšimnete, že skončila cesta
a běžíte po velkých nerovných kamenech. A proto máš tu čelovku, Deniso. K vzteku je taky to, když přiběhnete ke schodům, které jsou na šířku
dvou lidí a všichni před Vámi jdou, protože za a) oni prostě chtějí jít a vy nemáte jinou možnost než jít taky b) ztratíte tempo. Do cíle už ale zbýval
asi jen kilometr a tak se rozběhnete vstříc cíli, protože tam chcete být co nejdříve.
dvou lidí a všichni před Vámi jdou, protože za a) oni prostě chtějí jít a vy nemáte jinou možnost než jít taky b) ztratíte tempo. Do cíle už ale zbýval
asi jen kilometr a tak se rozběhnete vstříc cíli, protože tam chcete být co nejdříve.
A pak proběhnete cílem a s úsměvem na tváři Vám mobil nahlásí nový osobák.
Doufala jsem v trochu lepší čas, ale byl tam, o 6 vteřin!
Nike+ hlásil čas 28:45.
Medaile pro sérii Night Run 2016.
A fotka s Haribo medvědem! #JsemDítě
Ve 21 hodin odstartoval závod na 10km. A já si vzpomněla, když jsme běželi s tátou první Night Run. Pražský závod prvního ročníku, který se běžel
na Letné. Deset kilometrů, dva okruhy, dvoje Letenské schody a tátovo vítězství v kategorii nad 50 let. První závod (a vlastně i běh!) ve tmě. První
společný běh s tátou..
Protože se běželi dva okruhy, měli jsme možnost běžce podpořit přesně v půlce, kde probíhali kousek od startu / cíle. Vedoucí závodník se do druhého
okruhu vrhl po 18ti minutách... Vím, že je spoustu běžců, kteří jsou schopni takovým tempem běhat, pro mě je to ale zatím snad dál než ve hvězdách
a jestli se někdy dostanu pod 25 minut, budu si připadat jako olympionik. A tak si v hlavě uvědomujete, že když on dobíhá do cíle, vy jste
a jestli se někdy dostanu pod 25 minut, budu si připadat jako olympionik. A tak si v hlavě uvědomujete, že když on dobíhá do cíle, vy jste
někde za šestým kilometrem... a v tu ráno si přijdete jako šnek. Stejně tak jako když vítěz Pražského půlmaratonu dobíhal do cíle a já nebyla ani
v půlce, heh. V konečném čase 36:32 se Vít Ryška prohnal cílem a s každou další minutou se cílem prohnalo více a více běžců.
Úleva, úsměv, radost.
Tahle fotka mluví za vše, ne?
A protože #BlogRun je zařazen do závodu jako další kategorie, vyhlašuje se zvlášť. Holky tak mají možnost zasoutěžit si mezi sebou a převzít
na pódiu medaile jako výherci ostatních kategorií (ať je to 5 nebo 10 km, muži, ženy, junioři, nad 40, 50, 60 let... je jich opravdu spoustu). A mně
udělalo obrovskou radost, že jsem vyhrála! Janču jsem porazila o pouhých 7 vteřin, třetí byla Verča a čtvrtá Lea.
A já se loučím s umístěním, protože závod v Brně bude tak nabitý, že nedoběhnu ani v první půlce.
"Ty sis vymyslela kategorii, abys měla co vyhrát, protože jinak by ses v žádné neumístila, co?"
NE.
A ano.
Na projekt #BlogRun jsem kývla z několika důvodů a některé už jste mohli číst tady. Pro mě to je možnost pozvat 160 holek z celé republiky na závod.
Dát jim možnost získat startovní číslo, balíček, vyběhat si medaili (nebo rovnou dvě). Možnost běžet závod, poznat novou akci a holky, které blogují
stejně tak jako ony. Možnost poznat atmosféru závodů, ať už ji znají nebo ne a snad v nich nalézt zalíbení, stejně tak jako v samotném běhání mimo
závody. Možnost pozvat čtenáře na závod v jejich městě a potkat se s nimi. A v neposlední řadě - i kdyby z těch téměř 150 slečen našlo v běhání díky
závodu zalíbení třeba jen 10, já budu šťastná. Protože nic mě nepotěší víc, než zjištění, že jsem mohla mít podíl na tom, že někdo začal více sportovat.
Nejsem atlet ani závodní běžec. Hraju squash a nehodlám to měnit. Běhání mám jen jako zábavu. Nezaběhnu zdaleka nejrychlejší tempo a ne, nikdy
bych žádnou kategorii nevyhrála (vždyť první juniorka mi dala 10 minut). Ale nám přeci nejdete o vítězství a vteřiny.
bych žádnou kategorii nevyhrála (vždyť první juniorka mi dala 10 minut). Ale nám přeci nejdete o vítězství a vteřiny.
My si to chceme hlavně užít!
Pokud tedy máte blog a chcete se zúčastnit, neváhejte mi napsat :)
23.4. - Hradec Králové
14.5. - Brno
13.8 - Most
27.8. - Plzeň
24.9. - Praha
8.10. - České Budějovice
15.10. - Olomouc
Třeba Vás k tomu namotivují tyhle dvě krásky:
A pokud stále váháte, určitě se podívejte na video.
P.S. - doporučuji zvětšit a pustit v HD na velkou obrazovku :)
P.P.S. - v průběhu týdne se objeví články u holek a budete si tak moc počíst, jaký byl závod z jejich pohledu.
Oficiální fotogalerii z celého závodu najdete TADY.
Mějte se krásně!
Člověk nemože pořád vyhrávat…mé fiasko na Pardubickém vinařském půlmaratonu
Na startu barevně sladěná, v týmovém oblečku a s bojovým duchem. Natrénováno fest, i ty intervaly. Relativně vyspaná. Sice trochu bolavé gargelko a rýmečka, ale nejsem chlap, tak tím se rozhodit nemůžu nechat a navíc je to beztak jenpříznak pylové alergie…. A přesto všechno to prostě dopadlo totálně blbě!!!! A přitom to začalo totálně fajně !!!
Letos jsme s Robertem na Pardubický vinařský půlmaraton vyrazili už v pátek. Domluvila jsem na celý víkend bezva ubytko v Hradci Králové. Hradec je tak trochu předměstí Pardubek, co půl hoďky tam jezdí vlak, za 20 minut není co řešit. Pohoda džez prostě. Budeme vyspaní, žádné štrachání v sobotu ráno z Ostravy…..Fajně jsem to vymyslela, celou cestu z Ostravy jsem se chválila. V Hradci jsem se ubytovali a hurá na pivko, protože před závodem je nutno zavodnit. V hospodě jménem Vulkán (jinou jsme nenašli) jsme zůstali až do zavíračky ve 23 hodin, kopli dva extra hořké polotmavé Radegasty, bo ho tam čepovali (domove sladký domove), u pivka se smějeme – vykládám totiž Robinovi historky, kterak Koudy zapomněl na PIM zabalit ty správné botky, atmoškafajna. Pak už hrrrrr do betle. Bolelo mě ale gargelko, tož jsem ještě Robinovi navrhla, že bychom mohl dát zdravotní štamprdlu slivovice na vypálení bacila. Spala jsem skoro jako miminko….
V sobotu počasí nic moc, no nějak to s tím teplem a slunkem nevychází. Pořád řešíme, co si obléknout, ale nakonec zvítězilo tričko s krátkým rukávem, samozřejmě týmové, k tomu samozřejmě týmové kraťásky, týmový šáteček, skoro týmová kšiltovka, make-up, vypadám skoro jako GabkaSoukalka, však jsem přeci Gabčaulča (jak pravdivě a upřímně Berďa v Budapešti prohlásil). Ortéza na kolínko, balíček hroznového cukru, kdyby pochyběla energie, na ouška ejsídýsí. Po dlouhé době před závodem rozklusávám, dynamický strečink, to vše s cílem překonat loňský čas a znovu se dostat pod hoďku a padesát minut, jako v roce 2008. Bo fakt to v tréniku rubu a mám na to JBoPardubky jsou test na maraton v Krakowě.
13:00 START! JEDEM! NA PLNO! NA OSOBÁK!
Jako co to má znamenat.?!!! Proč mě bolí nohy už na prvním kilometru? Proč mě bolí lýtka? Proč, proč, proč…pro nejsem schopná běžet rychleji než v tempu 5:40 na kilometr? Ježiš, já to snad ani nedoběhnu. Já ale chci v cíli medaili. Já už nemůžu. Nebude-li mezičas na půlmaraton kolem 54 minut, nemá to už cenu, to nedoběhnu v dobrém čase…Jau bolí mě zadkový sval. Jau bolí mě achilovka….to bolelo Míšubidýlko…Áááááááááááá včil mě zabolel palec, to je asi dna, to už nebudu moci jíst čočku, maso a pít pivo. Ó jéje bolí mě pata, to mám určitě ostruhu jak Keňan. Píská mi v uších, zatracený stres. Chce se mi….nevím co, ale rozhodně se mi nechce běžet. Proč běhám? Neměla bych si najít jinou volnočasovou aktivitu? Mohla bych třeba háčkovat….
Na čtvrtmaraton mám mezičas něco kolem 57 minut, no to je hodně špatné. Zkouším přidat, KURDE PŘYDAT, ale místo toho zpomaluju. No to zas bude Koudy důležitý – já jsem to říkal, neměla ses tolik smát a radši rubat jsi mělaJ. Hroznový cukr si chci dát – rozsypal se mi v kapsičce, týmové kraťásky upatlané, doprčic narvu ten cukr ho pusy všecek, žádné postupné dávkování. Doprčic teprve 15-tý kilometr. Zahlédnu se ve výkladní skříni…háhá vleču se jak postřelená srna, to je úplně jedno, že jsem barevně sladěná, když jsem TAK POMALÁ!!!!
19-tý kilometr. Musím přidat, ať to je alespoň za 1:59:59. Nejde to. Už je mi všechno jedno. Chci už jen cíl…20-tý kilometr…chci cíl, proč se to tak vleče…. Proč mám zaplacené startovné na Krakow, na LH čtyřlístek, na YESenický maraton? Už nikdy nebudu nic platit tak dopředu…
CÍL. Mám to za sebou. Žádné pozitivní emoce, jen únava. Holt je to taková houpačka, to závodění. Jednou dole, jednou nahoře. A jak mi napsal můj kolega – není každý den Nagano. Není, není, někdy je to spíše jako Chlumec (pro ty co nefandí historii – dopadla jsem jako sedláci v bitvě u Chlumce J )
Tož řeknu to asi tak:
- Neměla jsem se Koudymusmať
- Neměla jsem v sobotu tolik žrať
- Neměla jsem pivko popijať
- Měla jsem více spať
- Měla jsem tabletky na bacila brať
- ZAČÍNÁM SE KRAKOWA BAŤ J
Nicméně jinak se výlet k Východočechům povedl. V sobotu jsme pošmatlali po Pardubicích, i na zámku jsme byli, nádhera. V neděli jsme si dali prohlídku Hradce Králové, cukrárnu, aquapark. Kdyby nebylo běhu, asi bych se zrovna do těchto měst nepodívala. A byla by to škoda J
A až do čtvrtka si dávám oraz. Žádný běh, žádný sport, hodně spánku a bylinkové čajíčky. Odpočívat se bude. HowghJ
Člověk nemože pořád vyhrávat…mé fiasko na Pardubickém vinařském půlmaratonu
Na startu barevně sladěná, v týmovém oblečku a s bojovým duchem. Natrénováno fest, i ty intervaly. Relativně vyspaná. Sice trochu bolavé gargelko a rýmečka, ale nejsem chlap, tak tím se rozhodit nemůžu nechat a navíc je to beztak jenpříznak pylové alergie…. A přesto všechno to prostě dopadlo totálně blbě!!!! A přitom to začalo totálně fajně !!!
Letos jsme s Robertem na Pardubický vinařský půlmaraton vyrazili už v pátek. Domluvila jsem na celý víkend bezva ubytko v Hradci Králové. Hradec je tak trochu předměstí Pardubek, co půl hoďky tam jezdí vlak, za 20 minut není co řešit. Pohoda džez prostě. Budeme vyspaní, žádné štrachání v sobotu ráno z Ostravy…..Fajně jsem to vymyslela, celou cestu z Ostravy jsem se chválila. V Hradci jsem se ubytovali a hurá na pivko, protože před závodem je nutno zavodnit. V hospodě jménem Vulkán (jinou jsme nenašli) jsme zůstali až do zavíračky ve 23 hodin, kopli dva extra hořké polotmavé Radegasty, bo ho tam čepovali (domove sladký domove), u pivka se smějeme – vykládám totiž Robinovi historky, kterak Koudy zapomněl na PIM zabalit ty správné botky, atmoškafajna. Pak už hrrrrr do betle. Bolelo mě ale gargelko, tož jsem ještě Robinovi navrhla, že bychom mohl dát zdravotní štamprdlu slivovice na vypálení bacila. Spala jsem skoro jako miminko….
V sobotu počasí nic moc, no nějak to s tím teplem a slunkem nevychází. Pořád řešíme, co si obléknout, ale nakonec zvítězilo tričko s krátkým rukávem, samozřejmě týmové, k tomu samozřejmě týmové kraťásky, týmový šáteček, skoro týmová kšiltovka, make-up, vypadám skoro jako GabkaSoukalka, však jsem přeci Gabčaulča (jak pravdivě a upřímně Berďa v Budapešti prohlásil). Ortéza na kolínko, balíček hroznového cukru, kdyby pochyběla energie, na ouška ejsídýsí. Po dlouhé době před závodem rozklusávám, dynamický strečink, to vše s cílem překonat loňský čas a znovu se dostat pod hoďku a padesát minut, jako v roce 2008. Bo fakt to v tréniku rubu a mám na to J Bo Pardubky jsou test na maraton v Krakowě.
13:00 START! JEDEM! NA PLNO! NA OSOBÁK!
Jako co to má znamenat.?!!! Proč mě bolí nohy už na prvním kilometru? Proč mě bolí lýtka? Proč, proč, proč…pro nejsem schopná běžet rychleji než v tempu 5:40 na kilometr? Ježiš, já to snad ani nedoběhnu. Já ale chci v cíli medaili. Já už nemůžu. Nebude-li mezičas na půlmaraton kolem 54 minut, nemá to už cenu, to nedoběhnu v dobrém čase…Jau bolí mě zadkový sval. Jau bolí mě achilovka….to bolelo Míšubidýlko…Áááááááááááá včil mě zabolel palec, to je asi dna, to už nebudu moci jíst čočku, maso a pít pivo. Ó jéje bolí mě pata, to mám určitě ostruhu jak Keňan. Píská mi v uších, zatracený stres. Chce se mi….nevím co, ale rozhodně se mi nechce běžet. Proč běhám? Neměla bych si najít jinou volnočasovou aktivitu? Mohla bych třeba háčkovat….
Na čtvrtmaraton mám mezičas něco kolem 57 minut, no to je hodně špatné. Zkouším přidat, KURDE PŘYDAT, ale místo toho zpomaluju. No to zas bude Koudy důležitý – já jsem to říkal, neměla ses tolik smát a radši rubat jsi mělaJ. Hroznový cukr si chci dát – rozsypal se mi v kapsičce, týmové kraťásky upatlané, doprčic narvu ten cukr ho pusy všecek, žádné postupné dávkování. Doprčic teprve 15-tý kilometr. Zahlédnu se ve výkladní skříni…háhá vleču se jak postřelená srna, to je úplně jedno, že jsem barevně sladěná, když jsem TAK POMALÁ!!!!
19-tý kilometr. Musím přidat, ať to je alespoň za 1:59:59. Nejde to. Už je mi všechno jedno. Chci už jen cíl…20-tý kilometr…chci cíl, proč se to tak vleče…. Proč mám zaplacené startovné na Krakow, na LH čtyřlístek, na YESenický maraton? Už nikdy nebudu nic platit tak dopředu…
CÍL. Mám to za sebou. Žádné pozitivní emoce, jen únava. Holt je to taková houpačka, to závodění. Jednou dole, jednou nahoře. A jak mi napsal můj kolega – není každý den Nagano. Není, není, někdy je to spíše jako Chlumec (pro ty co nefandí historii – dopadla jsem jako sedláci v bitvě u Chlumce J )
Tož řeknu to asi tak:
- Neměla jsem se Koudymu smať
- Neměla jsem v sobotu tolik žrať
- Neměla jsem pivko popijať
- Měla jsem více spať
- Měla jsem tabletky na bacila brať
- ZAČÍNÁM SE KRAKOWA BAŤ J
Nicméně jinak se výlet k Východočechům povedl. V sobotu jsme pošmatlali po Pardubicích, i na zámku jsme byli, nádhera. V neděli jsme si dali prohlídku Hradce Králové, cukrárnu, aquapark. Kdyby nebylo běhu, asi bych se zrovna do těchto měst nepodívala. A byla by to škoda J
A až do čtvrtka si dávám oraz. Žádný běh, žádný sport, hodně spánku a bylinkové čajíčky. Odpočívat se bude. HowghJ
Běh Koutem na Šumavě 41.ročník 16.4.2016
Z ultra přípravy jsem si otestoval , jak jsem na tom s rychlostí. Proto jsem se rozhodl ,že si Kouto zaběhnu. Je to poměrně náročná trat (5km ,1km okruh s výběhem 36schodů ) Já to tam mám rád.Tento závod běhám od mala, ale jen v době kdy jsem běhal jako profesionál jsem se na tento běh nedostal z důvodu jiných startů ( Hervis půlmaraton Praha ,nebo MČR v krosu )
Po startu se utvořila asi šetičlenná skupina . Já se pohyboval okolo 3-4místa. Po výběhu schodů jsem se prodral na druhé místo a...
Proč běhá Terezie N.?
Na začátku tohoto seriálu jsme vyhlásily soutěž o nejlepší příběh PROČ BĚHÁM. Sešlo se nám jich několik a bylo těžké vybrat jen jeden vítězný. Ale po dlouhém přemýšlení jsme se přece jen rozhodly. Boty Nike od nás získává Terezie. Gratulujeme! Doufáme, že v nich naběhá ještě hodně kilometrů. První příběh zveřejňujeme právě teď, ale můžete se těšit ještě na další dva, protože "na bedně" jsou přece vždycky tři :-) Autorky příběhů na druhém až třetím místě od nás dostanou také cenu.
Teď už se ale můžete začíst do vítězného příběhu Terky N. o tom, jak si zamilovala běhání :-)
Začala jsem asi před rokem, když mě štvalo, že skoro všechny moje kamarádky mají nějakou zálibu, co je baví a naplňuje je. Já mezi ně nepatřila. Většina holek buď hraje na klavír, chodí zpívat, a nebo se věnuje nějakému tanci či sportu. Můj bratr, který hraje hokej, chodí do posilovny a běhat pravidelně. Docela mě namotivoval on a taky to, že jsem v té době neměla absolutně žádné záliby a nic mě nebavilo - a to jsem chtěla změnit.
Poprvé jsem šla běhat s bráchou u nás na cyklostezku. byla jsem strašně pomalá a pořád jsem musela zastavovat, protože mě píchalo v boku. Naštěstí mě to neodradilo a začala jsem běhávat sama. Strašně mě to začalo bavit a úplně jsem běhání doslova propadla. Nejvíce se mi líbí, že běhat můžu kdekoliv a kdykoliv. Krásně si u toho vyčistím hlavu a nemusím tak myslet na nadcházející písemky ve škole apod. Po nějaké době se ke mně přidala i moje kamarádka, kterou běh také velmi nečekaně ohromil. O velkých prázdninách jsme spolu jeli na Rainbow Run (viz úvodní fotka) a začaly jsme uvažovat dokonce i o nějakém závodu nebo Spartan race.
Teď na jaře jsme si stáhly aplikaci Nike + Running a moc nás baví, protože nás motivuje, když vidíme také výsledky ostatních a nutí nás to zabrat. Vlastně i já s kamarádkou jsme namotivovaly některé spolužáky ze třídy, aby začali běhat také, protože si všimli, že dříve jsme neuběhly ve škole ani pověstnou patnáctistovku a teď jsme tam jedny z nejlepších. Momentálně se se všema hecujeme, kdo uběhne v měsíci či týdnu víc a ostatní, co neběhají, se nám smějí :D
Malá Fatra 5 + 1
Výběh opět nepostrádal na dramatičnosti, a to o level výše než poslední MF, ale o tom snad až jindy ;-).
(20 Km/1550m - 29 Km/2150m)
Běžecká trasa v Pardubicích, která mě potěšila
O víkendu jsem byl v Pardubicích u rodičů, chvíli byla ve hře i varianta, že bych si zaběhl Pardubický půlmaraton. Proti byl dvě věci: asi hodinu před jeho startem jsem do Pardubic dorazil, bylo by krajně nehezké přehodit mamce děti a zahlásit, že se vrátím za tři hoďky, až si uběhnu maráč. A kromě toho startovné bylo litr a já měl zrovna židovskou náladu, nechtělo se mi to dát. Nepočítám v to, že vůbec nechápu, proč se Pardubický půlmaraton oficiálně jmenuje “vinařský”, když Pardubice s vínem (kromě jeho konzumace) nemají nic společného. Myslel jsem, že se poběží na Vinici (kde se fakt před 400 lety chvíli něco pěstovalo, dokud bylo teplo), ale běželo se úplně jinam.
No a tak jsem si v sobotu odpoledne řekl, že si půjdu zaběhat já, zadarmo. A konečně najdou “tu trasu” - matku všech tras, která vám udělá radost, která se běží sama, kde se ani chvilku nenudíte. A našel jsem ji, takže se jí teď pochlubím a běda, jestli vás tam načapám!
Rodiče bydlí ve vesničce za Pardubicema směrem na Vysoké Mýto, stačilo zadní cestou proběhnout kolem hřbitova do Drozdic a tam už na mě čekala závora zakazující vstup na cestu, kterou jsem odjakživa (před čtvrt stoletím) jezdil na loděnici. Nechtěl jsem závoru ani nápis “Soukromá cesta” dráždit, takže jsem seběhl pěšinkou kolem Chrudimky a za pár set metrů klikaté cesty po břehu se napojil na Nemošickou stráň. To je velmi příjemná sešlapaná cesta na rozhraní louky a lesa, teď plná květů, při břehu Chrudimky.
No a tak jsem si v sobotu odpoledne řekl, že si půjdu zaběhat já, zadarmo. A konečně najdou “tu trasu” - matku všech tras, která vám udělá radost, která se běží sama, kde se ani chvilku nenudíte. A našel jsem ji, takže se jí teď pochlubím a běda, jestli vás tam načapám!
Rodiče bydlí ve vesničce za Pardubicema směrem na Vysoké Mýto, stačilo zadní cestou proběhnout kolem hřbitova do Drozdic a tam už na mě čekala závora zakazující vstup na cestu, kterou jsem odjakživa (před čtvrt stoletím) jezdil na loděnici. Nechtěl jsem závoru ani nápis “Soukromá cesta” dráždit, takže jsem seběhl pěšinkou kolem Chrudimky a za pár set metrů klikaté cesty po břehu se napojil na Nemošickou stráň. To je velmi příjemná sešlapaná cesta na rozhraní louky a lesa, teď plná květů, při břehu Chrudimky.
Běželo se nádherně, to už jsem byl zahřátý na provozní teplotu, přeletěl jsem nemošický most a za Nemošicemi zapadl do lesa, kdysi oploceného, protože šlo o vojenský prostor.
Dneska tam jsou vojáci pořád, mají tam strážený kousek, ale celý les už si nenárokují, dělí se o něj s potřebnými, například u rybníčku s bezdomovci. Běh jehličnatým lesem, který není přepečlivě udržován, byla nádhera.
Pak už z údržby sešlo úplně, bylo potřeba občas skákat přes spadané stromy a cesta se zúžila až do ztracena. Běžcův ráj, přidejte si do něj dva nepoužívané mosty a pár pilířů, které tu zůstaly ještě od rozbombardování železnice za druhé světové.
Proběhl jsem až k naší loděnici. Je tam pořád. Chvíli jsem se rozhlížel, zda tu přeci jen neuvidím někoho ze staré party, ale nikde nikdo, tak jsem se rozhodl, že přeběhnu jez a kolem Zámečku vyběhnu nahoru.
Jenže jez, za mého mládí průchozí suchou nohou, už je dávno protržený a těch pět metrů čisté průteče bych přeci jen neskočil, takže jsem se včas zarazil a proběhl Vinicí po levém břehu až k mostu, než jsem se dostal na břeh pravý. To už jsem se začínal vracet, ale nechtěl jsem běžet stejnou cestou, takže plán byl z Vinice vyběhnout za Zámečkem na Průmyslovou a směrem přes Foxcon se vrátit na Černou za Bory.
Skvělý nápad, průběh Vinicí po pravém břehu Chrudimky opět přehlídka jarní nádhery a kýče typu “tokající ptáčci”, “sasankový koberec” a jiné.
Jenže když jsem vyběhl nahoru, všude plot. Běžel jsem asi kilometr nějakým se zemí srovnaným areálem, než jsem (a to už byla hluboce silnice na Ostřešany) našel díru v plotě, přeběhl pole a vrátil se zpět na Průmyslovou. Pak už jen cyklostezka do Černé a k rodičům - ta už je bez nápadu, ale pro takový pohodový chill-out. Celkem 13 kilometrů, které se natočily na botách úplně samy a to bez ohledu na to, že se občas rozhodlo mírně poprchávat a jindy zase smažit. Vystřídal jsem několik typů terénů a povrchů a byl jsem nadšen. Tož pardubických doporučuju :)
Jakub Bajza: Závodění mi stále nechybí
Před třemi lety jsem se vydal na první běžecké soustředění. Ještě před odjezdem jsem měl zvláštní důvod se těšit. Doneslo se mi, že do stejného penzionu na Štrbském Plese má namířeno i Jakub Bajza. S atletikou jsem tehdy začínal, zatímco Kuba už měl na kontě pěknou řádku mistrovských titulů. Představoval jsem si setkání s frajerem, který má trénink rozplánovaný do detailu, a tak trochu počítal s tím, že moc času na mě asi mít nebude. Realita byla docela jiná. V Tatrách čekal skromný kluk, který se vracel po zranění a kterého odlišovala snad jen žlutá šusťákovka AK Kroměříž. Z běhání nikdy nedělal vědu a…
Stovka závodníků a závodnic bojovala v Centrálním parku Prahy 11 o pohárové body
V Centrálním parku Prahy 11 se uskutečnil už 5.ročník Běhu Jižním Městem. Stovka mladých závodníků a závodnic zde v kategoriích zařazených do Poháru Pražských Běžeckých Nadějí 2016 bojovala o další […]