O víkendu jsem byl v Pardubicích u rodičů, chvíli byla ve hře i varianta, že bych si zaběhl Pardubický půlmaraton. Proti byl dvě věci: asi hodinu před jeho startem jsem do Pardubic dorazil, bylo by krajně nehezké přehodit mamce děti a zahlásit, že se vrátím za tři hoďky, až si uběhnu maráč. A kromě toho startovné bylo litr a já měl zrovna židovskou náladu, nechtělo se mi to dát. Nepočítám v to, že vůbec nechápu, proč se Pardubický půlmaraton oficiálně jmenuje “vinařský”, když Pardubice s vínem (kromě jeho konzumace) nemají nic společného. Myslel jsem, že se poběží na Vinici (kde se fakt před 400 lety chvíli něco pěstovalo, dokud bylo teplo), ale běželo se úplně jinam.
No a tak jsem si v sobotu odpoledne řekl, že si půjdu zaběhat já, zadarmo. A konečně najdou “tu trasu” – matku všech tras, která vám udělá radost, která se běží sama, kde se ani chvilku nenudíte. A našel jsem ji, takže se jí teď pochlubím a běda, jestli vás tam načapám!
Rodiče bydlí ve vesničce za Pardubicema směrem na Vysoké Mýto, stačilo zadní cestou proběhnout kolem hřbitova do Drozdic a tam už na mě čekala závora zakazující vstup na cestu, kterou jsem odjakživa (před čtvrt stoletím) jezdil na loděnici. Nechtěl jsem závoru ani nápis “Soukromá cesta” dráždit, takže jsem seběhl pěšinkou kolem Chrudimky a za pár set metrů klikaté cesty po břehu se napojil na Nemošickou stráň. To je velmi příjemná sešlapaná cesta na rozhraní louky a lesa, teď plná květů, při břehu Chrudimky.
