Kolik musí kancelářská krysa naběhat, aby mohla pomýšlet na skyrunning, maraton či třeba ultra?
Včera mi SmashRun po synchronizaci večerního běhu vesele oznámil, že mi zbývá 6 kilometrů, abych za srpen naběhal rovných 200 km. Povzdechl jsem si, protože jsem od přírody líný člověk, šel jsem obstarat děti a když už se nacpaly do postelí, převlékl jsem si tričko a šel doříznout těch šest. Tak mocná je magie statistik a žebříčků. Nedotáhnout dvě stovky, když už zbýval jen kousek, mi bylo líto.
Shodou okolností to také za chvíli bude rok, co nějak vážněji běhám. Shodou okolností jsem před pár dny natočil svých letošních 1000 kilometrů což mi v tom ročním součtu dává cca 1300 kilometrů. Poslední čtyři měsíce se držím přes 150 kilometrů měsíčně, v srpnu poprvé přes 200 kilometrů, shodou náhod samozřejmě. Hodně tím zahýbají velké běhy, to si uvědomuju velmi dobře.
Původně jsem si tenhle blog začal psát na jednu stranu proto, abych si utřídil myšlenky a názory. Psaní mi na to pomáhá, uvědomit si, co a jak dělat a pro něco se rozhodnout. Ale na stranu druhou i jako mírné vodítko pro ty, kdo chtějí začít a nejsou si jisti, kam je to dovede. Vždycky, když čtu příběhy známých běžců, uvědomuju si, že za sebou mají deset a více let běhání a tedy jejich výsledky jsou pro mě neaplikovatelné. Nerozumějte mi špatně, nejde mi o to, předběhnout Jurka nebo třeba Radka Brunnera, spíš mi jde o to, kdy se asi tak můžu postavit na jaký závod, aby to nedopadlo trapně. Abych to upřesnil: ve které fázi svého běhání si mohu na co troufnout, abych se ctí obstál?
Svůj první oficiální půlmaraton jsem běžel letos v dubnu, to jsem měl naběháno tak 400 kilometrů. Dal jsem ho se ctí v čase 1:53. Nebyla to brnkačka, ale byl to ten dobrý a zasloužený dojem začínajícího hobíka. Zcela přiměřené. V tu dobu jsem navíc měl 95 kilo. O měsíc později desítku v Brandýse pod 50 minut. Zase spokojenost, spíš než čas bylo dobré to poměření - vždycky jsem doběhl mezi polovinou až druhou třetinou doběhnuvších, víc jsem nečekal. Od té doby určité obavy, zda nejsem na stropě svých schopností a zda bych příště předběhl sám sebe, protože normálně takhle rychle desítku ani půlku neběhám.
Co dál? Běžet maraton? Asi jo. Rád bych, jenže mi chybí ta měřítka. Kolik přípravy je dost, aby ho člověk dal se ctí (tedy kolem čtyř hodin)? V Energomonitoru, kde se motivací dost zabýváme (i když pro spotřebu energií) se držíme zásady, že důležité není ani tak stanovit si cíl, jako ten cíl nastavit přiměřený možnostem. Že bych maraton uběhl, jsem si celkem dost jistý. Nějak bych to dotlapkal. Jenže kdyby to bylo za šest hodin, byl bych zklamaný, asi i za pět. Pod pět bych si ho oficiálně “moc hezky užil” a radši bych to nerozpatlával, pod čtyři bych byl pyšný jak blecha a všude se s tím nenápadně vytahoval …
Proto se snažím studovat běhy ostatních lidí na Stravě a vydedukovat z toho, co kdy kdo dal. Není to moc jednoduché, protože tam typově nejsou zrovna shodní lidé. Kluci, co pět let běhají každý druhý den patnáctku a váží o patnáct kilo míň a nikdy maraton nezkusili - nebo ti, co začali ještě později, než já.
Maraton byl “benchmark” dřív. Teď se mi zalíbilo hodně “delší” běhání v terénu (delší proto, že to v mém případě znamená 20-30 km). Párkrát ozkoušeno na výběhu, vím, že někde u 25 km trasy je moje hranice komfortu. Bylo to vidět na nedělním kokořínském výběhu, kde mi to do té pětadvacítky šlapalo, ale pak se to hodně lámalo (dost i vedrem a dehydratací). Musel jsem se nacpat gelem, abych popoběhnul. Je to cajk, nebo nebo sebetýrání? Strýček Google je názoru, že jsem nenaběhal dost pod anaerobním prahem, takže to je motiv na podzimní sezonu.
Hloupé je, že tohle je těžké někde načíst. Většinou jsou k dispozici propagační historky lidí, kteří běhají léta a kteří popisují, jak pobíhají po nějakém ultratrailu, jenže jak dlouho začínajícímu běžci potrvá, než může pomyslet na svůj první kratší ultratrail, třeba 60 km? Já nevím. Jakub tvrdí, že už za rok, jenže jeho případ je taky specifický, proto se tomu bráním. Nechci se nechat sbírat někde na trati na čtyřicátém kiláku.
Když jsem si v srpnu probíhal trasu Ještědského skyrunningu, nebyl jsem moc pyšný. Ano, měl jsme málo času, ale po pravdě, taky jsem byl po těch osmi kilácích, kdy jsem stál na vrcholu, slušně vyflusnutý. Měl jsem mírně jinou představu o pohodě, v níž to vyběhnu. Pak jsem studoval zbytek trasy a zjistil jsem, že jsem vlastně uběhl to nejhorší. Že ten zbytek nebyl takový masakr, protože už se nějak muselo i dolů do cíle. Dolů jsem další čtyři odběhl a chyběla mi desítka. V Alpách jsem výběh nahoru pocvičil, získal víc sebejistoty (tolik, co tři malé běhy mohou dát) a tak nějak jsem si řekl, že bez vnitřního tlaku to nepůjde a vesele jsem se na 18/9 na ten ještědský KTRC přihlásil. Uvidíme, je to nějakých 22 kilometrů, tak to nebudu mít alespoň dlouhou uličku hamby, když to tam vzdám. A časový limit jsou čtyři hodiny, to mě pořád tak nějak utěšuje, že to bych fakt mohl dát.
A v posledku, pořád všude čtu ve všech článcích o tréninku na horské běhy a ultra: nepřepalte to, nenastupujte na ně příliš brzo, bez naběhaných objemů. Jenže sakra, co je “naběhaný objem” pro 22 kilometrů kolem Ještědu? Kolik je to na to, abyste mohli dát 60 kilometrů trailu?
No a protože jsem v literatuře ani u strýčka Google žádnou representativní odpověď nenašel, rozhodl jsem, že nejjednodušší bude praxí vyzkoušet, kdy se může kancelářská krysa vydat na skyrunning, maraton a nějaké to ultra a jestli to doběhne. Protože když ne teď, tak příště, že jo :)
Ocením vaši zkušenost: kdy jste dali jaký závod, v jakém čase, jakou jste měli váhu, průměrnou tepovku a kolik jste do té doby měli naběháno celkem? Pište do komentářů :)
Shodou okolností to také za chvíli bude rok, co nějak vážněji běhám. Shodou okolností jsem před pár dny natočil svých letošních 1000 kilometrů což mi v tom ročním součtu dává cca 1300 kilometrů. Poslední čtyři měsíce se držím přes 150 kilometrů měsíčně, v srpnu poprvé přes 200 kilometrů, shodou náhod samozřejmě. Hodně tím zahýbají velké běhy, to si uvědomuju velmi dobře.
Původně jsem si tenhle blog začal psát na jednu stranu proto, abych si utřídil myšlenky a názory. Psaní mi na to pomáhá, uvědomit si, co a jak dělat a pro něco se rozhodnout. Ale na stranu druhou i jako mírné vodítko pro ty, kdo chtějí začít a nejsou si jisti, kam je to dovede. Vždycky, když čtu příběhy známých běžců, uvědomuju si, že za sebou mají deset a více let běhání a tedy jejich výsledky jsou pro mě neaplikovatelné. Nerozumějte mi špatně, nejde mi o to, předběhnout Jurka nebo třeba Radka Brunnera, spíš mi jde o to, kdy se asi tak můžu postavit na jaký závod, aby to nedopadlo trapně. Abych to upřesnil: ve které fázi svého běhání si mohu na co troufnout, abych se ctí obstál?
Svůj první oficiální půlmaraton jsem běžel letos v dubnu, to jsem měl naběháno tak 400 kilometrů. Dal jsem ho se ctí v čase 1:53. Nebyla to brnkačka, ale byl to ten dobrý a zasloužený dojem začínajícího hobíka. Zcela přiměřené. V tu dobu jsem navíc měl 95 kilo. O měsíc později desítku v Brandýse pod 50 minut. Zase spokojenost, spíš než čas bylo dobré to poměření - vždycky jsem doběhl mezi polovinou až druhou třetinou doběhnuvších, víc jsem nečekal. Od té doby určité obavy, zda nejsem na stropě svých schopností a zda bych příště předběhl sám sebe, protože normálně takhle rychle desítku ani půlku neběhám.
Co dál? Běžet maraton? Asi jo. Rád bych, jenže mi chybí ta měřítka. Kolik přípravy je dost, aby ho člověk dal se ctí (tedy kolem čtyř hodin)? V Energomonitoru, kde se motivací dost zabýváme (i když pro spotřebu energií) se držíme zásady, že důležité není ani tak stanovit si cíl, jako ten cíl nastavit přiměřený možnostem. Že bych maraton uběhl, jsem si celkem dost jistý. Nějak bych to dotlapkal. Jenže kdyby to bylo za šest hodin, byl bych zklamaný, asi i za pět. Pod pět bych si ho oficiálně “moc hezky užil” a radši bych to nerozpatlával, pod čtyři bych byl pyšný jak blecha a všude se s tím nenápadně vytahoval …
Proto se snažím studovat běhy ostatních lidí na Stravě a vydedukovat z toho, co kdy kdo dal. Není to moc jednoduché, protože tam typově nejsou zrovna shodní lidé. Kluci, co pět let běhají každý druhý den patnáctku a váží o patnáct kilo míň a nikdy maraton nezkusili - nebo ti, co začali ještě později, než já.
Maraton byl “benchmark” dřív. Teď se mi zalíbilo hodně “delší” běhání v terénu (delší proto, že to v mém případě znamená 20-30 km). Párkrát ozkoušeno na výběhu, vím, že někde u 25 km trasy je moje hranice komfortu. Bylo to vidět na nedělním kokořínském výběhu, kde mi to do té pětadvacítky šlapalo, ale pak se to hodně lámalo (dost i vedrem a dehydratací). Musel jsem se nacpat gelem, abych popoběhnul. Je to cajk, nebo nebo sebetýrání? Strýček Google je názoru, že jsem nenaběhal dost pod anaerobním prahem, takže to je motiv na podzimní sezonu.
Hloupé je, že tohle je těžké někde načíst. Většinou jsou k dispozici propagační historky lidí, kteří běhají léta a kteří popisují, jak pobíhají po nějakém ultratrailu, jenže jak dlouho začínajícímu běžci potrvá, než může pomyslet na svůj první kratší ultratrail, třeba 60 km? Já nevím. Jakub tvrdí, že už za rok, jenže jeho případ je taky specifický, proto se tomu bráním. Nechci se nechat sbírat někde na trati na čtyřicátém kiláku.
Když jsem si v srpnu probíhal trasu Ještědského skyrunningu, nebyl jsem moc pyšný. Ano, měl jsme málo času, ale po pravdě, taky jsem byl po těch osmi kilácích, kdy jsem stál na vrcholu, slušně vyflusnutý. Měl jsem mírně jinou představu o pohodě, v níž to vyběhnu. Pak jsem studoval zbytek trasy a zjistil jsem, že jsem vlastně uběhl to nejhorší. Že ten zbytek nebyl takový masakr, protože už se nějak muselo i dolů do cíle. Dolů jsem další čtyři odběhl a chyběla mi desítka. V Alpách jsem výběh nahoru pocvičil, získal víc sebejistoty (tolik, co tři malé běhy mohou dát) a tak nějak jsem si řekl, že bez vnitřního tlaku to nepůjde a vesele jsem se na 18/9 na ten ještědský KTRC přihlásil. Uvidíme, je to nějakých 22 kilometrů, tak to nebudu mít alespoň dlouhou uličku hamby, když to tam vzdám. A časový limit jsou čtyři hodiny, to mě pořád tak nějak utěšuje, že to bych fakt mohl dát.
A v posledku, pořád všude čtu ve všech článcích o tréninku na horské běhy a ultra: nepřepalte to, nenastupujte na ně příliš brzo, bez naběhaných objemů. Jenže sakra, co je “naběhaný objem” pro 22 kilometrů kolem Ještědu? Kolik je to na to, abyste mohli dát 60 kilometrů trailu?
No a protože jsem v literatuře ani u strýčka Google žádnou representativní odpověď nenašel, rozhodl jsem, že nejjednodušší bude praxí vyzkoušet, kdy se může kancelářská krysa vydat na skyrunning, maraton a nějaké to ultra a jestli to doběhne. Protože když ne teď, tak příště, že jo :)
Ocením vaši zkušenost: kdy jste dali jaký závod, v jakém čase, jakou jste měli váhu, průměrnou tepovku a kolik jste do té doby měli naběháno celkem? Pište do komentářů :)
Že jsem raději nešel na pívo … Půlmaraton Moravským krasem
Na tuhle běžeckou společenskou událost jsem se přihlásil v předstihu, už někdy na jaře.
Může za to levnější startovné a naivní představa o tom, že mě toto pevné datum donutí trochu pravidelněji běhat.
No ... moc pravidelně jsem neběhal.
Občas jsem utekl do lesů, to abych utekl všedním dnům, ale zas tolik jsem tomu nedal. Jen jsem se šoural a čuměl po lesní zvěři. Důchodce s nordic hůlkama by se mnou mohl držet krok a ještě by si v klidu popovídal.
Asi tak měsíc před startem mě trochu zachvátila panika a pocit zodpovědnosti.
Opravdu bych měl začít trénovat a brát to trochu vážněji!
A jak jsem si pomyslel, tak jsem i udělal.
Půjčil jsem si v knihovně knihu Běžkyně od Lizzy Hawker.
Nic nenabudí člověka ke běhu více, jako působivé vyprávění někoho o tom, kterak běhá dlouhé tratě.
Obzvlášť, když to čte v horké vaně a nohy má nahoře.
Asi tak dva týdny před startem jsem si začal připouštět, že teoretická průprava asi moc stačit nebude a začal jsem svůj strach uklidňovat přesvědčením, že to odběhnu hlavou.
"ZEN, vole!", se stalo heslem mých dní. A brblal jsem si po celé dny: "Ommmmmm" a spojoval prsty na rukou. Síla myšlenek mě přesvědčila, že to zvládnu v pohodě a v osobním rekordě.
Chacháá :-)
Naštěstí jsme si v tu dobu domů pořídili nový věšák na špinavé prádlo ve formě běžeckého pásu a tak jsem si před začátkem závodu asi pětkrát zaběhal na pásu.
Příprava na půlmaraton ... splněno!
V den D bylo nádherně, sluníčko svítilo jako vzteklé a snažilo se končícího léta držet zuby nehty. Blanenské náměstí bylo zbavené toho hnusného paneláku, všude spousta usměvavých, ladných a hlavně připravených běžců. A já na sebe zkoušel všechny ty meditativní praktiky, hluboké dechy a "Všechno je jen v tvé hlavě, Neo". Fungovalo to náramně, byl jsem klidný a zkoncentrovaný.
Rodinu jsem odložil na strategickém místě u dětského hřiště, to aby mi během dvou okruhů městem mohli mávat a povzbuzovat. V klidu jsem se mohl soustředit jen na sebe. Chudák jeden chlapec od vedle musel poslouchat motivační řeči své partnerky o tom, že pokud nedoběhne zavčasu, čekat na něj nebude ...
Start ... a nic. Stojíme, trochu popojdeme. Až po chvíli se rozbíháme.
Jako pokaždé totiž stojím na ocase běžeckého davu, to aby mě nedemotivovala ta masa předbíhajících chrtů. Spojuji ukazováčky s palci, v duchu zavírám oči ... "Ommmmmmm".
Otevírám oči a zjišťuji, že dva okruhy městem mám za sebou, už se na sebe netlačíme, každý kolem sebe má dostatek prostoru, vybíháme za město.
Silnice zvolna plyne jako pás na běžícím pásu, dech je klidný, nejsem poslední a je mi strašně dobře.
Nemám muziku, nemám hodinky, nemám energii zabalenou na cesty.
Minimalismus v praxi, dám to přeci pod dvě hodiny, nic nepotřebuju.
Strašně mě to baví a plácám se po ramenou za tu přípravu s otevřenou knihou v klíně.
Do palců s ukazováčky dostávám první křeč. První občerstvovačku míjím bez povšimnutí, není co doplňovat, předbíhám první mrtvolky chlemtající jonťáky jako spásnou živou vodu.
Ve stínu údolí, za poslední tovární halou, jsem si uvědomil, že jsem přestal zatahovat pupík a to rozhodilo mojí koncentraci. "Už nemůžeš, nebo co?"
Míjí mě první závodnící, kteří již běží zpět a já vím, že do vytoužené otočky je to ještě mraky světelných let. Míjí mě naspeedovaná sestřenka, která má namířeno ke svému osobnímu rekordu a mně dochází, že já ten svůj letos asi o hodně minu.
"Ommmmmmm .... uííííííííí", otočka pod vysokou skálou u vstupu do jeskyně. Až později jsem si uvědomil, že jsem pozapomněl se kochat krásami Moravského krasu a že fascinovaně fixuji ten metr silnice před sebou.
Běžím zpět k městu, teď už je to z mírného kopce, dokonce i zrychluji.
Bude to dobré, bude to dobré, bude to dobré!
Není to dobré, není to dobré ... vůbec to není dobré.
Vypli proud. Došla šťáva. Zadřel se motor. Umírám. Zástava srdce. Zastavil se svět.
Stehna mi obejmula neviditelná obr dlaň a zmáčkla.
V teniskách se mi vysypala imaginární zásoba pidištěrku, chodidla začala žhnout.
Silnice se táhne jako med, lepí a drží nohy v zajetí.
V transu dobíhám do města, přesvědčuji hlavu, že vzdát to je zbytečné, stejně do cíle musím dojít. Probíhám sprchou, která dělá duhovou mlhu. Voda jen zasyčí, ale neosvěží, v mžiku je pryč.
Motám se a zatracuji svoji knihomolskou a línou povahu.
Nadávám si a myslím na pivo.
Myslím na sprchu.
Myslím na postel.
Přebíhám po kruháču silnici, policisté ode mně drží auta v uctivé vzdálenosti, mírný kopeček, doteď nevím, jestli jsem ho náhodou nevyplazil po čtyřech.
Kolem stojící povzbuzovači si přečetli mé jméno na startovním čísle a povzbuzují mě nahlas jménem.
Mám z toho trochu halucinace a vidím svoji mámu lákající mě do své náruče.
A vono prd.
Zase mírný kopeček, kolena se podlamují, už nad tím nemám žádnou kontrolu, dopředu mě nese jenom to moje tiché "Ommmmmm".
Cílová rovinka, už tam budu, už tam budu ... už tam jsem.
Medajle na krku, odstřihnutý čip z nohy, moje žena, můj syn, lavička, svělo na konci tunelu ...
Už nikdy, blbej běh, co z toho mám, kašlu na to, nepoběžím nikam, budu doma sedět ...
Sedíme u auta a čekáme na dobu až budu moci řídit. Kolem nás dobíhají další přeživší, pak zombie a nakonec mrtvolky. Tak moc vím, jak se asi cítí. Jste machři, vydržte, už jenom kousek.
Vidím kluka, kterému tečou po bílém triku dva vodopády červené říčky od bradavek.
Au, to musí být peklo.
Už ten svůj boj nevidím tak černě.
Osobák se nekonal, pod dvě hodiny jsem to nedal. A vlastně mi to vůbec nevadí ... tak zase za rok děcka, jo? ;-)
Může za to levnější startovné a naivní představa o tom, že mě toto pevné datum donutí trochu pravidelněji běhat.
No ... moc pravidelně jsem neběhal.
Občas jsem utekl do lesů, to abych utekl všedním dnům, ale zas tolik jsem tomu nedal. Jen jsem se šoural a čuměl po lesní zvěři. Důchodce s nordic hůlkama by se mnou mohl držet krok a ještě by si v klidu popovídal.
Asi tak měsíc před startem mě trochu zachvátila panika a pocit zodpovědnosti.
Opravdu bych měl začít trénovat a brát to trochu vážněji!
A jak jsem si pomyslel, tak jsem i udělal.
Půjčil jsem si v knihovně knihu Běžkyně od Lizzy Hawker.
Nic nenabudí člověka ke běhu více, jako působivé vyprávění někoho o tom, kterak běhá dlouhé tratě.
Obzvlášť, když to čte v horké vaně a nohy má nahoře.
Asi tak dva týdny před startem jsem si začal připouštět, že teoretická průprava asi moc stačit nebude a začal jsem svůj strach uklidňovat přesvědčením, že to odběhnu hlavou.
"ZEN, vole!", se stalo heslem mých dní. A brblal jsem si po celé dny: "Ommmmmm" a spojoval prsty na rukou. Síla myšlenek mě přesvědčila, že to zvládnu v pohodě a v osobním rekordě.
Chacháá :-)
 |
| zdroj fota: http://heyjenbriggs.com/mindbodyconnectionforrunners/ |
Příprava na půlmaraton ... splněno!
V den D bylo nádherně, sluníčko svítilo jako vzteklé a snažilo se končícího léta držet zuby nehty. Blanenské náměstí bylo zbavené toho hnusného paneláku, všude spousta usměvavých, ladných a hlavně připravených běžců. A já na sebe zkoušel všechny ty meditativní praktiky, hluboké dechy a "Všechno je jen v tvé hlavě, Neo". Fungovalo to náramně, byl jsem klidný a zkoncentrovaný.
Rodinu jsem odložil na strategickém místě u dětského hřiště, to aby mi během dvou okruhů městem mohli mávat a povzbuzovat. V klidu jsem se mohl soustředit jen na sebe. Chudák jeden chlapec od vedle musel poslouchat motivační řeči své partnerky o tom, že pokud nedoběhne zavčasu, čekat na něj nebude ...
Start ... a nic. Stojíme, trochu popojdeme. Až po chvíli se rozbíháme.Jako pokaždé totiž stojím na ocase běžeckého davu, to aby mě nedemotivovala ta masa předbíhajících chrtů. Spojuji ukazováčky s palci, v duchu zavírám oči ... "Ommmmmmm".
Otevírám oči a zjišťuji, že dva okruhy městem mám za sebou, už se na sebe netlačíme, každý kolem sebe má dostatek prostoru, vybíháme za město.
Silnice zvolna plyne jako pás na běžícím pásu, dech je klidný, nejsem poslední a je mi strašně dobře.
Nemám muziku, nemám hodinky, nemám energii zabalenou na cesty.
Minimalismus v praxi, dám to přeci pod dvě hodiny, nic nepotřebuju.
Strašně mě to baví a plácám se po ramenou za tu přípravu s otevřenou knihou v klíně.
Do palců s ukazováčky dostávám první křeč. První občerstvovačku míjím bez povšimnutí, není co doplňovat, předbíhám první mrtvolky chlemtající jonťáky jako spásnou živou vodu.
Ve stínu údolí, za poslední tovární halou, jsem si uvědomil, že jsem přestal zatahovat pupík a to rozhodilo mojí koncentraci. "Už nemůžeš, nebo co?"
Míjí mě první závodnící, kteří již běží zpět a já vím, že do vytoužené otočky je to ještě mraky světelných let. Míjí mě naspeedovaná sestřenka, která má namířeno ke svému osobnímu rekordu a mně dochází, že já ten svůj letos asi o hodně minu.
"Ommmmmmm .... uííííííííí", otočka pod vysokou skálou u vstupu do jeskyně. Až později jsem si uvědomil, že jsem pozapomněl se kochat krásami Moravského krasu a že fascinovaně fixuji ten metr silnice před sebou.
Běžím zpět k městu, teď už je to z mírného kopce, dokonce i zrychluji.
Bude to dobré, bude to dobré, bude to dobré!
Není to dobré, není to dobré ... vůbec to není dobré.
Vypli proud. Došla šťáva. Zadřel se motor. Umírám. Zástava srdce. Zastavil se svět.
Stehna mi obejmula neviditelná obr dlaň a zmáčkla.
V teniskách se mi vysypala imaginární zásoba pidištěrku, chodidla začala žhnout.
Silnice se táhne jako med, lepí a drží nohy v zajetí.
V transu dobíhám do města, přesvědčuji hlavu, že vzdát to je zbytečné, stejně do cíle musím dojít. Probíhám sprchou, která dělá duhovou mlhu. Voda jen zasyčí, ale neosvěží, v mžiku je pryč.
Motám se a zatracuji svoji knihomolskou a línou povahu.
Nadávám si a myslím na pivo.
Myslím na sprchu.
Myslím na postel.
Přebíhám po kruháču silnici, policisté ode mně drží auta v uctivé vzdálenosti, mírný kopeček, doteď nevím, jestli jsem ho náhodou nevyplazil po čtyřech.
Kolem stojící povzbuzovači si přečetli mé jméno na startovním čísle a povzbuzují mě nahlas jménem.
Mám z toho trochu halucinace a vidím svoji mámu lákající mě do své náruče.
A vono prd.
Zase mírný kopeček, kolena se podlamují, už nad tím nemám žádnou kontrolu, dopředu mě nese jenom to moje tiché "Ommmmmm".
Cílová rovinka, už tam budu, už tam budu ... už tam jsem.
 |
| Foto: Lidka Polišenská |
Už nikdy, blbej běh, co z toho mám, kašlu na to, nepoběžím nikam, budu doma sedět ...
Sedíme u auta a čekáme na dobu až budu moci řídit. Kolem nás dobíhají další přeživší, pak zombie a nakonec mrtvolky. Tak moc vím, jak se asi cítí. Jste machři, vydržte, už jenom kousek.
Vidím kluka, kterému tečou po bílém triku dva vodopády červené říčky od bradavek.
Au, to musí být peklo.
Už ten svůj boj nevidím tak černě.
Osobák se nekonal, pod dvě hodiny jsem to nedal. A vlastně mi to vůbec nevadí ... tak zase za rok děcka, jo? ;-)
Tréninkový deník: srpen 2016
Sportování potřiatřicáté. Letošní komín splněn, aneb prekiomrtvoly chladnou pomalu: 2016 1 výstup 2015 2 výstupy 2014 1 výstup 2013 1 výstup 2012 18 výstupů 2011 1 výstup 2010 3 výstupy...
Náš stadion v Martinově prochází proměnou
Na našem stadioně v Martinově začala výstavba Ostravského vrhačského centra a sportoviště pro petanque. Jak je vidět na přiložených fotografiích, začalo se budovat rozběžiště na oštěp, sektor pro vrh koulí a také hod kladivem. Současně probíhá také realizace dvou hřišť na petanque.
UTMB PTL a TROFEO KIMA 2016
Od posledního občasníku moc babických závody neběželo, ale když už, tak to bylo velký. Babická skyrunningová a ultra elita totiž vyrazila do světa sklízet ovace a slávu. Kristýna Hájková s týmem Olaf Kids dokončila PTL (Petite Trotte à Léon) na 35. místě ze 108 týmů a na 7. místě v kategorii mix. Tahle legrácka obnáší 299 kilometrů a 25 000 metrů převýšení. Dali to za těžko představitelných 149:37:47. Pro představu, v jakém šíleném terénu to muselo probíhat, stačí říct, že průměrnou rychlost měli 2km/hod.
Zuzka Urbancová byla spolu s Honzou Bartasem na Trofeo Kima (52 km, 4200 m převýšení s lezením po řetězech). Zuzka doběhla v TOP10 na fantastickém 7. místě v čase 9:47:15. Honza skončil na 48. místě za 8:34. Úplně se mu dle vlastních slov nedařilo, protože si původně myslel na čas o zhruba hodinu lepší, ale my říkáme že dobrý! A příští rok budeme zase držet palce. Blahopřejeme!
Teď budeme mít borce na Beskydské sedmičce, tak přejeme příjemné teploty a vítr v zádech!
Edinburghské ME ve Spartan race – trochu „uleželý“ report
Skotsko. Krásná země, milí, usměvaví a nesmírně ochotní lidé, země (skoro) věčného deště. A taky dějiště letošního mistrovství Evropy ve Spartan race. Závodu, o kterém, pravda, píšu trošku s křížkem po funuse...
The Best Running Shoes of 2016 (so far)
Wahoo Fitness ‘KICKR2’ Trainer In-Depth Review
Ok, technically it’s not called the KICKR2. Technically, it’s actually just the ‘New KICKR’, but, that makes for a confusing title in Google search terms (and life in general). Thus from here on out it’s called the ‘New KICKR’. In … Read More Here →
Garmin’s New VIRB Ultra 30: Eurobike Edition Mini-Review
Today, Garmin released their newest action, the VIRB Ultra 30. This 4K action cam is capable of rivaling the GoPro Hero4 series, as well as the rumored specs on the upcoming GoPro Hero5 units. What’s new: It’s got a ton … Read More Here →
Teplický půlmaraton (20 km) letní závod 2016
Neděle 28.8.2016
Co dělat o poslední prázdninové neděli v pravé poledne při dvaatřiceti stupních Celsia? Jít se ochladit do lesa na Doubravku ;-).
Na Teplickém půlmaratonu jsem ještě nikdy nebyla, ale když jsem hledala závod na konec léta, padla volba právě na něj. Říkala jsem si, že si tu alespoň potrénuji nějakou tu vzdálenost, nějaké ty kopce... :-D
Start, cíl a veškeré zázemí se nachází v krásné Botanické zahradě.
Za 1:52:12 hod. jsem v cíli. Hezké to bylo! Nakonec to měřilo asi o kilometr méně než půlmaraton. :-) Piju vodu a jdu se osvěžit pod vodní ostřikovače, které teď v zahradě kropí rostliny.
Za první místo na nejdelší trase mezi ženami vyhrávám poukaz na dvě noci pro dvě osoby sem :-). Tak přece jenom nějaká ta dovča na "dovče" bude :-).
Jinak v Teplicích tuhle akci pořádají dvakrát do roka. Zimní varianta proběhne koncem roku v prosinci, takže budu-li chtít opět potrénovat nějaké ty kopce... vím kam vyrazit ;-).
Co dělat o poslední prázdninové neděli v pravé poledne při dvaatřiceti stupních Celsia? Jít se ochladit do lesa na Doubravku ;-).
Na Teplickém půlmaratonu jsem ještě nikdy nebyla, ale když jsem hledala závod na konec léta, padla volba právě na něj. Říkala jsem si, že si tu alespoň potrénuji nějakou tu vzdálenost, nějaké ty kopce... :-D
Start, cíl a veškeré zázemí se nachází v krásné Botanické zahradě.
Sedmikilometrový okruh je možné absolvovat jednou, dvakrát či třikrát. Se psem, nebo bez psa. Pořadatel nás upozorňuje, abychom první kolo běželi raději pomaleji a spíše si důkladně hlídali značení trati, protože obvykle ti nejrychlejší prý většinou někde zabloudí, a tak stejně nevyhrají :-).
1. kolo
Koukám, že se skutečně jedná o celkem kopcovitý kros :-). Startovní pole se tak brzy roztrhává. Navzdory velkému vedru, jaké panuje, je ve dvou třetinách trati, která vede pod stromy, opravdu příjemně.
Když jsem viděla čas loňského vítěze, jehož hodnota činila hodinu a čtyřicet šest minut, říkala jsem si, že tady asi nikdo nebyl. Nějak mě nenapadlo, že za tím může být trošku náročnější profil... :-D
Běžíme přes mojí oblíbenou Doubravku, kde se první listopadovou neděli každoročně koná Běh kolem Doubravky. V devět hodin desítka a v jedenáct čtyřicet pak ještě šestnáct set metrů. Úžasný double :-).
Poté, co vyběhneme přímo před bránu hradu, nás místo zasloužené vyhlídky hned čeká rychlý sešup dolů. Jedna pasáž je tak prudká, že bych jí snad nesjela ani na bobech :-).
Na konci okruhu je připravené občerstvení. Meloun, hroznové víno a naprosto bezvadný obrovský kelímek vody :-). Paráda! Nic víc není potřeba.
2. kolo
Už přesně vím, co mě kde čeká. Nejhorší jsou ty krátké prudké výběhy.
Na dnešní Augustýnkově oslavě svátku bude mrkvový dort. Těším se na něj :-).
3. kolo
Po vyběhnutí každého kopce v duchu křičím "Au!", jak moc už to bolí. Zároveň se s nimi ale také (pro dnešek) loučím. Hurá, už vás dnes nebudu muset víckrát zdolávat! :-D
Za 1:52:12 hod. jsem v cíli. Hezké to bylo! Nakonec to měřilo asi o kilometr méně než půlmaraton. :-) Piju vodu a jdu se osvěžit pod vodní ostřikovače, které teď v zahradě kropí rostliny.
Za první místo na nejdelší trase mezi ženami vyhrávám poukaz na dvě noci pro dvě osoby sem :-). Tak přece jenom nějaká ta dovča na "dovče" bude :-).
Jinak v Teplicích tuhle akci pořádají dvakrát do roka. Zimní varianta proběhne koncem roku v prosinci, takže budu-li chtít opět potrénovat nějaké ty kopce... vím kam vyrazit ;-).
Neděle 20.11.2016 - Úterý 22.11.2016
Moc děkuji za krásnou první cenu. Užili jsme si to :-).
"Výletníci z Ostrova,
vrátili se zpět do svého domova.
Zrelaxovali v zapomenutém pohraničí,
v hlavě jsou už jen vzpomínky, v nichž vítr fičí.
Ke snídani každé ráno božská ňama,
tohle už je za náma L.
Ve vytopeném apartmánu voňavé teplo hřálo,
dva dny v něm však byly málo.
Chtěli by jet zas,
i kdyby venku panoval nečas J."