Blogy

The Under Armour Speedform Slingride is a daily trainer best suited for casual runners and gives your feet a tight fit with a woven and breathable upper in a sleek package

[ Březen 25, 2017; 9:00 am až 2:00 pm. ]

This past week at Eurobike, Stages expanded their product lineup beyond power meters and indoor bikes – now arriving on the bike computer and training site/platform scene.  They introduced two new products: The Stages Dash (bike computer) and Stages Link … Read More Here →

Skyrunner® World Series (SWS) se v uplynulém víkendu přesunula do USA do státu Montana na trojlístek závodů se společným jménem The Rut. V takto vzdálených destinacích není obvyklé nacházet ve startovce naše běžce, ale tentokrát v rámci snahy získat co nejlepší výsledek v SWS si cestu do USA naplánoval Ondra Fejfar a udělal dobře. V … Pokračování textu První vítězství české repre v SWS pro Ondru Fejfara →

První zářijovou sobotu byla nabídka běžeckých závodů v našem regionu poměrně pestrá. Vyznávači ultra už od pátečního večera zápasili s vrcholy Beskyd na B7, jiné zlákal komerční RunTour v Dolní oblasti Vítkovic a někteří zase podpořili nový charitativní závod v Hrabyni. Proto je velice sympatické, že se na start půlmaratonu v Hrabové postavilo solidních 75 závodníků. Na ně čekal již tradiční pětikolový okruh s téměř nulovým převýšením. A protože léto už se chýlí ke konci, tak i dopoledne panovalo poměrně příjemné počasí. I když teplota postupně vyšplhala až k 25 ºC, nedalo se mluvit o nějakých tropech. A tak byly k vidění slušné běžecké výkony. V mužské kategorii zvítězil způsobem start - cíl Roman Hurtík (AK Asics Kroměříž). Do cíle doběhl v novém traťovém rekordu 1:11:20 hod. Druhé místo vybojoval Aleš Miko (SSK Vítkovice) 1:16:59 a třetí skončil Martin Ocásek (Krnov) 1:17:23. V ženách s přehledem zvítězila naše Petra Pastorová. Do cíle se dostala v tréninkovém tempu za 1:25:39 hod. Druhé místo s jistým náskokem získala Ivana Zbořilová (BK SaK Ložiska Karviná) 1:36:56. Třetí doběhla Lenka Hájková (VZS Ostrava) 1:44:16. Náš klub je pořadatel Hrabovského půlmaratonu a tak přišla tento závod podpořit celá dvacítka našich členů. Zde jsou uvedeny jejich výkony: Ondřej Dominik 1:18:30, Daniel Šindelek 1:22:55 a 1. místo v kategorii, Petr Škrabánek 1:23:37 a 2. místo v kategorii, Marek Škapa 1:23:52 a 3. místo v kategorii, Petr Jorníček 1:34:02, Lukáš Malík 1:34:35, Marek Zrzavý 1:39:04, Tomáš Mrajca 1:39:54, Ladislav Dvorský 1:40:37, Alfons Vytisk 1:41:12 a 3. místo v kategorii, Pavel Pivko 1:46:36, Jaroslav Kuncek 1:47:26, Radek Luksza 1:50:50, Jana Dominiková 1:52:13 a 3. místo v kategorii, Radomír Pach 1:52:57, Václav Pavelka 1:57:13, Václav Procházka 1:58:47, Jiří Švrček 2:08:58 a Lenka Hehejíková 2:19:31.

Návraty po epických vítězstvích i jakýchkoliv prohrách:) jsou vždycky zajímavé... I když nerad.. přiznávám, že jsem se zase něco na l'Chappe Belle naučil -- jen to školné, by nemuselo být tak drahé:) [a tím nemyslím peníze]. Zajímavé jsou reakce okolí, od "měl bys mít rozum", až po hodnotící -- "měl jsi aspoň trochu bojovat", "nečekal jsem, že to zabalíš tak brzo", .. "naučil jsi se vzdávat, teď už budeš pořád jen vzdávat"...

Jako správný Štír sice na podobné poznámky kašlu, případně přisvědčím -- jjo, měl jsem víc bojovat. jjo, letos už jsem vzdal druhý závod... [Nemá cenu komukoliv vysvětlovat svoje rozhodnutí -- ať už, že jsem se na závod přihlásil, nebo, že jsem z něj odstoupil. Osobně si budu pamatovat l'Chappe Belle jako hezký výlet se zajímavou exkurzí do kamenolomu:)]... Nicméně, v hlavě mi už bliká červená kontrolka -- pokud to jenom trochu půjde, tak to zkusím příští rok znova.

To moje srabácké/předčasné/neuvážené/odpovědné/zkušené/.. [nehodící se škrtněte] ukončení závodu s sebou nese potřebu doléčit svoje bolístky, ať už jsou viditelné nebo skryté. A protože pomalý běh léčí všechno, tak hned po návratu jsem začal s postupnou léčebnou kůrou. Od úterý jsme pomalu běhali s Deri, se synem, s dcerou... Z tohoto pohledu byl sobotní plán naprosto jasný. Bude krásné počasí, zajedeme s Bárou do Plas a proběhneme se (pomalu) po okolí.

Baroko maratón má krásnou, perfektně značenou trať, nadšené organizátory a co víc.. parádní atmosféru a "zaručené" počasí. Sice 900 m převýšení není úplná rovina a také lesní a polní cesty dokážou první zdolání maratónu pěkně ztížit ... ale zase komorní atmosféra zadního "voje" tady dělá své a tak oba věříme, že si to parádně užijeme. Bára -- že doběhne do cíle maratonu a já -- že úspěšně završím léčenou kůru, na těle i na duši..

Beru s sebou svůj batoh (černé pivo), v něm část povinné horské výbavy, lékárničku, obvazy, náplasti, jídlo pro menší africkou vesnici na tři dny, extra 1.5 litru vody... kromě vařiče a stanu jsem měl s sebou všechno:). Ještě, že občas někdo měl na zádech vak s vodou, ale i tak jsem na startu vypadal celkem exoticky:). Moudře se stavíme skoro na konec startovního pole, před startem se letmo zdravím s několika známými, ale .. dneska jsem tu jako rodinný support, něco jako running sushi:), trochu mě mrzí, že v batohu žádné nemám -- měl jsem pár kousků zabalit, aby to bylo naprosto dokonalé...


Upřímně -- o těch nejhezčích a nejsilnějších zážitcích se snažím moc nemluvit, ty si nechávám pro sebe... V rozumném tempu a před limitem probíháme cílem... a stylem mlha přede mnou, mlha za mnou mizíme pryč. Pocity z prvního maratonu jsou vždycky silné a dělí "maratonce" na dvě skupiny. Jedni mají konečně splněno, odškrtli si položku "uběhnout maratón" a tím to pro ně skončilo. Ti druzí se oklepají a přemýšlí, kam dál, ... a kdy zase poběží daleko a budou zase bojovat sami se sebou.

Pro mě to mělo o to zajímavější dohru. Nohy jsou naprosto v pořádku:), ... co víc jsem zpátky. Zase žiju ve filmu..  Hned v neděli ráno si jdeme s Deri zaběhat, ale jak je park pořád plný střepů [koncert na konci srpna], tak si něco vrazila chudinka do tlapky. Nakonec ji většinu cesty nesu a hned jedu na veterinu. Při ošetřování Deri nečekaně vtrhla do ordinace jedna paní, že hlídali sousedům psa a chudák pes se nehýbá.. Zmatky, ale vyřešeno a pan doktor se vrátil k Deri, zavázal tlapku a my šťastně vypadli. Doma velké vítání, Deri s jednou zavázanou nohou vypadá jak kapitán Morgan -- fotím si ji, chudinku.. Když v tom moje nejmilejší manželka, jasné slunéčko, povídá.. "Víš, že Deri měla poraněnou pravou tlapku?" .. No jasně.. "Tak proč má zavázanou levou?" ..:).. A tak jsem sedl do auta a vyrazil na "opravu".. S připomenutím -- nezapomeň!! přední noha!!
Rozhovor v čekárně nemá chybu.. "Copak, že jste se vrátili?..Ono jí to spadlo?"... "Kdepak, kdyby spadlo", říkám ... "my jsme jí společně s panem doktorem zavázali druhou nohu"..:). Ty lidi se smáli jak na Silvestra, já tradičně za úplného pitomce -- Deri měla ve finále obvázané nohy dvě, za cenu jedné.. No nekup to!! :)

Takže návratům zdar! Už se těším na skautskou akci o příštím víkendu! Ultra zdar, kamarádům zvlášť!
12:)

PS. Fotku jsem uzmul z netu.. Moc diky, RVM!
PPS. Tak teď jen, aby se to Deri brzo zahojilo!

Řada odborníků i ambiciozních rodičů se domnívá, že pokud dítě nezačne seriozně sportovat už v nízkém školním věku, nemá šanci ve své disciplíně něco velkého dokázat. Možná je to většinově pravda, to asi neumím úplně posoudit. Každopádně historie zná i případy, kdy pozdější šampioni v dětství sportovali spíše vlažně nebo je sport vůbec nezajímal. Někteří to tak měli i po dvacítce. A výjimečně ještě na prahu třicítky. K těm posledním patřila Priscilla Welchová, slavná britská vytrvalkyně (krátce jsem o ní psal i ZDE) s osobním rekordem 2:26:51, který si vytvořila ve 42 letech. Narodila se v roce 1944 a…

Do Vrchlabí přijíždíme stejně jako každý jiný rok už v pátek odpoledne. Po ubytování se ve třech domkách si jdu do DDM vyzvednout kartu závodníka a taky se pozdravit se známými....