Skoro 700 km, desítky knedlíků, litry omáčky a úsměv na tváři pro nemocné děti. Tak nějak probíhalo „rozklusání“ dvou nadšených běžců na letošní maraton…
Je čtvrtek 30.4. a většina lidí má v hlavě večerní posezení u táboráku, nějakou tu mňamku a trošku popít… Ale dva slovenští běžci Belo Špišák a Roman Minarovič, kteří jsou na cestě už od 19.4., kdy vyběhli z Košic, myslí na další kilometry, na svoji 11. trasu.
Dnes mají v plánu úsek Hradec Králové – Poděbrady. Vyrážejí s úsměvem, počasí jim na rozdíl od předchozích dnů, kdy teplota klesla na 2 stupně, přeje. Mírný boční vítr, sluníčko vytváří pozitivní atmosféru, okolní pole plná řepky svítí do dálky. Trasa vede bohužel po silnici, která je plná kamionů a někdy jde doslova o život. Ale většina řidičů je ohleduplných a řidič doprovodného vozidla neskutečně trpělivý. Kluci ukrajují kilometr po kilometru a já jedu vedle nich na kole a vyzvídám.
Roman je z Kysuckého Nového Mesta, 45 letý otec dvou chlapců. Od roku 1990 se věnuje turistice a dálkovým pochodům. Maratony a delší vzdálenosti běhá od roku 2008. Za loňský rok má v nohách 4495 km.
Belo je svobodný projektový manager v IT, je mu 34 let a je z Košic. Miluje psy, což vidím i po cestě, neboť pokaždé, když se zpoza plotu nějaký ozve, tak mu vykouzlí úsměv na tváři. Belo běhá od 17ti let, nechodí k obvodnímu lékaři, ale k veterináři (mají tam prý pěkné sestřičky) a užívá kloubní výživu pro koně (asi si také něco takového zobnu).
Za loňský rok naběhal pouhých 400 km, ale mimo běhu jezdí na kole a na běžkách. Jeho skvělá sestra Zuzka, která mu po celou dobu nádherně fandí, mi na něho prozradila, že nesnáší tvaroh. Takže pokud ho některá z vás bude chtít pozvat na buchty nebo koláč, tak s mákem nebo povidly.
A proč běží z Košic do Prahy? Inspiroval je Miloš Škorpil a i oni chtějí během pomáhat. Na území Slovenska běželi pro autistické centrum RUBIKON a v Čechách na podporu Rebečky, holčičky s nemocí motýlích křídel a Stelinky, která trpí nemocí zvanou Rettův syndrom.
Tím, že jsem s oběma měla možnost strávit celý den a jejich „pouť“ sleduji od prvního kilometru, tak vím, že jim nejde o sebeprezentaci, o posunování vlastních hranic, ale opravdu o pomoc nemocným dětem.
Když doběhli do Chlumce nad Cidlinou, dali si oběd a Belo si přečetl článek, který o jejich běžecké misi právě vyšel v Hospodářských novinách, tak jeho první věta byla: Ale proč nepíší i o Stelince a Rebečce?
Ještě se vrátím k tomu obědu. Roman byl velmi zklamaný, že v restauraci neměli knedlíky, neb on běhá na svíčkovou se šesti, nebo na knedlo zelo vepřo. A snídá slaninu 🙂
Jedenáctý úsek jejich cesty měřil 42,2 km, celkem měli v nohách 615 km a před sebou ještě Poděbrady-Praha a poté Pražský maraton. Že to jsou blázni? Pro někoho možná, ale pro nás, kdo jsme je měli možnost poznat osobně, jsou to borci a lidé se srdcem na tom správném místě.
Že hazardují se zdravím? Musím oponovat. V Hradci jsem jim obstarala lékaře, který je oba proklepnul a nechtěl ani věřit, že mají za sebou už tolik uběhnutých kilometrů. Dodržují pitný režim, stravují se tak, jak je jejich tělo zvyklé a běží tempem, které jim jejich tělo zrovna dovolí. Když potřebují, zastaví se, pár kroků popojdou a pak už zase běží v tempu, jak dobře namazaný stroj. A večer si dají pivko a popovídají si v každém městě s přáteli. V předvečer této trasy jsme chvilku také poseděli a najednou se Belo zahleděl na nápojový lístek, vykulil oči a řekl: „Co je to kalhotková voda za 6 Kč?“ Stálo tam samozřejmě kohoutková voda, ale nás všechny u stolu velice zajímalo, na co tenhle běžec vlastně myslí 🙂
Ano, jsou to lidé z masa a kostí, obyčejní smrtelníci, jen dotahují věci do konce a své sny mění ve skutečnost. A nejen své, ale i sny rodičů nemocných dětí, kterým peníze pomohou k lepšímu životu, k tomu, že jejich každodenní strasti a bolesti budou menší.
Pokud chcete pomoci i vy, tak zde jsou čísla účtů
www.rebecinakridla.cz/
http://stela-rett.cz/#pomoc_a_kontakt
SK – v EUR – transparentní účet Active life CHARITA – číslo účtu 5064143812/0900
