Rebekah Gregory DiMartino byla jednou z obětí teroristického útoku na Bostonský maraton.
15.dubna 2013 stála Rebeka se svou rodinou poblíž cílové čáry maratonu. Po prvním výbuchu zůstala ležet na zemi s vážnými zraněními. Byla schopna pouze pohnout hlavou a zkontrolovat, že její syn a manžel mají jen lehčí zranění a popáleniny.
Pak už si pamatuje jen scény plné krve, křiku, zoufalství a lékaře, který ji ošetřoval.
Následovaly dva měsíce, kdy nejprve lékaři bojovali o Rebečin život a následně o její levou nohu, která byla doslova pokrytá hlubokými krátery. Ztráta svaloviny i části kostí byla v tak velkém rozsahu, že lékaři bezpočtukrát zvažovali amputaci.
Dva měsíce strávila Rebeka téměř nepřetržitě na operačním sále, kdy se lékaři transplantacemi snažili nohu opět dostat do funkčního stavu. Po návratu z nemocnice se Rebeka pokoušela postupně získat zpátky soběstačnost. Kvůli transplantované tkáni ale musela měsíce pouze ležet, nohu ve zvýšené poloze kvůli transplantovaným žilám a svalům, s tím, že ji mohla dát dolů pouze na 5 minut každou hodinu.
Přehoupl se rok a Rebeka jen na dolní části levé nohy absolvovala 17 operací. Měsíce bolesti, depresivních pocitů nemohoucnosti a mladá žena přestala vidět smysl ve snaze udržet si něco, co ji každodenně pouze brzdí. Rozhodla se pro amputaci. 9. listopadu 2014 napsala své noze dopis na rozloučenou. „…mám tě ráda, ale nemůžeš mi dát to, co chci…takže poslední pedikúra a pak definitivní rozchod, odsekávám tě nadobro ze svého života.“
Následující den proběhla amputace.
V té době se také Rebeka rozhodla, že poběží maraton v Bostonu – a to hned ten nejbližší v roce 2015.
V lednu 2015 dostala Rebeka protézu a začala svůj nový život. Protézu si pojmenovala Felicia a přes první nelehké a bolavé krůčky se začala Rebeka pomalu rozbíhat ke svému cíli. Pomáhá jí trenér Artis Thompson, který sám má nohu amputovanou pod kolenem. Denně Rebeka trénuje dvě a půl hodiny a další hodinu tráví rehabilitací.
Lékaři nevěřícně kroutí hlavou. Obvykle lidem po amputaci takový pokrok trvá více než půl roku.
A Rebeka k tomu dodává: „Nikdy jsem nebyla běžkyně. Jednou jsem zkusila uběhnout půlmaraton a nenáviděla jsem každou minutu na trati. Nechápala jsem, proč lidé běhají, a ještě ke všemu, že se jim to může líbit. Když jsem se teď poprvé rozběhla, byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Běh stal mou součástí. Maraton představuje další pokračování mého života. Jdu dál, jsem zpátky na své cestě. Na cestě do Bostonu.“
„Výrazy NEMŮŽU, NEDOKÁŽU vyřaďte ze svého slovníku. 20.dubna budu na startovní čáře!“
ZDROJ:
usnews.nbcnews.com
espn.go.com/espnw/athletes-life
Photo: dailymail.co.uk
