Lukáš Kozlík a IAU WORLD 100K Championships 2024 – část druhá

3. listopadu byl poslední tempový, ten tříhodinový tj. 45km, zase jsme se zvládli domluvit a běžet společně s Petrem a Pavlem. Byl to první studený den tohoto podzimu a já už měl asi známky přetrénovanosti. Vůbec mě to nebavilo. Až když jsem si po dvou hodinách sundal mikinu, tak díky tomu většímu pocitu lehkosti už jsem to doběhal s trochu lepším pocitem. Ani ta trasa v Krčáku mě moc na náladě nepřidávala, nešlo držet jedno tempo, byly tam krátké výživné stoupáky. To jsem netušil, jak se mi to bude do Indie hodit.

Zároveň to bylo i mimo běhání nějaký náročný období a tak už jsem to nevydržel a měl tři dny pauzu od běhu, zahleněnej s tlakem v očích, ale bez teplot. Pak jsem si myslel, že už dobrý, ale nedělní běh mě zase vrátil na další 4 dny do režimu offline. 15. listopadu se teda vracím do sedla a ty volné dny jsem využil k procvičování pohybů z fyzia a hlavně se mi občerstvila hlava a už zase jsem měl tu velkou chuť trénovat. Měl jsem pocit, že jsem trochu ztratil sílu v nohách a tak jsem změnil plán a přihlásil se ještě na Čertovský wintertrail, který je často na sněhu a se svými dvanáctisty metry převýšení na třicetitřech kilometrech velmi náročný a trvající mi kolem tří hodin.

17. listopadu jsem si zaběhl dlouhý běh 36km se skvělým pocitem. 20. listopadu sestupné intervaly 6-5-4-3-2 km na kilákovém meziklusu tj. další dvouhodinový trénink. Čerťák byl 23.11. Když byly tři týdny do závodu, začal jsem intenzivněji navštěvovat saunu v kombinaci s horkými koupelemi ve vaně. Budíček jsem se snažil dostat před pátou ráno a usínání k deváté večer, abych alespoň trochu zmírnil časový posun. I týden před závodem jsem v této přípravě věnoval ještě kvalitě a to kombinaci 30.11. dvoufázově 12km klus + 5km rychle, takže ráno 18km a v tom pětka @3:36 a odpoledne to samý s pětkou @3:33. No a druhý den ještě dvě hodiny klusu. Pak mi nevadilo, že následující den bude volno a celý ho strávím v letadle.

Domluvili jsme si společný let s Peťou Pechkem a Frantou, jeho tátou. V pondělí 2.12. ráno s přestupem v katarském Doha. Chtěl jsem mít co nejdříve v ruce rupie a bylo štěstí, že jsem na letišti v Doha narazil na směnárnu, která brala karty. Zaplatil jsem jim kartou jejich katarskou měnu a oni mi dali dle jejich kurzu ekvivalent v indických rupiích. Po příletu ve tři ráno indického času jsme byli domluveni, že nebudeme ztrácet čas a našli jsme si hotel na jednu noc co nejblíže letišti, v tomto případě to bylo asi 5km od letiště, centrum města je nějakých 23km. I tak s čekáním ve frontě na imigrační kontrolu a následným čekáním na řidiče jsme se do postele dostali až někde po páté ráno.

Už tento hotel nešel platit kartou a nezajímali je dolary, které měli Pechkovi a chystali se je směnit v nějaké směnárně, na kterou chtěli poté narazit ve městě. Tento okraj Bengaluru byla spíše samostatná vesnice a všude se platilo rupiemi, když jsme ve středu odjížděli do města na oficiální ubytování od pořadatele, chtěli jsme využít Uber. Nefungovalo to. Samozřejmě se nám nabídl místní řidič, a za skoro trojnásobnou cenu oproti tomu co ukazovala aplikace, nás na místo určení dostal. I tak je indie v tomto ohledu levná. Indy baví vyjednávat. Pro mě bylo vyjednávání ztráta energie.

Ve městě jsem se s Pechkovými rozloučil, na oficiální ubytování jsem jako třetí nominovaný neměl nárok. Zpětně jsem za to byl rád. Místo startu bylo nakonec od hotelu 16km oproti původním 6km. Indičtí pořadatelé změnili hotel pouhé tři dny před tím, než tam měli naklusat závodníci. Já si našel ubytování v docházkové vzdálenosti 2km od místa konání závodu. Ale bez stravování. Chodil jsem do obchodu nebo restaurace. Navštívil jsem i místní kadeřnictví stříhání za 75kč. V pokoji byla vysoká vlhkost, ze dvou stran jsem byl obklopen zdmi sousedících domů. Stropní větrák foukal příliš silně naplno a příliš hlasitě na slabý výkon.

První jízda rikšou byla, když mě Zbyněk Vondrák požádal, jestli mu vyzvednu místní pivo, je to sběratel pětilitrových kegů. Dal mi adresu Liquor store (obchodu, kde se prodává tabák a alkohol) a já na desátou ráno vyrazil s borcem, kterého jsem s jeho rikšou zrovna odchytil na ulici. Trošku mě překvapilo, když na hlavní zabočil do protisměru a u kraje jsme jeli nejkratší cestou. Rikša tu má nepsané možnosti a pohybu je se v podstatě jako pěší. Všichni troubí, jsou v těsných blízkostech, ale přitom vše působí tak nějak bezpečně. To dané pivo neměli. Projížďka samotná za to stála.

V pátek jsem se potřeboval dostat na zahajovací ceremoniál. Nejdříve jsem ráno v čas startu odběhal na trase závodu 10km v tempu, jaké jsem si pak vzal do závodu, jako tempo celé stovky. Pak jsem se rozhodl, že přesvědčím nějakého řidiče rikši, aby mě odvezl těch 16km do centra. Kupodivu se mi to povedlo hned s prvním. Ono to totiž není samozřejmost. V centru jezdí nějací a mimo centrum onací. Nebo je potřeba jim dát tolik rupií, aby se jim vyplatila i cesta zpět. Spočítal jsem si v hlavě, jakou mu dát hned první nabídku, aby ho ani nenapadlo smlouvat. Trefil jsem snad nějakého dobráka, protože jsem mu nejdřív řekl, že mu dám 400 rupií (celých 120 kč) a v tu chvíli byl opravdu zvědavý, jakou adresu mu nacvakám do telefonu. Když to uviděl tak souhlasil, ale chtěl peníze předem.