Se Zdeňkem Hruškou jsme se už jednou bavili v našem velkém rozhovoru po jeho vítězství na P100 a s ohledem (nejen) na jeho letošní vítězství na B7 a spolupráci s diagnostickým systémem mySASY jsme se s ním rozhodli udělat další rozhovor Zdeněk Hruška a je velmi rychlý horský stovkař z Ostravska a věnuje se především 100 kilometrovým horským a trailovým závodům. Na jeho kontě už je celá řada úspěchů – ten poslední z nedávna je první místo na Pražské stovce 2018. Mezi jeho další úspěchy nepochybně patří – 1. místo na Jesenické 100, nebo 2. místo na 5 Beskydských vrcholech.
Jak se Zdeňku tento rok vypořádáváš s tím, co se v okolo nás děje?
Myslím, že celkově docela dobře. Začátky byly těžké asi pro všechny, protože jsme nevěděli, co se bude dít a co nás čeká. To sice asi stále úplně nevíme, ale minimálně už snad opadla prvotní vlna strachu a nejistoty, která byla, alespoň pro mě, zatím nejhorší. Když virus začal řádit, byli jsme zrovna na Gran Canarii, kde jsem ještě stihl odběhnout závod (Transgrancanaria 128k).
Už během výletu jsme pozorovali, co se u nás a ve světě děje a modlili se, abychom se stihli v klidu vrátit domů. To se povedlo a pak jsme se s Maruškou (moje žena) v podstatě na dva měsíce izolovali v Brně, nenavštěvovali rodinu, s nikým se nestýkali. Pak se to trochu zklidnilo a život se vrátil alespoň na chvíli do relativního normálu.
Samozřejmě, spousta nejistot a otázek stále trvá, ale lepší je asi nad tím moc nepřemýšlet. Snažím se žít tím, co je teď. Ne, že by to bylo jednoduché, a ne vždy to funguje, ale snažím se a rozhodně mi to trochu pomáhá. Kritické bude asi nějak zvládnout podzim a všechny rýmičky, které nás čekají. Prozatím si držím naději, že příští jaro bude více normální… (smích).
Sezónu ti to to nabouralo asi dost zásadně. Co jsi měl tento rok v plánu?
Po pravdě, pokud mi to sezónu nabouralo, tak nakonec asi docela pozitivně. Samozřejmě, můj největší plán, v podobě vysněného a poctivě vyčekaného Ultra-Trail du Mont-Blanc, padl. Mrzelo mě to, ale zase jsem díky tomu dostal příležitost vyhrát Beskydskou Sedmičku. Vše zlé je k něčemu dobré!
Běžel jsi tedy jenom B7?
Nene, sezónu jsem začal již zmiňovanou Transgrancanarií. Poté vlastně klapnul Lysohorský Ultra-Trail, který byl díky okolnostem nabitý extrémně kvalitní konkurencí. Zaběhl jsem si CUTT v Bílých Karpatech, půlmaraton v Jistebníku, Beskydskou Sedimčku a dva týdny po ní jsem ještě sezónu zakončil v Itálii na Villa delle Giulie Trail.
Jak probíhala příprava. Byl jsi s ní spokojený?
Příprava probíhala dobře. Celou dobu jsem byl zdravý, nepříjemnou virózu jsem si prodělal ještě před Transgrancanarií někdy v lednu, což pak asi ovlivnilo i můj závod. Od té doby jsem se připravoval na UTMB, víceméně podle plánu. Kvůli jisté nevybouřenosti jsem sice sem tam udělal nějakou malou odbočku, jako když jsme si s klukama zaběhli nanečisto Jesenickou 100, nebo když jsem běžel z Brna do Mikulova a druhý den zase zpátky. Pak ještě v létě následoval menší projekt ve Švýcarsku, kdy jsme společně s Tomem Buryškou přeběhli pohoří Churfirsten.
Jinak jsem ale vědomě směřoval vrchol mých fyzických sil ke konci srpna, kdy jsem měl běžet UTMB. Beskydská Sedmička startovala ve stejném termínu, takže když závod ve Francii padl, jen jsem přesměroval pozornost ze Chamonix do Třince.
B7 se ti ale extrémně povedla (a to i přes omezení), která byla i tam…
Povedla se. Samozřejmě se letos nesešla taková konkurence jako byla na B7 loni, ale se svým výkonem jsem byl hodně spokojen. Nějaké krize mě potkaly, ale od začátku do konce jsem věděl, že jsem dobře připravený a snažil se ze sebe dostat maximum. To se mi povedlo bez ohledu na výsledky v cíli. Zklamaný bych nebyl, ani kdybych nakonec nevyhrál. Vítězství je samozřejmě třešnička na dortu a moc jsem si to užil.
Pojď nám říct, jak celý závod probíhal. Intervalový start tomu určitě dodal další dávku adrenalinu?
Intervalový start byl nakonec úplně v pohodě. Vlastně mi to umožnilo, že jsem si mohl běžet podle sebe a nemusel se s nikým nahánět. Nebo tedy skoro s nikým. Vybíhali jsme společně se Standou Najvertem a Tomem Peterem. V doprovodu kluků jsem odběhl první část závodu. Tom se od nás odpojil jako první. Chvíli jsem se ještě v kopcích tahal se Standou a myslím, že někde kolem Morávky jsem ztratil kontakt i s ním.
Ze Standy se pak stal můj hlavní hnací motor, protože mi na občerstvovačkách hlásili, že je kousek za mnou. Při těch největších krizích jsem se smiřoval s tím, že mě někde chytne a předběhne, ale to se nakonec nestalo… naštěstí. Jindy jsem se právě hecoval tak, že jsem si říkal, že ani takové legendě, jakou Standa bez pochyby je, to nedám zadarmo. Standa tak byl můj největší soupeř, i když jsem ho většinu závodu vůbec neviděl.
Omezení byla ale i na trati a závod byl trochu pozměněný. Je tomu tak?
Největší změny se asi týkaly občerstvovaček, kde platila přísná anti-covidová opatření. Pořadatelé ale vše zvládli a já jsem nepozoroval žádná velká zdržení, fronty, ani nic podobného. Musím říct, že jsem měl před startem trochu respekt před všemi těmi opatřeními, ale na trati mě to nijak nelimitovalo.
Za to zaslouží pořadatelé velké uznání. Druhou změnou bylo, že jsem celý závod někoho předbíhal a v podstatě nebyl téměř ani chvíli na trati sám. Mělo to své výhody i nevýhody, ale zejména ve druhé polovině závodu, kdy se začalo rozednívat a lidi, které jsem předbíhal, mě povzbuzovali a hnali mě kupředu, to bylo vcelku příjemné.
V přípravě ti nějaký pátek pomáhá diagnostický systém mySASY a stal ses dokonce i jejich ambassadorem. Můžeš nám říct, jak ses k němu dostal a co je jeho hlavním přínosem?
O mySASY jsem slýchával už dlouho, stejně jako o měření HRV a různých diskuzích, které kolem této metriky již nějakou dobu probíhají. Dlouho jsem v tom neviděl smysl, možná jsem ani úplně nechápal, k čemu je ta informace dobrá, případně jsem si říkal, že nejsem cílová skupina, že sám dokážu poznat jak se cítím a podobně. Nakonec jsem si ale uvědomil, že je nesmírně těžké objektivně posoudit, v jakém stavu se můj organismus nachází.
Jsem jen unavený a mám jít trénovat? Nebo už jsem překročil limit, kdy bych měl raději odpočívat? Trénuji dostatečně, nebo málo a měl bych přidat? Trénuji více, než moje tělo zvládne? Tyhle otázky jsem si často pokládal, jako volnočasový atlet, který chce trénovat sám sebe. Chtěl jsem ze sebe dostat maximum, ale nechtěl jsem se zničit a ohrozit mé zdraví. Proto jsem se rozhodl mySASY vyzkoušet.
Víme, že můžeš mít buď dlouhé, nebo krátké měření. Jaké používáš?
Krátké měření jsem za celou dobu používání mySASY (skoro rok) využil asi jednou nebo možná dvakrát. Přišlo mně, že když už měření věnuji čas, tak ať je výsledek co nejpřesnější. Vím, že by kratší varianta měla být již relativně velmi přesná a možná, že ji časem budu využívat více, ale prozatím jsem chtěl sbírat co nejkvalitnější data. Z ranního měření jsem si vytvořil návyk, vstávám o patnáct minut dříve a buď u toho ještě podřimuji (i ve stoje), případně si třeba čtu. I Maruška si už zvykla…(smích).
Po nějaké době ti systém poví zda jsi talent, klasik, hrozba nebo držák. Co mySASY naměřilo tobě?
Když jsem zdravý a trénink jde podle plánu, tak většinou klasik s nějakým podílem talentu, případně jsem někde na hraně. Byla i období, kdy jsem byl částečně držák. Hrozbě se zatím úspěšně vyhýbám.
Začal jsi s mySASY pracovat a změnil se ti nějak tréninkový profil?
Ano, právě jsem se časem posunul z počátečního držáka směrem ke klasikovi (s trochou talentu (velký smích).
Věříš mySASY bezmezně, nebo je to další střípek skládačky?
Je to střípek skládačky. Zejména z toho důvodu, že jednotlivá měření jsou ovlivněna spoustou vlivů. Interpretovat výsledek měření není úplně triviální, i když se aplikace snaží všelijak pomáhat, ne vždy je možné jednoznačně říct, co se právě děje a proč měření dopadlo jak dopadlo. Nebo to možné je, ale ne pro “normálního” atleta, který nemá pokročilou znalost fyziologie a dalších potřebných vědomostí.
Myslím si, že mySASY je mocný nástroj, ale nejednou se mě někdo ptal na vysvětlení, proč má dobré měření, když se cítí hrozně, nebo je třeba nemocný a podobně. Navíc si myslím, že kolem HRV a jeho využití v tréninku je stále spousta nezodpovězených otázek, případně nepotvrzených teorií.
Bezmezně věřím, že mi mySASY (a jeho výklad měření HRV) předkládá aktuální a objektivní informaci o stavu mého organismu. Jak s tím pak naložím já a co to pro mě znamená, to je část celé skládačky – většinou ta daleko komplikovanější. Pokud se cítíte hrozně, tak byste asi většinou jít trénovat neměli, ani kdyby vaše měření bylo sebelepší.
Když ti mySASY ráno řekne že jsi na tom blbě, jsi schopný kvůli tomu změnit, přizpůsobit, nebo úplně zrušit trénink (ano, jedna vlaštovka jaro nedělá) a důležitý je trend…
Ze začátku jsem to tak opravdu dělal. Postupem času jsem ale pochopil, že daleko důležitější je celkový trend. Někdy může být žádoucí dostat tělo do červených čísel a vyvolat větší odezvu organismu. Nebo může být žádoucí odpočívat, i když máte nejlepší měření v historii.
Mně mySASY slouží zejména k tomu, abych se lépe sladil s mým tělem a naučil se správně interpretovat signály, které mi tělo dává. Když vidím, že organismus reaguje na podněty, a v nějakých pravidelných intervalech se dostává do superkompenzace, pak je to potvrzení, že můj trénink jde správným směrem.
Můžeš nám dát nějaký konkrétní příklad, jak ti systém pomohl před závodem?
Před závody, kdy už jsem spíš více odpočíval a ladil na samotný výkon, mi mySASY často dávalo spoustu “zelených” měření. To pro mě bylo potvrzení, že začínám být odpočatý a připravený ze sebe vymáčknout to nejlepší. Jinak se ale s blížícím se závodem snažím dávat výsledkům měření menší význam, než v tréninkové fázi. Přeci jenom již těsně před závodem často není prostor na žádné experimenty.
Navíc v případě, že by měření byla špatná, nechtěl bych se tím zbytečně stresovat – ze stejných důvodů. Měli bychom si měřit HRV, abychom dostali informaci, jak je náš organismus ve stresu a ne se stresovat, protože se nám objeví špatný výsledek, to by pak postrádalo význam a úplně by to převrátilo celou logiku. Měřím se i v den závodu, ale spíš kvůli pozdějšímu vyhodnocení a vysledování nějakých vzorců.
Horším měřením se ale rozhodit nenechám, protože to v žádném případě neznamená, že bude následovat špatný výkon, taková spojitost tam podle mě ani není. Někomu, kdo má tendenci si tyhle věci nechat vlézt do hlavy, bych doporučil, aby se raději v den závodu na výsledky v mySASY nedíval.
Odhalil i třeba nějakou počínající únavu, nebo alergii?
Na alergie netrpím, takže tam jsem nic zajímavého nenašel. Ale rozhodně se mi potvrdilo, že jakmile dostanu nečekaně vysoké skóre v momentě, kdy čekám opak (například, když se cítím špatně, nebo po hodně náročném tréninku), je třeba být ostražitý. Již několikrát to u mě znamenalo počátek nemoci nebo nachlazení.
Stejnou teorii jsem slyšel na jedné přednášce mySASY, které jsem se zúčastnil, a já jim mohu dát jen za pravdu. Důvodem je možná to, že jakmile se v těle začíná odehrávat nějaký boj, organismus je vybuzený, aby se s nemocí popral. I když my sami to zatím necítíme. Hned další den jsem se pak již dostal do očekávaných červených čísel společně se zhoršením zdravotního stavu.
Už nějaký pátek systém umožňuje napojení (nejen) na STRAVA. Používáš ho?
Používám, ale zatím spíš jen pozoruji, jak daný systém funguje. Vzhledem k mému zaměření na ultramaratony byla některá doporučení, která jsem dostal, hodně přestřelená, nebo se mi to alespoň zdálo. Ve všední den si nemůžu dovolit jít trénovat na 4 hodiny, ani když to říká mySASY (smích). Navíc jsem v současné době začal spolupracovat s trenérem, takže náhlé a nečekané změny v tréninky dělat nechci.
Přečtěte si více o novém mySASY!
Stále mi to ale přijde jako velice zajímavý experiment, který se může ukázat jako velice přínosný pro spoustu lidí. Rozhodně mě zajímá, jakých výsledků dosáhnou atleti, kteří se těmito doporučeními budou řídit a jak velký přínos to bude mít při ostrém použití.
Proč myslíš že je určité procento lidí co mySASY koupí a přestane se sním úplně měřit?
Nevím, jestli je to chyba jen těch lidí, nebo i mySASY. Vím, že se snaží všechno vysvětlovat, ale dost lidí si to asi nečte a dívají se na barvičky a navíc nějaký univerzální slovní komentář. Myslím, že HRV je dost komplexní a asi existuje hranice, za kterou už to nějak rozumně zjednodušit bohužel nejde.
Kdo je tvým novým trenérem a učil se mySASY používat jako ty?
Tady je to trochu komplikovanější. Nebo možná úplně jednoduché. Navázal jsem spolupráci s doktorem Shawnem Beardenem, možná jej lidi budou znát z úžasného podcastu The Science of Ultra. Oslovily mě jeho myšlenky a vůbec přístup k běhání i k životu. Myslím, že se od něj můžu hodně naučit. Celou dobu, co se běhání věnuji jsem se sám snažil co nejvíce vzdělávat a pak získané vědomosti aplikovat při skládání vlastního tréninku. Jenomže to není tak jednoduché a mnohdy jsem sám sobě jako trenérovi nevěřil, což asi vedlo k tomu, že jsem na spoustu závodů dorazil spíš unavený.
Jsem přesvědčen, že ze mě dobrý trenér může vymáčknout ještě něco víc. No a když už jsem se tedy rozhodl, že zkusím, jaké to je mít trenéra, potřeboval jsem, aby se jím stal někdo, o kom nebudu pochybovat a kdo mi bude sedět jako osobnost. To pro mě Shawn jednoznačně splňuje. Jsem zvědav, jak se bude spolupráce nadále vyvíjet.
Teprve teď začínáme celý tréninkový cyklus, takže ukáže až čas. Už teď ale vím, že zkušenosti, které díky spolupráci získám, budou k nezaplacení. Co se týče mySASY, tam je to teď spíš feedback pro mě samotného. Ale třeba se Shawn časem taky chytne, zkusím na tom zapracovat (smích).
Pojďme se ještě vrátit k tvým letošním závodům… půlmaraton v Jistebníku se ti povedlo vyhrát. Jak závod probíhal?
Půlmaraton, a za normálních okolností i maraton, v Jistebníku je moje srdcovka, už jsem to možná i někde říkal. Pořádá to můj dobrý známý Martin Otto, který je zároveň otec mého spolužáka z gymplu. Jedná se o relativně malý závod, ale v krásném prostředí CHKO Poodří. Závod není jednoduchý, neběží se jen po silnici, ale i po loukách, je tam pár táhlých kopečků, takže se nejedná o klasický silniční půlmaraton.
Pro mě šlo letos spíš o další tréninkovou jednotku, neboť kvůli coronaviru závod startoval dva týdny před Beskydskou Sedmičkou. Nechtěl jsem už nijak bláznit a spíš trochu roztočit nohy, než se přesunu do hor. I tak jsem si zaběhl relativně pěkný čas (kolem 1:20) a vlastně i můj nejrychlejší půlmaraton, protože jsem tuhle trať už několik let neběžel. Asi budu muset někdy vyzkoušet i nějakou klasičtější a rychlejší trať, určitě tam ještě nějaká rezerva je. Rozhodně všem doporučuji příští rok závod vyzkoušet, bude se vám líbit (klasický termín bývá koncem května).
Villa delle Giulie Trail pro tebe byl dost vytrápený závod a přesto jsi doběhl na skvělém třetím místě. Jaké má závod parametry a co tě na něm tak (rozbilo)?
Parametry závodu byly 120km a plus mínus 8000 nastoupaných metrů. Nejvíce mě na něm rozbilo to, že se odehrával dva týdny po B7 a já měl spíš ještě odpočívat. Mám k tomu i sepsaný článek, který brzy zveřejním na mém blogu. Problémem byla kombinace fyzické i mentální únavy. Měl jsem slabá stehna a do prudších kopců jsem nebyl schopen pořádně zabrat. Zároveň bylo velmi těžké se po dvou týdnech znovu takhle tlačit do výkonu. Mentální stránka byla nakonec asi tím větším břemenem.
Už předem jsem měl připravenou výmluvu, že jsem unavený po B7 a ve slabých chvílích jsem si říkal, že to můžu s klidem zabalit, že o nic nejde. Je to přeci logické, před čtrnácti dny jsem vyhrál B7, tak co si tady chci dokazovat? Naštěstí jsem na tyhle hry, co moje hlava hrála, nepřistoupil. Už se trochu znám a věděl jsem, že kdybych závod vzdal, když jsem byl schopen dokončit a žádný velký problém jsem neměl, neskutečně by mě to potom mrzelo. Smířil jsem se s tím, že to nejde tak, jak bych si představoval, a že budu asi trpět trochu více než obvykle. No a pak to najednou šlo.
Pořád to bolelo a navíc mi chvílemi trochu stávkoval i žaludek. Protože jsem se s tím ale smířil, najednou to byl úplně jiný zážitek. Za to jsem byl odměněn jedním z nejkrásnějších a nejzaslouženějších výhledů v horách, jaký jsem kdy zažil. Po nejtěžším výšlapu celého závodu, těsně před seběhem do cíle, jsem se zastavil, kochal se panoramaty a byl jen rád že žiju. Třetí místo bylo velký bonus, spíš díky slabší konkurenci. Kousek za mnou pak doběhl Ondra Tabarka, takže jsme v Itálii zanechali nějakou českou stopu, za což jsem moc rád.
Jak moc ti nový trenér pomohl? Ono už předtím jsi byl tak trochu z jiné galaxie (velký smích)
To by mě zajímalo, která galaxie to je (taky velký smích). U nás je spousta lepších běžců. Já dělám co můžu, abych jim stačil. Alespoň, když mají špatný den (smích). Prozatím je přínos trenéra těžké hodnotit, protože ta spolupráce trvá opravdu jen chvíli. Ale výhody jsou pro mě jasné – mám tréninkový plán, který je uzpůsobený pro mě na míru a mám člověka, se kterým mohu vše konzultovat.
Většinou mám napsané tréninky tak na dva týdny dopředu, ale v případě, že je potřeba změna, může se vše překopat ze dne na den. Trenér každý den reaguje na moje aktivity a komentáře a na základě toho hodnotíme, zda se vše vyvíjí tím správným směrem. Jak jsem již říkal, je pro mě nevděčné dělat trenéra sám sobě, protože jsem se často bál odpočívat, což byl asi ten největší problém.
V tomhle mi právě pomohlo mySASY, rozhodně jsem díky ranním měřením začal reagovat na trendy jdoucí špatným směrem, ale i tak bylo hodně těžké se rozhodnout, co který den dělat a kam se posouvat. Často jsem svá rozhodnutí zpochybňoval, což s sebou neslo kaskádu dalších negativních důsledků. Do toho navíc práce, rodinný život a podobně. Díky trenérovi jsem ze sebe sejmul velké břímě. Teď na 100% věřím tréninkům a radám, které od něj dostávám a mohu se soustředit na samotné běhání a více si je užívat. Jaký bude dlouhodobý dopad této naší spolupráce ukáže opravdu až čas.
Pokud bude UTMB příští rok, na jaké umístění by sis pomýšlel?
Umístění předvídat nedokážu, bude záležet na tolika věcech, že se ani neopovažuji hádat. Asi by bylo super skončit v první stovce, za předpokladu, že bude stejný formát i počet účastníků jako loňské roky. Více, než na umístění, bych se chtěl soustředit na určitý čas. Kdyby se mi závod povedlo dokončit kolem 27 hodin, zřejmě bych tím dosáhl historicky nejlepšího českého času, což by byl příjemný bonus.
Ale jaký je můj cíl? Užít si atmosféru, která bude nejspíš nesrovnatelná se vším, co jsem dosud zažil. Jestliže závod dokončím, budu šťastný. UTMB by pro mě mělo být vyvrcholení všeho toho mého dosavadního pobíhání, takže více než jako závod bych UTMB rád pojal spíš jako oslavu, že jsem se dostal tak daleko. Budu ze sebe chtít dostat maximum? To si pište. Závodit budu ale opravdu jen sám se sebou. Pokud se tedy příští rok ze Chamonix odstartuje.
Kde tě ještě tenhle rok uvidíme? Pražská 100 pokud bude? Něco dalšího?
Prozatím říkám, že letos závodit nikde nebudu. Myslím, že přes všechny komplikace jsem si letos závodů užil dosytosti a nevím, jestli by pro mě mělo smysl se za něčím honit. Situace je navíc každým dnem horší a kdo ví, kolik závodů se do konce roku uskuteční. Asi bych se raději soustředil chvíli na trénink a zkusil se pořádně připravit na další rok. Věřím, že by to mohlo mít nějaký pozitivní efekt. Ale uvidíme, co ještě přijde.
Máš už plány na další rok (pokud se situace už uklidní)?
Chtěl bych si zaběhnout znovu Transgrancanarii, ta mi opravdu učaravala. Navíc je to v únoru krásná dovolená. Pěkně si zaletět zaběhat do tepla, když u nás stále mrzne. Závod má úžasnou atmosféru a schází se tam světová konkurence. Jen je otázkou, zda v únoru budeme moct cestovat a zda nás na Kanárské ostrovy pustí. No a taky, zda se závod vůbec poběží.
Dále mám v plánu určitě Lysohorský Ultra-Trail, což je určitě jeden z nejkvalitnějších českých ultra v současnosti. Má super atmosféru a úžasné organizátory. K tomu bych zase rád přidal Jistebnický půlmaraton, pokud vše půjde podle plánu. No a potom už snad konečně to UTMB. V případě, že UTMB neklapne, možná zkusím obhájit Beskydskou Sedmičku. To ale nechám ještě otevřené a budu se modlit, aby výlet do Chamonix příští rok vyšel.
Možná zvládnu i nějaké další závody, například něco ze série CUTT, ale to uvidíme podle plánu. Všechnu pozornost budu směřovat k tomu, abych se co nejlépe připravil do Francie. A nebo se všechno zruší a budu si pobíhat jen tak pro radost. Pokud zůstanu zdravý já i mí blízcí, pokud se budu moct hýbat a běhat, pak budu spokojený a šťastný. Na ničem jiném až tak nezáleží.
