Co to vlastně je skyrunning? Tento extrémní sport v přírodě je definován jako horský běh, kde se překonává nadmořská výška minimálně 2000m, stoupání dosahuje alespoň 30% a náročnost nepřesahuje II. stupeň horolezecké klasifikace obtížnosti.V současné době toto sportovní odvětví zastřešuje světová asociace zvaná International Skyrunning Federation (ISF), která pořádá každoročně Skyrunner World Series jako celoroční soutěž složenou z vybraných závodů a dále European Skyrunning Championships, World Skyrunning Championships resp. SkyGames.
U nás sdružuje všechny aktivní i pasivní zájemce o tento krásný sport Czech Skyrunning Association (CZSA) – www.skyrunning.cz
Tato asociace vytváří zázemí pro všechny zájemce o běh v horách, je partnerem pro jednání s International Skyrunning Federation(ISF), kde je plnoprávným členem a zajišťuje účast české reprezentace na akcích pořádaných ISF. Ale především pomáhá všem, kteří propadli kouzlu hor a běhání v nádherné nespoutané přírodě.
Pro někoho jako jsem já, kdo teprve s běháním více méně začíná, je skyrunning spíše cosi, o čem může snít. Je to něco nádherného, ale zároveň extrémního a vzdáleného. Člověk si přečte o nadlidských výkonech Kiliana Jorneta a má jasno. Kdokoli běhající podobné ultratraily s šíleným převýšením v ještě šílenějších časech, s minimální tepovkou 34, maximální 205….to prostě není člověk. Mohlo by se zdát, že i ostatní jedinci, kteří se skyrunningu věnují, jsou určitou oddělenou uzavřenou skupinkou. Opak je ale pravdou. Jsou to lidé, kteří se dokáží o své zkušenosti podělit, pomoct, poradit. A to vlastně komukoli, koho už silnice nebaví a kdo by rád vyrazil do hor. Jen si možná ještě netroufá.
A nám se podařilo přesvědčit jednoho „nebešťana“, aby se ujal rubriky Skyrunning v našem časopise. Sam Straka, stojí za vším kolem vniku české asociace i kolem webových stránek, neustále hledá výsledky, reportáže, zajímavé závody a bude se snažit pravidelně odpovídat na dotazy, které ohledně běhání hor budete mít. A jak se vlastně Sam ke skyrunningu dostal, v jakých botách běhá, jak vlastně asociace vznikla a co čeká naši reprezentaci v příštím roce?
Same, dá se nějak upřesnit, kdy skyrunning ve světě vznikl?
Dalo by se říct, že skyrunning ve světě existuje od roku 1992, kdy začala parta lidí kolem současného prezidenta ISF Marina Giacomettiho běhat trasy, kdy si řekli, že z jedné vesnice doběhnou na nějaký vrchol a zpátky, změří si časy a budou se postupně snažit časy ostatních překovávat. To ještě nebyly žádné opravdové závody. Ani neběhali najednou, prostě si to každý zaběhl a pak si to srovnávali. Takhle nějak vznikla první myšlenka na opravdové závody. Zpočátku to běhalo jen pár lidí, postupně počty závodů i lidí začaly růst. V roce 1995 vznikla federace FSA, aby tomu dala nějaký rámec a pravidla. Dnes je tady International Skyrunning Federation. Ale to samozřejmě neznamená, že by tady závody nebyly ještě před založením federace. Například prestižní závod Sierre Zinal ve Švýcarsku letos oslavil čtyřicítku. No a i u nás byli lidé, co běhali kopce a běhali v horách, takže běhali na sebe nejrůznější závody. Z těch, kdo v skyrunningu i před založením naší asociace něco dokázali se dají jmenovat například: Anka Straková (dříve Pichrtová), Robert Krupička, Michaela Mertová, Honza Havlíček, Pavel Brýdl, Iva Milesová.
Jak jsi se vlastně ke skyrunningu dostal?
Bylo to vlastně více méně náhodně. Já jsem běhal normálně silnici, ale i ty kopce, nějaký ty delší štreky, psal jsem o tom do různých časopisů, ale postupně jsem si udělal vlastní stránky a začal jsem tam postupně shromažďovat své zážitky, ale třeba i tipy k dalším závodům, zkrátka to, co by mohlo zajímat i ostatní. No a jednou jsem něco potřeboval zkonzultovat s Lauri van Houten, což je viceprezidentka ISF a hrozně fajn ženská, no a jak jsme spolu komunikovali, tak během nějakého času vznikla idea udělat něco i v Česku. Postupně jsme začali pracovat na tom, abychom Českou asociaci skyrunningu protlačili byrokratickými kanály a v březnu se podařilo a hned se v hrozném fofru začala připravovat sezóna. V červnu už je vždy plná sezóna a v červenci bylo mistrovství Evropy. Takže bylo potřeba postavit reprezentaci, aby taky asociace měla nějaký význam. Všechno to bylo v hodně velkém stresu, muselo se to stíhat naráz, hodně lidí už mělo domluvené jiné závody nebo dovolené, trochu se improvizovalo, ale nakonec se podařilo dát dohromady tým. No a vlastně dost dobrej, protože Iva Milesová skončila na 3. místě, to byla fantazie. A v týmech 5. místo z 26 s tím, že před námi bylo jen Španělsko, Itálie, Francie a Švýcarsko, to prostě nikdo nečekal. No a pokračuje to dál. Na příští rok už jsou vyhlášena dvě mistrovství republiky v skymarathonu a ultraskymarathonu, na tratích , které mají schválenou certifikaci pro skyrunning. Podařilo se nám totiž vyjednat výjimky od ISF, protože tady nemáme odpovídající nadmořskou výšku. Je také připravena nějaká širší nominace mistrovství světa, které je příští rok v Chamonix.
Same, jak to všechno stíháš? Webovky, práci, běhání, psaní, zjišťování informací o závodech?
No, trochu s vypětím, ale stíhám :-).
Máš asi trochu výhodu, že tvoje žena také běhá, takže ti to pracovní tempo doma projde 🙂
Určitě. Anka běhá dlouho a dobře a lásku k běhu a horám máme společnou.
Jak jste se seznámili?
To bylo někdy v roce 2008. Začali jsme si psát. Anka si tehdy chtěla zaběhnout nějaký kvalifikační závod na olympiádu a já jsem jí psal ohledně maratonu v Římě, že to není rychlý maraton, že tam je hodně kostek, no a pak to tak nějak vyplynulo.
Same, máš přehled, kolik toho naběháš, sleduješ to ještě?
Vůbec, někdy v roce 2007 jsem si to přestal psát.
Běháš každý den?
Ne, vyjde mi to tak pětkrát týdně. Ale ono je to tak optimální. Člověk má čas na nějakou tu regeneraci.
A co nějaký další sport?
Občas vyjedeme teď v zimě na běžky, Anka sjezduje, já raději běžky. Během léta občas sednu na kolo. Dřív jsem dělal triatlony, tak jsem toho najezdil o mnoho víc, teď už to beru spíš tak, že se projedu, ne jako trénink.
A jak vypadá tvůj tréninkový plán? Plánuješ si konkrétní tréninky? Máš přesně dané, kdy poběžíš intervaly, dlouhé běhy, atd. nebo jen tak vyběhneš?
Ne, dřív jsem to tak míval. To jsem se snažil dosáhnout třeba v maratonech konkrétních časů, ale pak jsem postupně přešel do terénu, do kopců. Tam, kde bydlím, je rovina, takže jsou to podstatě dlouhé tratě, vytrvalost. Neřeším to. Na kopečkách si zaběhám, když vyjíždíme do Alp, ať už na závody nebo jen tak.
Podle čeho vybíráš závody? Vybíráte je společně s Ankou?
Snažím se vždy na další sezónu vybrat vždy závod, který bude určitá výzva, nějaký hlavní cíl. Je jasné, že hledám závody, které jsou zajímavé, ať už svou obtížností, krásou nebo atmosférou. Loni jsem nedokončil Ronda dels Cims v Andoře, takže na tu jsem se přihlásil znova, abych si užil cíl.
Určitě se s Ankou díváme na termínovku společně, ale moc toho společného zatím plánovat nemůžeme kvůli dceři, které jsou teprve dva roky. Jinak se to musí vybírat dostatečně včas, protože ty nejlepší závody jsou hrozně rychle vyprodané.
Například jak už jsem zmiňoval to mistrovství světa. 2 tisíce míst na skymarathon v Chamonix se vyprodá během 3 hodin. To je jen další důkaz toho, jak narůstá o skyrunning zájem.
Na spoustu závodů jsou dneska loterie, kdy se posílají předregistrace. Ti, kteří už někdy běželi, tak mají někdy větší šanci, protože třeba dostanou víc tiketů.
Máš nějaký svůj oblíbený závod? Nějaký, na který třeba nejraději vzpomínáš?
Tak závody v horách jsou asi krásné všechny. Je to jiné, než silnice. Tam, když to vezmu zpětně, tak asi ještě rád vzpomínám na to, když jsem poprvé běžel v Bostonu. Celkem jsem to běžel třikrát, ale ten zážitek, tu atmosféru jsem si užil hlavně poprvé, pak už se to jen vlastně opakovalo. Pak když jsem běžel v roce 2010 Comrades v Jižní Africe. Tam, i když je to na té silnici, tak je to něco úplně jiného. Je to nejstarší a největší ultramaraton na světě, ten rok tam bylo přihlášeno 25 tisíc lidí na těch 90 kilometrů. Ta oblast tím žije. Startuje se v půl šesté ráno, je tam tma a zima, protože v květnu už tam je podzim, lidi si vytáhnou stoličky, jsou tam v dekách a ve spacácích, fandí. Ta atmosféra je úžasná. A zážitek je to neskutečnej. To by bylo asi to nejlepší z té silnice.
Z hor, tam je to vždy jiné – jiné hory, jiná trať, jiný pořadatel, jiní lidé. I skladba závodníků je jiná. Vždy převažuje ta národnost, v jejíž zemi se to koná. A na trati s těmi lidmi trávíš hodně času. Je to třeba 20, 30 i více hodin, takže je hodně příležitostí se potkat, komunikovat, poznat se. A opravdu lidé v každé zemi jsou trošku jiní a pak je i jiný závod a jeho atmosféra a nedá se to srovnávat.
Koukala jsem, že si stále ještě zaběhneš maraton v Praze.
Tak to už je taková setrvačnost. Letos jsem běžel pošestnácté v řadě. Mám to kousek, po patnácté účasti už je to vlastně grátis, potkám se tam s lidmi, které znám z té silnice, ale normálně už je nevídám.
A co jídlo? Jak moc řešíš, co jíš?
Tak nějakých patnáct dvacet let nejím maso kromě rybího. Snažím se jíst dost zeleniny, ale jinak to nijak zvlášť neřeším.
Co se ti osvědčilo brát si na závody?
No to je taková alchymie a je to individuální. Na ty závody venku v horách to není problém. Tam pořadatelé zajišťují velmi kvalitní občerstvení na celé trati. Beru se jenom nějakou tyčinku, ale já toho stejně moc nepoberu, myšleno žaludek toho moc nevezme . Víc jak nějaké dvě Marsky nebo Snikersky do sebe prostě za ten závod nedostanu. Na dlouhých tratích není problém vybrat si něco na občerstvovačkách. Výborný je třeba krájený parmezán – máš v tom soli, tuky, nabereš to do hrsti a běžíš. Skvělé jsou melouny, hlavně v létě, když je vedro. Dostaneš do sebe vodu a cukr. To samé polévky, které jsou skoro na všech alpských závodech. U dlouhých závodů je to hodně o tom, co ti dovolí pobrat žaludek. Někdy nemůžeš jíst třeba vůbec, což je průšvih.
Měl jsi nějaký závod, kdy jsi měl opravdu krizi, kdy jsi zalitoval, že ses do toho pouštěl?
Ne, žádný závod, i když je hodně náročný, tak nikdy to pro mě není hrozný zážitek. I letos v Andoře, když jsem musel na 154.km zhruba 30 km před cílem skončit, jsem nebral jako špatný zážitek. Bylo to zklamání, že jsem nedokončil, ale byl to nádherný závod se spoustou silných zážitků. Nezabalil bych to, kdybych to mohl ovlivnit vůlí. Po Pražské stovce jsem měl ale zánět v koleni a následně mi vypadly nějaké tréninky, což mi poznamenalo výkon. No a pak ještě jedna věc, kdy jsem na 43. kilometru závodu, který měřil 184km, zlomil hůlku a zůstala mi jen levá. A to byl velký handicap. V kopcích jsem všechno musel tahat nohama a to je hodně znát. Takže kvadricepsy dostaly hodně na frak a začaly mi úplně vypínat a já neřízeně padal, aniž bych to jakkoli mohl ovlivnit vůlí. Noha povolila a já letěl. Posledních 600 metrů toho krpálu než jsem skončil, jsem šel tři čtvrtě hodiny. Možná, kdyby to bylo do konce už jen po rovině, nebo do kopce, ale tady byly ještě další dvě prudká klesání. Nemělo smysl riskovat.
A co boty? Zkoušíš rád novinky, nebo máš své oblíbené značky, kterým zůstáváš věrný?
Určitě rád zkouším nové. Je to znát na mém botníku.
Kolik párů máš?
No, určitě víc jak 20. Střídám to, je to dobré i pro nohu, aby si nezvykla jen na jeden typ. Některé boty jsou těžší, některé lehčí, každá má trochu jiné vlastnosti. Jiné boty vezmu na dlouhý běh, jiné třeba na 10 km. A některé boty mám spíš určené pro závody. Snažím se nelpět na jedněch, ale je jasné, že pokud se něco osvědčí, tak tomu chvilku zůstáváš věrný. Když vezmu teď tu mou „horskou etapu běžeckého života“, nejprve jsem běhal v Salomonech, měl jsem dva různé modely a letos jsem pořídil nové boty Rapa Nui od firmy HOKA ONE ONE. Je to jiná bota, než na kterou jsem byl doposud zvyklý, ale na dlouhé tratě mi maximálně vyhovuje. Má větší tlumení než standardní boty, ale i přes to není těžká a má dobrou stabilitu. No a na letošní Pražskou 100 jsem vzal prakticky nové HOKA ONE ONE Stinson Evo a bylo to fajn.
Už jsi zmiňoval mistrovství republiky na příští rok. Jak to má skyrunning s penězi?
Nedostatek peněz je problém. Získat něco od státu představuje šílenou byrokracii s nejistým výsledkem a něco získat lze až tak po třech letech činnosti s tím, že jako neolympijský sport jsme na tom zase o poznání hůře. No a peněz od sponzorů, těch také moc není. A přitom je to sport, který zažívá ve světě neuvěřitelný boom.
Nějaké peníze získáváme samozřejmě od našich členů formou příspěvků a ti potom mají šanci využívat výhody, které asociace nabízí.
Jak je to s členstvím v CZSA? Musí člověk splňovat nějaké podmínky? Mít už něco naběhaného?
Ne, nic takového :-). Členem se může stát kdokoli, koho skyrunning zajímá a třeba o tom teprve uvažuje. Díky asociaci tak získá nejen výhody ve formě slev, ale především možnost zkonzultovat své dotazy se zkušenými lidmi.
Člen asociace má samozřejmě možnost využít slev u našich partnerů, takže například 15% na Garmin a 35% na Enervit, 20% na běžecké tréninkové kempy v rakouských Alpách pořádaných www.horokurzy.cz. Také může získat i slevu na startovné na některé závody, ale hlavně si myslím, že to nejdůležitější je právě možnost získat podporu ve formě rad a informací. Pomůžeme i s organizací výjezdů na závody. Dá se využít společné cestování, zvýhodněné ubytování, atd. Hodně lidí teprve s náročnějšími terény začíná, někteří by si rádi vyzkoušeli něco nového. U nás se mohou zeptat, pokud s něčím váhají, nejsou si jistí, který závod například vybrat.
Členství na rok stojí 500 Kč. CZSA je založena jako neziskové občanské sdružení, takže není vytvořena s cílem generovat zisk. Veškeré prostředky získané z příspěvků, od partnerů a podobně jsou zpětně vraceny do činnosti asociace a podpory skyrunningu v Česku.
Přihlášku najdou zájemci na našich webových stránkách http://skyrunning.cz/downloads/. Po vyplnění stačí poslat mailem.
Same, díky moc za rozhovor.
