Když teď zpětně sepisuju naše zážitky, přijde mi už tak dávno. Jako by se naše cesta ani neuskutečnila. Krom jarního cestování Moravou do Vídně, a několika víkendových popojížděk po Česku, jsme žádné zkušenosti s tak dlouhou cestou neměli. Ale říkal jsem si, že pokud budou děti zdravé, tak zbytek už nějak zvládneme. Labská cyklostezka vede Německem, to není příliš dobrodružná země a v případě, že se něco přihodí se můžeme spolehnout na místní infrastrukturu. Moje technické skills jsou poměrně omezené, ale s běžnými závadami bych si měl umět poradit. Dokonce jsme rozšířili brašnu s nářadím o nýtovačku na řetěz, jen náhradní díly jsem žádné netahal. Na další dlouhou cestu už to asi přehodnotím a přidám náhradní plášť a pár dalších serepetiček.
To co předcházelo odjezdu nesvědčiilo tomu, že by se něco mělo nakonec uskutečnit. V červnu nám dosloužil předchozí croozer, utrhla se přípojná tyč, ulomilo kolečko a vůbec už měl své lepší časy za sebou. Takže jsme na rychlo kupovali jiný z druhé ruky. Bohužel jsme ho nechali přebrat mamku, která není až tak technicky zdatná, takže jsme se stali majiteli croozeru, který byl oproti inzerovaným 500 km jetý výrazně více. Vo hůř, bylo to na něm dost znát. Neměl bych odvahu se ním vydat na dlouhou cestu, kde na něm budeme závislí. Takže následovala bojovka, prodat tento croozer a sehnat jiný, použitý, ale v lepším stavu. Trochu nervy, stálo to o něco více než jsem předpokládal, ale výsledkem byl vozík, který vypadal jako nový a dle majitelů, ještě nikdy nebyl zapřažený za kolem.
Druhý zádrhel bylo Verči zdraví. Víkend před plánovaným odjezdem jsme chtěli vyzkoušet na ostro setup, jak mít kola zabalená. Bohužel před odjezdem se Verče bloknuli záda, asi hexenschuss nebo vím já ? Pátek jsme tedy k Ertymu do Poděbrad odjeli, ale v sobotu už jsme ke Štembusovi nedošlapali a domů se odporoučeli vlakem. Byl jsem dost nalomený zda se s Verčou v tomhle stavu někam vydávat. Přeci jen naložená kola, dvě děti na krku a daleko od domova, na to je třeba, aby fungovali oba.
No a další co bylo nejasné, byla podoba trasy. Původně jsem chtěl vlakem až do Hamburku, ale kluci poslední dobou zlobí úplně neúnosně, takže vize 8mi hodin vlakem se mi moc nezamlouvala. Navíc ten pocit se až k moři dovézt a pak jet jen domů. Pak byla idea tam i zpět, no ale to by musel být asi týden času navíc, to by fakt nevycházelo. Další aspekt byla Verčina záda, nebyl jsem si jistý jestli má vůbec cenu jet.
Ale nakonec jsme vyraziili.
Den první Berlin – Zeestow / 40 km
Olda: Po všech popsaných peripetích, je pátek 19. srpna, stojíme v Neratovicích na nádraží a čekáme na vlak do Prahy. Všichni znamená Veronika, Olík, Vojtík a já, Verči kolo obtížené zadními brašnami 9kg stanem, moje kolo bez brašen zato s dětskou sedačkou a croozer. V tu chvíli jsem ještě netušil, že nás čeká z mého pohledu asi nejhorší část naší dovolené. Tak nějak už tradičně v režii ČD. V Praze na hlavním nádraží, když nakládáme kola do vagonu, tak zjišťujeme, že ČD na místo plánovaných 2 cyklovagonů připojili k soupravě pouze 1, nicméně místa prodali na 2. Paráda, pátek dopoledne, letní sezona, takže ranec kol, dva vozíky a dokonce dvoukolo. Skládačku se nějak podaří vyřešit, nicméně se nedá plošinou pro kola skoro projít. Tak tam stojím a šíbuju ze strany na stranu, aby nějaké místo bylo. V Ústí další kola a další v Děčíně. Absolutně k nehnutí, vedro do toho děcka zlobí a Verču bolí záda. Přejezdem hranic nastupují němečtí průvodčí stylem ordnung must sein a nutí všechna kola pověsit na věšáky a odstrojit. V Bad Schandau další škatulata, kdy se snažíme vyložit kola, která mají jít ven a jsou paradoxně nejvíce zaskládaná. Do toho se mi snaží Německý průvodčí vysvětlit, že mi něco chybí. Mám lístky na vlak, místenky, lístky pro kola, rezervace na kola, ale na těch rezervacích prý chybí čísla háků tzn. něco jako místenka pro kola a mám doplatit asi 10 E za každé. No hrozná hádka, že mi ČD nic takového neprodali, a že nemůžu vědět, jaké všechny nesmyslné doklady si navymýšlí, naštěstí jedna z cestujících má 2 rezervace háků navíc ?? Nerozumím, takže se to pokryje z jejich. Další škatulata v Drážďanech. Pak už je vůz poloprázdný a Olík usíná. Když kolem 15 hod vylézáme na Berlin Hauptbahnhof, jsem mega šťastnej, že už je cesta za námi. Ještě se trochu zdržíme s čekáním na výtah, ale pak už se naše jízdní souprava dává do pohybu. Díky ČD za opět příjemnou cestu a vážně se těším na další.
Hlavní cíl pro dnešek je, vymotat se z Berlína. To znamená, že uděláme krátké kolečko po nejbližších památkách. Bundestag, Brandenburská brána a ulice Unter den Linden. Všude kvanta turistů a Verča dostane napomenutí od cyklopolicie, že po chodníku se nejezdí. To asi pro dnešek stačilo, pryč z civilizace, někam alespoň na okraj Berlína. Cyklostezka vede podle Sprévy, nejprve obytnými čtvrtěmi bytových domů, které se mělní v menší obytné domy, takže často přejíždíme silnice a kličkujeme ulicemi. Když se blížíme k letišti Schonefeld, projíždíme zahrádkářkou kolonií a pozorujeme, jak nám nad hlavou vzlétají letadla. Krátce po páté hodině přejíždíme most přes řeku Havel a zastavujeme u supermarketu Netto ve čtvrti Hakenfelde. Z Česka si moc jídla krom karbanátků a mufiinů nevezeme, takže je nákup třeba. Verča taky už potřebuje odpočinek jak sůl, záda ji bolí, takže si lehá na trávník aby se narovnala. První nákup se stal šablonou pro všechny ostatní. Vždycky beru mlíko pro děcka, housky, sýr, salám, musli tyčiinky, nektarinky a limonádu. A to se v různých variacích opakovalo skoro celou dovolenou. Zvedáme se a musíme jet, čas se krátí a my jsme stále v Berlíně. Kemp, který jsme s vytipovali navíc nevíme jestli je pro nás použitelný, jelikož na stránkách mají pouze informace pro ubytování karavanů a o stanech ani slovo. Naše cesta pokračuje přes předměstí Falkensee a je poměrně nudná, klasické předměstí s poměrně rušným provozem, ale domy pěkné. Pak se dostáváme na úseky cyklostezky, které vedou lesem a po sedmé hodině dojíždíme do kempu v Zeestowě. Verču hrozně bolí záda ta se belhá po kempu jak zvoník od Matky boží. U poměrně svérázného majitele vyřídím náležitosti a ten nás odvede na místo. Cena za kemp asi 16 Eur, počítal jsem v průměru kolem 20 E takže pohoda. Ujeli jsme za dnešek něco kolem 40 kilometrů, ale brzké vstávání a hodny ve vlaku si vybírají daň v podobě poměrně značné únavy. Olin je odpočatej, takže pekelně zlobí a musíme ho nahánět po kempu a neustále sekýrovat. Když se stmívá stan už stojí, dojídáme k večeři karbanátky z domova a uleháme k první noci ve stanu. Je krásná noc, hvězdičky, teplo, dovolená začíná. Nechávám stanzavřený jen na síťku.
Verča: Nevěřila sem, že se tato cesta vážně uskuteční, ale opak je pravdou a my zítra odjíždíme na 17 dnů opustit pohodlí domova a užít si s rodinkou kolo a krásy Labe. Různě jsme kombinovali odkud vyjet, jestli popojet vlakem na začátku na konci, ale nakonec jsme se shodli že nejvíce nás láká myšlenka dojet od moře až domů. Takže nakonec vyhrává plán cesty vlakem přes Prahu do Berlína a dál už jen na kole a to až domů. Před turistickýma dovolenýma sem vždy byla nervozní a blbě spala, ale teď asi mé hlavě a nohám stále nedochází co mě čeká. Večer navštěvujeme babičku a dovybavujeme kola. Pořád přemýšlím, zda jsme něco důležitého nezapomněli zabalit. Nic mě nenapadá, tak dodělám karbanátky a jdeme spát. Brzy ráno zvoní budík, zvednu se z postele a…sakra…vrátila se mi bolest pravé plotýnky, která nám minulý víkend zkazila návštěvu kamarádů. Celý týden bolest ustávala, ale najednou je zpět. No snad to zvládnu. Před odjezdem od babičky vzniká první fotka naší dovolené a já už bohužel mám postoj říkající ty záda opravdu bolí. Naložení do vlaku probíhá bez problémů pokud nepočítám vyděšeného průvodčího a Oldu, kterému se při zvednutí mého kola objeví nová žíla na krku. Je opravdu hodně těžké. V Praze najdeme náš perón, přijíždí vlak a zjišťujeme že jsme na druhé straně než je vagon pro kola. Utíkáme. To ovšem není jediný problém. U vagonu zjišťujeme, že České dráhy prodávali místenky na dva vagony a přijel jen jeden. Lidi se tlačí s koly dovnitř. Není dost místa opírají je o sebe a díky tomu ti co vystupují první je mají nejvíc zaskládané. Rychle nandaváme vozík a kola a sedáme si na naše místa. Teď už jen zvládnout 4,5 h s dětmi ve vlaku. Olda řeší přemísťování vozíku, věšení kol na háky, chybějící místenky pro kola – což je další chyba českých drah a znalosti jejich zaměstnanců a já se snažím krotit Vojtíka. Konečně Berlín. Olda vyndavá za pomoci kola a vozík, beru Vojtíka, zvedám se, že vystoupíme z vlaku a najednou ostrá bolest do zad, která mě nutí padnout na kolena. Lidé koukají co mi je. Zvedám se se slzami v očích a vystupuju. Nepotěším tím Oldu, ale co se dá dělat. Zkroucená procházím nádražím a čekáme na výtah co nás vysvobodí z nádraží. Konečně jsme venku před, nasedáme na kola a začíná naše cesta Německem. Trochu si ještě projedeme Berlín, abychom viděli aspoň Brandenburskou bránu a Bundestag. Moc se nevyznáme, kde smí a kde ne jet cyklisti, což má za výsledek to, že mě zastavuje policista a vysvětluje mi že tady kola po chodníku jezdit nesmí. Radši už se vydáme směr kemp, což znamená promotat se uličkama Berlína, ujet 40 km a doufat že nás v tomto autokempu nechají postavit stan. Nechali. Čeká nás první noc v novém stanu, první noc naší dovolené.
Den druhý / 100 km Zeestow – Rathenow – Havelberg
Olda: Já debil, nechal jsem stan zavřený jen síťku a v noci nás vzbudil déšť. Tak máme mokrou část věcí. Sakra ! Tak chybama se člověk učí, ale jen blbec těma svejma. Ráno k snídani káva a muffiny napečené ještě doma. Balení nám moc nejde, musíme se sehrát. Poprvé máme velký stan a poprvé s sebou tolik krámů. Navíc díky nočnímu dešti nic příjemného. Vyjíždíme kolem deváté směr městečko Nauen, kde máme potkat Havelradweg. Uvidíme jak to s Verči bolavými zády půjde. Je to trochu lepší než včera, ale pokud se to nesrovná, pořád je tu riziko, že budeme muset přehodnotit plány. Má hřejivé náplasti, mazání, nafukovací karimatku, ale celý den v sedle veškerou terapii nuluje. Počasí je oproti včerejšku lehce chladnější a je dusno po dešti. V Nauenu se dle plánu napojujeme na cyklostezku, která vede malebnou krajinkou. Pole, vesničky, lesy ale hlavně pole. Kilometry ubíhají, sluníčko je celý den za mrakem, ale neprší a zma taky není. Na několika místech se setkáváme se zdejším, velmi častým povrchem cyklostezky. Dva pruhy z betonových obdélníků a uprostřed pruh trávy. Na kolo fajn, ale pro vozík to znamená vždy jedním kolem v trávě. V Rathenowě jsme asi na 60km a jsou tři hodiny odpoledne. Zastavujeme u Lidlu, kde si Veronika srovnává záda, ale moc jí to nejde. Po několika hodinách na kole opět bolí. Já se učím s místními automaty na vracení plastových láhví a nakupuju na dalších 24 hodin. Rathenow mi svými nízkými cihláky a dlažebními kostkami velmi připomíná Milovce. A taky že jo, je na pomezí vojenského prostoru. Zbývající úsek nebereme po cyklostezkách, ale po silnici přímo. Trochu se kazí počasí a fouká. Jedem po hlavní silnici, která se terénem mírně vlní a přestávku dáváme až v Kamernu. Verča opět dává odpočinout zádům, a viditelně trpí. Mám obavy, že zítra budeme muset přehodnotit plány. Debatujeme jestli nezůstat už v kempu u přilehlého jezera, ale Verča chce dojet až do Havelbergu, ať už jsme u Labe. Během odpočinku se Olík projeví jako velký romantik a z místního květinového záhonu na návsi přinese Verče kytičku .. i s kořenem
Vracím ji zpět do záhonu a raději rychle pryč. Zbývajících 10 km do Havelbergu vede po cyklo vedle rušné silnice. Bohužel když už se blížíme tak začíná krápat a když přejíždíme Havelberský most, chytá nás neuvěřitelná průtrž. Na chvíli se schováme na zastávce autobusu, ale stejně jsme celí promočení. V už mírnějším dešti dojíždíme do kempu na ostrově. Kemp moc pěknej, velkej a dobře vybavenej. Stavíme stan pod velkým stromem v zadní část kempu. To už neprší, tak si dáváme věci na sušení, ale ve všudy přítomném vlhku to moc nejde. Večer dokonce i parádní západ slunce. Olík se druží s Německýma prckama a kope s nima do balónu, ale je dost divokej, tak jsou z něj trochu rozpačití. Navíc se na něj snaží mluvit, ale jelikož Olík neumí mluvit ani česky natož Německy, není to jednoduché Večeře instantní a až za tmy zaléháme. Tentokrát nezapomínám vstup zapnout, vodu v předsíni bych znovu nerad.
Verča: A je ráno. První noc byla pro mě celkem náročná. Vojtíšek se stále budil, záda mě bolela a jediná příjemná poloha byla na zádech a v té zrovna moc dobře kojit nejde. Trvá dost dlouho než se nasnídáme, vše sbalíme a vyrazíme. Bohužel záda pořád bolí tak nejsem pro Oldu zrovna velká pomoc. Přichází na řadu hřejivá náplast s chlli. Příjemně hřeje na bolavé místo a snad mi pomůže abych jízdu zvládla a záda se zlepšila. Než jsme jeli na dovolenou, hledala sem jak se bolesti zbavit a prý pomáhá jako prevence jízda na kolech. No nejsem si jistá zda jsme to s našima 1500 km správně pochopily. Prvních 40 km se záda celkem drží, ale pak začíná bolest a ne malá. Vidim na Oldovi jak je z toho naštvaný a smutný zároveň a přemýšlím, zda to nedojedu jen do Hamburku a nenechám jet Olíka s Oldou dál samotného. Tomu se tento nápad vůbec nelíbí. Tak uvidíme. Projíždíme mezi polema, vesničkama, trháme ze stromů jablíčka, švestky a hrušky a hledáme krám na nákup. Na 60 kilometru nalézáme Lidl. Olda odchází nakoupit a já jako už tradičně kojím a snažím se srovnat si vleže záda. Bolest je chvílemi nesnesitelná. Zděšeně zjišťuji že do kempu je to ještě 40 km a to už je po třetí hodině. Ale nedá se nic dělat, tak nasedáme a pokračujeme směr kemp v Havelbergu. Už jsme na mostě a stačí nám poslední kilometr do kempu a najednou průtrž. Schováváme se na zastávce autobusu a čekáme až přejde to nejhorší. Bohužel déšť neustává a tak hold v dešti spěcháme do kempu. Tam naštěstí už pršet přestává tak stavíme stan, Olda si dává konečně pivko, kupuje limču, večeříme a jdeme spát.
Den třetí / 95 km Havelberg – Wittenberge – Domitz
Olda: Ráno nám trvá hrozně dlouho než se vyhrabeme. Nabíjíme telefony, powerbanku, hodinky a ještě všichni dáváme sprchu. Verču bolí záda méně, no tak snad svítá naděje, uvidíme jak přes den. V tom balení se musíme trochu zdokonalit, tohle nejde, aby nám to trvalo 3 hodiny. Jasné, že máme spoustu oblečení mokrého a podobně, tak to musíme navěsit na kola, ale i tak. Ještě včera jsem jsem měl v plánu projet historické centrum Havelbergu, ale po ránu na to nějak není vůle, tak raději pokračujeme po Labské stezce, které jsme dosáhli včera. Nejprve podle řeky Havel, ale ta brzy vtéká do Labe. Řeka je tu jak ji znám z Neratovic, rovná a široká .. teda o něco širší. Cyklostezka pěkná asfaltová na náspu a občas se střídá s panelovou pod náspem. Je polojasné počasí a fouká protivítr, naštěstí ne příliš silný. Stavíme kde se nám zlíbí, většinou vyberu místo na zastavení a o 5 minut dál je pak parádní odpočívadlo. Ve městě Wittenberge se trochu motáme. U Labe na výjezduu z města, je u jedné hospody postavené podium a dechovková slavnost s věkovým průměrem asi 65 let. Z dostupného kohoutku doplňujeme vodu a kupujeme Olíkovi zmrzku, zaslouží si ji kluk za to co si na něj vymýšlíme za pakárny. Dál začíná být stezka opravdu malebná. Rovné koryto Labe zmizelo a místo toho je řeka členitá s meandry, rákosovými tůněmi a slepým rameny. Řeku lemují široké lány polí a objevují se domky jak z pohádky, cihlové s doškovou střechou, velkými otevřeným zahradami s občasným čapím hnízdem. Veroniku začíná zlobit zadní kolo, plášť jí dře o konstrukci nosiče a zpomaluje jí to. Vyndám redukci na závěs croozeru, kolo nedře, ale při pohledu zezadu je viditelné, že se netočí rovně. Asi jsme kolo přeložili na zadek a udělala se na něm osmička. Tak snad to Verča dojede. U Lenzenu odpočíváme u přívozu s rozhlednou. Měl jsem to tu jako alternativu na zakempování, ale je tu jen přístav, na stan žádná plocha. Takže pokračujeme dál. A tady je to opravdu parádní, vše co jsem zmiňoval ještě podtrhuje šotolinová cesta a skupinky lidí posedávajících před domy a popíjecí pivo nebo kávu. Celou atmosféru podtrhuje pozdní odpoledne a polojasná obloha. Jednoznačně jeden z nejkrásnějších úseků cesty. Na část cesty se k nám přidává chlapík na customized lehokole a bavíme se o tom co máme v plánu a kolik toho projel on. Při jedné z přestávek musí Verča oprášit svoje základy němčiny a jít sehnat vodu. Nakonec to její kolo zvládne a dojíždíme do Domitzu. Značený kemp je spíše kombinace přístavu a parkoviště pro karavany. Se stanem jsme tu jediní, i když to skoro všude, v Německu frčí hlavně karavany. Sprchy a voda jsou v několik desítek metrů vzdáleném hotelu, ale za místo pro nás všechny platím jen 5 Euro. Opět nádherný západ slunce a tak po instantní polívce a těstovinách uleháme.
Verča: Nechce se mi tomu ani věřit, ale vstávám abych skočila vykoupat sebe a Vojtíška a sem mile překvapena. Záda bolí, ale znatelně méně a já se mohu dokonce narovnat. Tak už jen aby to vydrželo. Proběhne ranní hygiena celé rodiny, zdlouhavé balení a za svitu sluníčka vyrážíme na cestu. A jé…cedule s informací o zavřeném mostu. Nejsme z toho moudří, ale vidíme, že i jiní jedou tudy, tak to riskneme. Naštěstí je vše průjezdné. Jede se dnes dobře, záda nebolí, moc nefouká, stezka je příjemný asfalt a to okolí – nádherné baráčky z cihel, udržované zahrady, oslíci, koně, krávy, ovce a poprvé se setkáváme s prodejem zeleniny a ovoce před baráčky. Je to něco co by u nás nemohlo prostě fungovat. Postavená budka, nebo klidně jen lavička a na ní rajčátka, cukety, jablka, švestky, okurky, dýně s cenou a kasička. Dokonce jsme potkali i otevřenou kasičku s centy na rozměnění. Takových stánků potkáme cestou do Brunsbüttelu ještě mnoho a to i s marmeládami, sirupy, medem atd. Zatím si nic nekupujeme a dohadujeme se že další den už si dopřejeme nějaké dobré zeleninky. Jak si tak jedu najednou cejtím že to jde hrozně ztěžka jak kdyby mi kolo při jízdě brzdilo. Prosim Oldu o kontrolu zadního kola a bohužel na kole je nepatrná osmička která dře o nosič. Olda sundá úchyt na croozer díky čemu se udělá prostor mezi nosičem a kolem. Jede se mi lépe ale osmička na kole už je patrná. Nedá se nic dělat budeme muset najít servis a ulehčit mému zadnímu kolu. Ale i tak se dále kocháme krásnými domky a dopíjíme zbytek vody. Koupit není kde a tak se rozhlížím zda nevyjde někdo z baráčku že bych ho poprosila o vodu. Povede se a tak Oldu dojíždím s lahví vody. Ta už nám do kempu vystačí. První kemp v kterém jsme mysleli že bychom přespali je jen přístaviště pro pár jachet, zasmějem se a jedem dál. Konečně větší kemp v Domitzu. Projíždíme ho a nevidíme žádnou recepci ani žádné stany. Pán nám poradí že se vše platí v hotelu, kde si můžeme brát vodu, vykoupat se a chodit na wc. Výhodou je že nás překvapí cena jen 5 euro za všechny. Olda vaří večeři a hledá cykloservis. Naštěstí je opravdu kousek od kempu a navíc hned vedle krámu. Takže ranní plán je jasný. Už jen krásný západ slunce a zalehnout.
Den čtvrtý / 90 km Domitz – Geeschacht
Olda: Ráno musíme nejprve vyřešit problém s Verči kolem. Jako naprosto ultimátní nástroj se projevují www.mapy.cz I v offline na navigaci, kdy mají veškeré podklady Německých cyklostezek. Ale také při hledání kempů nebo v tomhle případě cykloservisů. Nacházím jeden hned v Domitzu a ráno už čekám s kolem, než otevře. Chlapík je šikovnej a velkej rutinér. Radost na něj koukat při práci, navíc celá dílna působí hrozně čistě, uklizeně a upraveně. Na zadním kole naštěstí osmička není, jen plášť nevydržel a ukazuje mi několika centimetrovou trhlinu po jeho boku. Takže defekt, to je ta lepší varianta. Náhradní plášť s sebou bohužel nevezeme. Z nabízených variant beru kvalitnější Schwalbe za 18 E k tomu práce a běžný servis. Za 15 minut hotovo, a jsme o 33 E lehčí. No co se dá dělat, čtvrtý den na cestě a hned tohle. No tak snad jsme si smůlu na nějakou dobu dopředu vybrali. Důležité je, se poučit a na příští cestu si vzít náhradní plášť s sebou. S díky se loučím, sedám na kolo a moje další cesta vede do Aldi na doplnění stavu zásob a zpět do kempu. Verča mezitím co jsem byl pryč řádně hnula s naším nocovištěm, takže už jen sbalit stan, vše opět naložit na kola a můžeme šlapat do pedálů. Předpověď na dnešní den hlásí polojasno, asi 23C tak to je fajn. Napřed se promotáváme městem, až k velké křižovatce za ním, kde už se opět chytáme Labské cyklostezky, která vede podél protipovodňového náspu. Cestou opět míjíme domečky s doškovým střechami jaké známe z předchozích dnů, před domy prodávají lidé přebytky ze zahrádek. Většinou jen stůl s vyskládanou zeleninou a ovocem a kasička. Také potkáváme poměrně dost cyklistů. Převažující jsou důchodci na elektrokolech a cyklocestovatelé ověšeni Ortliebem Počasí se postupně začíná kazit a zvedá se vítr, který přidává na obtížnosti ušlapaným kilometrům. Dojíždíme do Boizenburgu, kde je kemp, ale přesvědčuju Verču, abychom pokračovali ještě 20 km do dalšího, alespoň budeme mít následující den více času na Hamburg. Tak najdeme pouze Lidl, kde doplníme stav potravin a šlapeme dál. Stezka vede kousek po silnici, ale pak je pěkná asfaltová paralelně vedle ní. Počasí se ještě zhoršuje, je šedivo, ochladilo se, tak, že musíme nahodit další vrstvu a zabalit kluky. Lauenburg, další město po cestě, je moc pěkné. Úplně ve mě probouzí dojem starého šífařského městečka. Všechno z cihel, hospody a bary s vývěsníma štítama, moc pěkný. Jediná nevýhoda je po celém městě pokrývka z dlažebních kostek, ehh. Vydrncaní vyjíždíme ven na dnešní finální úsek, který vede po lesní cestě. Trochu si zasviníme kola, ale co se dá dělat. Po posledních 5 kilometrech sjíždíme zpět k Labi do kempu Hohes Elbufer. Počasí, se ze zatažena změnilo na drobný déšť, který začíná zesilovat. To nám dojem z jinak pěkného kempu docela kazí. Rychle stavíme stan, ať už je vše co je třeba pod střechou a nemokne. Mezitím nás dorazí zinkasovat chlapík o 17 E a vysvětluje co a jak. Olík si i v dešti užívá hřiště a druží se s Německou dcerkou z karavanu odnaproti a Verča má velké prádlo, už bylo třeba. Předpověď na další dny slibuje, teplo a slunce, slunce a ještě slunce, tak uvidíme jak je přesná. Jelikož po večeři usínáme za zvuku kapek deště bubnujících do stanu moc tomu nechceme věřit.
Verča: Ráno Olda vstává chvíli před námi, vaří nám kávu k snídani a odjíždí na mém kole do cykloservisu. Děti jsou zase jak blechy. Všude kolem skáčou, Olík si kreslí v prachu – příště mu musíme vzít pastelky a bloček – Vojtík bohužel ještě nechodí tak se všude dostává po kolenou. Nejradši si dělá prolejzačku z croozeru. Ráno se odhodlám použít znova svou němčinu a prosím starší pár v karavanu naproti zda bychom si k nim nemohli dát nabýt naše elektro. Před odjezdem jsme zakoupili USB rozbočovat který má 4 výstupy na nabíjení. Úžasná věc vřele doporučuji – http://powercube.cz/produkt/powerusb-portable/ Naráz vždy nabíjíme oba mobily, Oldovy hodinky, externí nabíječku a svítilnu z Lídlu (taky doporučuji). Olda přijíždí do hodiny zpět. Pokusila sem se začít s balením stanu, ale záda ještě stále trochu bolí ačkoliv je to každým dnem lepší. Dobalujeme věci nasedáme a vyjíždíme směr Geeschacht. Cesta je podobná včerejší. Jede se vedle Labe, kde se dá jet buď nahoře, ale tam dost fouká nebo dole. Volíme cestu spodem. Dnes ale i dole trochu pofukuje. Cesta vede hezkými vesničkami. Ty cihlové domky, to je prostě nádhera. Poslední město před kempem je doslova nádherné, také celé dlážděné velkýma kostkama. Takhle vyklepaná sem snad ještě nebyla. Jedeme hezky podél vody a najednou odbočka vpravo – prudce do kopce. A to sakra prudce. Slejzáme z kola a tlačíme, což je při váze našich kol dost náročné. Když už si říkáme jsme nahoře nás nepochopitelně zavede cyklostezka do lesa z kterého se musíme dostat taky do prudkého kopce, kde nám navíc podkluzují nohy. Odtud už je to ale jen z kopečka do kempu. Kemp je hodně dlouhý. Projíždíme až dozadu kam za náma přijde pán pro peníze. Začíná pršet tak stavíme stan, Olík si chvilku hraje na prolejzačce. V kempu je pračka a sušička což je možnost která se neodmítá. Někde ji mají za 1,5 e někde za 3 a jednou byla volně přístupná. Během noci sem vstala a vyprané věci dala do sušičky, abychom mohli pokračovat s čistým a suchým oblečením.
Den pátý / 67 km Gesthachtu – Hamburg
Olda: V noci dost pršelo, tak je ráno u Labe chladné a prostoupené vlhkostí. Balíme mokrý stan, bereme suché prádlo ze sušičky a po ranní hygieně začínáme balit náš bleší cirkus. Začínám mít pocit, že už v tom začíná být trochu systém a trvá nám to maličko kratší dobu. Dnes bychom měli dorazit do Hamburku, zdá se to neuvěřitelné, že první milník našeho putování bude za námi. Tak se do toho dáme, první kilometry vedou podle Labe po asfaltové stezce lesoparkem až do Gesthachtu, kde na jeho okraji u průmyslové zóny najdeme shop. Tentokrát trochu větší nákup, přijde mi to, že hrozně žereme Chápu, 4 lidi, zátěž, ale i tak, každý den zmizí taška jídla. Olík hrozně chtěl zmrzku, tak jsem slíbil mu jí v krámě koupit. Problém je, že v Německých supermarketech nemají zmrzlinu jednotlivě, ale vždy v rodinných baleních. Nejmenší co jsem našel jsou 4, takže k svačině máme balení zmrzliny. Kousek za městem už začíná stezka mezi poli, která vede mez poli přímo do Hamburku. Na rozcestníku vidím 33 km a zmocňuje se nás zvláštní vzrušení. Naučili jsme se vzdálenosti na ukazatelích přirovnávat k něčemu co známe z domova, takže vlastně už jen jako do Čelákovic. Po cestě dáváme zastávku na perfektním dětském hřišti, velká mašina a asi nejdelší skluzavka, co jsem na dětském hřišti viděl. Olík je v sedmém nebi. Když si trochu odpočinem pokračujeme dál do města. Cestou samozřejmě oba prckové usnou, takže když projíždíme parkem na předměstí Hamburku, vypadá náš vozík jak království Šípkové Růženky. Počasí se opravdu zlepšuje, nad hlavou se nám ukazuje sluníčko a opar se začíná zvedat. Pomalu se blížíme k centru, na protějším břehu vidíme přístavní terminály. Když dojíždíme k Hafen city, začíná být jízda kvůli počtu lidí na stezkách a chodnících obtížná. Sluníčko nám udělalo krásný den, takže když projíždíme přes St. Pauli můžeme se kochat výhledem na mumraj v přístavu. Jen lidmi už je opravdu nacpáno, takže místy musíme kolo vést. Proběhne nákup suvenýrů, ale poměrně zrychleně, nemám rád přecpaná místa. Zpětně toho lituju, měli jsme si koupi ještě Hamburskou vlaječku na kolo. Projíždíme čtvrtí Altona a jsme z centra venku. Další zastávka je městské pláži s výhledem na terminály Waltershofu. Olík hledá mušle v písku a užíváme si pěkného počasí na pláži. Do kempu je to už jen pár kilometrů, tak do toho šlápneme, stezka je parádní podle vody pod stromy po nábřeží, lemovaném hospůdkami a kavárnami. Kemp https://elbecamp.de/ je dost plnej, ale opravdu dobře vybavenej. Cena asi 25 E je trochu vyšší, ale je to daň za lokalitu. Stavíme stan na písku pod stromy, hned vedle plotu je vstup na Labskou písečnou pláž, vážně parádní. Olík si užívá hřiště a dojde i na další koupání v Labi a pobyt na pláži. Máme stan vedle páru dvou Německých důchodců, kteří sem dopluli na kanoi až z Děčína. Vyráželi před 3 týdny. No klobouk dolů, že by inspirace do budoucna ? Večer sjedu na rychlý nákup do Rissenu, vezmu pro sebe pár piv a pro Verču víno, abychom večer poseděli. Kluci jsou pěkně rozjetí, takže uspat je dá práci. Já mezitím několikrát sprintuju na pláž, kdykoliv vidím, že se blíží kontejnerová ocean vessel. Abyste rozuměli, pracuju asi 10 let v námořní přepravě a v Česku člověk moc nemá možnost něco takového vidět. Takže vidět na živo loď brázdící oceán s tisícovkami kontejnerů na palubě je pro mě něco jako Svátek. Večer nakonec dojde na víno i na moje pivo. Trochu fail, je že jsem si nevšiml, že je alkohol frei. Co nadělám, další fatální chyba, ze které je třeba se poučit
Verča: Vstáváme do chladného rána a nechce se mi ani věřit, že dnes už dojedeme do Hamburku. Záda už vůbec nebolí a já začínám věřit, že celý plán cesty vážně dodržíme a dojedeme. Samozdřejmě může nastat ještě spousta problémů a defektů, ale tohle mě naplňuje optimismem. Ráno je chladnější a vlhčí, ale hlavně že neprší. Dnes bude potřeba najít bankomat, abychom měli na kempy na další dny. A jak jinak než zase nakoupit. Brzy se nám daří nakupit a zároveň i najít ve větším obchodě typu Makro bankomat. Vše máme tak hurá směr Hamburg. Počasí se začíná zlepšovat a trhají se mraky. Ideální místo na přestávku potkáváme kousek od města kde je super hřiště pro kluky. Dlouhá skluzavka, velký dřevěný vlak do kterého se od nás zmatený Olík snaží vymámit desetikorunku. Ne ne ten na penízky opravdu nejezdí. Nasvačíme se děti se vyblbnou a valíme dál. Do Hamburku se těší nejvíc Olda. Díky jeho práci miluje kontejnery a lodě. Děti usínají těsně před Hamburkem aspoň bude klid na focení a projetí městem. Když se blížíme k centru houstne počet lidí a na kole je náročné se promotat. Oldův výraz při pohledu na přístav a lodě by se dal přirovnat k dětem které koukají přes výlohu do hračkářství. Očima létá od jedné k druhé, fotí, usmívá se prostě je šťastný. Zastavujeme koupit pohled a magnetku a pryč z ruchu města. Popojedeme na pláž, kde konečně dáváme přestávku, Olík se hned svléká a utíká hledat mušličky. Vojtík si hraje v písku a učí se pít z největší cyklolahve co máme a Olda se kochá a fotí. Máme to už jen pár kilometrů do kempu. Kemp to je jeden z nejdražších, ale je tady krásné hřiště pro Olíka, stan si stavíme kousek od pláže u vody, kde projíždějí každou chvilku lodě. Je to trochu nevýhoda. Několikrát mi Olda uteče k vodě fotit a točit nákladní loď:) Postavíme stan a s Olíkem a Vojtou se odcházíme vykoupat a pohrát si na pláži dokud je ještě sluníčko. Olda si povídá s našimi sousedy, kteří zvolily cestu na kanoi z Děčína až do Hamburku. Chuť na pivo a víno ještě Oldu vyžene na nákup (Olda má radost že pivo bylo tak levné – už nemá takovou radost když zjistí že je nealko). Když uložíme děti přichází zasloužený odpočinek, přiťuknutí že jsme dojeli až do Hamburku.
Den šestý / 100 km Hamburg – Brunsbuttel – Cuxhaven
Olda: Ráno je parádní. Vstávám ještě před svítáním a jdu si sednout na pláž pozorovat kontejnerové lodě. Po svítání, jdu vzbudit zbytek rodiny, abychom pomalu začali s naším ranním mumrajem. Balíme suchý stan, to je paráda, jen jsou všude hromady písku, to si člověk nevybere. Ráno stihneme s Olíkem ještě pláž a už tradičně před 9 hodnou vyrážíme. Dnes bychom se měli dostat až k moři, takže Verčino přání – Vezmi mě k moři, bude splněno a další milník cesty bude za námi. Vyrážíme podle Labe, ale po několika kilometrech končí stezka pod několika patry schodů. Mno asi jsme někde špatně odbočili. Takže vše vytaháme nahoru a pokračujeme do města Weddel. Nějak nemůžeme chytit cyklostezku, tak se motáme jak nudle v bandě, abysme na konci města špatně zahnuli a dojeli do loděnice odkud se nedá jinam než do Labe. Vracíme se zpět a nacházíme Labskou cyklostezku, vede po protipovodňové hrázi, po pastvině s ovcemi a je tam zákaz vstupu. Nicméně lidé tam chodí, kola tam jezdí, ptáme se co a jak a chlapík ukazuje jeďte. No tak jedem. Tenhle úsek se mi asi líbil, ze všech nejvíc. Asfaltová cesta mezi pastvinami, všude kolem ovce, hned vedle Labe do kterého vybíhají vlnolamy. Nebe modré jako šmolka, sluníčko pálí jak blázen. Občas přejíždíme kanály, kterými je krajina protkána. Jedna past je, že pastviny jsou po pravidelných úsecích rozděleny ploty a brankami, což vyžaduje slézt z kola, nechat Verču ať drží vrátka a provést kolo s vozíkem skrz, protože to je většinou jen tak tak, že se vozík vejde. Bohužel jeden zvedací most přes kanál je rozbitý, takže to musíme objet. Čas letí a jelikož musíme stíhat trajekt do Cuxhavenu, tak to vypadá na ten pozdější. Objížďka je přes malebné vesničky a cesty jsou lemované ovocnými stromy. Máme tedy dostatek švestek, jablek a hrušek a bereme i trochu do zásoby, bude se hodit do snídaňové kaše. Po několika kilometrech se vracíme zpět k Labi, které už je tak široké, že mám pocit jako bychom byli už u moře. Krajina je stále stejně malebná, placka jak daleko dohlédneš a pastviny s ovcemi. Po předchozích dnech, kdy bylo počasí rozpačité, dnes sluníčko pálí jak blázen. Na jedné písčité pláži stavíme na koupačku a už se pomalu smiřujeme s pozdějším trajektem. Moc pěkné místo je u Kollmaru, kde kotví lodě a u vody jsou stánky s uzeným herinkem v žemli. Projíždíme městečkem Gluckstadt, to je moc pěkné. Staré hanzovní město plné plachetnic a histrorických domů. Pak pokračujeme po parádní cyklostezce až do Brunsbuttelu, kde sice není most, ale funguje tam městský přívoz. Projíždíme rozpáleným městem až ke stanovišti trajektu, který jede za hodinu. To není na škodu, vedro nás dost vyčerpalo, takže jsme rádi, že s můžeme odpočinout. Cena trajektu 20 E a doba cesty a je asi 1,5 hodiny – https://www.elb-link.de/ Olík si najde hromadu písku, tak máme velkou radost, že si hraje, než zjistíme, že v písku našel plastovou lžičku, kterou si někdo čistil kolo od kolomazi. Takže když si všimneme, je černej od šmíru až za ušima. Když ho za pomoci balíku vlhčených ubrousků očistíme, vidíme připlouvat trajekt, tak se do něj začneme štosovat. Olík na palubě zlobí jak čert, takže jsem moc rád, když uvnitř najdeme dětský koutek, kde si může s dcerkama dalších cestujících hrát a oslňovat je svým šarmem čtyřletého playboye Nabijeme si telefony, zmrzka pro Olíka a na střídačku se chodíme koukat na palubu na proplouvající lodě. Na druhém břehu pozoruji krajinu, kudy budeme šlapat zítra. Vidím jen větrné elektrárny a nekonečnou rovinu, tak to bude asi dost podobné jako dnes. Do Cuxhavenu připlouváme kolem 8 hodiny a vyloďujeme se. Napřed nám dělá trochu problém se zorientovat v mapě, ale nakonec cyklostezku najdeme. Projíždíme kolem starých přístavních skladů, ve kterých jsou teď obchody, mol, stanovišť trajektů a doků. Miluju přístavy, šumění moře, ten ruch a křik racků nad hlavou. Dlouhý den dneska, začíná se pomalu stmívat. Projíždíme po pobřežní promenádě a pozorujeme západ slunce nad mořem. Kemp je kousek od moře, hned vedle hotelu, opět plný karavanů. Dorážíme až kolem 9 hodiny a teprve začínáme stavět. Ostatní osazenstvo kempu, které si právě užívá večerní romantiku musí být nadšené. Kluci se neměli kde utahat, takže jsou i večer dost rozjetí, hlavně Olík. Uleháme pozdě a usínáme až kolem 11 hodiny, dneska to bylo dlouhé, ale druhý milník je za námi. Jsme u moře !
Verča: Ráno mě probudí Oldovo radostné vyběhnutí protože slyší projíždět velkou loď. Je pravda, že je nezvyk vylézt ze stanu a vidět tak velkou loď že nic jiného ani vidět neni. Přemýšlíme kam si dát nabít všechnu elektroniku. U sprch je venku veřejná lednice a na ní prodlužka. Vidíme tam od stanu tak tam dáme baterku, ale že by se nám tam chtěli nechávat telefony a hodinky. Když tam přijdu za pár minut vidím že tam je asi pět mobilů a hodinky tak to risknem. Dáme tam i náš USB rozbočovač a hned se mě ptá slečna zda by si k nám mohla dát nabít mobil na svůj kabel. Proč ne…radši to chodíme kontrolovat, ale před odjezdem už je tam kolem 20 mobilů, powerbanky a troje hodinky. Hold tady to chodí jinak. Dnes to vypadá na opravdu teplý den a taky že jo. Jak se blížíme k moři krajina je čím dál hezčí. Projíždíme mezi ovečkama, trochu nejistě zda se sem můžeme, cedule tvrdí že ne pan že ano. Potkáváme i další cyklisty, tak asi ano. Zelená tráva, modré nebe, široké Labe a ovečky. Je tu opravdu hezky. Až teda na bobečky oveček, které jsou po celé cestě a lítají na croozer a lepí se nám na kola. Trošku nám kazí radost branky, které rozdělují ovce podle majitelů. Branky jsou těžké, naštěstí se za námi vždy sami zabouchnou. Olda se vejde s croozerem jen tak tak a s brašnama musim také vyměřovat. Branek přibývá a já jen čekám, kdy potkáme nějakou kterou neprojdeme. A je to tady. Musíme proto croozer oddělat a přenést vrchem přes branku a u další znova. Naštěstí už nás tohle nepotká. Bála sem se trochu o svá konečně vyléčéná záda ale je to dobrý. Dojíždíme k mostu a říkáme si kdy se asi sklopí a budeme moct přejet…nesklopí…je rozbitý. Hledáme na mapě kde jinde přejet. Jedeme podél domků kde, naše milované dítě zahodí lahvičku takže se ji vydávám hledat zpět. Naštěstí nacházím, ale kvůli všem těmto komplikacím zjišťujeme že nemáme šanci stihnout loď v plánovaný čas. Tak hold pojedem o dvě hodinky později. Musíme na chvilku zastavit a jít se schladit do vody. Je opravdu pořádné vedro. Hledáme lékárnu protože chceme olíkovi koupit rybí tuk. No hledat to ve městě u moře – v lékárně na nás nechápavě koukají. Nejdřív nás čeká přejezd přívozem, který je zadarmo. Líbí se mi jak to mají zorganizované. Semafor na kterém svítí nejdřiv pěší, potom kola a motorky, pak auta a nakonec velké náklaďáky. No co vidim to poprvé Hledáme kudy k lodi. Kupujeme lístky a odpočíváme v trávě než nám bude dovoleno jet až k ní. Pouští nás dřív než auta. Tak kdy asi připluje. Olík si hraje v hromadě čistého písku a my se kocháme a fotíme. Najednou vidím Olíka jak cosi drží v ruce a čím dál víc je špinavý. Nějakej šikula si očistil kolomaz plastovou lžičkou a hodil ji do písku a slušně zahrabal a Olík slušně vyhrabal. Když sem na něj začala vyděšeně křičet ať to zahodí snažil se zachránit situaci že si ruce začal otírat do třička, kalhot, ale i tváří a vlasů. No pro změnu ostuda. Vypadal jak kominík. Tak šup na loď, upevnit kola a jdeme si sednout. Malý dětský koutek nás zachraňuje. Vojtíšek si hraje s kostkama a Olík se houpe s holčičkou a předvádí se před ní. My střídavě chodíme točit a fotit lodě a moře. Když vystupujeme v Cuxhavenu dohadujeme se že je potřeba malý nákup. Chvilku se motáme v přístavu nakonec se nám povede vykličkovat a dojet ke krámu. Olda chce udělat Olíkovi radost zmrzlinou. Dopadá to tak že díky němcům, kteří prodávají pouze velká balení zmrzlin doráží Olda s 12ti kusy. Chce mě donutit sníst 4 ! Jsou to sice jen takové vodové colorky, ale sladké že se mi při třetí udělá špatně a prostě už to nechci. Cesta ke kempu je prostě nádherná. Podél moře, zapadá sluníčko, příjemně teplo. Jen mě mrzí že jsme nepřijeli dřív a nemohli si užít ten výhled. Blíží se devátá hodina a ještě ani nevíme v kterém kempu zakotvíme. Nakonec vybíráme ten nejbližší přímo za hotelem. Rychle postavit stan a rozdělení práce – Olda vaří a já koupu děti. Hrozně se mi líbí že všude po kempu i podél vody pobíhají malý králíčci. Rozhodně je to hezčí než pražské krysy. Dnes to bylo dlouhé…hurá na kutě.
Den sedmý / 115 km Cuxhaven – Ottendorf – Mittelkirchen
Mapa: https://mapy.cz/s/1eMSW
Olda: Po včerejším náročném dni nám trvá než se vyhrabeme. Ještě dáváme ranní osvěžující sprchu, když je v ceně, protože sluníčko smaží hned od rána. Jedeme stejnou cestou jako včera večer, užíváme si výhled na moře a fotíme. Mrzí mě, že nemáme den navíc, chtěl bych zůstat u moře, ale pak bychom asi nestíhali dojet až domů. Takhle jsme moře jen viděli, ani se v něm nestihli vykoupat a zase uvidíme jen Labe. Na druhou stranu, můj přístup k cestování je takový, že cesta je cíl. Vlastně že tolik nezáleží, kde jsme, hlavně, že jsme spolu a na cestě.
Najdeme nákupní centrum na velké doplnění zásob, protože jsme snědli úplně všechno a vyrážíme proti proudu Labe, které by nás mělo dovést až domů do Neratovic. Stezka vede opět pastvinami mezi stády ovcí. První zastávka je u pískovny v Ottendorfu, kluci si koupání moc užívají. Je horký letní den s teplotou kolem 30C, takže musíme stavět tak často, jak jen to půjde. Přejedeme po zvedacím mostě ústí řeky Oste a stezka směřuje do polí zpět k Labi. Tam nás čeká asi 20 kilometrový úsek, proti čerstvému větru, který nás stojí hodně sil. Verča vypadá na pokraji zhroucení a není divu. Ve Freiburgu si dáváme další přestávku a se studenou limonádou a zmrzlinou pro kluky. Dneska to bude ještě dost dlouhé a vedro nám to nedá zadarmo. Stezka dál vede většinu času opět za povodňovým valem, takže občas máme trochu stínu a nefouká proti. U jednoho domu u samoobslužného stánku si kupujeme na večer čerstvá rajčata a okurky k večeři. Jak pozoruju krajinu, vidím kombajny na polích a zemědělský ruch. Vlastně odjedeme v létě a vrátíme se už na podzim, ten konec léta je krásný, ale už je to takové, že něco končí. Vyhýbáme se po stezce městu Stade a dostáváme se do zemědělské oblasti plné jablečných sadů. Už se připozdívá, počet najetých kilometrů se blíží stovce a ještě tam nejsme. Když dorazíme na kemp na farmě v Mittelkirchenu jsem fakt rád. Posledních pár kilometrů jsem jel fakt na setrvačník. Kemp je moc fajn, koupíme si na večer ještě mošt, tak je večeře parádní. Karbanátky, pečivo, zelenina a mošt z farmy. Ještě beru Olíka do sprchy a Verča se opět věnuje prádlu. Provázky od stanu se mění v sušárnu. Předpověď se stále nemění, bude to vyčerpávající, ale lepší než jet v dešti.
Verča: A je tady ráno. Budí nás čisté nebe a krásný teplý den. Zase…je super že neprší ale takové velké vedro je pro mě vyčerpávající. Olda si odchází dát ranní spršku a já zatím prosím starší německý pár zda bychom si k nim mohli dát nabít elektroniku. Jsou hodní takže můžem. Ráno je cesta podél moře volnější, líbí se mi kukaně které tam u vody mají. Usuzujeme, že to funguje tak že si pronajmete jednu dostanete číslo a pak si ji udržujete máte od ní klíč a můžete tam kdykoliv jít. Když se otevře jsou tam dvě místa na sezení, jste krytí proti větru máte dva velké šuplíky pod nohama a složený stolek. Večer když jsme přijížděli viděli jsme tam sedět dvě staré babičky pod dekou a každá kreslila na plátno obraz, partičku u grillu, holčičí slezinu s vínkem. Líbilo by se mi něco takového u nás. Občas mě napadá myšlenka co mě drží v České republice. Zatím vidím tolik pozitiv a věcí co se mi v Německu líbí. Uděláme opět nákup a vyrážíme pryč z města. Cesta nás vede zase podél oveček. Teplota narůstá. Odbočujeme mezi pole a tady pro mě začíná ta nejhorší část dovolené. Cesta má cca 20 km, během níž není ani jeden stín, fouká silný protivítr ale i tak je vedro na padnutí a navíc nám dochází voda. Šílené. Konečně se blížíme k městečku, hledáme obchod a vypijeme dvoulitrovou slazenou limonádu během 5ti minut. Jsem vyčerpaná a vůbec netuším jak to dnes zvládnu dojet. Ale nemám na výběr. V okolí žádný kemp není a zkazilo by nám to naše plány. Tak prostě jedeme s tím, že si dáme víc přestávek. Náladu mi zlepšuje nákup domácí zeleninky na večer. Je pravda, že to dost zanedbáváme na cestách. Nějaké ovoce sem tam sníme ale nic extra to teda není. Cesta mi přijde nekonečná. Máme dojet do Mittelkirchenu a máme pocit že snad neexistuje. Únava už se projevuje i na Oldovi. Projedeme tři vesničky a ani jedna není ona. Když v takovém stavu vyčerpání a vedra vidíte ceduli 15 km naštve to. Ale nakonec dojíždíme ke kempu. Je to spíš takový ranč. Mají stáje, koníky, prodávají mošt, zeleninku a ovoce. Neodoláme a jeden mošt si kupujeme. Stavíme stan vedle lavičky takže dnes budeme i jíst jako lidé:)l Děti se vyběhají a šup na kutě.
Den osmý / 80 km Mittelkirchen – Harburg – Tespe
Mapa: https://mapy.cz/s/1eMTK
Olda: Ráno opět nebe jak vymalované. První kilometry vedou do města Jork, kde jdeme po nákupech. U stánku před farmou kupujeme domácí bezové víno na večer a medové bonbony. Následně zastávka v Kiku, kde Verča pořídí Olíkové nové tričko se žraločí ploutví, na místo zasviněného od kolomazi a nová autíčka na místo ztracených. Tak a teď se můžeme vrátit zpátky do Hamburku jen po druhé straně. Cyklostezka trochu slabší, vede vedle silnice a pak jedeme radši po ní. Ale to je v Německu, příjemná změna oproti ježdění po Česku. Když řidiči vidí, že vezete na kole děti, tak se k Vám chovají opravdu ohleduplně. Vyhýbají se skoro až do pole, předjíždí velkým obloukem a až ve chvíli, kdy jsou si pravdu jistí, že tím manévrem nebudete ohroženi. Přes celou vesnici se za námi rychlostí 20 km/h plazil kamion až jsem mu raději uhnul do ulice. U Cranzu na vyhlídce pozorujeme ruch na Labi a na letišti a šlapeme dál, dneska nám to jde od nohy Objíždíme přístavní terminály na Waltershofu a sjíždíme na stezku, která vede polem, následně lesem až městské části Harburg. Tam mi to snad poprvé za tuto cestu přijde fakt škaredé. Špinavé fabriky, dělnické čtvrti a odpadky. Díky zavřenému mostu se trochu motáme, nakonec musíme kousek kolem frekventované silnice podjet dálniční most a už vyjíždíme pryč. Od rána jsme si skoro neodpočali, takže když kousek od Neulandu vidíme dětské hřiště, není co řešit. Zjšťujeme, že už zase skoro nemáme co jíst, takže o kus dál stavíme u Edeky na daily shopping. Dnešek by měl být po včerejšku trochu volnější, takže cestou stavíme na dlouhou koupačku. Olík si hned najde Německé kamarády mezi místní omladinou a nestíháme ho sledovat jak běhá do vody a zase ven. Nejsme si úplně jistí, kde dnes zakotvíme, ale Verča najde hezky situovaný kemp u Labe v Arlenburgu. Cestou zase stihneme nakoupit čerstvou zeleninu a do kempu dorazíme poměrně brzy, už asi kolem 5 hodiny. Teda do kempu, ono je to vlastně kotviště plné jachet a menších lodí a samozřejmě karavanů. I když tentokrát nejsme jediný stan. Ujme se nás jeden ze dvou vtipných postarších chlapíků, kteří od piva koordinují kemp a najde nám pěkné místečko u stolu s lavičkami. no paráda, dneska budeme jíst dokonce jako lidi. Olík opět řádí na hřišti a s Verčou si můžeme dát i vychlazené pivko. Po večeři, když se podaří uspat prcky dojde i na bezinkové víno po dechberoucím západu slunce.
Verča: Dnešní den by měl být trochu oddychovější. V plánu bylo snad 60 km, ale to teda i mě přijde málo a nacházím kotviště jachet, kde se dá postavit stan. Je to o trochu dál ale mohlo by to být levnější a přímo u vody. Cesta nás tentokrát vede podél silnice ale zas tak mi to nevadí. Už to chtělo změnu od oveček. Jezdíme i hodně po silnici, ale jak už jsme poznali první den tady jsou řidiči ohleduplní snad až moc. Ale člověk se cítí více bezpečně. Cestou zase potkáváme stánek s domácími výrobky a zeleninou. Tentokrát nás zláká domácí víno. Olda vybírá bezové a já neodolám medovým bonbonům. Další naše zastávka je u Kiku. Díky zničenému tričku nám jedno chybí a tak kupuji za 2 eura Olíkovi tričko a k tomu dvě autíčka aby měl radost když dvě ztratil v kempu v Hamburku. Tak schoval si je na hřišti do písku. Na hřišti o velikosti volejbalového hřiště. Cestou se najde čas i na koupačku. Podle Oldy na dlouhou a realita je 20 minut. Ke kempu dnes dojíždíme brzy. Je to spíš přístaviště, kde se dá i postavit stan. Z dálky vidíme skupinku pánů vypadajících jako štamgasti nějaké hospody. Jeden z nich se nás ujme a místo vody nás tedy dá pod strom ale zase k lavičce. Ono taková lavička je pro nás něco. Můžeme si sednou, vše se líp organizuje, neválí se vše po zemi – příklad toho, jak maličkost potěší. Já si jdu dát s Olíkem sprchu. Olda zjišťuje že mají i lahvové pivko tak si jich pár dáme. Škoda že musím uspávat, venku je krásný západ slunce. Po západu si ještě vypijeme domácí kupované vínko, Olda pouští z repráčku hudbu a jde se spát.
Den devátý / 100 km Tespe – Hitzaker – Gartow
Mapy: https://mapy.cz/s/1eMV3
Olda: Dneska první den, kdy je ráno trochu chladněji a nesmaží to jak blázen, dokonce je pod mrakem. Když vyjíždíme kopeček od kempu na protipovodňový val, tak zjišťuju, že jsem fakt bolavej. Devátý den už je znát. Nejvíc jsem se bál bolavýho zadku, ale to je překvapivě v úplně pohodě. Hlavní problém jsou stehna, ty bolí z pernamentního tahání vozejku jako mrcha. Když jsem zkoumal mapu na dnešní den, nebyl jsme z toho moc moudrej. Stezka se místy kroutí polema, značená čárkovaně, místy po silnici, vypadá to, že to už nebude taková pohoda. A taky, že jo. Cesta do Bleckede je ještě docela fajn. Tam opět velký nákup v Lidlu, ale Verča je nespokojená, že jsme jí nevzal brambůrky navíc kluci dost zlobí. Slibuju, že je vezmu hned v příštím obchodě. Pak se cesta už kazí. Pole, šotolina, rozbitý asfalt, panel snad všechny možné povrchy. Cestou potkáváme před jedním domem stolek, kde je mísa s jablky pro cestovatele na Labské stezce, to je hezké gesto. Po cestě zastavujeme a svačíme a pak pokračujeme do Neu Darchau, kde kupuju Verči brambůrky a ta je štěstím bez sebe. Chápu, na tak dlouhé cestě s pernamentní zátěží má tělo všelijaké chutě. Mezitím je oblačnost zapomenuta a dělá se zase pěkné vedro. Labská stezka vede k přívozu na druhý břeh, ale ten už známe tak se rozhodujeme zůstat na tomto břehu a vzít to přes kopečky po silnici. Profil je zvlněný jen mírně, ale s naší úvanou nám dává neuvěřitelně zabrat. Dřevěná rozhledna s vyhlídkou na Labe je asi jen ve 100 mnm, ale párkrát takhle nahoru a dolů a svaly mám v jednom ohni. Není to žádnej med šlapat za tři chlapi. Když sjíždíme do Hitzackeru, jsem rád, že máme tenhle úsek za sebou. Tady se zase vracíme přímo k Labi, které je tu hodně zvlněné se spoustou slepých ramen. Den končíme v parádním kempu https://www.elbtalaue-camping.de/ Místo moc pěkné, kemp vybavený, na terase je venkovní vařič, na kterém si připravíme večeři. Pro Olíka úplně ideální, hřiště, bazén, odstrkovadla a hlavně šlapací traktůrek. Nemůžeme ho z něj dostat když má jít spát, fakt si to tu užil.
Verča: A je tady další den. Konečně není takové vedro. Jsem ráda i proto, že sedět celý den na sedačce v takovém vedru nedělá ženám moc dobře a bohužel se to projeví prvními příznaky zánětu močového měchýře. Snad se to nebude horšit. Včera jsme si brzkým příjezdem i odpočinuli tak dnes to půjde dobře. Ovšem hned při prvním náznaku kopce se ozývají svaly na nohách. No přeci jen jsme ani jeden takhle dlouho na kole nikdy nejeli a tolik kilometrů nikdy neujeli…natož v kuse…dnes nás podle plánu čeká nějaké to stoupání. Pokusíme se ho objet ale vyhnout se mu nedá. Hold se párkrát zastavíme bolestí, ale nedá se nic dělat. Když vyjedeme nahoru nechávám Oldu s Vojtíkem hlídat kolo a s Olíkem si vyšlapeme rozhlednu odkud je hezký výhled jak jinak než na Labe. Nejhorší na těchto kopcích je že šlapete deset minut do kopce a pak sjíždíte minutu kterou navíc probrzdíte protože je to prudké. Podél silnice vede v lese cyklo, která je schovaná pod napadaným listím. Asi už je vážně podzim. Kemp je poblíž nějaké čističky tak mám strach ale opak je pravdou. Je velký, za rozumné peníze, venkovní bazén volně přístupnej, dětské hřiště a to nejlepší na konec – šlapací traktor pro Olíka. Konečně i on ujede nějaký ten kilometr. Jezdí po celém kempu. Je hezké sledovat jak je spokojený. Vaříme kaši s párkem, sprcha je v ceně, což já se svým nelepšícím se zánětem využiji několikrát, takže super a navíc kupuju v malém krámku v kempu vínko. Dnes mám chuť na hezký večer. Cestou jsme sbírali jablka a tak je Olda chystá na ráno do kaše. Nechá je přes noc ve vodě aby trochu změkli na vaření:) Ani mě nedojde jak to dopadne a tak najedení a podnapilý uléháme.
Den desátý / 100 km Gartow – Tangermunde
Olda: Předpověď na dnešní den je dost šílená, asi 35C a večer bouřka. No tak uvidíme, od rána to tak hrozné není. Stezka vede stále stejnou krajinou, pole, potůčky, statky a slepá ramena. Jen povrch není žádná sláva, je znát, že se tady stezka budovala asi před nějakou dobou. Dost úseků je tedy zanedbaných, rozbitých a nejčastější jsou dva pruhy ze zámkové dlažby se zarostlým pruhem uprostřed. No fakt nic moc, když táhnete vozík. Několik úseků z dlažebních kostek není taky žádná sláva a když už musíme na silnici ta je taky rozbitá. Nešlape se moc dobře, desátý den asi krize. Ani města nejsou pěkná, bývalé východní Německo, tatam jsou domečky s doškovými střechami, ze kterých jsem byl tak nadšený. Před Arneburgem se cesta odkloní od Labe a vede nás lesy a poli, kvalita stezky se naštěstí trochu zlepšila. Předpověď nelhala ani trochu, vedro je vážně k padnutí. Překvapuje mě, že to všichni zvládáme bez problémů, dodržujeme pitný režim, děcka mažeme krémem a vše je v pohodě. Cíl je pro dnešek v historickém městě Tangermunde. Když se blížíme, všude kolem prší a blíží se bouřka. Spaní máme dnes v marině na konci města u Labe. Dojíždíme v silném dešti a schováváme se pod stříškou. Déšť nás rychle přejde a tak můžeme pozorovat duhu na obzoru. Cena 5 E za stan je více než přátelská, pivo za 1 E taktéž a kupujeme Olíkovi k večeři řízek s chlebem a vajíčkem, který má tak rád. Cena 2,5 E je taky více než přátelská. V některých směrech je tu levněji než v Česku. Dává se s námi do řeči postarší chlapík s tím odkud a kam jedeme. Uznale pokyvuje a když se dozví, že zítra spíme v Magdeburgu, tak nám doporučuje najít Kanu klub na Seestrasse. Stavíme stan vedle dvou cyklocestovatelek s expedičními koly, dobrá inspiraci. Druhá bouřka a to výrazně silnější přichází v noci. Stan máme otevřený směrem proti větru, takže musím vybíhat kotvit, protože vítr vytrhává kolíky. Zbytek noci ještě trocha deště.
Verča:
Ráno se mě snaží vytáhnout ze spacáku Olda vůní ovesné kaše s ovocem. Zjišťuje ale, že přichystal místním mravenečkům také veřejně přístupný sladký bazének. Vyndá co vyndá a zbytek hold proteiny. Po vydatné snídani balíme a vydáváme se směr Tangermunde. Dnes nás čeká zase pěkný vedro. Cesta už není tak fajn jako na druhé straně Labe. Města ani zdaleka nejsou tak hezká jako byla tam, zelenina už se taky neprodává, cesty jsou neupravované. Podle předpovědi by nás měla chytit bouřka tak doufáme, že až budeme v kempu. Jak se blížíme k městu blíží se k nám i bouřka. Olda navrhuje se schovat pod mostem, já navrhuji posunout se dál. Nebylo to dobré řešení. Čekáme v budce u silnice kde se kdysi prodávala zelenina. Je tam málo místa a plno prachu. Po chvilce radši pokračujeme dál i v mírném dešti. Vjíždíme do centra. Moc hezké město s plno cihlovými stavbami. Sjíždíme kopeček a na druhé straně mostu se nachází náš Yacht klub, kde dnes plánujeme spát. Už tam vidíme dvě kola tak jsme tady správně. Za spaní chtějí zase pouze 5E, což je super vzhledem k tomu, že když jsme tvořili plány počítali jsme s průměrem 18E na noc. Navíc mají pivo a ochucené pivo pro mě. Protože prší čekáme pod stříškou a Olíkovi kupujeme za 2,5 eura řízek. Překvapí nás, že je to velký řízek, k tomu dva opečené toustové chleby, volské oko a k tomu zelný salát. Olík ho celej zdlábne. Pršet přestává, stavíme stan, vaříme večeři a prohodíme pár slov s párečkem žen, které mají stan vedle. Kola mají už profi vybavená, polepená vlaječkami kde všude byli. Tentokrát vyjíždeli z Českého Krumlova a vracejí se domů do Hamburku. Když uléháme začne silně foukat a bohužel jsme na špatnou stranu tak se nám odkolíkuje přední část stanu. Olda ho musí víc připevnit a doufáme, že už to stan zvládne. Naštěstí to byla jen silnější přeháňka. Plánujeme si ráno zajet podívat do města protože je opravdu hezké a pak pokračovat dál. Bohužel v noci mě budí ostrá bodavá bolest v pravé spodní části zad. A jé je asi se mi zánět močového měchýře přesunul už na ledvinu. To není dobré. Bolest mi nedovolí ležet v žádné poloze ale ani sedět. Olda se mě snaží zavodnit. Dá mi velkou lahev, do ní sůl a hořčík a říká pij. Dám si pro jistotu i Ibalgin a Rennie. Snažíme se bolest uklidnit, ale za výsledek to má ten, že žaludek to neustojí a vše letí ven. Ale kupodivu se utlumí i bolest a já konečně usínám.
Den jedenáctý/ 70 km Tangermunde – Magdeburg
Olda: Noc nebyla dobrá, Verču trápil zánět močáku, který se nejspíš rozjel v zánět ledvin. Takže v noci zvracení, vybíhání ven. Ráno ještě řešení pracovních problémů, pak se mi podařilo propálit dvířka od stanu. voláme domu doktorce, jaké je řešení zánětu ledvin a odpověď je, že pouze antibiotka. Takže balíme náš cirkus a vyrážíme do města hledat doktora. Po několika konverzacích s místními a domluvou rukama nohama se dozvídáme, že máme najít doktora Richtera a toho nakonec i najdeme. Vysílám k němu Verču a s Olíkem čekáme venku. Ta se vrací poměrně brzy s předpisem na antibiotika. Ještě najít lékárnu, to je trochu oříšek, ale nakonec se taky povede. Veronika se vrací se třemi pilulkami velikosti palce. Uff tak snad to opravdu pomůže. Dojedeme ještě nakoupit do Lidlu a tam se podaří Verče si urazit zpětné zrcátko na kole. Dneska se opravdu nedaří, tak se v důsledku všech událostí ještě pohádáme zatímco šlapeme první kilometry. Po včerejší bouřce je chladněji, občas nás zkropí pár kapek a fouká nepříjemný vítr. Cyklostezka je docela fajn, nový asfalt nejprve podle Labe a následně podle silnic nebo po nich. Ale jsem dneska opravdu bez nálady, hlavně kvůli tomu jak je to v práci. Verče první dávka antibiotik udělala mnohem lépe, tak šlape statečně. Počasí se trochu zlepšuje. Až natolik, že když ve vesnici Rogatz přejedeme přívozem, tak se v mžiku Olík svlékne a vběhne se vykoupat do Labe. Tak dáme kratší pauzu, čistím nám kola a řazení a začínám se trochu bát o zadní plášť. Kupoval jsem nový před cestou, ale zátěž za zadní kolo je se sedačkou a vozíkem enormní. Po vzorku není ani památka, ale dráty zatím vidět nejsou, tak snad to vydrží bez výměny. Podle mapy má být podle Labe několik pěkných úseků cyklostezky, ale všechny se buď opravujou nebo jsou rozestavěné, takže musíme po silnicích. Když na jedné polňačce píchnu kolo u croozeru tak je nálada opravdu na bodu mrazu. Verča to bere s nadhledem a spíš z toho co se všechno kazí má legraci. Konečně začíná pěkná cyklostezka až k Hohenwarte, kde je mimo úrovňové křížení řek. Jsme nahoře u Havelského kanálu, který teče v umělém korytě a jakoby po mostě teče nad Labem, které teče v přirozeném korytě pod ním. Hodně zajímavé. Počasí se už zlepšilo a tak je poslední úsek do Magdeburgu opravdu pěkný. Konečně kvalitní cyklostezka, mraky se sluncem a louky a slepá ramena. Do Magdeburku vjíždíme lesoparkem, kterým projíždíme až ke kanu klubu. Parádní místo ! Ubytování 10 E komplet, dole je lednička s pivem a kasičkou, obsluž se sám, sprchy otevřené do kdy potřebuješ, stolek a klid. Večer si dám pár piv, po dnešku to potřebuju jako sůl. Na zítra máme challenge koupit plynovou kartuši, ta stávající už je skoro prázdná.
Verča:
Ráno je bolest ledviny snesitelná ale stále tam je. Rozhodujeme se najít lékárnu. Olda řeší problémy v práci a při vaření snídaně vyběhne vyřídit pracovní hovor. Bohužel zafouká vítr a dvířka vzplanou nad vařičem. Výsledkem jsou dvě díry. Prostě hrozné ráno. Jedeme do města, Olda jde nakoupit a já volám do Čech svoji doktorce co by mi pomohlo za lék. Radí mi brusinky ale jinak žádný volně prodejný lék mi s ledvinou nepomůže, chce to antibiotika. Během telefonátu mi spadne špatně opřené kolo a ulomí se mi zpětné zrcádko. Bože proč…co to dnes je za den. Přes internet doktora nenalézáme tak se ptáme lidí na practice doktor a nakonec nám napočtvrté poradí doktora Richtera a i nás správně zanavigujou. Beru si Vojtu, kartičku zdravotního pojištění a cestovní pojištění a jdu dovnitř. Na recepci se pokouším svou němčinou vysvětlit co mi je. Naštěstí se mi to daří a díky Vojtovi mě berou přednostně. Doktorovi vše vysvětlim, poklepe na ledvinu a píše antibiotika. Moc se netváří když zjišťuje, že malého stále kojím. Neradi dávají antibiotika kojícím. Nakonec mám pouze na tři dny každý den tabletu. Sestřička nám ještě radí kudy k lékárně. Tu po pár minutách nacházíme, nakupujem léky a konečně vyrážíme směr Magdeburg. Cesty jsou různé. Pro jedno kolo bez vozíku jsou v pohodě. Bohužel když máte vozík nic moc. Olda stále řeší problémy v práci a je z toho zpruzený. Do toho nás chytá déšť, cyklostezky jsou zavřené a cesta nás chce táhnout podél frekventované silnice. Hledáme objížďku, tady je šipka na Mandeburg tak snad. Je to sice trochu terénem ale nemusíme po silnici. Po 15 minutách dojíždíme tam, odkud jsme vyjeli. Byl to malý okruh kolem. Poté co se rozjedeme k silnici všimnu si, že vozík má prázdné kolo. Když to řeknu Oldovi vypadá zhruba jako když upouštíte papiňák. Kolo dopumpujem a uvidíme zda jen ušlo nebo je prasklé. Přejedeme přívozem v naději že cesta bude lepší. Ne nebude. Až závěr cesty začíná být hezký. Lidé z města sem chodí běhat, na brusle a na procházky. Projíždíme mezi ovcemi, které běží naproti nám. Nevíme zda to je naschvál nebo někomu utekli. Je jich opravdu hodně. Nemůžeme stále najít kde spíme. Pán nám totiž poradil v Tangermunde v Yacht klubu, že tady se dá také spát v klubu ale my si oba špatně pamatovali a hledali Padl klub. Žádný nikde nebyl a až pak jsme našli Kanu club. Aha tak v tom byl zakopaný pes. Blížíme se ke kempu. Volíme spodní cestu u vody což je chyba protože je úzká a na jejím konci schody, ale už se nebudeme vracet tak vše vyneseme nahoru a za rohem už je náš Kanu klub. Jsme zde úplně sami. Uvnitř je lednice s limonádou a pivem a mistička na eura. Sprcha je volně přístupné stejně tak jako malá kuchyňka. U stanu máme i kryté lavičky. Moc hezké místo na přespání. Jediná vada na kráse je, že Vojtíšek ještě nechodí a musíme ho hodně hlídat aby se neplazil v bordelu. Po uvaření se rozhodujeme, že je třeba koupit ve městě novou bombu na vaření.
Den dvanáctý Magdeburg/ 100km – Dessau – Rosslau
Olda: Předpověď na dnešek zase dobrá, takže modro a sluníčko, to je fajn. Vracíme se parkem na začátek města odkud jsme včera vyjížděli a děláme si kolečko se zastávkou v nákupním centru na denní nákup a i bombu se podaří sehnat. Nákup magnetky na ledničku s obrázkem katedrály a můžeme vyrážet. Máme 20km v nohách a ještě jsme nevyjeli z města. Od rána je opravdu pěkně a cyklostezka tady dobrá, většinou nový asfalt, který kopíruje protipovodňový val. Občas zaběhne do vesnic dále od Labe až se postupně vzdaluje víc a víc. Jedeme hodně loukami a lesy, ale krajina moc pěkná. Dneska mě to vážně baví. Některé úseky stezky jsou nově udělané, jen se objevil nový typ stezky. Dva pruhy z betonových dlaždic s hliněným pruhem uprostřed. Takže musím jet po jedné s nich nebo po hlíně. Široké jsou tak akorát, že se na ně vejde vozík, možná centimetr na každé straně navíc. Slíbil jsem Verče, že když bude někde nějaké pěkné zahradní posezení, kavárna nebo hospoda, tak zastavíme. Jak na potvoru nikde nic. Navštěvujeme infocentrum ve Walternienburgu ve starobylé tvrzi. Doplňují nám vodu, dostaneme propagační materiály, ale dozvídáme se, že nikde nic otevřeného není. Velká změna oproti oblasti kolem Hamburku, kde takových hospůdek a kavárniček, bylo u cest spousty nehledě na obchody. Tady jsou ponejvíce malé jakoby vylidněné vesničky. Celkově je to tady hodně jiné. Dáváme si přestávku na odpočívadle u Steckby a pokračujem do dnešního cíle Rosslau – Dessau. Dojíždíme v podvečer letního odpoledne kdy je vše rozpálené od toho jak celý den smažilo slunce. Cestou ještě nákup v Normě a sjíždíme opět do mariny, kde budeme dnes nocovat. Moc pěkné místo, krom jednoho karavanu jsme tu skoro sami. Olík si může hrát na lodi vytažené na suchu a je tu jako v sedmém nebi. Stan se staví špatně, protože je všude štěrk, ale místo si najdeme. Nakonec nás přijde správce zinkasovat o 12 E, jinak vše funguje jak jsme zvyklí z Magdeburgu. Kuchyně se samoobslužnou ledničkou a kasičkou. Paráda, dneska už je těch piv o pár více.
Verča: A je tady ráno. Děti opět plné energie běhají kolem. Balíme věci, stan a vyrážíme si projet město, nakoupit jídlo a plynovou bombu. Chceme i další magnetku na lednici. Potkáváme obchodní centrum kam Olda zaběhne s Olíkem. S nákupem se vracíme na naši cyklostezku a frčíme. Olda mi za odměnu slibuje kavárnu. Pche…moudří už vědí jak tyto sliby dopadají. Je opět hodně teplo, vodu nám doplní cestou v informačním centru, které je v nějaké starobylé stavbě. Smiřuji se s tím, že budu ráda když večer dostanu limonádku. A tu opravdu dostanu. Dnes spíme opět v klubu už popravdě ani nevim v jakém. Jsme tam jediný stan. Nikde nikdo. Plácek vedle lodě na okrasu nám přijde fajn, ale jen do té doby než zkusíme zarazit kolík. Přesouváme stan třikrát než najdeme místo, kde to půjde. Sprcha je zase volná, lednička naplněná pivem a limčama, komplet kuchyňka. Na takových místech si dáváme nabít elektroniku vždy ráno do kuchyněk nebo do koupelen.
Den třináctý / 104 km Dessau – Rosslau – Torgau
Olda: Dnes se nám podařilo vyrazit hodně brzy, ono taky máme před sebou pěknou porci kilometrů, tak není čas ztrácet čas. Sluníčko svítí, ale po ránu je docela chladno. Září na krku, není se čemu divit, i tak zatím počasí vychází na jedničku. Začátek je po pěkné hladké asfaltové cyklostezce a vede lesem až ke zřícenině hradu a bráně, kterou musíme projet. Přijíždíme do Vockrode, které je opět dlážděné dlažbou. Vidime uprostřed městečka plochu pro cyklocestovatele, kde se dá za 2 E přenocovat. Dobré vědět pro strýčka příhodu. Ve městě není žádný supermarket, jak jsme bývali zvyklý, ale pouze malý obchůdek. Oproti běžnému nákupu tentokrát přidávám hořčíkové tablety, ještě nám přijdou k duhu. I dál je parádní cyklostezka, opět kolem valu. Dáváme si první svačinu, je vážně krásně, ale už se to trochu začíná podobat babímu létu. Ve Wittenbergu přejíždíme most na druhou stranu a projíždíme městem zpět k Labi. Omylem se i podaří projet rozbitou láhev na stezce, tak s hrůzou trnu jestli neucítím, že nějaké kolo šmajdá, ale vše v pořádku naštěstí. U Klodenu v rybníku stíháme koupačku v rybníku, teplo je pořád dostatečné. U Pretzsch při čekání na přívoz kupujeme Olínkovi zmrzlinu ze stánku u blízké farmy. Dojíždíme ke Grosser Lausger Teich, kde jsme chtěli spát původně, ale máme dobrý čas, tak budeme šlapat až do Torgau. Cesta je docela fajn, trochu zvlněná, odpoledne se zase udělalo pěkné vedro, ale jede se dobře. Pořád jsme nenašli nic, kde bychom si mohli dát nějakou kávu a užít si posezení, tak se rozhodneme hledat v posledním úseku cesty před Torgau. Zajíždíme do vesnice a jedeme podle šipek, až najdeme podnik zavřený a při návratu na cyklostezku se nám podaří špatně odbočit a nakonec skončíme na pastvině uprostřed polí a musíme se velmi obtížně vracet. Ve chvíli kdy máme v nohách už 100 kilometrů a celý den v sedle to není ideální. Do Torgau dorážíme už dost vyčerpaní s tím, že tedy jdeme hledat kemp. Po cyklo směřujeme k centru města a zčistajasna po pravé ruce cedule Kanu Klub. Jdu se zeptat jestli se tam dá přenocovat a není problém. Žádný luxus to není, pruh zeleného trávníku a posezení, ale zázemí v podobě sprch dobré a opět systém samoobslužné lednice. Sjedu ještě na nákup do Aldi, kde se mi podaří zapomenou chleba, ale stávají se horší věci. Večer posedíme se správcem, Německo – Anglická diskuze o ježdění na kole a pivu a tak všeobecně, pár piv u toho taky padne, takže pak padám i já.
Verča: Konečně to ráno nevypadá na takové vedro. Olda mě nutí si přivstat protože chceme dojet dál než byl původní plán. Pokud chceme stihnout v sobotu dojet k tetě nedá se nic dělat. Cesta nám naštěstí přeje a jede se nám dobře. Ale o vedru sem se pletla. Opět sluníčko začíná žhnout a tak zastavujeme na pauzu u krásně čistého rybníka kde se Olda i Olík pořádně smočí. Já se radši nekoupu. Sem ráda že antibiotika zabrali a jak zánět močáku tak lediviny je pryč. Den je to v sedle dlouhý až až. Když Oldovi hodinky pípnou 100 km netušíme ani kde je kemp. Naštěstí při projíždění pod městem podél Labe je nenápadná odbočka doprava do Kanu clubu. Přespání za malý poplatek a jak už tak bejvá sprcha v ceně a lednice s pivem a limčou. Na stěně si všimnu mapy která ukazuje Labe z Cuxhavenu až k pramenu. Tu prostě musíme mít. Ptáme se kde je k sehnání a že prej v Drážďanech. Tak uvidíme zda budeme mít štěstí. Olda ještě vyráží na kole do blízkého krámu nakoupit něco k pití, šampus, pivo a křupky abychom si mohli posedět a pomlsat. No nakonec odcházím spát a Olda společensky unaven ještě dopíjí pivo.
Den čtrnáctý / 93km Torgau – Meissen – Coswig
Olda: Po včerejším večeru se mi nevstává úplně lehce. Není divu, těch piv bylo docela dost, ale občas je to třeba. Takže první kilometry se mi nejedou moc lehce a Verča ze mě má legraci. Už je čtvrtek, dovolená se nám pomalu krátí a abychom stíhali plán, tak bychom dnes chtěli dojet co nejblíže k Drážďanům. Kvalita cyklostezky je poměrně dobrá, občas třetitřídní silnice, občas nové úseky stezky, projíždíme pod hradem Strehla a přijíždíme do Riesy. Tak upřímně asi nejškaredější město za celou cestu. Průmyslové zóny, kontejenrový terminál, vlaky, dálnice, fabriky. Nedaří se nám najít inteligentní stezku skrz, takže se motáme mezi domama a po sídlišti až na konci města sjedeme k Labi k parádní nové cyklostezce. S krátkou silniční vložkou takto pokračuje až do Míšně. Krajina se mění, už ne slepá ramena a mokřady. Druhý břeh se začíná zvedat a jsou vidět obnažené skály. Projíždíme Míšní, ale hrad je bohužel z části přikrytý a opravuje se. Už si začínám připadat jako bych byl doma. Oproti Cuxhavenu mám pocit, že to je domů prostě kousíček … kterej pojedeme ještě skoro 3 dny. Za míšní konečně zastavujeme na slíbené posezení. Po třech dnech. Ranč v americkém stylu, takže pivo, limča pro Verču a zmrzka pro Olíka. Čas už se krátí, tak je na čase se začít poohlížet po vhodném kempu. Nacházíme opět kanuklub na druhém břehu kousek od Coswigu, tak přejedeme přes železniční most a za chvíli už stavíme stan. Chvíli mi trvá než se doberu kdo za to vlastně odpovídá a komu mám zaplatit. Nakonec cena 12 Eur all in. Večerní sprchování, k večeři karbanátky a parádní západ slunce. Zítra už budeme v Česku, poslední dva dny.
Verča: Ráno nás nejdřív Olda akčně budí, ale po tom co všichni vstaneme si lehá zda by si nemohl ještě zdřímnout. No jo alkohol je prostě metla lidstva a Olda si pozametal dost. Naplánovali jsme si, že se pokusíme dostat co nejblíže k Drážďanům, abychom to pak zvládli vše dojet. Dnes nás čekají trochu větší města. Hrad Strehla je hezký, ale Reisa. Bože. Je to jako projíždět průmyslovou zónou. Cestou je totiž snad pět objížděk a ty nás posílají víc od Labe a hezkých domů do zóny fabrik a velkých aut. Nakonec se přeci jen dostaneme k Labi a tady je vidět že pracují na nové cyklostezce. Usedáme u vody mezi stromy, kde si dáme svačinku a Olík si pohraje s autíčkem. Pokračujeme po stezce, která nás provede kouskem Míšně a rozhodujeme se, že konečně dáme někde tu slíbenou ledovou kávu. No to se nám úplně nepovede ale cestou potkáme hospodu ve stylu ranče. Mají hodně koní, dětské hřiště a posezení venku. Olík si hraje, dostane zmrzlinku a Olda a já ukojíme chuť pivem a limonádou. A jede se dál. Už to není taková dálka. Nakonec zakotvíme opět v Kanu klubu, kde oproti jiným klubům je více život. Ale opět cena fajn, s tím že máme volnou sprchu a je tam i pračka se sušičkou. Rádi ji opět využijeme. Sem ráda, že domů k tetě dorazíme trochu čistější.
Den patnáctý / 115km Coswig – Dresden – Ústi nad Labem
Olda: Ráno už je opravdu podzim, žádné vedro, mlžný opar. Vyrážíme před 8 hodnou, dneska to bude dlouhý den, abychom došlapali až do Ústí. Cyklostezka je tady fakt parádní. Přes přilehlé vesnice se dostáváme do čtvrti Ubigau, kde děláme velký nákup v Lidlu za téměř poslední Eura. Drážďany pro nás mají takový zvlášní význam, tady vlastně před třemi lety naše cyklocestování začalo. Byl to náš první výlet, na víkend z Drážďan domů se starými koly, starým croozerem a jenom s Olíkem a teď po třech letech už sem přijíždíme od moře. Moc se mi tu líbí, dopoledne je tu rušno, děti už míří do školy a sportují na hřištích. Historické centrum jsme už viděli navíc není moc čas, tak pouze projíždíme podle Labe. Dáváme si krátkou zastávku, abychom Olínkovi koupili zmrzlinu. U Labe pod alejí v Heidenau posedáme a dáváme si svačinu. Počasí se opět zlepšilo a sluníčko svítí a žene nás zpět domů. Za Pirnou už začíná Česko-Saské Švýcarsko, tak se můžeme kochat pískovcovými masivy. Zastavujeme se na kávu na stejném místě, kde jsem před 3 lety měnil píchlou duši a užíváme si den. Profil stezky je mírně zvlněný a dává bolavým stehnům pěkně zabrat. V Konigstenu kupujeme v centru se suvenýry, kreslenou mapu Labské stezky, paráda, tu jsme viděli v Kanuklubu v Torgau a moc se nám líbila. Před Bad Shandau je úsek, který jezdíme podle vody, kde jsou takové kameny, že se po nich kolo musí vést, ale to je kousek. Dál už je stezka pěkná takže je čas se kochat skalní masivy na druhé straně. Ještě pár kilometrů a konečně. JSME DOMA v ČESKU ! Zvládli jsme to !!! Děláme fotku u hraničního sloupu a pokračujeme dál. Říkám si, že do Děčína už je kousek, ale v Dolním Žlebu je cedule, že dál je stezka neprůjezdná. Moc tomu nevěřím tak se jedeme přesvědčit a opravdu. Na stezce jsou stavební stroje a není šance projet, tak se musíme vrátit k přívozu a jet po druhé straně. To je normální silnice od hraničního přechodu, navíc poměrně frekventovaná a mírně stoupá. Navíc už nejsme v Německu, takže řidiči jezdí jak idioti a žádné kolo je nezajímá. Tak takhle jsem si příjezd nepředstavoval. Do Děčína přjíždíme pod Stoličnou horou. Hledáme bankomat a pak zastavujeme na dětském hřišti Polabí na konci Děčína. Olík opět ve svém živlu, z hřiště musí násilím a nám ještě zbývá 25 kilometrů do kempu. Tenhle úsek znám moc dobře, skoro až moc, letos ho jedu asi popáté, jezdím sem trénovat poměrně často. Nevadí, je tu pěkně. Nová cyklostezka s výhledy na Bukovou horu, to můžu. Snažíme se ještě koordinovat s Verči Taťkou, který jede kamionem do Ústí, zda se večer nepotkáme. Stavíme se v restauraci ve Velkém Březně na večeři a pak už šlapeme poslední kilometry do kempu. Ústí nad Labem projíždíme už za šera a do kempu dorážíme před 9 hodinou večer. Verči taťka se bohužel nestíhá zastavit. Čekal jsem klidnou noc v kempu a místo toho je tu country zábava. To je vtipný. Návrat máme i s kulturou Olík zlobí jak čert, spíš jak dva, běhá po nohejbalovém hřišti a nosí písek do bazénu a kdesi cosi.Tak jsme rádi, kdy brzo zalehne a můžeme si jít v klidu sednout a poslechnout trampačky.
Verča:
Dnes nás čeká nejdelší den naší cyklodovči a zároveň návrat do České republiky. Hned brzy ráno projíždíme Drážďany. No jo vypadají pořád stejně jako před třemi lety. Ani se nám nepodaří koupit mangetku, protože přímo u vody žádné info či suvenýry nejsou a mezi lidi se nám zajíždět nechce. Tak snad někde cestou. Nakonec Konigstein je tím místem. Odbočím na šipku info. Olda trochu brblá, ale když zjistí že sem v infu našla tu hezkou mapu Labe co se nám líbila v Kanu klubu vykouzlím mu úsměv na tváři. Tak zpátky na stezku a frčíme. Projíždíme místa, která si stále pamatuju. Vzpomínám, kde jsme svačily, kde jsme píchli a prosily jako nezkušení cyklisté zda někdo nemá lepení. Ano je to k neuvěření, ale když jsme jeli z Drážďan před třemi lety neměli jsme sebou ani náhradní duši ani lepení. Jó….ucha….teď máme všeho dostatek. Ale tehdy jsme potkali hodné čechy a ti nám pomohli. Na tomto místě opět stavíme a dávám si svou vytouženou ledovou kávu:). Dnes už vypadá krajina podél Labe úplně jinak. Je kopcovitá, česko-saské švýcarsko ukazuje svojí krásu, hotel schovaný ve skále, občas nás zavede cesta až nad železniční dráhu do kopečka, ale zase se vracíme na cestu. Cesta už není tak ideální, hlavně úsek před Bad Shandau. Tam stezka končí a nedá se jet po kluzkých velkých kamenech, tak hold dolů a tlačíme. Ale není to tak hrozné jako před třemi lety, kdy tam bylo bahno a bylo to znatelně delší. Už to trochu přidělali. Jedeme hezkou stezkou a najednou se začíná trochu zatahovat a šup hraniční sloup. Dokázali jsme to. Dojeli jsme od moře zpátky do České republiky. Sakra teď už Olda ví, že to jde a že to zvládáme a nebude chtít k moři jinak. A taky že jo. Cestou plánujeme kam příště – zatím to vypadá na dunajskou cyklostezku a Odru-Nisu. Prosíme paní co jede naproti aby nám udělala fotku u hranic a pokračujeme dál směr Děčín. Úsměv nám mizí když zjišťujeme, že hezká cesta podél vody je zavřená kvůli stavbě a musíme přejet na druhou stranu přívozem a táhnout se po frekventované silnice do kopců abychom dojeli do Děčína. Olda je pěkně naštvanej. To je chvíle, kdy i já vim že na něj nesmim mluvit. Tak jen tupě šlapu. Auta jezdí hrozně. Předjíždějí do zatáčky a máte pocit, že jsou od vás sotva pár centimetrů. Konečně jsme v Děčíně. Vyberem peníze a jedeme směr hřiště. Nejen, že je tady krásné hřiště ale navíc je u něj přes cestu Bufet Kozinec, kde se paní snaží o kvalitnější stravu. Má tři druhy vlastních salátů, domácí upečenou buchtu a domácí zázvorovou limonádu. Prostě super. Vřele doporučuji se tam zastavit. Volám tátovi a snažím se s ním domluvit zda se za námi staví na limču v kempu v Brnné (odkaz www.cyklokemplodenice.cz/cs/) Nejdřív to vypadá optimisticky ale nakonec to kvůli zavřenému mostu nevyjde. Škoda. Cestou se ještě najíme v Březně. Je to naše jediné jídlo na dovolené a teda popravdě…nestálo to za to. Bramborák s prapodivnou směsí a knedlíky plněné se zelím. Ale hlad zaženem a tak hurá do kempu. Přijíždíme ke kempu a cestou potkáváme dost lidí. Aaaa…to bude ještě sranda. Kemp je plný lidí, podium na kterém jede na plné pecky country. No klidná poslední noc se konat nebude. Kupujeme Olíkovi hranolky a stavíme stan. Olík jako každý večer rozjetej takže do uklizeného vyčištěného bazénu nahází kamení. Omlouvám se za něj a pakuju ho do stanu. Naštěstí vždy zabere mobil s pohádkou. Děti usínají a my si jdeme sednout nasát atmosféru, poslechnout si historky místního playboye oblečeného alá Pomáda a prostě si užít poslední noc pod stanem.
Den šestnáctý / 72 km Ústí nad Labem – Mělník
Olda: Dnešní cíl je jasný. Dojet k tetě do Kelských Vinic na grilovačku. V Labském kaňonu se po ránu drží mlha je trochu chladněji než jsme byli zvyklí.Vše se chystá k běžeckému závodu, který bude v poledne startovat. Škoda, že potřebujeme dojet včas, klidně bych s střihnul ještě akční vložku. Prvních pár kilometrů mi trochu sráží sebevědomí. Tělo už má po 16 dnech opravdu dost a poslední dny byli kilometrově hodně vydatné. Jsem rád za první zastávku na pivo v parku v Litoměřicích a snažím se nabrat síly na zbytek. Pak pokračujeme už známou cestou do Křešic. U odbočky na Lounky zjišťujeme milé překvapení. Rozbitá polní cesta, která občas připomínala tankodrom se proměnila v asfaltovou cyklostezku. Super ! Další zastávku dáváme u občerstvení na cyklostezce v Roudnici. Tam se s námi dává do řeči místní štamgast a my se můžeme zase někomu pochlubit odkud jedeme. S Českou vlaječkou po Česku musíme působit trochu zvláštně. Dál už to známe jako své boty, tam jezdíme ještě častěji. Cyklostezka do Mělníka ze Štětí, to máme kousek od baráku. A teď nás čeká nejhorší kopec na celé trase, na Mělník ! Ale daří se mi ho vyjet překvapivě lehce. Vyšlápneme až na vyhlídku na soutok Labe a Vltavy. Pak jen z kopce dolů a po rozbité cestě do Kelských Vinic. Sedíme dlouho do noci promítáme videa, ukazujeme fotky, pijeme grilujeme, prostě za odměnu. Abychom si s Olínkem moc nezvykali na pohodlí, usteleme si jen venku pod pergolou.
Verča: Poslední ráno je snad nejošklivější počasí. Mlha, vlhko, chladno. O to míň se těšíme domů. Vyjeli jsme na dovolenou v létě a vracíme se na podzim. Cítím na sobě sice celkovou únavu, žádná část těla mě vyloženě nebolí. Když jsme vyjížděli bolelo mě víc věcí než po 1500 km v pohybu. Z toho vyplývá je potřeba se víc hýbat. Cesta k tetě už je známá. Zastavujeme na hřišti v Litoměřicích, kde je moc hezké hřiště a dáváme si limču. Olík si poběhá a pokračujeme dál. Na Oldu tahle cesta už moc dobře nepůsobí. Už ji jel tolikrát. že je pro něj nudná a navíc na něj doléhá únava. Jak už se člověk vidí u cíle vždy ty nohy nějak ztěžknou. Zastavujeme na dalším hřišti abychom si odpočali. Olda si lehá na lavičku, já kojim a najednou koukám…on spí. No pár minut ho nechám, přeci jen táhne většinu smečky. Ještě dáme jednu zastávku v hospůdce před Mělníkem. Poslední pivko, limča a jeden utopenec protože už jsme bez jídla. Máme jen suchý chleba. Máme před sebou ten neotravnější kopec a to je na Mělník. Ale s přehledem ho vyjíždíme, děláme fotky a teď už víceméně z kopce k tetě. Už se těšíme až se najíme. Né že bychom na dovče nejedli ale přeci jen maso nám chybí. Teta je skvělá hostitelka. Olivy, sušená rajčátka, různé sýry, konečně pořádné kafe, krkovice, buřtíky, víno, pivo, slivovice a ta snídaně. Nejlepší zakončení jaké jsme si mohli přát.
Den sedmnáctý/10 km Kelské Vinice – Neratovice
Olda: Teď už jen posledních pár kilometrů zpět do Neratovic. Zvládli jsme to, hrozně úlevný pocit. Těch věcí co se mohlo pokazit, nevyjít, byla taková řada, ale štěstí nám přálo a my to mohli došlapat domů.
Verča: Vážně to máme jen 10 km domů? Nechce se mi tomu vůbec věřit. Nechce se mi věřit jaké jsme měli štěstí na počasí, na kempy a celkově na defekty. Už teď vím že se těším na další cestu.
Epiilog: Co na závěr ? Možná trochu statistiky.
2 dospělí / 2 děti / 2 kola / 1 vozík / 1 stan / 1515 km / 150 hodin v sedle / 2 země / 650 EUR
Díky moc Verče a klukům, že to zvládli, i když to nebylo jednoduché. Článek píšu až zpětně a vše si vybavuju, koukám na fotky a pouštím videa. Až postupně mi dochází jak to bylo super a skvělé. Neviděli jsme památky a atrakce, ale to mi moc neříká, ale i tak jsme společně zažili velké dobrodružství!
Co dál ? V únoru nás můžete potkat na festivalu cyklocestování v Hradci Králové, kde budeme naše zážitky vyprávět – http://www.cyklocestovani.cz/festival-cyklocestovani/hradec-kralove/
Samozřejmě se mi v hlavě formují plány na příští rok. Na Velikonoce bychom rádi cyklostezku Ohře, v květnu pak Donau / Tauren a v Srpnu Odra/Nisa, tak snad se nám podaří tyto plány uskutečnit.
Na závěr díky moc AZUBU za materiální podporu
https://www.azub.cz/index_tit.php
A Martinovi Stillerovi za cenné rad, inspiraci a pozvání na festival.
Odkaz na celé fotoalbum
https://goo.gl/photos/FUKTn2YEthjyRHxN8
