Rozhovor s českým ultra běžcem – Janem Suchomelem
Jan Suchomel je jeden z lidí, co se často objevuje na dálkových pochodech a různých dalších terénních ultra akcích.
Jenom 42,195 ti nestačí Honzo?
Asi už ne, většinou se na závod dlouho dopravuji a přijde mi dost nepoměr cestovat déle, než pak trvá celá akce. Takže pokud někam cestuji třeba pět hodin, tak chci aby ta akce trvala aspoň tak dlouho.
Rovnou si začal běhat stovky, nebo, jak to přišlo?
Začal jsem běhat asi jako každý, první jsem zkusil desítku, pak půlmaraton a pak maraton v Praze. Na konci roku jsem pak chtěl zkusit něco delšího, tak jsem se přihlásil na první (noční) půlku Pražské stovky. Tenkrát bylo asi -20C a byl všude hluboký sníh, půlka měla 60km a trvalo mi to 12hodin, takže to moc o běhu nebylo. Další rok už jsem dal asi deset stovek v rámci Československé tisícovky. Většinou do kopce chůzí, dolů z kopce běh a rovinky tak střídavě. Tuhle běhavou turistiku na dálkových pochodech jsem si zamiloval. Má to spoustu výhod oproti klasické turistice. Člověk nemusí tahat těžký batoh, organizátor mu věci převeze. Nemusí tahat ani spoustu jídla, protože tam jsou občerstvovačky. Nemusí ani vymýšlet trasu, protože to organizátor vymyslí za něj a vždy to vede přes zajímavá místa o kterých neměl ani tušení, že u nás existují. No a nemusí ani shánět žádné parťáky, protože ať už běží anebo jenom jde, vždy se najde někdo s podobným tempem na pokec.
Docela rychle ses dostal mezi úplnou špičku, jak probíhal tvůj progres a čemu přisuzuješ to neskutečné zlepšení?
Neřekl bych, že jsem ve špičce. Je tu spousta lepších běžců, já jsem spíš turista. 🙂 Teď na stovky jezdím už hlavně kvůli těm lidem kolem a beru to jako společenskou akci. Samozřejmě někdy se snažím běžet co to dá a vyzkoušet si, co vydržím a sem tam se podaří doběhnout i první do cíle, ale to je většinou jenom proto, že se tam žádnej pořádnej běžec nepřihlásil. (anebo přihlásil a zabloudil 🙂
Ve špičce jsem tak možná v počtu stovek za rok, a to přisuzuji hlavně minimalistické obuvi, díky které jsem se naučil celkem efektivnímu pohybu, který mě tolik nezatěžuje a tak se mi naštěstí vyhýbají větší zranění.
Kolik týdně naběháš?
Jak kdy, většinou přes týden ani moc neběhám, tak max do práce a zpátky dom a pak do obchodu. O víkendu pak jedu na nějakou delší akci, pokud ještě nejsem zničenej z té předchozí. Za měsíc mám tak kolem 300km, ale je to kilometráž z dálkových pochodů, takže je v tom kromě běhu taky hodně chůze a taky hodně převýšení.
Víme, že moc „neřešíš“ stravu a jedeš na „přirodní bázi“ – bez chemie změnilo se to nějak s tvojí rychlostí?
No, ani nezměnilo, gely pořád nejím. V poslední době jím hlavně tyčinky flapjacky, schimpanzee a lifebary od lifefoodu. Jen piju na závodech dost coly, ta mě vždycky docela nakopne a mají ji skoro všude. Mimo závody se snažím cukru pokud možno vyhýbat a minimalizovat jeho příjem.
Jakého úspěchu si ceníš nejvíc?
Asi letošní Lazova stovka mi vyšla nejlíp, běželo se mi dobře a doběhl jsem první s hodinovým náskokem. I ten čas pod 13 hodin na 110km a 3000m+ převýšení nebyl na mě špatný. Cením si toho taky protože to bylo týden po stovce Jarním Šluknovskem, která byla dost náročná, jak už to na Olafových akcích bývá. 🙂
Určitě máš spoustu vtipných historek ze stovek – můžeš nám nějakou pro pobavení říct?
Asi nejvíc jsem se nasmál, když jsme byli v německu u nějakého obchodu na parkovišti snažili si půjčit propisku od jedné mladé němky, která tam stála s autem, abychom si zapsali kontrolu. Pak jsme běželi pryč a zrovna jsme se minuli s jedním z maďarských účastníků Laszlem Bártou. Ten nás potom později doběhl a řekl nám, že vůbec nevěděl, co tam má dělat a že nás viděl u té holky a tak tam šel taky a že si myslel, že to je kontrola od organizátora a že měla v autě v kufru nějaké jídlo a tak si ho vzal a chtěl sníst. Prý se na to moc netvářila. 🙂
On to je celkem pochopitelný omyl, protože kontroly na těchto akcích bývají většinou ve stylu, že někde stojí auto a tam je v kufru spousta jídla a každý si může vzít, co chce.
Jak je možné, že dokážeš běžet 45h téměř bez spánku – pro většinu z nás je tohle něco nepředstavitelného.
S usínáním problémy opravdu nemívám. Asi je to tou colou, normálně v životě žádný kofein nekonzumuji, ani colu ani kafe, takže když si pak dám na závodě colu, tak mě to nabudí a neusínám, další faktor je adrenalin, dokud se hýbu, tak se mi spát nechce. Kdybych měl 45 hodin někde jenom sedět, tak bych asi usnul, cola necola. Většinou i po doběhu stovky jdeme někam do hospody anebo sedíme v cíli a čekáme na ostatní, spát se prostě nechce.
I tento rok jsi byl na 170km závodě s 13km převýšením – dá se na to vůbec nějak připravit?
U takového závodu je nejdůležitější připravit se psychicky, že to bude prostě nekonečné. A pak taky mít už vychytanou výbavu. Je potřeba všechno vyzkoušet, aby se pak nestalo, že třeba zaprší a začne tě někde dřít mokré oblečení. Při takových distancích se všechno násobí a i malý problém se postupně změní ve velký. Už jsem zjistil, že i oblečení v kterém se citím pohodově třeba 20 hodin, mě začne po 30 hodinách někde škrábat.
Pak to chce mít taky něco nachozeno v kopcích a v terénu a správně určit tempo, aby se člověk nevyčerpal už první den. 🙂
Další důležitý faktor je dobrý žaludek, ten jak se zablokuje vznikne velký problém, protože nelze doplňovat energii. Chce to vědět, co a kolik si můžu dovolit sníst a co už je moc.
Jak dokážeš zahnat „hlasy v tvojí hlavě“ aby ses na to vykašlal?
Ty akce jsou většinou v terénu, takže se na to naštěstí tak lehce vykašlat nejde. Stejně člověk musí dojít na nějakou kontrolní stanici a tam mám už prostě zkušenost, že když si na chvilku sednu/lehnu, prostě odpočinu, najím se a klidně počkám hodinu nebo dvě, tak se dám do pořádku. Když člověk překoná pár takových krizí, tak už příště ví, že mu není tak hrozně, aby to nedošel. Ty myšlenky na to vykašlání se mám taky, ale většinou si řeknu: „ok, kašlu na závodění a dojdu to na pohodu.. zastavím se v hospodě a tak“. To už se mi stalo mnohokrát, ale že bych si řekl, že už na to kašlu úplně, to zas ne, asi mě to chození prostě baví. Teď už vím, že 100km není zas taková dálka, aby to nešlo dojít i v hodně špatném stavu. Samozřejmě třeba Andorra je vždycky trochu loterie, v takových horách se může stát cokoli, ale u našich a slovenských dálkových pochodů už pochyby o dokončení nemívám. Pamatuji si, že svoje dvě první stovky, jsem chtlě obě zabalit na půlce. Půlka byla vždycky na nádraží a jel mi tam vlak domů. To bylo lákavé, ale poseděl jsem dvě hodinky a rozleželo se mit o v hlavě a obě jsem došel. Pokud mě neomezuje časový limit, nemám problém někde posedět pár hodin, vzpamatovat se a pak dojít.
